死

Běžela. Běžela rychle. Utíkala, co nejvíce mohla, chtěla tomu utéct co nejdále. Utíkala pryč, pryč od toho bitevního pole, pryč od těch mrtvých, krve, trosek, milovaného. Teď už jí nic nezbývalo, nic, až na toho drobečka v její náručí, který hlasitě naříkal.
Zakopla o jednu z mrtvol a začala padat. Za pádu se přetočila a dopadla na záda. Hned se ale postavila a rozeběhla se zas.
Utíkala ulicemi a nevnímala paniku všude okolo. Čím více se blížila ke svému domu na druhé straně vesnice, tím méně ji pach krve a hořícího dřeva pronásledoval.
Konečně byla doma! Práskla ze sebou dveřmi a zajistila všechny zámky. V očích se jí zračila beznaděj a utrpení, za běhu na to neměla čas, ale teď se jí z očí začaly kutálet slzy. Sjela po zádech podél dveří až na zem a začala usedavě plakat, oči pevně sevřené a hlavu svěšenou.
Drobeček v její náručí začal opět plakat a ona otevřela oči. Rychle se zvedla a vyběhla do prvního patra a vešla do jednoho z pokojů.
Byl skromný, pouze skříň, postel pro dva, malá postýlka a něco málo z běžných doplňků, až moc skromný na to, s kým žila...
Položila miminko do postýlky a zabalila do dečky. Stále mu na bříšku byla vidět pečeť.
Uvědomila si, že má vyprahlo v krku, sešla do kuchyně a natočila si do skleničky vodu. Unaveně se skácela na židli a vypila sklenici na ex. Chvíli se dívala do dáli, pak ale svěsila hlavu do rukou a začala opět plakat. Všechno se to seběhlo tak rychle! Ještě před několika hodinami bylo vše naprosto v pořádku, ale pak se objevil a věci dostali rychlý spád. Všechno ničil, hroutil, zabíjel lidi, zabíjel ty, kteří bránili svůj domov, své rodiny, zabíjel ale i nemohoucí a děti! Všechny! I jejího milovaného...
Usedavě plakala a její hrudník se divoce zvedal a klesal, jak rychle dýchala a zajíkala se.
Uslyšela nějaký zvuk, podezřelý zvuk. S nádechem zvedla hlavu a zbystřila. Uslyšela nějaké hlasy ze shora. Slyšela, jak její dítě pláče. Zvedla se a rozeběhla nahoru.
Vrazila do dveří a zarazila se. U postýlky stála nějaká temná postava! Panenky jejích modrých očí se prudce zúžily, zprudka se nadechla.
Postava se zarazila, měla na sobě temný plášť s obláčky a na hlavě slamák. Pomalu otočila svou hlavu, přičemž rolničky na slamáku melodicky zacinkaly.
Zpod klobouku na ni pohlédly dvě rudě žhnoucí oči.
„Sharingan?!“ zašeptala zhrozeně a pohlédla do těch očí. Tělem jí projela bolest, ona zavřela oči a zatnula zuby. Po několika vteřinách to přestalo, vzpamatovala se a vyrazila k postavě. V ruce se jí objevil kunai, sekla jím, postava ucukla a vyrvala jí dítě z rukou. Poté se rozeběhla s drobečkem ke dveřím, odemkla a vyběhla ven.
Do nosu ji praštil chladný zápach krve, mísící se s horkou vůní hlíny, vzhlédla k nebi, začínalo pršet.
Uslyšela za sebou kroky a uvědomila si svou chybu, prudce se rozeběhla k lesu, a drobek začal opět naříkat.
Byla již kilometr za vesnicí, déšť byl už silný a máčel její krásné, rudé vlasy. Hlavu měla skloněnou, aby nepršelo na jejího synka, což jí ubíralo jak na rychlosti, tak na pozornosti a ona zakopla o jeden z kořenů.
Upadla, avšak děťátko stále pevně svírala v náručí. Z očí jí steklo několik slz.
„Máš dost?“ Ozval se za ní chladný hlas, který byl tak tichý a zároveň ostrý, jako právě nabroušený kunai.
Posadila se a začala couvat od postavy, mezitím, co se její oblečení špinilo od mokré hlíny. Vstala a chtěla utéct, ale zarazila se, před ní se objevila hluboká propast! Nejdříve vyděšeně zamrkala, pak se ale lehce pousmála a pohladila miminko.
„Myslíš, že mě dostaneš tak primitivním trikem?“ udělala pečeť a vykřikla slovo „Kai!“ Kaňon zmizel a všude okolo byl opět jen les.
Otočila se a stanula tváři nepřáteli, který se za tu dobu přemístil až k ní.
„A myslíš, že mě dostaneš tímhle?“ V té otázce uslyšela i náznak znuděnosti, ironie a výsměchu. Neznámý se rychlým pohybem napřáhl a uhodil jí. Žena odlítla a upustila drobečka, útočník ho chytil a pevně přitiskl k sobě.
„Né!“ vykřikla a opřela se o strom, aby mohla vstát.
„Teď, zemřeš!“ Mužovi rudé oči změnily tvar černých panenek a ženě se před očima udělaly mžiky. Zavřela je a když je zase otevřela, byla někde jinde. Bylo tu jen rudo a chladno, po kolena byla v rudé vodě. A pak ho uviděla, její lásku. Stál tam, živý a zdravý a smál se na ni. Nemohla tomu uvěřit, on žije? To není možné!
Muž k ní natáhl ruku a povzbudivě kývl. Žena k němu udělala několik opatrných kroků, pak to ale nevydržela, rozeběhla se a skočila mu do náruče, pevně ji objal.
„Co... se stalo?“ zašeptala.
„Všechno bude dobré...“ řekl konejšivě a pohladil ji po vlasech.
„Bojím se.“
„Není čeho.“ Pohlédla na jeho krásnou tvář, věnoval jí úsměv, náhle se však ten úsměv pokřivil v záchvatu bolesti. Pustil ji a začal křičet.
„Co se děje?!“ Žena udělala několik kroků zpět a starostlivě na něho pohlédla.
Muž nic neřekl, stále křičel a skácel se do rudé vody a chytil se za hlavu.
„Né!“ vykřikla a přiklekla k němu. Dala mu ruce na záda a ptala se, co se děje, on však neodpovídal. Divoce sebou škubal a třásl se mezi výkřiky bolestí. Ženě se po tvářích začaly kutálet slzy.
Náhle její ruka, sama od sebe, vklouzla do jeho pouzdra na zbraně a vytáhla kunai. Nevěděla, co dělá, její ruka se pohybovala úplně sama! Zhrozeně zírala na ruku, která se samovolně napřáhla a potom vší silou sekla do mužových zad! „Néé!!“ zařvala, ale nebylo to nic platné, ruka se zvedla a opět se do něho zasekla kunaiem a zase a znova, plakala a křičela, muž řval bolestí a prosil, nic však nepomohlo.
Po několika ranách se jeho tělo skácelo do vody a postupně klesalo. Ženě ochabla ruka a už s ní mohla kontrolovatelně hýbat. Stále křičela a chtěla chytit jeho tělo, nahmatala však jen dno...
„Ááááá!!!!“ zařvala a chytila se za hlavu. Opět na ni začaly dopadat kapky a ona za zády cítila kmen stromu.
„Jak kruté...“ Ušklíbl se muž stojící nad ní. Pohlédla na něho. Celá se třásla, zoufale plakala a prsty zarývala do hlavy. Zabila ho!
„Proč?“ špitla roztřeseným hlasem.
„Protože musím.“ opáčil a pohlédl na miminko v jeho rukou.
Podívala se na syna také. Plakal, naříkal, křičel, rvalo jí to srdce. Copak takhle zemře? Tady? Jeho rukou? Rukou toho zrádce?!
„Sbohem,“ řekl důrazně a jeho hlas v její hlavě švihl jako bič. Vytáhl několik kunaiů a mrštil jimi na ženu.
Zakřičela a svalila se na zem, cítila, jak její tělo ochabuje, cítila, jak se jí pálivá bolest rozlévá tělem, cítila, jak jí bahno prosakuje šatami. Cítila, jak umírá...
Muž se ušklíbl, otočil a pomalu odcházel, doprovázen cinkáním rolniček.
Ženě se již zavíraly oči, nemohla je udržet otevřené, nešlo to! Polozavřenýma očima hodila poslední prosebný pohled za odcházející postavou, poté je zavřela, navždy.
„Na-ruto...“