Provinění 03

V hlavě se jí neustále odehrával rozhovor s otcem. Mrzelo ji to. Hanabi, která slyšela jeho nepatrnou část, se jí pak omlouvala, ačkoliv neměla za co.
…jak si vůbec můžeš říkat Hyuuga?
…ty nepatříš do mé rodiny…

…pořád ty stejné věty. Nemohla se jich zbavit. Pronásledovaly ji jako šípy, které se do ní zabodávají jako v terč a zároveň se zase vytahují a opět letí. Když na ně konečně nemyslela, dumala nad svými chybami. A na svém trestu. Především nad Kibou. Nemohla se přinutit k jeho návštěvě, prostě… to nešlo. Nemohla se mu podívat do očí po tom, co si díky ní udělal.
„Hinato?“ozvalo se tiché oslovení.

Ta se ovšem ani nepohnula. Vlastně ani nevnímala návštěvu a dál se utápěla ve svých výčitkách svědomí. Ve svém provinění.
„HINATO!“zařvalo to zprvu tiché stvoření.

Konečně otočila alespoň o trochu hlavu a koutkem oka shlédla hosta.
„Proč sedíš na parapetu,“řekla její menší kopie – Hanabi a trochu se otřásla, „je tu zima, nechtěla bys to okno zavřít? Sedíš tu jen v pyžamu.“
„Ne,“promluví Hin konečně.
„Ale proč?“namítne Hanabi.

Hinata si přitáhla jedno koleno blíž k sobě a objala ho. S pohledem natočeným stále ven z pokoje se opřela o koleno hlavou a dál mlčela.
„Už jsi byla za Kibou?“nenechala se odbít polozmrzlá Hanabi.

Hinata při vyslovení toho jména zesmutněla a přisunula si koleno ještě blíž. Pohledem nyní sjela na okraj parapetu a snažila se přemoci záchvat smutku s návaly pláče.
„Beru to jako odpověď, nicméně, měla bys za ním zajít, potřebuje tu někoho, celý tvůj tým ode-,“nedořekla.
„K-kam odešel?“zeptala se velice tiše a trhaně Hinata.
„A já myslela, že nepromluvíš!“zaironizovala Hanabi a pak si uvědomila, že to zřejmě nebyl dobrý nápad, protože se Hin zase otočila hlavou ven, „na misi, dnes ráno jsem zrovna šla do kanceláře páté, když vyšli a ten hyperaktivní, Nouruto, nebo jak se jmenuje, poskakoval a volal, hurá mise.“
„My-myslíš, Na-ruta?“těžce potlačovala vzlyky Hinata, ale úspěšně.
„Jo, Naruto,“přitakala Hanabi a nepatrně se usmála.

Její sestře však právě došly nervy a s hlavou zabořenou do kolen se pod návaly vzlyků celá třásla. Po tvářích, skrytých pod tmavými vlasy se jí třpytily slzy a její kůže byla prokřehlá, chladná. Hanabi přišla o trochu blíže a objala svou sestru okolo ramen. Ve snaze uchlácholit ji, řekla:
„Přece není tak zle, je naživu, ne, rodiče to sice přehnali, ale z těch bych si nic nedělala, Hinato, slyšíš? Usměj se.“

Ačkoliv to vypadalo beznadějně, Hinata se nepatrně usmála. Její krátký úsměv ale rychle opadl a vystřídaly ho další a další slzy. Hanabi jí prsty zvedla koutky úst a vykouzlila na jejím obličeji úsměv. Hinata se po dlouhé době rozesmála.
„Děkuji,“řekla rozpačitě a pohladila sestru po vlasech, „ale já za ním nemohu jít, ještě ne.“
„Jestli tam nepůjdeš, půjdu tam já,“namítla odhodlaně Hanabi a vyplázla jazyk.

~~~
Jen tak mimo děj. Napadlo vás někdy, jaká vlastně Hanabi může být? Malá sestra Hinaty. Nenápadná, malá kunoichi, ve které trůní obrovský potenciál. Možná jen celou dobu čekala na svou šanci. Rozhodně to měla v hlavě s prominutím, více srovnané než její sestra, tedy zatím. Představte si Hinatu v menším provedení. To je Hanabi, nadějná kunoichi z listové.
~~~

Ráno nebylo růžové pro nikoho. Noc v nemocnici byla pro zraněné většinou to nejhorší. Nemohli usnout, bolest se mnohdy zvyšovala a žádný z léků nezabíral. Mladého Inuzuku alespoň utěšila představa, že už je stabilizován a pravděpodobně se mu jeho stav nezhorší. Po řezné ráně na boku mu zbyla jen nevelká jizva a zaschlou krev mu dávno smyla jedna ze zdravotních sester. Ostatní šrámy měl jen provizorně oblepené náplastmi a bok ovázán obvazem. Pravé předloktí, které si shodou okolností zlomil při pádu ze stromu se mu už pomalu shojilo a celkově už byl z nejhoršího pryč. To ovšem jen po fyzické stránce.

Celou noc přemýšlel nad Hinatou. Doufal, že se staví. Neustále zíral z okna směrem k domu Hyuuga a čekal…
Ráno přešlo v dopoledne. Dveře se rozrazily.