Křižovatka osudů - 3. kapitola - Zmrtvýchvstání

Ono místo bylo pokryté zelení, všude ticho a klid. V okolí jen několik malých zvířat, ale každý kolemjdoucí by si zajisté všiml něčeho velkého a modrého ležícího bez hnutí. Oné prapodivné postavičce ještě přednedávnem stékal po tváři pramínek krve. Znenadání se ozvalo zachrčení a pak zasténání, ten muž se probudil.
Zamrkal a pokusil se vstát. Okamžitě pochopil, že ho praštili něčím po hlavě. Musel pracně vzpomínat, co že se tu vlastně dělo. „Moje hlava… dostal jsem asi pořádnou pecku.“ Opatrně se rozhlédl kolem sebe, byl tu naštěstí sám. „Itachi?“ Rázem mu došlo, že byli vlastně přepadeni. „Není tady… snad ho nezabili. A pokud jo, je to jenom moje vina.“ Zrak se mu stočil k předmětu, kterého si předtím nevšiml. „Kunai… musel mu vypadnout z kapsy. Ale… to by znamenalo, že ho jen někam odtáhli!“ Žralok horečně uvažoval, napadala ho jedna myšlenka bláznivější než druhá. Nakonec však přišel na to, co je jeho povinností. Musí se dostat do sídla a oznámit tu závažnou novinu ostatním. Ale teď už to nejde, brzy se setmí. Měl by si najít místo k přenocování.

Itachi ležel na zemi, paralýza stále ještě působila, pohybovat se mohl jen velmi pomalu. Několikrát zamrkal, viděl už zase normálně. Vzdychl. Ten chlap, co si říkal Vatari, byl odporný. Tajemství Sharinganu… kdo na světě by ho nechtěl znát? Při pomyšlení na Kisameho ho bodlo u srdce. Ztratil svého dobrého přítele a teď se za to proklínal.
Dívka jménem Emi se objevila ve dveřích, nesla talíř s jídlem. „Zmiz odtud!“ vyštěkl, jak s ním lomcoval vztek. Zatvářila se neutrálně, neposlechla. „Jako by nestačilo, že jste mi zabili přítele, a vystavili tak nelidskému mučení!“ odfrkl si. Neměla právo tu být. Ať ho nechá na pokoji, stejně se toho jídla nedotkne, už se nenechá znovu omámit. Není takový hlupák, za jakého ho nejspíš považuje.
„Rozmyslete… ehm, rozmysli si to dobře. Půjdu teď promluvit s mým nadřízeným.“
Díval se, jak odchází, a oči mu zlostně žhnuly. Cítil, jak ochrnutí zvolna odeznívá a také si všiml kunaie, který měla schovaný za opaskem. V hlavě se mu začal rodit velice odvážný plán. On, mistr bolesti, iluzí a přeludů, má také nějaké city. Lehl si na zem a předstíral netečnost. Čekal a zrak upíral na zavřené dveře.
Dívka dorazila zanedlouho. Tvářila se rozpačitě. Opatrně k němu přistoupila. „Kéž by to mohlo být jinak, nechci tě ještě víc trápit… ale šéf řekl, že není jiná možnost.“ Nestarala se o to, zda ji poslouchá, vypadalo to, že si jí ten mladík nevšímá. Poklekla a pokusila se ho malinko nadzvednout. Vycítil příležitost. Jsem sám. Nikdo mě nebude hledat. Prostě to musím aspoň zkusit! Bleskurychle sáhl po dívčině zbrani, jednou rukou ji chytil v pase, tu s kunaiem jí přiložil k hrdlu.
„Jen cekni a podříznu tě. Nebudu tě šetřit jenom proto, že jsi žena,“ zasyčel jí do ucha.
„Mizero!“ zasípala. „Měla jsem vědět, že se ti nedá věřit.“
„Tos tedy měla!“ uchechtl se. Uchiha pracoval rychle, každá další vteřina hrála v jeho neprospěch. Sebral ze země lano, které dívka upustila, svázal jí ruce a odhodil ji stranou. Rozběhl se k pootevřeným dveřím a zmizel v chodbě.
„Utíká! Zastavte ho!“ zakřičela Emi snažíc se přitom vyprostit. Neuvěřitelné! Pomyslela si zděšeně. Má v sobě tolik síly i po tom, co s ním prováděl doktor Vatari.

Itachi proběhl nejbližší halou, hledal východ z téhle pasti. Otočil se, jakmile zaslechl dusot nohou. Ve tmě zazářily jeho rudé oči. „Uprchlík!“ zaznělo odněkud. Měl proti sobě přesilu, ale to mu ani v nejmenším nevadilo. Roztáhl ruce, jako kdyby chtěl provést nějakou neznámou techniku a podařilo se mu tím odvést jejich pozornost. Uvěznil je ve své iluzi. Muži pouštěli zbraně, chytali se za hlavu a během několika vteřin popadali na zem, byli omráčeni. Itachi věděl, že nesmí ztrácet čas. Nechal aktivovaný Sharingan a pospíchal dál.

Ráno Kisame okamžitě vyrazil na cestu. Včerejší noc strávil v křovinách, nic moc pohodlného, ale dalo se to přečkat. V noci se trápil nehezkými myšlenkami. Jak zareaguje Šéf, až mu to poví? Nařídí pátrání, nebo nechá Uchihu svému osudu? Žralok se snažil tu myšlenku raději hned zaplašit. Vždyť Itachi je jedním z nejsilnějších ninjů v Akatsuki, a Vůdce by o tak významnou posilu jistě nechtěl přijít. Ještě se ujistil, že běží správným směrem, než zrychlil tempo.

Emi se na sebe v duchu zlobila. Jaká neopatrnost! Doktor Vatari to věděl, jako by snad předpovídal chování toho podivného mladíka. „No tak! Už konečně… povol!“ Ztuhla, když uslyšela kroky. Před malou chvíli se totiž obrátila zády ke dveřím. Neznámý se zastavil. Kdo to přišel? Vrátil se snad on? Sbírala odvahu, aby se ohlédla.
„Jsi zlobivá holčička, Emi,“ ozval se pobavený hlas.
„Pane?“ vydechla s úlevou, otočila se a natáhla k němu ruce.
„A za to budeš potrestána!“ dodal o poznání výhružněji a ustoupil od ní. V očích se jí mihl záblesk strachu.

Uchiha hledal cestu, kudy se dostat z bludiště chodeb. Nebyl unavený, jen malinko nesvůj. Ty dveře na konci tmavého prostoru vypadaly slibně. Než se k nim však stačil dostat, už čelil další skupině mužů, tentokrát to však byli ninjové. Bránil se útokům, zbraním, které po něm vrhli, a sám útočil plameny. Nepřátel ubývalo, nebo se mu to tak alespoň zdálo. Další kunai se mihl vzduchem, už nestačil uhnout, zbraň se zabodla do stehna. Vzápětí se další muži vyřítili ze stínů a srazili ho k zemi. Útěk se nezdařil, pomyslel si trpce.
Nedaleko postával muž, který to vše pozoroval s úsměvem. Silný, vytrvalý, zručný. Vybral si dobře.

Itachi otevřel oči. Zjistil, že ho přenesli zpět do té místnosti, kde byl vězněn, a obvázali mu ránu. Poznal, že sedí, malinko se pohnul a zády přitom narazil do něčího těla. Pootočil hlavu a ušklíbl se. „Toužila sis vyzkoušet, jaké to je být vězněm?“
Emi hleděla do země. „Trest za to, že jsem tě pořádně nehlídala,“ řekla po chvíli.
„Hm…“
Přestal si jí všímat. Teď stejně nic nezmůže. Nevadilo mu, že to děvče potrestali. Pokud měla vůbec nějaké emoce, musela je chytře skrývat.
„Přestaň se na mě tak tlačit!“ zavrčel.
„Není tu zrovna moc prostoru!“ odsekla a pokusila se alespoň trochu uvolnit to nedobrovolné spojení mezi nimi, marně. Uklidnila se a připomněla si, že pro ni ráno přijdou a odvážou ji. Ten trest snese.
Černovlasý mladík se dál nevyptával. Rozčilovalo ho, že tu s ní musí být, ale nemohl s tím nic dělat. Zpozorněl až ve chvíli, kdy dívka začala slabounce syčet, jako by snad přemáhala bolest. Šťouchl do ní pažemi ve snaze trochu se obrátit. Potom si všiml škrábanců, která měla na tváři.
„Šrámy?“ zeptal se.
„Výprask,“ posmutněla.
„Tvůj pán teda není nic extra.“
Dívka s ním nesouhlasila, přestože ty rány musely hrozně pálit. „Jen nesnáší neposlušnost,“ zašeptala.

Deidara vyšel před sídlo. Venku byl krásný den a on se chtěl trochu rozcvičit, než vyrazí na misi. Nestačil se ani pořádně rozhlédnout, když se z lesa vyřítilo něco jako modrá šmouha, proletělo úděsnou rychlostí rovně po cestě a vrazilo do blonďatého ninji, přičemž oba prorazili zamčené dveře a zůstali ležet na podlaze. Deidara se vzpamatoval první.
„Kisame?“ vydechl nevěřícně. „Baka! Dyť jsi mě mohl zabít!“
Žralok se zašklebil. „Promiň. Já už nestačil zabrzdit,“ omlouval se.
„Fuj! Až mě příště budeš chtít prohodit dveřma, dej varování, jasný?“ Vstal, prohmatal si celé tělo a pak se zeptal: „No a co se stalo, žes měl tak strašně naspěch?“
To Kisameho probralo. „Unesli Itachiho!“ vyhrkl.

Ninja v plášti s rudými mraky hleděl zamyšleně do tmy. Dívka podlehla vyčerpání a usnula. On spát nemohl. Ještě dlouho spolu ten večer hovořili a prokládali to chvílemi trapného ticha. Nehodlá zůstat tady. Jakmile bude mít příležitost, pokusí se o to znovu. V té chvíli se ozval jeho žaludek. Kručelo mu v něm, nic nejedl. Nejspíš ale nebude mít na výběr, bez jídla dlouho nevydrží. Zatímco se zaobíral myšlenkami, dveře pokoje se začaly otevírat. Emi se probudila, zaslechla šramot. Zakašlala a čekala. Někdo vešel do místnosti.