Tři body zkázy 4: Na návštěvě u Uchihů

Koichi zívla, protáhla se a nerudně se podívala ke dveřím, na které někdo soustavně klepal.
„Už jdu…!“ křikla a hodila si přes košili župan. Cesta ke dveřím jí připadala strašně dlouhá, mezitím se mohla uzívat.
„Ahoj, Koichi…“ Za dveřmi stál Toboe, v tváři červený jak rajčátko s rudou růží v ruce.
„Ah, to jsi ty… Potřebuješ něco?“ broukla studeně černovláska.
„Uch… no… eee…“ Uchiha junior nevěděl kam s očima. „No víš… nechtělabysisjítprohlídnoutkonohu?“
Koichi přivřela jedno oko a ušklíbla se. „Říkal si něco?“
„Já totiž… no…“ Toboe zmateně koktal. Nevěděl, jak to milá zlatá černovláska myslí. Nakonec ze sebe ztěžka vydal: „Hm… nechtěla… bys… jít…“
„Z tebe to leze jak z chlupatý deky.“ Znuděně to okomentovala Koichi a založila ruce na prsou.
„Konohu… Eh, co jsi to říkala?“

„A támhle je budova Hokageho!“ rozhazoval Toboe nadšeně rukama.
Koichi na to ledově odvětila: „Já vím. Už jsem tam byla.“
Mezi oběma nastalo ticho, která přerušila jako první Koichi, asi po deseti minutách, když se došourali k oné budově.
„Víš… já… já bych chtěla poznat tvojí rodinu.“ Začala mladá Uchiha opatrně.
„Noo… Máma je mrtvá,“ Toboeho tvář se nachvíli zasmušila. „Ale táta by měl být doma.“
A o toho mi právě jde. Vypadá to, že už brzo budeš sirotek, pomyslela si sebevědomě a zlomyslně Koichi.

Černovláska si zvědavě prohlížela Uchiha manor zvenčí.
Každou lichou bílou stěnu zdobila napůl červená a napůl bílá, černě ohraničená, kopule, znak Uchihů. Schody byly z mramoru, zdobené nějakými podivnými klikyhákami.
Když vystoupala po schodech, o nohu se jí otřela bílá kočka s jedním modrým a druhým zeleným okem. Perfektnì sem zapadá, broukla si v duchu Koichi. Nemohla si pomoct a naustále otáčela hlavou a rozhlížela se kolem sebe. Všechno bylo tak nové a tak zajímavé! Kdybych zůstala zavřená v té černé díře s ctěným názvem ‚Akatsuki doupě‘, nic takového bych neviděla. Je to tu tak přepychové… Co jiného čekat od Uchihů, pomyslela si napůl vzrušeně a napůl naštvaně. Ani nevěděla proč…
„Tohle je naše klanová kočka. A támhle běží moje sestra Haruhi.“ Toboe pokynul hlavou k utíkající modrovlásce s fialovo-bílýma očima, Byakuganem. Mohlo jí být něco okolo patnácti let. Svou kekkei genkai měla aktivovanou, po straně očí měla vyběhlé žilky.
Nikde není nic, na co by mohla útočit, tak proč ho má sakra zapnutý?! Nechápala.
Když docapali do obrovské, taktéž mramorové, haly, Uchiha junior zaječel: „Tatííí?“
Vzápětí se za nimi objevil Sasuke
„Áno?“
Koichi se bleskově otočila. Konečně poznám svou oběť, svého soupeře! Prolétlo jí ve vteřině hlavou. Když uviděla tu tvář, strnula.
„Ty?! Chci říct vy?!“ vykoktala zmateně. Znovu koukala do těch temných, černých očí, opět se od nich nemohla odtrhnout.
„Áááá, ty jsi ta holka z parku, že?“
Dívka kývla a civěla na něj s otevřenou pusou. A tohohle mám jako zabít? Zoufala si v duchu. Jsem to, ale hloupá. Mělo mě napadnout, že to bude Uchiha. Kruci, kruci!
Sasuke si ji zvědavě prohlížel. Nemohl si pomoct, ale něčím mu připomínala jeho bratra, Itachiho. (Hádejte proč… Klidně třikrát.)
Po tíhou toho zpytavého pohledu Koichi začínala panikařit. Zapudrovala jsem si čárky?! Nekoukají mi?! Ptala se sama sebe zmateně. Raději se omluvila a vydala se určeným směrem, do koupelny, kde se překontrolovala.
„No to je prostě skvělý!“ zanadávala polohlasně a opřela si hlavu o stěnu. Najednou tu chtěla mít tátu, mámu, někoho, kdo by jí utěšil, poradil jí…
Místo toho dovnitř nakoukl Sasuke.
„Jsi v pořádku?“ Lekla se ho tak, že se jí rázem zježily všechny chlupy na těle a krátké vlasy v zátylku.
„Aaano.“ Vykoktala. Musela vypadat docela žalostně, protože ji Sasuke otcovsky obejmul a zamrkal na ní.
„Pojď, občerstvíš se u nás v kuchyni a bude ti určitě líp.“ Koichi vytřeštila oči někam do prázdna. U všech strejčků, on mě obejmul! Sakra, sakra! Koichi uklidni se! To jsou jen splašené hormony! Uklidňovala sama sebe.
„Tak pojď, jsi nějaká bledá.“ Tahal jí ven Sasuke. Mladá Uchiha rozpačitě polkla a poddala se.

„Děkuju za to jídlo a pití, jste moc laskaví. Ale už musím domů.“ Koichi na tváři vykouzlila něco, co měl být omluvný úsměv, ale vypadalo to spíš, jako když má bolavé zuby.
Nebylo divu. Zatímco jedla, všichni tři obyvatelé domu naproti ní usedli a skoro až hladově pozorovali každý její pohyb.
Zvláště ze Sasukeho byla Koichi nervózní, takže sotva namotala nudle na vidličku. Strašně se jí třásla ruka, jako nějaké stařence. Připadala si tam jak ptáček ve zlaté kleci. Ty jejich pohledy na sobě cítila, bylo to, jako kdyby jí propalovaly.
Rychle se zvedla. Musí odsud pryč!
Zachytila Sasukeho pohled a vzápětí zvrhla sklenici s vodou, která s tříštivým zvukem dopadla na zem a rozletěla se všude po podlaze.
„Já, já, já se omlouvám.“ Špitla tiše Koichi a klekla si na kolena, a začala střepy sbírat.
„Nech to, já to udělám.“ Nabídl se hned aktivně Toboe a odstrčil jí odtamtaď. Černovláska se s ublíženým výrazem zvedla a odpochodovala.
K dveřím jí byl vyprovodit Sasuke, který trval na to, že jí zavede až k ubytovně.
Když Koichi došli argumenty, rezignovala. Nemělo to stejně cenu, přít se s ním.

Do pekla! V životě jsem nebyla tak roztěkaná! Nadávala si v duchu Koichi cestou. Když konečně uviděla lesklé dveře ubytovny, srdce jí poskočilo. Hurá, už jsem doma! Pryč od Uchihů!