Tři body zkázy 3: Kdo jsi?!

„Výborně, jsi dochvilná!“ zazubil se na ní přibíhající Naruto. Koichi zvedla oči od nehtů, který si až do teď prohlížela a líně protáhla:
„Zato vy už máte spoždění nejmíň dvacet minut…“ Navzdory mrmlání se postavila do bojové pozice. Naruto jí napodobil.
Koichi sáhla pro svou katanu, kterou roztočila v ruce. Naruto si vytáhl kunai a zaútočil. Mladá Uchiha uskočila a nastavila katanu příčně před sebe. Hokage prudce kunaiem do katany narazil, až odlétly jiskry, a vzápětí udeřil znovu, mířil na břicho. I tuhle ránu Koichi vychytala, ale nevrátila úder.
Celých dlouhých třicet minut, co spolu bojovali, se jen bránila, nikdy nezaútočila. Naruto si myslel, že chce počkat, dokud se on neunaví, ale i když začal únavu předstírat, tak Koichi pořád jen vykrývala rány.
„Ty nebojuješ pořádně!“ vyštěkl na ní a po spáncích mu stékal pot. Cítil, že je silná, ale neche to dát najevo.
Černovláska kamenně opáčila: „Ale já vás nechci zabít.“
„Jen se neboj, mě jen tak lehko nezabiješ! Tak dělej, opři se do toho!“
Koichi stroze přikývla, prudce zarazila katanu do země, spráskla dlaně na sebe, zavřela oči a začala se zevrubně soustředit. Všude možně jí vyběhly žíly a pot se z ní jen lil.
Lehké otření… Pokus o vniknutí… Vystavěný chabých zábran… Prudký útok…
Naruto hlasitě vykřikl a chytil se za hlavu. Následně klesl na kolena a začal sebou zmítat.
Koichi na kolena spadla také a obdobně se držela za hlavu. Nekřičela však, jen jí po spáncích proudily potoky potu. Žíly zrychleně pulzovaly, srdce jí rychle bušelo a v hlavě hučelo.
„Néééééééé! Neumírej, prosím tě neumírej!“ ječel Naruto a zuřivě se vrtěl, jakoby chtěl z něčeho uniknout. Třeba ze zlého snu…

„Spinkej maličká…“ Konan se sklonila a dala Koichi pusu na čelo. Ta poslušně zavřela oči a pokusila se odebrat do říše snů. Po chvíli opravdu usnula a klidně oddychoval. Modrovláska na ní nehnutě zírala, pak se zachumlala do své peřiny a usnula vedle své dcery.
Lehké otření… Zachvění… Vniknutí, ničím nepřerušené…
„ŽE JSEM TI VŮBEC NALETĚL! JÁ BLBEC! CHUDÁK HOLKA! JAK JEN…?!“ křičel hlasitě Itachi na Konan, které po tváři stékaly slzy. Malá Koichi stála v dětské postýlce, držela se mřížek a nechápala proč se křičí. A proč na maminku křičí její tatínek…
„Itachi… proč… proč?“ zašeptala Konan a vzápětí se schoulila do klubíčka, když uviděla Itachiho výraz.
„CO PROČ?! JÁ TĚ NEMILUJU, TO TI TO NEDOŠLO?! CELÉ TO BYL JEN ÚLET! CHUDÁK YUMI!“ Itachi už pomalu, ale jistě chraptěl. Jejich dcera se rozplakala. Nelíbilo se jí to… nelíbil se jí ten křik.
„Beruško moje… nebreč, malá…“ Její otec k ní ihned přiskočil a starostlivě si ji vzal do náruče a hladil jí po vlasech.
„To bude dobrý… to nic…“ šeptal a stále ji hladil. Nakonec jí vlepil pusu na čelo, hodil po Konan zlostný pohled a odešel.
Smršťování nátlaku… stahování pryč…
„Maminko… ty a tatínek jste se hádali?“ Konan ztuhla uprostřed pohybu a s nevěřícným výrazem, který rychle vyměnila za kamenný, se otočila na svou dceru.
„P-proč by jsme se měli hádat? Měli jsme se rádi! Jinak bys ty ani nebyla!“ Na konci už jí hlas trochu přeskakoval. Ani nevěděla proč, ale neměla daleko k slzám…
Koichi si sama pro sebe zašeptala: „Ale maminko… ty lžeš…“

„Co-co jsi zač?! Kdo jsi?!“ vyjekl Naruto, když bolest trochu povolila. Cítil se jako ve zlém snu. Právě mu před očima proběhly nejhorší zážitky jeho života…
Koichi jenom suše odvětila: „Já vám to říkala…“ a chystala se k odchodu. Hokage se však zvedl a bleskově ji popadl za ruku.
„Co to bylo?“ zeptal se naléhavě a stiskl ji ruku více.
Koichi se mu vytrhla a, jako by to mluvilo za všechno, odsekla: „Vzpomínky.“
Blonďák se však nedal a znovu ji chytil za ruku a bolestivě ji jí zkroutil.
„Vzpomínky… Můžu manipulovat se vzpomínkama. Když chci tak je mohu vymazat, přeměnit, nutit člověka, aby mu pořád probíhaly před očima… Dokážu se vetřít do mysli a napáchat tam spoušť… Umím vymazat paměť… Mysl, mozek je mojí doménou.“ Opáčila neochotně. Uzumaki na ní chvíli zíral a pak zopakoval to, co řekl již předtím:
„Kdo jsi?!“
Černovláska se otočila na všechny strany, propátrala okolí a optala se: „Když to chcete vědět… Umíte držet tajemství?“ Naruto kývl. Připadala mu najednou vystrašená a nejistá…
„Moji rodiče jsou Konan a Itachi Uchiha. Narodila jsem se v Akatsuki a nedávno jsem odtamtuď uprchla… Moje matka mého tatínka milovala, ale on jí ne… moje narození nebylo plánované,“ hlas jí zhořkl. „Na znamení lásky k němu mi po jeho smrti změnila jméno z Yumi na Koichi. Jako Konan plus Itachi.“ Naruto na ní ohromeně hleděl a ona pokračovala dál.
„Mám Sharingan, i papírovou schopnost mé matky. A také to s těmi vzpomínkami a myslí…-“
Naruto jí do toho skočil: „No tak to je bezvadný… Co pohledáváš v Konoze?!“
„Jdu zabít mého strýce.“ Odpověděla jakoby se nechumelilo a pomalým krokem mířila pryč z palouku.
„A ty si myslíš, že tě nechám?!“ štěkl Naruto vztekle, když si dal dohromady jedna plus jedna, a skočil po ní s kunaiem v ruce, ve snaze ji zabít. Koichi uhnula a rukou sáhla pro katanu, která se okamžitě rozpadla na spoustu kousků, které si to zamířily k Hokagemu. V půli cesty se však zastavily a zlověstně vibrovaly. Uzumaki na ně nevěřícně a vyděšeně hleděl, nevěda, co Uchiha udělá.
Ta po chvíli sklonila hlavu a nechala kousky znovu zformovat do katany.
„Doufám, že jsme se to vyjasnili.“ Sykla stroze a odkráčela. Já jsem ale vážně naivní… jak jsem si mohla myslet, že to pochopí?!

„K-Koichi…? Co to děláš?“ Pein nejistě polknul a očarovaně zíral na ostré papírky, které se mu vznášely těsně u obličeje.
„Co by? Zabíjím tě…“ suše odvětila černovláska.
„A-ale -“
Koichi ho přerušila: „Neměl si za mnou chodit. To je tvůj konec…“ Mávla rukou a papírky projely Peinovým obličejem jako nůž máslem.
Když vydechl Nagato naposledy, Koichi se k němu sklonila a vytrhla mu oči, které byly jako jediné v obličeji neporušené.
Maminka, Pein…stala jsi se vražedkyní, Koichi.

„Viděl jsi to?! Ona normálně porazila Hokageho!“
„No a? To, že je nebezpečná, už víme jen podle ceny… Ale my se nedáme! My jsme chytří a nepoužijeme násilí! A vyděláme si padesát milionů!“