Každý začátek je těžký - 18. kapitola - Záchod, kbelík a vyvětraná skříň

Modrovláska se zlepšovala opravdu ze dne na den. Na Sasorim bylo vidět, jak strašně ho to zmáhá. Vůdce se té proměně nestačil divit. Při dalších zápasech ze sebe Akatsuki opravdu vydali vše. Měl radost, ale bylo mu divné, jak mohlo dojít k takovému zlepšení. Itachi se soustřeďoval hlavně na boj zblízka, Kisame dopilovával své ninja techniky. Zdálo se, jako by se pokoušeli vylepšit své nedostatky.

„Jak je vůbec možný, že jste až tak dobří?“ vyjevil se jednoho dne Šéf. Z neustálého přemýšlení a dumání nad touhle záhadou už ho bolela hlava.
Modrovláska vytáhla loutkáře z davu. „To všechno tady Sasori!“ Ohnal se po ní a zakrýval si obličej, nechtěl se zostudit takhle veřejně. „Nestyď se!“ křikla na něj.
„No… netuším, co bych měl na to říct. Snad jedině… pokračujte.“ Velitel si prohrábl vlasy a nepřestával se divit.
„Ale je to slabota. Můžete se ještě zlepšit. Navíc… nejel jsem v tom sám. Deidara mi pomáhal.“
Šéf si oddychl. „Chválím vás. Podařilo se vám za pár dní to, na co by mi nestačily ani všechny pozemské roky. Sice mě to hodně štve, ale možná je to tak lepší. Cvičte dál, s takovými schopnostmi nemůžeme prohrát!“ Usmál se a nechal je trénovat.

Uchiha stíral z čela pot. „S těmahle dvěma už nebojuju!“ Prskal vzteky a snažil se držet dál od Hidana s Kakuzou.
„Už mám taky dost,“ přiznal se Kisame.
„Ale vždyť to byl teprve první útok!“ namítnul Sasori. Dnes byli tihle dva pod jeho vedením.
„A právě tím nás odrovnali.“
„Chcete pauzu?“ smál se Deidara.
„Jo. Odveď na chvíli to útočné duo!“
„Jasan!“ Blonďatý ninja Sasorimu zamával a trojice si šla přisednout k Zetsuovi a Konan.
„Dobře, tak já vás dva nechám vydechnout.“ Loutkář si na chvíli lehl. Včerejší noc dostal speciální misi a nehodlal Šéfa zklamat.
„Myslím, že nebude na škodu, když ty o tom budeš vědět.“
„O co se jedná?“
Vůdce mu ukázal jisté tajné dokumenty. „Neznám přesný počet obránců té sošky, kterou budete mít za úkol donést, ale je nutné, aby Akatsuki spolupracovali, jak jen to bude nejvíc možné. Tenhle předmět je posledním chybějícím kouskem skládanky. Rozumíš tomu, že?“
„Až příliš dobře.“ Sasori sklonil hlavu. „Bude to dost těžké, ale… pokusím se vás nezklamat.“
Vůdce přikývl. „Je důležité, abyste se během mise dokázali spolehnout jeden na druhého. Nechávám je ve tvých rukou, Sasori.“
Itachi seděl na zemi a lámal si hlavu, jak dostat ty dva nebezpečné chlápky.
„Nevíš si rady?“
„Tobě se to mluví, když nás jenom pozoruješ! Navíc ta tvoje pravidla…,“ rozčiloval se Uchiha.
„Ta opatření jsou kvůli tomu, aby nebyl jeden tým silnější než druhý.“
„Ale pěkně to ztěžují,“ ušklíbl se černovlasý.
„Mise jsou o překážkách, ale to už bys moh vědět.“ Sasori chtěl ještě něco říct, ale pak jen pomalu zavrtěl hlavou. „Vraťme se raději k té taktice. Kisame, pojď sem k nám!“ Žralok se objevil vzápětí. „Tvůj úkol bude zaměstnat Hidana, Kakuzu můžeme snadněji rozptýlit. Itachi, ty skvěle ovládáš genjutsu, tak sakra musíš na něco přijít! Najít nějakou slabinu našeho siláka.“
„To se ti řekne…,“ začal Uchiha, ale byl přerušen Deidarou. „Tak kde to vázne? Chlapci už jsou celý natěšený!“
Sasori se zvedl. „Připraveni?“ Kývli hlavou a přerušili odpočinek.

Plán vycházel skvěle. Kisame zkřížil svou Samehadu s Hidanovou kosou. Kakuzu se hnal na Itachiho, ten mu uhýbal a mezitím se snažil vymyslet techniku, která by tohohle ninju odrovnala. Ne! Neprohraje přímo před Sasoriho očima! Už se ponížil příliš.
„Hidane, neloudej se tak! Čas je drahej!“ houkl maskovaný na svého partnera.
Peníze! Blesklo Uchihovi hlavou. Dostanu ho pomocí genjutsu! „Teď to ukončím, tak abys nebyl překvapenej!“ křikl na svého soupeře, opět uhnul a rychle zformoval pečetě.

Kakuzu zpozorněl, když uviděl na zemi minci. A úplně roztál, když mu jich celá hromada spadla na hlavu. „Penízky! Pojďte ke mně!“ Itachi se spokojeně uchechtl, došel až k ohromenému ninjovi a uspal ho.
„Vyhráli jsme! Jak jsi to dokázal?“ jásal Kisame. Jeho partner mu ukázal velice výmluvné gesto.
„Máš můj obdiv. Tohle by mě v životě nenapadlo!“ přiznal se loutkář a tvářil se malinko zahanbeně.

Hidan už se snažil Kakuzu probrat. „Koukni se, co zavinily ty tvý prachy! Prohráli jsme, idiote!“ Chytl maskovaného pod krkem a třásl s ním. Bylo jen otázkou času, než se ti dva do sebe pustí.
„Ústup! Tohle je zlý!“ Deidara rychle opouštěl cvičiště a ostatní se hnali za ním. V takové chvíli nechtěl být nikdo v blízkosti těch dvou.

Uchiha držel v ruce lahev saké, kterou otevřel teprve před malou chvíli. Za účast na tom nezvyklém tréninku skutečně draze platil. Tou nejvyšší cenou, svou důstojností. Skáče, jak pískají ostatní, to utrpení už nevydrží dlouho. Dnes v noci se opije a na všechno aspoň na malou chvíli zapomene. Napil se a opřel se pohodlněji o pohovku. Dnešní večer bude dlouhý.

Svítalo. Otevřel oči, aby si prožil další nudný den. Udivilo ho, že vidí jen slabý proužek světla. Hlava mu třeštila, ze včerejška si toho zrovna moc nepamatoval. Ohmatal prostor kolem sebe. Nemýlí se? Vážně je to dřevo? V něčem sedí a není to právě pohodlné. „Sharingan!“ Vzápětí musel techniku ukončit. Nebyl ve stavu, aby mohl udělat jediné jutsu. Aspoň, že se zde dá dýchat.

„Proč netrénujete?“ divil se Pein.
„Sasori s Deidarou se musí taky připravit, takže dneska trénujou oni,“ osvětlil mu Hidan.
„Navíc po tom včerejším stěhování starých krámů, co tu v sídle překážely, jsme docela dost ztahaný!“ dodal Kakuzu.
„Co jste vy dva stěhovali?“ vyděsil se Vůdce.
„Několik rozbitých židlí, dva poničené stoly a jednu děsně těžkou skříň. Všechno to šlo do sklepení.“
„Ach tak,“ ušklíbl se Šéf. „A jen tak mimochodem… kdo z vás včera chlastal v obýváku a nechal tam ten děsnej svinčík?“ Oba se dušovali, že o ničem neví.

Itachi nemohl v té temnotě už dál zůstávat. Musel na světlo, potřeboval přinejlepším najít kbelík, protože se mu zvedal žaludek. Teď už věděl s jistotou, že to přehnal s pitím. Znovu zjišťoval podrobnosti o místu, kde se nyní nacházel. Ne, na bednu je to příliš malé. Že by vězel v nějaké skříni? Rozmáchl se rukou a prorazil v ní otvor. Musel honem zavřít oči, aby z té přemíry světla neoslepl. Ninjové ten kus nábytku postavili přímo proti oknu.

„Kde máš Uchihu?“ divil se Pein.
„Ztratil se mi,“ přiznal Kisame a všechny rozesmál tím, že začal zvedat polštáře na pohovce.
„I kdyby byl tak blbej, tam by se rozhodně nevešel!“ Zetsu se dusil smíchy.
„Jdu hledat jinam,“ prohlásil žralok a zmizel jim z očí.

Konan rozdávala talíře s obědem. „Sasori s Deidarou nepřijdou, brali si jídlo s sebou,“ hlásila modrovláska a pak se obrátila k muži s rybí kůží. „Kisame, kde máš Itachiho?“
„Nemám ani to nejmenší zdání!“ odpověděl popravdě.
„Že by ho někdo unesl?“ zděsila se.
„To je přece hloupost, Konan! Jediný, kdo po něm jde, je jeho bratr, a kdyby sem někdo cizí vlezl, poznali bysme to.“
„To je pravda, Zetsu,“ přitakal Pein. „Ale to Uchihovo zmizení se mi nelíbí. Vyhlašuju pátrací akci!“

Hidan byl už celý udýchaný. „Ani v jednom z našich pokojů není!“ V té chvíli mnozí ze členů Akatsuki litovali, že je jejich úkryt tak rozlehlý.

Itachi vylezl ze zničené skříně a skryl se v temnotě sklepení. Jakmile si na to divné prostředí už trochu zvykl, pokusil se dostat ke dveřím. Nešly otevřít, zůstane tu snad trčet? Musí se dostat ven. Nutně se potřebuje dostat k toaletě!

Deidara a Sasori už skončili s tréninkem a vrátili se do sídla. Dost se podivili, když zjistili, že je všechno vzhůru nohama. „Co se děje?“ nechápal blonďáček.
„Postrádáme člena! Itachi se někam ztratil. Vážně už začínáme mít obavy, jestli se sem nevloupal vetřelec.“
„Uděláte nejlíp, když se taky zapojíte do hledání!“ nařídil jim Pein a sám šel do schodů, aby se poohlédl jinde.

Itachiho jedinou možností záchrany bylo okno. Ale vyskytly se hned dva problémy – bylo moc vysoko a zavřené. Přinutil se stát vzpřímeně a pak zkoušel házet po skle větší kusy dřeva. Musí se mu ho přece podařit rozbít! Vytrval, než se ozval zvuk tříštícího se skla. Střepy padaly na zem. Z posledních sil vyskočil, protáhl se vzniklou dírou a zůstal ležet venku na trávě.

Deidara zrovna prošel kolem dveří do sklepa. „Hej! Zaslechl jsem odtamtud hluk!“ Skupinka ninjů v čele s Konan vtrhla dovnitř. Ihned zpozorovali vysklené okno, navíc Hidan s Kakuzou si už stačili domyslet okolnosti kolem proražené skříně. Rozhodli se však, že o tom pomlčí.

Modrovláska se skláněla nad ležícím mladíkem a svou studenou rukou se dotýkala jeho čela. „Nemá horečku?“ přemítala, zatímco mu třela tváře, aby se probral. Ostatní stáli za ní a celé to pozorně sledovali. Uchiha otevřel oči. Přítomnost Konan ho uklidnila i překvapila, ale stále mu ještě nebylo moc dobře. Usmál se, tuhle chvíli si vždycky přál zažít. Modrovláska se rozčílila a vrazila mu pořádnou facku. „Zmizíš si bůhví kam! Všichni tě hledají, bojíme se o tebe a ty máš ještě tu drzost se smát? Všechen můj strach byl na nic, tos tím chtěl říct?!“
Zavrtěl hlavou. „Je mi… hrozně špatně,“ vypravil ze sebe.
Dva ninjové ho podepřeli a doslova odtáhli do jeho pokoje. Na svinčík v obývacím pokoji se nějakým zázrakem zapomnělo.