Předtím....

Páni, jak může bejt někdo tak nádhernej? Pomyslela si rudovlasá dívka a zasněně koukala na chlapce před sebou.
„...poběží Kushina a... Kushino, posloucháš mě vůbec ?? Kushino Uzumaki, voláme tebe!“ Dívka sebou vyděšeně trhla.
„A...ano pane!“ vyhrkla.
„Vážně? Tak co jsem říkal?“ zeptal se jí s úšklebkem sensei.
„No, ... že někam poběžím?!“ usmála se nevinně Kuschina.
„Páni, holka, co to s tebou v poslední době je?“ zakroutil hlavou sensei.
„Je zamilovaná!“ ušklíbl se hoch po jeho pravici.
„Nejsem!“ vyhrkla rychle Kuschina, přesto však nabrala barvu svých dlouhých vlasů.
„Ale seš! A zrovna do toho pitomečka Minata Namikaze, ccccc,“ posmíval se druhý kluk a ušklíbl se směrem k blonďatému klukovi, na kterého Kushina předtím hleděla.
„To není pitomeček, Ayome!“ vyhrkla Kushina, ale hned se kousla do rtu.
Že jsi radši nedržela hubu!
Ayame se ušklíbl a otočil se.
„Hej, Namikaze, máš tady jednu obdi...“ bohužel už to nedořekl, protože měl právě problém udržet si naštvanou Kushinu v bezpečné vzdálenosti od obličeje.
„Pitomče!“ zasyčela Kushina a pustila ho. Pak se sebrala a nasupeně odešla. Šla přes liduprázdnou Konohu a vymýšlela krutou pomstu. Za dvě hodiny jim měly začínat jonninské zkoušky, ale jí se zpět nechtělo. Všichni si z ní dělali legraci. Tak se jí libil ten kluk no. To, že se líbil snad všem holkám ve vesnici, bylo jaksi vedlejší. Jindy hyper a veselá Kushina se teď cítila divně. Tolik se jí líbil. Byl milý, laskavý a takový dospělejší. Kluci v jeho věku se bavili tím, že šmírovali holky ve sprchách, ale on byl k holkám milý, a navíc ten úsměv... Kushina šla do mdlob, když si na něj vzpomněla. Trošku ale posmutněla. Udělá zkoušky a bude se muset vrátit zpátky domů. A jeho už nikdy neuvidí. Co si to namlouvám? Myslím tady, jak kdyby se mnou už chodil, zatím co on ani neví jak se jmenuju. Už tolikrát jsem se mu chtěla představit, ale..., je to divný. Nikdy jsem neměla problém s řečí. Jsem ukecaná a ráda mluvím, ale před ním nemůžu. Zaseknu se a nevim co říct. Všechno mi to příjde trapný nebo divný. Aspoň o něm můžu snít.
Kushina šla dál a myslela na něj. Na jeho krásný úsměv,nádherné oči, na to, jakým působí dojmem. Pak v ní trošku hrklo. Koukla na hodinky a vytřeštila oči. Co ?? Mám už jen deset minut! Zbytek svého času věnovala hledání haly, kde probíhaly zkoušky.
No hurááá!, usmála se šťastně, když to konečně našla.
„Kushino, kde jsi, sakra? Kvůli tobě to posunuli o deset minut!“ řval na ni Kai už od vchodu. Kuschina jen vzdychla, a popběhla k nim.
„Kde jsi byla?“ optal se sensei.
„No, ...já..., ztratila jsem se!“ usmála se Kuschina. Chvilku tak stála a koukala na své týmové parťáky.
„Ayome! Co tak koukáš na holku v týmu toho pitomce?“ rozzlobil se Kai a mávl rukou k Minatovi a jeho týmu.
„Nekoukám!“ bránil se Ayome.
„Ale jo!“ zavrtěl hlavou Kai.
„Ne!“
„Jo!“
„Ne!“
„Jo!“
Ayome už to nevydržel a dal Kaiovi pořádně pěstí. Oba se začali prát. Jelikož Kai věděl, že je slabší, radši se zvedl a utíkal. Ayome byl už ale moc rozzlobený na to, aby mohl přestat. Vyběhl za ním a chystal se ho pořádně zmlátit. Kai se zarazil o zeď a otočil se. Minato to všechno pozoroval. Když viděl k čemu se Ayome chystá, rozeběhl se svou obrovskou rychlostí k nim. Nebyl ale sám. Ayome zatnul pěst, napřáhl ruku a...
„Přestaňte!“ vykřikla rudovláska a chytila Ayomeho ruku.
„Chováte se jak malí haranti!“ řekla naštvaně a pustila mu ruku.
Minato na to jen koukal s otevřenou pusou. Ostatně jako všichni. Jak mohla běžet tak rychle? Pomyslel si Minato. Ještě jsem neviděl nikoho, kdo by byl stejně rychlý, jako já! blesklo mu hlavou. Nedalo mu to, a šel se jí zeptat. Když Kushina viděla, jsk k ní jde, zrudla až po kořínky vlasů.
„Ahoj, já jsem Minato Namikaze, a ty?“ usmál se, a podal jí ruku. Kushina úplně zdřevěněla. On si mě všimnul! Sakra jak se jmenuju? Něco na K? Kushino, klid!
„Já, no... jsem... jsem ...Kushina. U... Uzumaki!“ vypravila ze sebe.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ zeptal se Minato a Kushina kývla.
„Jak jsi to udělala? Myslím jak to, žes běžela tak rychle?“ otázal se.
„No já... často bojuju s taijutsu a tak jsem se pomocí čakry naučila rychle běhat.“ Usmála se Kushina, úplně hotová z toho, že s ním mluví.
“Ty husičko !!!“ vyštěkl Ayome.
„Jo, vždyť mu tady říkáš, jak bojuješ! Co když budeš bojovat s ním?“ přidal se Kai a oba se naštvaně šklebili na chudáka vyjukanou Kushinu.
„Vy dva! Měli by jste jí poděkovat! Právě vás zachránila od toho, abyste se porvali a vy jí ještě nadáváte!“ zamračil se Minato.
„Minato! Už máme jít!“ vykřikla hnědovlasá dívka a mávala na něj.
„Promiň Kushino, a kdybychom spolu bojovali, tak já, ... bojuju nejvíc s ninjutsu a taijutsu!“ mrknul na ní a odběhl ke svému týmu. Kushině se málem podlomily nohy. Páááááááááááááni!

Kushina, stejně jako Minato, Ayome a Kai zvládla zkoušky. Sice se jí vůbec nechtělo, ale musela se zpět vrátit do země vodních vírů, do svého domova.
Uběhlo pár měsíců od zkoušek. Minatovi byl přidělen tým ve složení Kakashi Hatake, Obito Uchiha a Rin. Někdy, když byl sám, si na Kushinu vzpomněl. Několikrát jí pozoroval odněkud ze střech. Vzpomínal na její krásný úsměv, jiskřivé oči a ztřeštěné chování. Pořád mu zůstávala v hlavě. Vzdychal nad tím, že se jí ani nezeptal odkud je.

V zemi vodních vírů ...
„Kushino, máš už ty věci?“ zeptala se jí smutně postarší žena a vzala si na záda velký batoh.
„Ano mami!“ odpověděla stejným tónem a vyběhla za matkou.

V Konoze ...
„Kakashi! Musíš trochu spolupracovat! Jste tým! Musíte si důvěřovat! Nemůžeš jen tak hrát za sebe!“ vztekal se Minato.
Kakashi si jen odfrkl. Pak zmizel za svým týmem do křoví. Minato se připravil. Čekal na jejich útok. Měli zrovna trénink. Vtom uviděl Kakashiho, jak s kunaiem skáče ze stromu přímo na něj. Napřáhl ruku a chtěl Minata udeřit do obličeje. Minato zvedl také ruku a chtěl ho blokovat. Kakashiho útok ale zastavil někdo jiný.
Znám jen jednoho člověka, který je takhle rychlý! Pomyslel si Minato a usmál se. Proti němu stála rudovláska s jiskřivýma očima a ďábelským úsměvem.
„Kushino?“ usmál se.
„Ahoj Minato!“ ušklíbla se Kushina. V hloubi duše ale jásala, že si jí ten blonďáček ještě pamatuje.
„Mohl bys mi říct, kde je budova hokage? Přistěhovali jsme se teprve dneska a vůbec si to tu nepamatuji!“ mile se usmála. Minatovi taky přejel po rtech úsměv.
„Jasně! Děcka, končíme!“ zavolal do křoví. Z něj vylezly tři remcající děti.
„Sensei! My ještě nechcem končit!“ zaprskal Kakashi.
„Jo, jen kvůli tadytý... tadytý ..., kdo jste?“ změřil si jí pohledem chlapec s velkými brýlemi. Dívka stojící vedle něj mu dala pohlavek.
„Obito! To není slušný! Promiňte, ...“ usmála se.
„To nevadí!Jsem Kushina!“ mrkla.
„Tak jdeme!“ vyhrkl Minato.

„Takže tobě vyvraždili klan a proto jste s matou přišly do Konohy?“ zeptal se Minato, když Kushinu prováděl přes vesnici.
Kushina smutně kývla. Když si vzpomněla na své dva mrtvé bratry a svého otce, vytryskly jí z očí slzy. Začala vzlykat a musela se zastavit, protože přes vodopád slz už ani neviděla. Minato si toho po chvíli všiml a objal ji. Kushina navzdory tomu, že se před ním styděla, se rozplakala ještě víc. Držela se jeho vesty a bořila obličej do jeho ramene.
„Je mi to tak líto, ... měla jsem dva brášky... a ... a otce a teď, ... jsou všichni mrtví ... hrozně se mi po nich stýská.Před matou jsem se snažila být silná, ale, ... už nemůžu!“ šeptala. Minato byl nejdřív ohromen, ale pak si jí k sobě přivinul a něžně pohladil po vlasech.
„Ššššš, neplač, no tak, to přejde, neboj!Z apomeneš na to a budeš zase veselá! Hm?“ usmál se.
Kushina zvedla svá uslzená očka a přikýval.
„Minato, děkuju...“ zašeptala.

Druhý den ...
„Kushino! Nechceš někam zajít?“ usmál se Minato, když se Kushina asi po dvouhodinovém zvonění vyklonila z okna. Nejdřív na něj koukala jak na zjevení a třela si ospalé oči.
„Ty jsi sen?“ kuňkla, a pořádně nahlas si zívla.
„Ne! A pojď, někam zajdem!“ ušklíbl se Minato.
Kushina ještě chvilku stála a všechno to vstřebávala. Pak ale přikývla, rychle se oblékla a vyběhla ven. Oba se domluvili, že zajdou na ramen.
„Varuju tě! Já ramen nejim, ale žeru!“ ušklíbla se Kushina a sedla si k pultu.
„Vážně? Tak to jsi ještě neviděla mě!“ usmál se a objednal jim dvě porce. Brzy ale musel přikoupit další. A pak další a další ...
„Ty kráso! Ty se mi snad jenom zdáš! Kolik žes jich snědla? Dvacet?“ zasmál se Minato.
„Dvacet dva!“ zazubila se Kushina a běžela k mostu s řekou. Nahla se přes zábradlí a koukala do modré, chladné vody. Zhluboka se nadechla a pak zase vydechla.
„Konoha je krásná!“ řekla a koukla na Minata..
„Jo. Stejně jako ty!“ usmál se Minato a stoupl si k ní. Kushina trošku zčervenala, ale pohlédla mu do jasně modrých očí. Minato se k ní nahnul a přitáhl si jí blíž k sobě. Něžně se nahnul a spojil své rty s jejími. Nebránila se. Ba právě naopak. Minato se odtáhl a podíval se na ní. Tvářila se strašně vyděšeně.
„Já, no..., promiň!“ řekl a kousl se do rtu.
Kushina ještě chvilku koukala. Pak si ale olízla ret a s šibalským úsměvem si ho k sobě přitáhla. Minato se taky usmál. Jeho ruce mu sjely po jejím břiše až k pasu. Kushininy ruce se samy od sebe zvedly k jeho krku.
„No konečně!“ ušklíbla se, a znovu si ho přivinula.
Minato a Kushina se dali dohromady. Pár týdnů po tom se konal konkurz na hokage, který Minato s přehledem vyhrál. Při příležitosti slavnosti jeho nového „povolání“ požádal Kushinu o ruku. Ta s radostí přijala. O svatbě se vědělo i ve vzdálené travnaté a byli přítomní všichni důležití lidé. Okolo dvanácté se novomanželé vytratili domů.
„Jsem tak šťastná Minato….“ Usmála se Kushina a políbila ho na tvář.
„Já taky lásko !!“
„Víš no já, ... mám pro tebe překvápko!“
„Jo? A jaké?“
„Dej mi ruku!“
„Proč?“
„No tak dej mi jí!“
„No jo, ale na co?“
„Dám ti jí na své bříško!“
„Kushino!“

THE END! ^_^