Ignorující...

Teda jelikož mě nenapadaly žádné návrhy na nějakou romantiku, rozhodl jsem se, že se na ní podívám z jinýho úhlu. A to z úhlu dívky. Já vím, zní to dost praštěně a taky to praštěný je, ale nemohl jsem si pomoct... :-D

Šla jsem za Ním. Mé nohy potichu našlapovali na trávu. Konoha mi ležela za zády. A pak jsem ho uviděla. Stál tam, blízko lesa, a díval se do oblohy. Radostí mi poskočilo srdce. Pak jsem se však začervenala. Sklonila jsem hlavu a odvrátila pohled.

Tak dlouhou cestu jsi sem šla a teď ho necháš být?

Někde uvnitř v mé hlavě se ozval ten hlásek. To on mě každý den pobízel, abych už konečně udělala ten zásadní krok. A znovu do mě vlil další energii. Další naději.
"Ahoj, jak se máš..." Ne, tohle přeci nemůžu říct! Pěkně bych se před ním ztrapnila! Pak jsem se ale odhodlala a pevnými kroky k němu vyrazila. Uslyšel mě a zvědavě otočil svou hlavu. Málem jsem omdlela. Tak krásné oči... ty rysy...
"Ahoj," promluvil a já najednou ztratila hlas. Vyděšeně jsem na něj zírala a snažila jsem se ze sebe něco vydat. Nejraději bych teď utekla zpátky, ale věděla jsem, že nemůžu- už nikdy bych se mu nemohla podívat do očí. Rychle jsem mu zamávala rukou.
"Co ty tady děláš?" zeptal se posléze... a usmál se na mě!
"Já... totiž... víš... já... chtěla jsem... ehm... jak to říct..." koktala jsem a moje barva hlavy musela dosáhnout té nejintenzivnější červené.
"Taky ses přišla podívat, jak krásná je příroda kolem Konohy?" zeptal se. Spěšně jsem přikývla a zhluboka si oddychla. Zadívala jsem se na jeho mužné tělo...
"Víš... já... já tě mám..." přešla jsem k věci. Kdybych to neřekla teď, asi bych to nedokázala říct už nikdy. "Mám tě ráda," vyhrkla jsem a zoufale jsem se na něj podívala. Otočil ke mě hlavu a usmál se.
"Ale to já tebe taky, jako kamarádi mezi sebou máme neodlučitelná pouta." Málem jsem omdlela. Ne však štěstím.

Jako kamarádku.

Hlavou mi probíhalo spousta věcí a nejvíc to,že mě bere jen jako kamarádku. Jen jako člověka, s kterým se může setkat kdekoliv na ulici.
"Já... myslela jsem to jinak..." snažila jsem se ho rychle vyvést z omylu. Ale on mě neposlouchal. Díval se kamsi k lesu.

On tě úplně ignoruje!

Hlásek v mé hlavě řval tak hlasitě, že jsem měla pocit, jako-by mi měla každou chvíli prasknout. Moje oči zachytily mezi stromy jakousi postavu. Snažila jsem se zaostřit zrak. První, co jsem uviděla, byly zářivě růžové vlasy.
"Sakuro!" vykřikl můj milovaný a rozběhl se postavě vstříc. Oba dva si padli do obětí a dlouhou chvíli tak setrvali. Šokovaně jsem na ně zírala. V koutcích očí jsem ucítila, jak se mi ven derou slzy.

To je necháš, aby se před tebou takhle muchlovali?!

A najedou jsem věděla, co musím udělat. Tělem mi projela vlna vzteku. Tvář se mi zkroutila do hrůzu nahánějící grimasy. Rychlým pohybem ruky jsem vytáhla kunaj a vrhla ho před sebe. Doufala jsem, že té bídačce brobodne srdce. Když ho nemůžu mít já, nebude ho mít ani ona!

Naruto si všiml blížícího se nebezpečí a moc dobře si uvědomil, že Sakura nemá čas se tomu vyhnout. Rychle skočil do cesty letícímu kunaji. Ten mu okamžitě probodl srdce a následovala krutá bolest... a všude stříkala krev...