Nová Generace:10.část Protože, já jsem slepý

Nakonec jsem se dopracoval k napsání dalšího dílu.(a že mi to zase trvalo) Tentokrát je tady zase delší souboj.

Kiba se probral. Ležel v nějaké posteli a kolem cítil směs krve, potu a dezinfekce. Za chvíli od probuzení si uvědomil mírnou bolest břicha a taky ho trochu bolela hlava, ale nic co by nemohl snést. Pak otevřel oči, zamrkal a jeho svět se roztříštil na malé kousky. Nic neviděl. Hlavou mu proletělo velké množství myšlenek „co..co jen budu dělat?“ začal být zoufalí. Znovu zamrkal, ale zase bez účinku.
Rychle se posadil „ÁÁÁÁ“ zařval hlavně proto, že neviděl. Cítil, jak mu po břiše stéká jeho krev. Roztrhl si zranění opravovaná zbytky Sakuřiny chakry. Bolest však necítil, jeho mysl
stravovala prázdnota. Nikdy předtím si neuvědomil jak je svět tak strašně krásný, až teď když neviděl.
Do pokoje vběhla spousta lidí. Kdo Kiba nevěděl. Nevěděl jak to zjistit když oslepl. Nevěděl, co bude.
Postel se prohnula pod váhou dalšího těla. „Kdo to může být“ nejistota, možná je to i nepřítel. Cítil, jak ho onen neznámí olízl na tváři. Drsný a známí jazyk jeho nejlepšího přítele.
„Akamaru?“ zeptal se nejistě a odměnou mu bylo další olíznutí. Bral to jako ano.
„Proč si tak křičel a co tě to napadlo, hýbat se takle rychle“ ozval se unavený hlas. Patřil asi Sakuře, ale nebyl si jistý.
„Proč nevidím!“ naštvaně si pomyslel „Oni to asi neví a měli by se to dozvědět“
Natáhl vzduch a ucítil pachy lidí. Jen s obtížemi mu naskakovali jména a podoby do mysli.
„Protože“ slova se mu příčila v krku jako by vynášel konečný rozsudek „já jsem slepý“

Seděl v jeskyni a usmíval se. Jeho život zase nebyl zbytečný. Ponořil své zbraně do těla nepřítele, nepřítele svého, své vesnice. Zabil, poprvé ve svém životě zabil a cítil se skvěle. Jeho otec mu, když dospěl, vyprávěl, jak poprvé zabil. „Synu. Zabití za žádných okolností není radostné. Já se vždy pak cítím nečistý. Pokud budeš zabíjet tak ne pro tvůj popud, ale pro vesnici.“ Jenže otec nežil v této době. Co tak on mohl vědět o jeho nenávisti. O lidech co přišli a bez důvodu zabrali jeho zem. Zhanobili jeho vesnici, kterou přísahal bránit a jeho čest, že svoji přísahu nebyl schopen splnit.
„Kdybys to viděl, co bys udělal, otče?“ V duchu se ptal a jeho vzpomínky se vrátili do dětství.
Na matku jsem již zapomněl. Zemřela, když jsem byl malí, ani si nejsem jistí jak, pro otce bylo vždy bolestivé o tom mluvit. Velice ji miloval. Myslím, že zemřela při porodu i s mým sourozencem. A tak já zůstal a otec mě vychovával sám. Zachovával věrnost mé matce, i když byla mrtvá a tak si nikdy nenašel novou ženu. Myslím, že právě jeho neskutečné věrnost a to jak matce, tak mě a vesnici byla vlastnost, která ho nejvíce zdobila, alespoň v mých očích. I přes to že jsem neměl matku, sem měl jsem šťastné dětství. Otec mě cvičil jako ninju, i když vždycky jsem byl vždy podprůměrný a všichni ostatní ho od toho zrazovali, že pří ze mě nic nebude. On mi ale vždycky věřil. Nikdy to nevzdal a mě to také nikdy nedovolil vzdát. Jako by to bylo včera, pamatuji si, jak mi říká „Pro ninju není důležité jak je silný nebo jakou má chakru, je důležité překvapit nepřítele“. A tak jsem začal vymýšlet své jutsu. Když mě bylo 12, můj otec začal být nemocný. Prvně to nevypadalo vážně, jen občas měl problémy s dechem. Postupně se jeho stav zhoršoval a v mých 16 už vůbec nevycházel z pokoje a většinou jen spal. To pro něj bylo velice těžké, neboť zatěžoval vesnici, kterou tolik miloval. Vydržel 2 roky, než zemřel. Je tu ještě jedna událost, co ovlivnila můj život. To jak jsme se do sebe zamilovali s mojí ženou. Svou ženu jsem znal už dlouho, jak by taky ne, když naše vesnice byla tak malá. Postupem času vyrůstala v krásnou ženu a kluci se kolem ní jen točili. Také byla velmi nadaná, už velmi brzy pracovala jako pobočnice hlavní lékařky, měla po ní převzít naši malou nemocnici. Pamatuji si na několik svých nesmělých pokusů, když doprovázela svou učitelku k nám domů, aby se podívala na otce. Vždycky se mi vysmála. Pak jednou, když mě bylo 17, tak jsem si komplikovaně zlomil nohu a musel jsem zůstat v nemocnici. Tam měla za úkol se o mě starat. Slovo dalo slovo a mezi námi přeskočila jiskra. Snad nikdy nepochopím, jak k tomu došlo. Než jsem se uzdravil, tak každou volnou chvíli trávila u mě. Po uzdravení jsem ji představil otci. Brzy jsme byli dospělí a já ji požádal o ruku. Nikdy nezapomenu na její „ano“. Můj otec seděl na kolečkovém křesle a tvářil se šťastně poprvé od chvíle, kdy ho nemoc upoutala na lůžko. Snad čekal na moji svatbu, protože pár dní po svatbě zemřel. Samozřejmě jsem byl smutný, ale moje žena mi pomohla to překonat. Žili jsme šťastně 5 let a jediné co nám chybělo, byl vlastní potomek. Pak přišla Konoha.
„Miláčku, další osamělý ninja vstoupil do lesa“ přerušila jeho vzpomínky žena. Muž vstal a políbil ji a odešel ven na další lov.

„Lidé jsou tak závislí na jediném svém smyslu a proto je jeho ztráta naprosto ochromí. Z kdysi mocného ninji je teď jen bezbranná troska. Zrak je největší slabina skoro všech ninjů. K vyhrání jakéhokoliv zápasu stačí jen zbavit nepřítele zraku a vždy se složí. Přitom zrak jde ze všech smyslů nahradit nejlépe. Pokud je to trvalé tak Kiba má nejlepší předpoklady k tomu se s tím vypořádat.“
Shino přemítal opřený rám dveří, zatímco kolem Kiby bylo nahromaděno mnoho těl.
„Tak a dost pryč od něj nebo se na něj nepodívám“ ozval se slabý, vyčerpaný a přesto nekompromisní hlas. Všichni se rázem přesunuli ke stěně a nechali Sakuru prohlédnout Kibu.
„Teď to bude docela bolet“ varovala ho Sakura, když mu začala sešívat břicho, protože před chvílí její Chakrová záplata povolila. Statečně držel, ale v koutcích jeho poškozených očí se hromadili slzy.
„Hotovo, ale budeš tam mít jizvu“ zamračila se Sakura, když si prohlídla svoji práci.
„Podívej se mi na oči“ Shino ještě od Kiby takový prosebný tón neslyšel. Slza prvně z pravého a pak i z levého oka se mu svezla po tváři a vpila se do polštáře.
Sakura si povzdechla „až zítra dneska na to nemám sílu. Teď tě uspím.“
Za Shinem se ozval arogantní hlas „Počkej, musíme nejdřív zjistit, kdo ho napadl.“
„Dobře, ale jenom pár minut pak musí spát“ zavrčela Sakura na Frederika.
„Takže budu stručný“ začal a vyprávěl, co se stalo „Akamaru se potřeboval proběhnout a tak jsem s ním běžel do lesa. Když jsem se vracel zpátky tak se mi na mýtině nedaleko vesnice postavil do cesty ninja. Zastavil mě a mlel nějaký keci. Chakru měl slabou a tak jsem si řekl, že nejlepší ho bude zneškodnit. Pak řekl „Já jsem ten, co ti vysaje světlo z očí“ a použil světelné pečetě. Jutsu se myslím jmenovalo „Síla slunce“. Každopádně mě odklopilo světlo a nic jsem neviděl ani po skončení Jutsu.“ Jen co to dořekl, Sakura se nad ním naklonila a vysláním Chakry do hlavy ho uspala.
„Takže Kibu porazil jen jedním jutsu a jinak se slabý“ Shino se zamyslel „jenže před jeho jutsu asi není obrana. Ať Shikamaru vymyslí, co chce tak to skončí slepotou dalšího. Takže bodu muset poprvé porušit pravidla, jiná cesta není. Musím to udělat.“
Možná kdyby neměl své všudy přítomné brýle tak by se mu v nich zalesklo odhodlání, nebo taky ne. Otočil se a prošel kolem Frederika nikým nepovšimnut.

Byla studená noc, a proto se Shino ještě víc zachumlal do svého kabátu, opřený o strom. Pozoroval les okolo a vyčkával na nepřítele.
„Za chvíli by tady měl být. První souboj mu měl dost zvednout sebevědomí a čeká, že já se taky nechám překvapit. Překvapený bude on!“
Zahoukala sova sedící na stromě na druhé straně mýtiny. Shino si taky všiml malého hlodavce hledajícího obživu ve stínu stromu. Malé zvířátko ani netušilo, že jeho život se chýlí ke konci. Sova se snesla dolů a neomylně ji sevřela do svých pařátů a znovu se vznesla. Myška se bránila a pištěla ze všech sil, ale nebylo ji to nic platné, po chvíli snažení přilétl zobák sovy a ukončil marnou snahu. Shino celé zvířecí drama pozoroval bez nejmenšího pohybu.
„Co kdyby ses mi ukázal a neschovával“ po chvíli řekl klidně směrem do lesa. Ozval se zvuk lidského těla prodírajícího se křovím a na mýtinu vstoupil další člověk.
„Promiň, byl jsem příliš zabraný do toho malého dramatu mezi sovou a hlodavcem. Skončíš podobně.“
„To vážně pochybuju“ sebejistě prohlásil Shino.
Pohrdliví nádech a pečetě světelného jutsu „Síla slunce“. Shino si rukama schoval oči a zaúpěl.
„Já ti to říkal. Lidé bez zraku nejsou schopni bojovat, a pokud sis myslel, že tě uchrání sluneční brýle tak ses mýlil“ vychloubal se a jakmile skončil, hodil 2 kunaie přímo na Shinovu hlavu.
„Cink“ nad lesem se ozval kovoví zvuk jak Shino odrazil jeho útok.
„Ohh“ vyrazil ze sebe překvapeně cizinec a hodil další 4. „Cink, Cink“ další kunaie skončila na zemi. Chtěl hodit další, ale žádné už neměl. Stejně pořád zoufale hledal další.
„Jak?“ přesně na tuhle otázku Shino čekal. Obyčejně nebylo v povaze tichého introverta, jakým Shino byl, vychutnávat si soupeřovu beznaděj, ale teď udělal výjimku.
„Protože já jsem slepý“ vychutnával si každou slabiku a přitom si sundal své všudypřítomné brýle. Za mima měl oči, mrtvé bez čočky a rohovky, pouze strašná běloba z nich svítila, a když jste se podívali pozorně, zůstal ve vás pocit, že se v nich občas objeví černé malé tělíčko.
„To je cena naší techniky. Strašná cena, která nám dává druh síly, jakou nemá nikdo kromě nás klanu Aburane. Sílu, co nám umožní dokonale nahradit zrak, který jsme kvůli ní ztratily. Mám tisíce očí a jen 2 jsou slepé. To je tajemství co mimo můj klan poznalo jen pár lidí a ještě méně jich zůstalo na živu.“
Sova uletěla pryč, ne nadarmo se říká, že sovy jsou moudré, nebo alespoň ví, kdy je nejlepší odejít. Na mýtině vypukl boj. Shino se vrhnul na protivníka s kunaiem v ruce, vedl úder na soupeřův krk. Ten mu chytl mu ruku jen pár centimetrů do chvíle, kdy by se ostří zakouslo do masa. Pár úderů srdce stáli nehybně jako sochy a přetlačovali se ve smrtelném zápase. Čepel se posunula ještě blíže ke krku. Soupeři Shina na čele vyskočil pot a celou svou pozornost věnoval ostří chvějícímu se kousek od jeho krku a toho Shino využil, šikovně se přetočil a stáhnul ruku, tak využil setrvačnosti s přetlačování a ninja ztratil rovnováhu. Uprostřed pádu jeho hruď potkala Shinova noha a on odletěl dobrých 10 metrů, než jeho pád zastavila zem.
„Skončíme to“ řekl Shino a povolal svoje brouky. Začali mu vylézat z pod kůže a tvořit kolem něj mrak. Jeho nepřítel jen nasucho polkl a fascinovaně zíral na brouky co Shinovy vylézali kolem očí. Tisíce brouků vydávalo ohlušující bzučení, jak o sebe narážela jejich křídla, to jeden z nejnebezpečnějších Shinoby Konohy ukázal svojí sílu. Trvalo jen pár okamžiků, než jeho soupeř pochopil, že nemá šanci a začal zoufale utíkat. Přeběhl mýtinu a skočil na strom, už byl docela daleko a začínalo vypadat, že se mu podaří uniknout.
Několik desítek metrů za ním se Shino usmál a lusknul prsty. Větev těsně před jeho kořistí se proměnila, za bzučení, na jeho klon. Klon se napřáhl k ráně a udeřil ninju do obličeje. Místo rány, ale ucítil tisíce kousnutí.
„ÁÁÁ“ ztichlým lesem se nesl řev ninji obklopeného tisíci malými brouky. Pak řev utichl, když k němu Shino pomalu došel a znechuceně se podíval na hmotu, která kdysi mohla být člověkem. Stále v ní však přetrvával kousek života.
„Moji brouci ti sežrali oči a jazyk. Nalezli do plic, takže by se ti teď mělo hodně špatně dýchat. Taky ti vlezli pod kůži a přerušili ti nejdůležitější nervy. Nemůžeš se tedy ani hýbat. Původně jsem měl v plánu tě tady nechat. Vzal si oči mému kamarádovy a za to si měl trpět. Já jsem se, ale přesto rozhodl být milostiví a dopřeju ti jednoduchou smrť“ jeho krutý hlas se odrážel od stromů.
Ninja se pokusil něco říct, ale jeho slova se bez jazyka proměnili v smrtelný chrapot. Zkoušel se pohnout a odplazit prč, ale bez výsledku. Jeho pokusy ukončil kunai, co mu přejel po krku.
Shino se otočil a za ním rychle vyprchávaly zbytky života z kdysi pyšného ninji. Nasadil si brýle. Zmizela jeho děsivost a zase se vrátil ten starý věčně tichý Shino. Vydechl a vypustil ze sebe poslední zbytky své krutosti a vydal se zpátky k ostatním, aby oznámil, že Kiba byl pomstěn.