Nová Generace:9.část A přestalo pršet

Sakura si večer docela užívala, dokud ji ho Ino nezkazila. Kjoman se hned poté omluvil, že si něco musí zařídit a ji nechal samotnou. Teď byla naštvaná. „Prvně mě zkazí rande, pak se totálně ztrapní, ale stejně si pak odejde s jedním z nejhezčích kluků v sále. Stejně se na ni, ale nemůžu zlobit, na tu mršku jednu“ chtě, nechtě se usmála. Před chvílí donesly poslední chod a tak začala hrát taneční hudba.
„Smím prosit“ ozvalo se za ní. Otočila se a spatřila muže, co po ní už dlouhou dobu pokukoval.
„Proč ne“ přijala jeho ruku a vstala, poté co zhlédla jeho postavu. Nebyla špatná.
Na parketu ještě nikdo nebyl, ale hrál valčík, Sakuřin oblíbený tanec, a tak začala tančit.
Sakura stihla udělat jen pár prvních kroku, když se rozletěly dveře sálu a dovnitř pronikl deštěm prosycený vzduch. Sakura od sebe odstrčila tanečníka a prudce se otočila ke dveřím.
„Venku máte zraněného Kibu a vážně“ zakřičel ze dveří mladík, který byl venku s Ino, naprosto nezúčastněným hlasem.
Vteřinu se zdálo, že všichni v sále zapomněli na svůj výcvik a zkameněli. Pak se všichni najednou pohnuli. Halou se roznesl zvuk tříštícího se nádobí a padajících židlí.
„Pustě mě“ řvala Sakura u vchodu a hnala se za Kurojim. Bušilo jí srdce. Přeci jen Kiba byl kamarád a ona byla jedna z nejlepších lékařů.
„Ještě že je tam Ino, ta to zvládne, než přijdu“ v duchu poděkovala, když se konečně prodrala ze dveří.
Ještě za sebou slyšela, jak Shikamaru vydává rozkazy.
„Shino a Eriko najděte Dana a Hinatu, ostatní Hlídejte vesnici. Nikdo místní neopustí budovu a ti, co se zdržují venku, sem budou přemístěni. Postarejte se o to veliteli Kjomane. Tenten, Lee běžte pomoct Sakuře.“
Sakura proběhla vesnicí. Brzy nechala Kurojiho daleko za sebou.
„Ino jaký je jeho stav?“ zařvala na dálku jen, co je uviděla. Ino nad ním klečela a pouštěla do něj velké množství chakry. Sakura se zastavila tak prudce, že bahnem ohodila několik metrů vzdálený strom a Akamara, který smutně seděl u svého pána.
„Vážný, je s podivem, že přežil! Když jsem ho našla, selhávaly mu životní funkce, ale povedlo se mi je znova obnovit. Těžké rány v oblasti břicha, asi od Kunaie, má poškozenou slinivku a střeva. Jinak pouze vnější zranění neohrožující na životě. Taky má něco se zrakem, ale nezjistila jsem co.“ vychrlila ze sebe Ino.
„Díky“ Sakura byla na své půdě, „Lee rychle sežeň nosítka“. Za Leem se jen zaprášilo, jak rychle se vydal splnit svůj úkol.
„Ino co si zatím udělala?“
„Snažím se zastavit krvácení a podporuji jeho životní funkce a urychluji obnovu krve. Taky jsem zacelila pár cév. Orgány se musí nechat na později, až budeme mít vybavení.“
„ Dobře udržuj ho naživu, já jdu připravit operaci do místní nemocnice. Pokud dá osud tak to zvládne,“ Ino kývla, „Tenten sežeň všechny krevní pilulky, co najdeš, budeme je potřebovat, Sabuto, ty ho odneseš spolu s Leem.“ Nikoho ani nenapadlo ji odporovat.
Jen co Sakura vydala rozkazy, rozběhla se připravovat pokoj pro Kibu.

„Kibo! Ty idiote! Jak si se mohl nechat porazit? Proč se vždycky moje mise tak děsivě zvrhnou.“ Bručel si pro sebe Shikamaru a rázoval přitom po bílé chodbě před pokojem, kde ležel Kiba. Nebylo tam nic než bílé stěny a podlaha podivné hnědé barvy a přitom tam bylo plno lidí. Ve všech obličejích bylo vidět starost a také ztrácející se víru v jeho uzdravení. I počasí venku se neměnilo k lepšímu, nebe bylo vybarvené zlověstně tmavou barvu a to náladě rozhodně nepřidávalo.
„To je, ale otrava“ řekl nahlas svojí nejobvyklejší hlášku. Spíš proto, aby se uklidnil, aby ho nepřepadávali černé myšlenky, než pro něco jiného.
Dole v budově práskly dveře a někdo se hnal nahoru po schodech.
„Shino nás našel, co se stalo?“ vyhrkla Hinata hned, jak se objevila v chodbě.
„Kibu někdo přepadl a teď ho Ino a Sakura léčí.“ Rychle, aby to už měl za sebou, ji vysvětlil Shikamaru.
„Uh!“ vyrazila ze sebe překvapeně „Bude v pořádku?“
„Je na tom špatně.“ Jedinou větou řekl vše podstatné.
„Ale uzdraví se ne?“ prosebně se zeptala Hinata. Shikamarovi ji bylo skoro líto, Kiba byl dlouhou dobu jediný, kdo se k téhle nesmělé dívce dostal blíž a ona ho začala brát jako staršího bratra, který ji vždycky bránil a najednou byl pryč a ona mu nemohla pomoct.
„To nevím.“ Když spatřil její výraz, přál si, aby to nikdy nemusel říct. On už moc nedoufal, viděl jeho zranění i pohled Sakury.
„Musíme pro něj něco udělat“ Hinata přejela pohledem všechny v chodbě. „Něco musí jít.“
Vypadala rozhodně.
„A co? Co mi tak můžeme dělat?“ zeptala se pochybovačně Tenten.
„Věřit v něj, že to zvládne!“
„Víra neléčí,“ řekla snad trochu tvrdě Tenten. Všichni byli pod velkým tlakem.
„Ale já věřím. Věřím, že po noci jakkoli dlouhé přijde zas ráno. Věřím, že člověk může ovlivnit svůj osud. Věřím, že sny jsou silnější než skutečnost. Věřím, že když se budeme snažit, můžeme se stát novou osobou. Věřím, že když jím a nikdo mě nevidí tak se kalorie nepočítají. Věřím, že každý den je krásný. Věřím, že kamarádi neumírají. Věří, že to bude zase dobré. Věřím, že bez víry nejsem nic. Věřím, že smím věřit. Věřím!“ Hinata mluvila strašně procítěně. Trochu zoufale, jako kdyby se chytala poslední stébla a hlavně s velkým optimismem, jako kdyby místo stébla chytila pořádnou větev.
„Věřte a on z vaší víry načerpá sílu. Nemůže doufat, když nedoufáte vy. Nevěří, když nevěříte vy.“ Hinata domluvila a všichni hned vypadali líp, už se nedívali smutně do země a odvažovali se doufat, že to dopadne dobře.
Shikamaru byl taky překvapený „Cože? Tohle že řekla Hinata. Tak to bych nikdy nečekal, alespoň ne od ní, možná kdyby tady byl Naruto, ale Hinata. Pod slupkou nesmělosti se v ní skrýval velký optimista.“ A on už měl sílu začít něco dělat.
„Tím, že tady budeme postávat, mu nepomůžeme. Máme v okolí vesnice silného nepřátelského nindžu a musíme ho zlikvidovat. Nějaké nápady?“ cítil se zase ve své kůži. Začal vymýšlet co dál.

Dan stál u dveří sálu, kde ještě před pár minutami probíhala slavnost. Teď se tam tísnili zamlklí a nepřátelsky naladění vesničané hlídaní vojáky z Konohy. Dan cítil zvláštní lítost. Na rozdíl od Konohy, Sakala nezažívala právě klidné období a tato doba si občas vyžádala nějaké ztráty. Nejistá doba si našla cestu i sem a hned si vzala prvního člověka, se kterým se spřátelil. Uvědomil si, že ho vlastně ani nestačil poznat.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se ho vedle stojící Erika.
„Nad nesmrtelností chrousta,“ zazubil se příliš křečovitě, takže Eriku neoklamal.
„Takže Kibu přirovnáváš k chroustovi?“
„No dobře! Lhal bych, kdybych řekl, že je mi jedno, co se s ním stane, ale tím že bych stepoval před jeho pokojem, mu nepomůžu. No, a když tady budu hlídat, alespoň zbudím iluzi, že jsem užitečný.“
„Veselí za každé okolnosti co? A co ty a Hinata?“
„Jak to myslíš?“ zeptal se Dan až provokativně nevinným hlasem.
„No odešli jste každý zvlášť a vrátili se spolu?“
„No, jak si říkala, že si strašně dobře dělám kamarády. Tak je to pravda.“ odvětil se smíchem.
Erika se taky rozesmála. „Taky bych to tak chtěla umět.“
„No pak si tě, každý pamatuje, jak s tebou někde seděl a vážně probíral nějakou volovinu.“
„Jo, taky jsem se občas účastnila. Význam medu pro stravování medvědů.“
„To si taky pamatuju. Myslíš si taky, že medvědice jsou potom pro medvěda sladčí.“
Oba se začali smát.

Shikamaru znovu nervózně bloumal po chodbě. Víra, kterou do něj vlila Hinata, byla zase pryč. Zpráva od Ino a Sakuri, na kterou čekali už 4 hodiny, stále nepřicházela, ani jediná…
Hinata seděla a hlavu měla v dlaních.
Shikamaru hledal únik ve svých myšlenkách. „To co se stalo je hrozné… ,ale ta nejistota. Ta je hrozná. Musím myslet na něco jiného. Nejde to, ale musím! Musím vymyslet co dál. Tým se může sesunout, ale velitel ne. Sakra. Ta nejistota.“
Na zem odlétl další pytlík brambůrek. A hned zašustil další. Chouji jedl snad nejvíc, co kdy Shikamaru viděl, a že toho viděl spoustu.
Zavrzaly dveře a všichni se otočili směrem ke dveřím do provizorního nemocničního pokoje.
Neotevřely se…
Za to z druhé strany se ozval hlas „Je neomluvitelné, že tady jen tak sedíte a čekáte, místo toho, abyste začali něco dělat, jak se od vás čeká.“
Frederikův hlas. Klidný, skoro až arogantní hlas, chladnější než led. Hlas co byl schopen zranit a rozevřít rány až k vykrvácení.
„Co asi máme dělat?“ zeptal se Lee skoro klidně, skoro… A hlavně zbytečně, Shikamarovi bylo jasné jaká je odpověď, i co bude následovat. A chtěl křičet, ne to nesmím dovolit, ale…
„Musíte zjistit kdo, a jak ho porazil. Vypadalo to na nějakou silnou techniku a hlavně překvapivou. Neměl žádná obraná zranění. Neměl poraněné ruce, nohy ani vlastně nic jiného kromě těch 2 bodných ran.“ Znovu se Shikamarovi do uší zařezával ten ledový hlas.
„Už je to tady, teď to řekne. Nemůžu říct ne, ale ani ano! Opravdu už není naděje.“ Shikamaru si vložil hlavu do dlaní. Tak ho bolela.
„Jak to máme zjistit, když je v tomhle stavu?“ hystericky odsekla Hinata.
„Je jedna možnost.“ Znovu ten chladný hlas. „Nahlédnutí do mysli.“
Chouji upustil na zem poslední brambůrek ze svého oblíbeného jídla. Shikamaru pozoroval, jak padá na zem. Dopadl, a jakoby jeho dopad, byl povel k odstartování emocí všech v místnosti. Hinata začala vzlykat, a ostatní v místnosti začali řvát na Frederika.
„To nemůžeme“ „Když je to kamarád“
Ano zabije ho to. I pro zdravého člověka je to náročné a to musí spolupracovat, jinak to nejde. Kiba je však zranění a vážně, takže to jeho tělo nevydrží.
„Co když Kiba umře. Pak se nic nedozvíme. Když to udělám, tak ale zemře určitě. Stejně Sakura a Ino by teď někdy měly dosáhnout limitu a pak stejně umře.“ Shikamaru nevěděl, co dělat. Vzít kamarádovy naději, i když stejně asi zemře a pomstít ho, nebo mu dát ten poslední kousek naděje a věřit, když víra už skoro došla. Potom však riskovat že nebudou vědět, proti čemu jdou.
„Shikamaru ty si velitel! Rozhodni to.“ Vyzval ho Shino stojící a zatím jako jediní neukazující emoce. Chodba ztichla a všechny pohledy směřovaly na něj.
Shikamaru už věděl. Zvedl oči a zhluboka se nadechl „Frederik má pravdu!“ řekl. Tak těžce mu to šlo říct, srdce se bouřilo a rozum schvaloval s obtížemi.
„A udělám to já, jsem velitel“ vstal a nevšímaje si proseb a výhružek pomalu kráčel ke dveřím. Už není naděje! Ino je už za limitem a Sakura ji bude brzy následovat. Dveře se otevřely a v nich stála strhaná Sakura, ruce od krve a zpocená.
„Kiba je stabilizovaný“ řekla vyčerpaně, ale šťastně a taky trochu s hrdostí. Pak se opřela o rám dveří, aby nespadla a pomalu se svezla dolů.
Oknem v pokoji bylo vidět že přestalo pršet.