Jak to bude dál? 02

odpuštění

Našel jí na dětském hřišti. Povídala si s Inou Yamanakou. Obě vypadaly spokojeně, a něčemu se hyhňaly. Naruto se přikrčil za keříkem, a pozoroval je. V této skrýši ho nikdo z hřiště nemohl vidět. Díval se jak se usmívá, jak její oči rozjíveně těkají, jak pohazuje hlavou, když jí neposedný pramínek vlasů padá do čela. Ino se náhle zvedla, a loučila se. Podívaná měla skončit. Takeshi se také rozloučila, ale zůstala sedět na lavičce. Sledovala odcházející Inu, a když jí zmizela z dohledu, opřela se, a začala relaxoval. Přivřela modré oči, sledovala líně se potulující mraky, a točila si na prstu pramínek vlasů. Naruto jí ještě chvilku pozoroval, a pak vyšel ze svého úkrytu. Sedl si vedle ní. Takeshi se hned vrátila do reality. Dívala se na Naruta jako na zjevení. Netušila, co po ní chce. Ten nepříjemný, drzý kluk, kterého praštila. Ale on se teď už netvářil tak nesympaticky… Lehce se usmíval, a v očích se mu lesklo večerní načervenalé slunce. Pozdravil ji. Byla z toho nesvá. Jak to, že se ten spratek tak změnil?

„Co… Co tu děláš?“ zeptala se. Chtěla, to říct zle, a uštěpačně, ale byla rozhozená, a tak to vyznělo spíš roztomile nejistě.

Naruto se nedivil, že se takhle ptá. „Přišel jsem se ti omluvit…“ řekl už méně vesele. Už se neusmíval, odvrátil pohled, a sklonil hlavu. Takeshi viděla, jak se stydí, za svoje chování. Už nebyla zaskočená. Čekala, až bude pokračovat…

„Choval jsem se blbě. Nevěděl jsem o tobě nic.“ Stále se díval na svoje koleno, a žmoulal si prstama svoje kalhoty.

Takeshi poznala, že je to upřímné. Už se nezlobila. Usmála se a položila mu ruku na rameno. Naruto zvedl hlavu.

„To je v pohodě.“ Řekla mu. Poznal, že se už nezlobí. Ulevilo se mu, a tak se taky usmál. Měl ale na srdci pár otázek…

********************

Jsou to už dva týdny. Dva týdny, při kterých si obyvatelé Listové neodpočinuly. Mají spousty práce s uklízením, opravováním a hlavně hlídáním svého majetku. Je toho na ně poslední dobou trochu moc. Jsou zvyklí na jednu chodící pohromu ve vesnici. Upozorňoval na sebe rošťárnami, ale tentokrát nebyl sám. Od té doby, co se Takeshi s Narutem kamarádí, není chvilka klidu. Tahle demoliční četa zničí, na co přijde. Rušení klidu, ničení cizího majetku, zlobení, kažení malých dětí… Ale i oni si musí někdy odpočinout. Právě teď sedí oba na hlavě druhého, a sledují Listovou v pohybu.

Sledují snahu Shizune a Sakury sundat plechovku, kterou má Ton Ton na ocásku. Bojí se jí, a jak se před ní snaží utéct, zvuk plechovky o beton se rozléhá kilometry daleko. Dělá to neskutečný rámus.

Smějí se Leemu, který už hodinu hledá houbu s žlutýma puntíkama. Naruto mu namluvil, že po ní bude silnější. Jak se zdá, Lee mu to spolkl.

Nebo Shikamarovi a Temari. Každému přišel lístek, že ho ten druhý zve na rande. Ale oni netuší, že lístek pro Temari od Shikamara psala Takeshi, a naopak. Temari čeká celá vymóděná a nedočkavá na Shikamara u Ichiraku, a Shikamaru u akademie.

Kousek od Temari stojí Chouji, a hádá se s majitelem restaurace, o ceně. Někde zaslechl (hádejte kde), že ramen je dnes v 50% slevě.

Jsou na sebe celkem hrdí. Zvládly tolik Kanadských žertíků, že už ani nemají nápady…

„Proč se vlastně jmenuješ jako kluk?“ zeptá se Naruto. Už od té doby, co se znají mu to leží v hlavě.

„Jo, tak to nevim…“ odpoví Takeshi. Najednou jí zmizel úsměv. Teď se zamyšleně dívá na oblohu, jako by v ní sama hledala odpověď. „Vážně si nic nepamatuju. Bylo by určitě lehký zajít si ho Mlžný, a vypátrat mojí minulost, ale já nevim, jestli to chci…“ pokusila se o úsměv.

Naruto to nemohl nějak pochopit, a tak chtěl, aby to upřesnila.

„Cítím z té prázdnoty strach a smutek, a tak to nechci radši vědět. Víš?“

Najednou se zvedla. Otřepala si kalhoty od prachu. Na tváři jí opět naskočil rošťácký výraz. Bylo jasné, že se k téhle věci už nechce vracet.