Splněné přání - 2

Doufám, že nevadí že jsem dám hned dva naráz .... no ni .... tak tenhle jsem pro změnu psala zase já

"To je neuvěřitelný!" zašeptala jsem a rozhlížela jsem se kolem sebe. Nemohla jsem tomu uvěřit. Moje největší představy se naplnili! Ocitla jsem se ve světě, který mě vždycky tolik fascinoval. Někteří lidi od nás ze třídy tvrdili, že je to blbost, ale mě to stále připadalo užasné.

"Hmm, no asi si to tady prohlídnu .... i když to znám všechno na spamět." pousmála jsem se a vydala se po hlavní ulici. Prošla jsem celým městem až na jeho druhý konec. A zůstala jsem stát před stánkem, kde se prodával ten nejlepší ramen v Konoze.

"Ichiraku Ramen!" vykřikla jsem a vřítila se do vnitř. Nikdo tam nebyl, ale mě to nevadilo a tak jsem si sedla na židli a čekala, až příjde Ayame. Za pár minut tady je a se zájmem si mě prohlíží.

"Ty jsi tu nová, že?" zeptá se mě po chvíli a usměje se na mě.

"Ano, jsem." přikývla jsem a usměv ji oplatila.

Ayame se zamyslela. "Mám návrh. Co říkáš tomu, že všechen ramen, co sníš, bude zadarmo. A na oplátku jsem přivedeš své přátelé?" zeptala se mě.

Už už jsem chtěla přikývnout, ale zarazila jsem se. "Jak víš, že tu jsem s přáteli a né třeba s rodinou?!" zeptala jsem se jí podezřívavě a zamračila jsem se na ni. K mému překvapení se Ayame usmála.

"Byla jsem informováná Tsanade-sama. Pří přišli tři dívky a jedna někam zmizela. Má dlouhé hnědé vlasy a na sobě má fialovo černé oblečení. A zeleno-šedé oči. Myslím, že taková kombinace se přehlédnout nedá." vysvětlila Ayame.

Já jsem na ni jen nepřítomně hleděla, ale nakonec jsem přikývla, jako že rozumým a Ayame odběhla přpravit ramen. Za chvíli byla zpátky a nesla velkou mísou ramenu a jeho vůne se šířila po celém obchodě. Začala jsem hrozně slintat a nemohla jsem se dočkat, až to do sebe nacpu. Ayame ho položila přede mě a podala mi hůlky. Já jsem je chytla a počkala, až Ayame odejde a pokoušela se s nimi naučit jíst, když tu najednou někdo vešel do vnitř. Nevěnovala jsem mu pozornost jen se pokoušela najíst s těmu hůlkami. Neznámí se rozhlédl po obchodě a pohled mu padl na mou maličkost.

"Kdo to je?" podivil se a šel za mnou. Sedl si vedle mě a pozoroval, jak se snažím najest s hůlkama. Zatím jsem si ho nevšimla a tak jsem za sebe dělala idiota dál a přitom ho skvěle zabávala.

Asi po čtvrt hodině jsem to vzdala. "Doháje už!" zanadávala jsem a hodila hůlky na stůl a vzhlédla jsem od ramenu. Dívala jsem se do něčeho modrého a nemohla jsem přijít, co to je, ale nakonec sem si uvědomila, že to jsou asi někoho oči a rychle jsem uskočila.

"Panebože. Takhle někoho strašit! Chceš abych měla imfarkt?" křikla jsem na něj a začala se zbírat ze země, kam jsem spadla. Posadila jsem se na své místo a zahleděla se na toho kluka, co mě tak vylekal, ale spodní čelist mi spadla na zem a já za ní.

"Ježiši! Vždyt to je ....." pomyslela jsem si a opatrně se vynořila z pod stolu. Nakoukla jsem přes stůl a zamračila se. On se prohýbal smíchi a bylo vidět, že se opravdu dobře baví. Nasadila jsem kamený výraz a důstojně si sedla.

"Je to opravdu taková zábava, Naruto?" zeptala jsem se ho kousavě a on se zarazil.U smála jsem se na něho.

"Odkud znáš mé jméno?" zeptal se mě zaskočeně. Zašklebila jsem se na něj.

"Myslíš jako, Uzumaki Naruto. Bydlíš sám a tvým snem je stát se Hokáge. Nikdy se nevzdáváš a tvá obviklá slova: Mě nepodcenůjte! Taková je má cesta ninji! Nebo: Neumřu, dokud se nestanu Hokáge! a tvé obvvklé: Dattebayo!" vyjmenovala jsem mu všechny jeho hlášky, na které jsem si vzpomněla a podívala jsem se na něj. Ted se na mě prozměnu on díval, jak na ducha. Pousmála jsem se a pokračovala jsem dál.

"Patříš do týmu 7, spolu s Hatake Kakashim, to je tvůj sensei, Sakuro Harunou, která se ti líbí, a Uchihou Sasuke, tvůj rival, ale také přítel a rodina dohromady. Vždy jste spolu soupeřily, kdo je lepší. Pak tvoje specialita je Kage Bunshin a Rasengan. A to nejdůležitější, máš v sobě Kyuubiho, devítiocasého démona." zakončila jsem to a čekala na jeho reakci. Naruto na mě hledě jako no ani nevím na co. Prostě na mě třeštil oči a nebil schopen slova. Po pár minutách se odhodlal.

"Jak ..." začal, ale já jsem ho přerušila.

"Jak to všechno vím? No to je pro mě jednoduchá otázka, ale dá se říct, že odpověd je horší. No i tak. Řeknu ti to, pokud mě naučíšt jíst hůlkama, ano?" řekla jsem mu svůj návrh a Naruto s usměvem kývl. Přisedl si ke mně a chytl do ruky hůlky, co jsem zahodila.

"Takže nejdřív palec dáš sem a ten to prst sem a pak...." vysvětloval mi to docela složitě, ale já, chytrá hlavička, jsem to rychle pochopila a už jsem do sebe házela celou misu ramenu. Naruto na mě užasle zíral. Ještě nepotkal člověka, který by to do sebe házel stajně rychle jako on. Vypila jsem poslední zbytek a otřela si pusu. Misku jsem položila na stůl a hůlky jsem dala na ni. Ten to způseb jsem odkoukala z mnoha filmů.

"Prosím další!" řekla jsem a Ayame byla ihned u mě. Popadla misku a už chtěla jít pryč, ale všimla si Naruta.

"Naruto! Dáš si taky?" zeptala se ho Ayame. Naruto jen s usměvem přikývl a chtěl něco říct, ale já jsem ho přerušila.

"Dones nám Ayame dva velké rameny! Díky moc!" řekla jsem a Naruto se na mě udiveně podíval.

"Myslíš to vážně?" zeptal se mě. Usmála jsem se něj a přikývla.

"No jasně. Vždyt jsi Uzumaki Naruto, ne? Měla jsem dojem, že máš ramen rád?" divila jsem se. Naruto se na mě usmál.

"Samozdřejmě! Ramen je mé nejoblíbenější jídlo!" řekl a široce se usmál. Usměv jsem mu znovu opětovala a oba jsme se pustili do tech ramenů, co sem přinesla Ayame.

Mezitím Klára a Bára

"Kde může být!" povzdechla si utrápeně Bára a klopýala dál. Klárka se vidala za ní.

"Bloudíme už tady tři hodiny a ještě stále jsme ji nenašli." pomyslela si smutně Klárka a rozhlížela se kolem sebe. Najednou uviděla povědomý obchod z něhož vycházel povědomý hlas. Zatahala Baru za tričko a ukázala na obchod. Bara se tím směrem otočila a jakmile uslyšela můj hlas, rozběhla se dovnitř. Ale hned jak tam vběhla, švihla sebou o zem. Já i Naruto jsme se se zájmem podívali, co je to tady za hluk a když jsem zjistila, že to jsou jen mé kamarátky, vstala jsem a šla k nim. Naruto mě následoval, protože byl zvědavej, kdo to je.

Oba jsme k nim došli a pozorovali, jak se Klárka snaží zvednout Báru a s Narutem jsme se začali smát. Jakmile to Bára uslišela, byla pohotově na nohou a nebezpečně se ke mně přiblížila. Přestala jsem se smát a postavila jsem se z legrace do bojové pozice. Baruš udělala to stejné, ale nakonec jsme to nevydrželi a začali jsme se smát.

"Holky, nerada vám ruším zábavu, ale měli bychom jít zpátky k Tsunade." řekla Klára a chytla nás za trička a po zemi táhla k uřadu Hokáge. Naruto se jen zasmál a vydal se za námi.