Splněné přání - 1

takže lidičky!!! Je tu ode mě nová povídka ale nepíšu ji uplně sama. Píše ji se mnou moje kamoška a je to o tom jak jsem se já a mé dvě kamarátky dostaly do Narutova světa!! Ten to díl napsala Kieko a doufám, že se bude líbit!! :)

Splněné přání - 1.díl

,,Byl to ale skvělý film." ozvala se Barush vedle mě.
,,Skvělý jo...ale kolik si za to účtují..to je hrozný." podotknu a cinycky se zasměju nad tím paradoxem.
,,Pohnem. Nevidím na krok." řeknu rázně a popoženu Zuzku i Báru dopředu. Jdem zrovna postranní uličkou v odhlehlém místě našeho města. Lampy tu bohužel nesvítí a skoro nikdo tu nebydlí. Z čehož vyplívá, že tu je dvojnásobná tma. Chci se v klidu dostat dom, ale to by si nesměl můj nos jít pokecat s rozbitou lampou.
,,Au." promnu si naražené místo.
,,Dobrý?" zeptá se Zuzka a já jen kývnu, že ano. Po chvilce mi dojde, že tu není nic vidět.
,,Jo v poho." odpovím s trochu pomalejšímy reflexy. To je ale u mě zvykem =D.
,,Ale stejnak... ty jejich bojový útoky byli jedinečný." rozjasní se Barush a v té tmě, asi aby ji radši nebylo vidět, předvádí japonské bojové umění. Jednu nohu vykopne ale tak vysoko, že chudák lampa to schytá zase.
,,Ty bláho...co to do tebe zase vjelo? " podrbu se na hlavě a svítím na lidskou hromádku mobilem.
,,Radši jdem...nechci se taky zranit."řekne Zuzka a velkým obloukem se tomu zákeřnému sloupu vyhne. Pomůžu naší umělkyni na nohy a dohoníme naší třetí polovičku.
,,Klidně schov ten mobil." otočí se na mě pochvili.
,,Proč? Vždyť tu není nic vidět." podivím se nad logikou, která mi zjevně chybí.
,,Tamhle je nějaké silné světlo. To bude stačit. Stejnak jdeme tím směrem."poučí mě a ukáže do dálky prstem. Zamžourám očima a hledám ten zdroj.

,,Aha." prolomím ticho, ve kterém Barča pořád nadává na polorozpadlou lampu. Asi sto metrů od nás se vznáší modré světýlko.
,,Nejsou to bludičky?" zeptá se Barush a stoupne si pro jistotu do bojové pozice.
,,Bludičky...aha a já jsem čínská mandarinka." zaklepu si na čelo. Barush se tedy uklidní.
,,Jdem." ozve se Zuzka a obě nás táhne za záhadným světlem. Pomalu se přibližujeme ke zdoji modrého světla a už slyšíme i zvuky města.
,,Hele? Ono to líta?"zeptám se pro kontrolu. Jeden nikdy neví. Ale když vidíte jen tak modrou svítící kouly, která se čirou náhodou houpe ve vzduchu před vámi, musíte se zeptat.
,,Blbost...slyšela jsem o těch moderních lampičkám. Když ji rožneš tak lítá a ty si můžeš posvítít na co chceš."odbyla mě Zuzka, která asi jako jedniná zachovala chladou hlavu.
,,A dělá ta lampička i tohle?" zeptám se. To už je i na Zuzku moc a obě si stoupnem za záda Barush, která aspoň může někoho zastrašit dosti vražedným pohledem. Světlo se z čista jasna zvětšilo snad dvojnásobně. Začaly z něj lítat všelijaké paprsky, podobné bleskům a jeho průměr se neustále zvětšoval. ,,Co to sakra je?"zakřičím. Nevím jak ty dvě, ale já bych ráda zmizela...domů, do vyhřáté postýlky s nějakou knížkou nebo dobrým filmem. Chytla jsem se pevněji za ruce mých kamarádek a pro jistotu zavřela oči. Kolem nás se pomalu, ale jistě začal zvedat prudký vítr.
,, Pryč!" zakřičela Barush. To mě přimělo otevřit oči. Světlo bylo čím dál tím blíž. Ale já se nemohla ani pohnout. Stála jsem na tom místě jako přikovaná. Teprve až mě jedny ruce táhly pryč, tak se mi do těla vrátil cit. Otočila jsem se na podpatku a utíkaly jsme všechny pryč. Bylo nám jendo kam...prostě jsme chtěly utéct.

,,Au...moje hlava." postěžuju si a chytnu se za týl.
,,Jenom sen." oddychnu si a posadím se na postely. Pomalu otevřu oči a mžouravě se rozhlížím. Chvíli mi trvá, než si zvyknu na světlo.
,,Nevzpomínám si, že bych měnila povlečení." řeknu si sama pro sebe a pozorně si prohlídnu místnost. Bodejť.
,,Kde to...?"zašeptám a překvapeně vyskočím z postele. Malý pokojí vypadá jako z nemocnice.
,,..jsem?" dořeknu a otočím se o 180 stupňů. Bílá noční košile jednoduchého střihu mi zavlaje kolem nohou. Zjistím, že tu jsou nějaké dveře.
,,No co.." zašeptám a jdu boskýma nohama ke dveřím. Přiložím ucho na jedno prkno. Z chodby se ozývají zmatené hlasy. Zaposlouchám se. Ti lidi někam míří. No to je asi logický. Jenže když během dalších pěti minut nic neslyším, usoudím, že chodba je vylidněná. Otevřu dveře a pomličku a hlavně nenápadně proklounu na chodbu.
*To by mě zajímalo, co se stalo.*pomyslím si a hledám východisko. Rozhlídnu su na obě strny chodby, kterou lemují jen obyčejné židle a okna.
,,Když nevíš, zahni do prava." napadla mě první věc, za dnešek. Zamíříla jsem tedy vpravo. Opatrně procházím chodbou, která je neuvěřitelně dlouhá. Schovám se za sloup, nebo sošku při každém náznaku přicházejícího člověka. Zamyšleně zahnu do postranní uličky.
,,Slečno?" Jaj. Přicupitá ke mě jedna dívka s krátkymi tmavými vlasy. ,,Echm...já..." začnu všemožně mávat rukama a pokoušet se něco vymyslet.
,,Co tady děláte?"zeptá se mě podezřívavě. Vždyť je menší a typla bych, že i mladší...a dovoluje si.
,,Já...jdu..mám žízeň."zašptám a skloním hlavu dolů.
,,No jasně...že mě to nenapadlo. Vždyť jste víc jak dva dny nic nepila." plácne se do čela a zasměje se nad svou hloupostí.
,,Dva dny?" podivím se.
,,No ano. Pojďte...tvé kamarádky už čekají."chytne mě za ruku a doprovází mě na místo, mnou ještě neobjevené.
,,Jsou tady?" řeknu nadšeně. Aspoň tu nejsem sama.
,,Ano. Najdem ti něco na sebe. V noční košily tam nepůjdeš." porchlédne si mě.
,,Jo to asi ne." Dívka zamíří ke dveřím na kraji chodby. Odemkne je a vtáhne mě dovnitř.
,,Tady." usměje se po pár minutách přehrabování ve skříni.
,,Děkuju." zašeptám a vezmu si od ni oblečení.
,,Čekám na chodbě." řekne a odejde. Prohlídnu si oblečení.
,,Divná moda todlencto." řeknu rychleji, než to stačím zarazit. Ale co. Natáhnu si krátké černé kraťásky, dlouhé bíle triko na tenké ramínka, které je v pase svázáno velkou černou mašlý. Natáhnu si jisté rukávy s velkými zvony a vysoké černé boty.
,,Co to je?" Vezmu do ruky plátek železa na jakesy látce.
"Hmm připadá mi to najěk povědomý!Jako bych to už někdy viděla."pomyslela jsem si nechám to plavat a dám si čelenku kolem krku. Nakonec popadnu vějíř, co k tomu byl přibalen a jakou si hvězdici. Všimnu si, že tričko mi zakrývá celé kraťásky, ale to ignoruji. Vyjdu na chodbu, kde čeká ta dívka.
,,Sluší ti to." podotkne.
,,Díky." odpovím. Ale to mě už zase vede jinam.
,,Kam to jdem?"zeptám se.
,,Uvidíš." odpoví letmo a vede mě stále dál. Dojdeme spolu k velkým dveřím. ,,Chovej se slušně." poradí mi divka.
*Já? Taková vzorná dívka? A poučovat?*pomyslím si, ale nahlas to radši neřeknu.Moje průvodkyně mi otevře dveře. Naskytne se mi pohled do velké pracovny. Prostorná mistnost s pár skřiněmi, stolem, který je zaplněný papíry a židlemy pro hosty. Za stole sedí jakasi paní.
*Blondýna nějaká.*napadne mě. Na židlech pro hosty sedí...
,,Jééé holky." zavolám na své kámošky. Zuzka a Barča se otočí. Po tváři jim přeběhne úsměv a všechny se k sobě rozeběhnem.
,,Ahoj!!!" voláme jedna přes druhou a padnem si do náruče, jakobychom se neviděly pět let.
,,Teda...taky vás tak vymodnili?" zašeptám a prohlídnu si Zuzku, která má na sobě tytéž kraťásky a červené dlouhé triko padajicí pod kolena, modré volné boty a vlasy má vlázané stužkou. V ruce držela rodivný nůž. A Barush měla své hnědé vlasy sepnuté ve skřipci a na čele tůtéž stužku. Na sobě jinak měla krítké složité tričko a na zádech dva meče. Kolem paží měla obvázanou ružovou stužku a jinak měla delší kraťase nad kolena a k tomu bílou sukni. Musím říct, že to je hezky...u všech...ale jít s tím ven? Mno...nevim.
,,Děvčata." vyzve nás ta paní. Nadechne se a pomalu promlví.
,,Jak se jmenujete?"
,,Já jsem Bára." proluví jako první.
,,Já Zuzka." ozve se z druhé strany.
,,A já jsem Klára." představím se jako poslední. Paní jen vytřeští oči. ,,V...vy?" vykoktá ze sebe. Nechápavě pohlednu na obě strany...pokaždé na jednu svou kamarádku.
,,Ano my...kdo?"položí otázku Barush. Paní za stolem se šokovaně postaví a začne přecházet z jedné strany místnosti na druhou.
,,Takže...je to pravda...opravdu žijete." mumlá si pro sebe.
,,A...vy jste?"zeptám se po chvili. Překvapeně se na mě otočí až málem schodí jednu vázul.
,,Ano..omlouvám se ...já jsem Tsunade."

Všichni tři jsme na ni zírali jako na zjevení.
"To jako fakt?"zeptá se po chvíli ticha Zuzka.Tsunade se na ni nechápavě podívá
"Ano."přikývla.Zuzka se na nás otočí.
"Omluvíte mě na chvilku?"zeptá se jich trochu nervozně.Bara a já se na ni nechápavě podíváme ale přikývneme.Pak se otočí na Tsunade ta ji také přikývla ale tvářila se stajně nechápavě jako my.
"Dík."poděkovala nám trochu přiškrceným hlasem a šla za dveře.O pár minut jsme uslyšeli venku někoho žvát.
"PANE BOŽE!"chvíli je ticho a pak zase.
"A CO JE ZASE TOHLE!!!"ozval se další výkřik.Baruš a já se podíváme z okna a vidíme jak Zuzka vyřvává na celou vesnici.Počkat … vesnici? Podívám se na Báru, ta mi pohled opětuje a obě se rozběhneme ke dveřím.Ale zarazím se a ohlednu se na Tsunade a mírně se ve spěchu ukloním.
"Omluvte nás prosím.Moc nás těšilo."vyhrkla jsem a zavřela za ná mi dveře,
"Co myslíš, že se jí stalo?"zeptá se mě z nenadání Bara a vyrovná se mnou krok.
"To vážně nevím.Jen doufám, že nic vážnýho."odpověděla jsem ji a přidala jsem.Když jsme s Baruš doběhli na to místo kde před chvílí stála, nebyla tam.
"Ježiši! Kde může být?"řekla trochu naštvaně Bára a začala se rozhlížet kolem sebe.Napodobila jsem ji ale ihned jsem strnula, protože můj pohled se zastavil na velké skále kde byly vytesáno pět hlav.Zírám na ně s otevřenou pusou.
"Báry."řeknu sotva slyšitelně.Neslyší mě.
"Báry!"řeknu už trochu hlasitěji a zatahám ji za rukáv.Konečně se na mě obrátí.
"No, co je? Našla jsi ji?"zeptá se mě nedočkavě.Já jen zakroutím hlavou a ukážu na skálu.Bára se na ni také podívá ale stále nic nechápe.
"A co jako?"zeptá se mě znovu a nechápavě na mě hledí.
"Baruš copak to nepoznáváš?!"zešeptám sotva slyšitelně.Ona jen zavrtí hlavou. "Tohle,"rozmáchnu se rukou "tohle je přece Konoha!!"křiknu na ni. Překvěpeně se na mě podívá.
"Konoha? To jsem v životě nes -" selže ji hlas.
"Cože!Konoha to si ze mě děláš srandu?!"vyděsí se Bara a začne se mnou třás.
"N-n-n-ne n-neděl-lám!A-a už m-mě m-můžeš-š pus-stit-t!"dostanu ze sebe namáhavě protože se mnou Bára lomcuje.Ještě chvíli se mnou třese až ji konečně dojde co jsem řekla a tak mě pustila a postavila se ke mně zády.
"Musíme ji najít!"řekla rozhodně a postavila se do pozice supermana.Já na ni jen soucitně hleděla.
"Ajaj už to začíná."povzdechla jsem si ale tak aby to neslyšela a vydali jsme se hledat naši společnici.

Já jsem Zuzka a Kieko je Klaruš a pak Baruš je no prostě baruš :)