Minatova povinnost 10

Část devátá - Tady

Část desátá - Bráška

Naruto se podíval vzhůru a uviděl ho. Postavu, otočenou zády, se sklopenou hlavou … Sasuke Uchiha. Jeho nejlepší přítel. Jeho největší protivník … A teď … Teď ho chce zabít? Doopravdy?
Narutovi se v hlavě honilo mnoho vzpomínek, ale všechny zatlačoval. Nechtěl si to připomínat. To, že on vždycky všem dá tolik šance a ta se mu potom vrátí i s nožem do zad … Ne, teď už ne.
Otočil hlavu na svou matku i Jiraiyu, kteří vyčerpaně seděli na zemi. Zvládli to. Zvládli, ale stálo je to hodně sil.
„V pořádku?“ zeptal se Jiraiya a Kushina se na svého syna usmála.
„Děkuju,“ přikývnul Naruto, ale věděl, že teď se musí věnovat něčemu jinému. Svému … kamarádovi ….
„Stále jsi můj přítel,“ probíhalo mu hlavou. Tuhle myšlenku nezatlačoval. Věděl, že by vyplula za chvíli sama a ještě zoufaleji. Nešlo to. Nešlo myslet na to jinak … „Jsi můj přítel Sasuke.“
Hbitě vyběhl po srázu kamenů a stanul uprostřed sutin. Byly i tady nahoře, rozházené balvany a pohořelá tráva. Avšak o kousek dál les pokračoval, skvěl se zelenou barvou a s větvemi jeho stromů si hrál vítr. Foukal i zde. Ale tady byl mrazivější, děsivější. Jako kdyby i on chtěl zlomyslně ukázat vážnost situace.
Naruto chlapce pozoroval. Jak klidně stojí. Vypadá, že lituje …
„Stále cítím, že tě musím zachránit. Sakra! Jsem tak blbej …“
Naruto se podíval na svoje ruce. Ušpiněná prachem, protínala jeho ruku dlouhá čára přátelství.
„Ale jsem prostě takovej. Musím pomáhat lidem. Lidem, na kterých mi záleží. I když se ke mně hnusně zachovají … I když jsou takoví, jací jsou … Já vím, že je dokážu zachránit! Dattebayo!“
Usmál se. Zvládne to … Tentokrát ho přivede do Konohy! Ať je to za jakoukoli cenu, tentokrát jeho bratr půjde domů … Ano, bratr. Sasuke, ten, který mu byl bratrem … Sokem i nenáviděným spolužákem … Ale hlavně … Nejlepším přítelem …
Sasuke zvedl hlavu, když uslyšel, že Naruto stojí za ním. Pomalu se otočil. Na jeho tváři nebyl úsměv. Odráželo se v ní nějaké pomstychtivé odhodlání … I nevědomost? Možná trochu … Ale ten pohled … Ten pohled byl jako kdyby zapomněl. Na všechno …
„Naruto-kun?“ zeptal se Uchiha svým obvyklým tónem.
„Přišel jsem tě zabít,“ dodal jakoby nic.
Naruto párkrát zamrkal a upřímně se mu podíval do očí.
„Nevěřím, Sasuke-kun,“ zašeptal.
„Věř čemu chceš. Dneska zemřeš, Uzumaki.“
Sasuke nemluvil naštvaně. Ani krvechtivě … Svým tónem hlasu by nikoho nepřesvědčil. Ale z úst mu vycházelo tolik děsivých slov, že na tón nikdo nehleděl.
Přítel …
„Já tě zachráním, Sasuke! Já tě vrátím Konoze, jak už jsem říkal!“
„Nezemřu a přivedu tě zpátky-ttebayo!“ zakřičel do ticha noci a sevřel ruce v pěst. Nehty se mu zaryly do kůže.
„Ani nevíš o co jde, hlupáku!“ opáčil stejně hlasitě Uchiha a prsty položil na svou katanu, zatím schovanou.
Ano, Uzumaki, nevíš o co jde … Nevíš, co všechno se stalo. A už vůbec nevíš, co to pro mě znamená! Můj bratr … Můj bráška zemřel! Zemřel, mojí rukou … A zemřel, zbytečně. On … On chtěl chránit vesnici … Chtěl …
„Tak mi to vysvětli!“ zavrčel Naruto a promáchl zaťatou rukou vzduch.
„Já … Musím se pomstít!“
„Zase?!“ odfrkl blonďatý shinobi, „vždyť … Tys ještě nepochopil, že mstít se je špatná věc-ttebayo? Vždyť svého bratra si zabil .. A kam tě to dovedlo? Mezi ně …“ pokynul hlavou na rudý oblak na Sasukeho černém plášti.
„Nevíš, proč mezi nimi jsem! A ani nevíš …“ dodal se skloněnou hlavou Uchiha, „ani nevíš, že na to vůbec nejsem hrdý …“
Není … Není hrdý?!
„Já … Přidal jsem se k nim … Jenom za jedním účelem … Abych mohl zabít Madaru.“
„Madaru?“ Naruto už o něm slyšel. Poslední dobou jeho jméno bylo všude … Geniální Uchiha, oproti všem domněnkám, na živu … A Sasuke ho chce zabít? Proč?
„Ano … Já .. On mi vzal hodně. To on … On zapříčinil, že Itachi zemřel!“
Naruto nic nechápal. Vždyť Itachi měl zemřít?!
„Můj bráška … Ani nevíš … Ani nevíš, Naruto, že zachránil celou vesnici! Kdyby nežil, tenhle svět by už nebyl takový!“
„Jakto-ttebayo?“
„To je teď vedlejší … Hlavní … Hlavní je,“ nadechoval se Sasuke, „že chci zabít Madaru. Dostal jsem se do jeho blízkosti, vím kde je … Madaru, toho, kdo způsobil, že jsem si Itachiho zhnusil. Toho, kdo vyvolal na vesnici bájného Kyuubiho. I když to popřel, já mu nevěřím … Nevěřím jeho slovům …“
Kyuubiho? Vážně? …
Naruto překvapením pootevřel ústa. Co mu chtěl Sasuke říct?
„Ale je moc silný,“ pokračoval chlapec a pohledem studoval chladnou zem, „a proto … Nezvládnu ho zabít.“
„Ty sis přiznal, že někoho nedokážeš porazit?“ ušklíbl se Naruto.
„Hmm … Moc vtipné. Vím, že na největšího Uchihu nemám dost sil … Ani já … A proto …“
Pro brášku udělám všechno! Pro brášku … On, chtěl mě chránit … Musím Madaru zabít …
Sasukemu stekla po tváři téměř neznatelná slza, kterou vzápětí ihned setřel.
Itachi. Pomstím tě. Pomstím tebe, i tvoji čest.
„A proto musím mít víc síly. Musím získat Kyuubiho chakru!“
Naruto sklopil oči a položil si ruku na břicho.
„Ani nevíš, jak je nebezpečná. I teď, když je oslabená … Ale dát ti ji by znamenalo moji smrt-ttebayo …“
„Proto tě musím zabít,“ zašeptal Sasuke. Zabít někoho, jenom tak … Nebylo to lehké. Ale … Musel. Věděl to.
Naruto téměř ani nedýchal. Všechno se točilo jenom kolem té chakry. Kolem toho oranžového světla, které mu na cestu svítilo v těch nejhorších případech. A teď … Teď mu samo to světlo způsobilo tmu. Přemýšlel, přemýšlel o tom, co se stane … Bylo to pro Sasukeho důležité. Nepůjde mu to vymluvit …
„Sasuke-kun?“ zvedl hlavu Naruto. „Tys zapomněl? Tys zapomněl co je to přátelství?“
Poslední slova téměř vykřičel. I když to nepůjde, musí se o to pokusit. Vždyť naděje … Ta přeci umírá poslední.
Sasuke překvapeně vzhlédl. O co se to snaží teď? Nenechá se bez boje, to věděl … Ale tohle? Už zase?
„Přivedu tě domů. Jsi můj přítel,“ zaznělo mu v duchu ze vzpomínek.
Přátelství bylo pro Naruta hodně. A ano, samozřejmě věděl, co je to přátelství …
„Přá-,“ chtěl říct, ale něco ho zarazilo. Nějaká neviditelná síla mu zadržela to slovo v ústech. Vzpomínky …

„Sasuke-kun,“ zazubil se malý kluk v bílém tričku. Houpal se na houpačce na kopci nad městem. Tu houpačku vystavěli právě ten rok, ale moc dětí o ní nevědělo. A přece byla tak kouzelná. Když jste se zhoupli, vysoko, až k nebi, viděli jste celou Konohu. Ne ze země, ale až z výšky … Sasuke tam chodívával rád. A rád s tímhle klukem soupeřil o to, kdo dohlédne až do oken pracovny Hokage-sama.
„Naruto-kun! Už tam skoro vidím!“ zakřičel Sasuke s výskotem a zvědavě natahoval krk ze sousední houpačky, div že nevypadl. Ale neviděl. Těžko se v té rychlosti mohl soustředit na jeden bod, natož aby hledal okno … Chtěl vyhrát.
„Já … Já taky-ttebayo!“ zasmál se Naruto, ale v jeho tváři bylo vidět mírné zklamání. On ani tu budovu neviděl.
Sasuke sem chodíval každý den. Vždycky, než jeho matka uvařila oběd. A býval tady i tenhle chlapec … Tenhle sirotek. Začali se bavit, začali soupeřit … Sasuke cítil, že je to jeho první kamarád. Tedy hned po jeho bráškovi.

„-tel-,“ vydrala se mu z hrdla další slabika a on jenom zamrkal. Bez nadechnutí … Co … Předtím …

Těsně před nástupem na akademii, pár dní před tou ohromnou slávou, pár dní před tou popravou … Sasuke seděl na lavičce a na prstě točil kunaiem. Chtěl trénovat, chtěl být silnější, ale Itachi ho nechtěl učit … Najednou na cestě uviděl utíkajícího chlapce. Nebyl to ten … Nebyl to ten kluk z houpačky? Ne, že by se na ní ještě houpal .. Na to byl přeci už moc velký … Ale …
„Hej, Naruto-kun!“ zakřičel na usmívajícího se chlapce a ten se zarazil. Nejdřív se zašklebil a vypadalo to, že ho nepoznává, po té se však jeho obličej rozzářil a on nadšeně vyskočil.
„Sasuke-kun! Dattebayo!“ zazubil se a doběhl k němu.
Chudák … Asi byl i Sasuke jeho jediným kamarádem, stejně jako on byl jeho … Ale, matka ho jednou viděla. Viděla ho bavit se s ním a okamžitě ho vzala domů. Prý s ním nemá mluvit. Prý je nebezpečný … Ale to je blbost. Co mu může udělat, vždyť ani kunaiem házet neumí. A navíc, přítele si člověk musí zachovat, to dobře věděl, opakoval mu to jeho bráška …
Naruto si přisedl za ním a bavili se. O akademii, o shinobi … Sasuke právě vychvaloval jejich rod, když kolem procházely dvě dívky.
Naruto do Sasukeho drbl a ukázal na tu vlevo.
„Ta je pěkná … S tou budu jednou chodit! Dattebayo!“ zašeptal a pozoroval její krásné růžové vlasy, jak se třpytí ve slunci.
„Mě se líbí spíš ta druhá,“ usmál se Sasuke.
„Ta mi příjde moc namyšlená-ttebayo,“ máchl rukou nad blondýnkou.
Dívky si jich najednou všimly, jedna šťouchla do druhé a něco si pošeptaly. Přišly k nim a Sasuke je jenom pozoroval. Ta blonďatá měla očividně víc kuráže. A ta druhá se nervózně podívala na Naruta a usmála se … Ha! Naruto má štěstí, líbí se jí …. Ale najednou … Podívala se i na něj a mrkla.
„Ahoj, Sasuke-kun,“ řekla Ino a založila ruce v bok, „nechceš si s náma vyjít?“
Růžovláska se jenom červenala a vrhala na něj nervózní pohled. A Naruto byl očividně smutný. Sasuke to viděl. Ona chce jeho …
„Hej, hej … Dvě naráz ne … Půjdem všichni čtyři ne?“ usmál se a drbl do Naruta. Teď má možnost …
Zachoval se jako přítel.

Přítel … přítel … On … On zapomněl? Vždyť …

„-ství …“ dořekl a zůstal stát. Před očima se mu přehrávaly vzpomínky a on rozpoznával jejich děj. Usídlily se hluboko v jeho srdci, schované za nenávist a zlost … A až teď, v tom správném okamžiku, vypluly na povrch.
Zapomněl. Zapomněl na kamarády, blízké … A myslel jenom na sebe. On byl ve středu dění. Ale není to to správné? Ne … Věděl, že mezi přáteli je mu líp … Nepomyslel na ně, protože myslel jenom na tu mstu. A tak zapomněl jejich význam. Že přátelé jsou víc … Pravý přítel je ten, který tě bude vždycky chránit, i kdyby to bylo za cenu života. Naruto i Sakura to dělali. Pravý přítel na tebe bude myslet v dobrém, i když mu ublížíš. Jako Naruto i Sakura … Zklamal. Zklamal sebe. Ani Itachi by nechtěl, aby to takhle dopadlo. A nejenom sebe … Ale všechny. Co .. Co bude teď?
Naruto se na něho díval a přemýšlel o tom, co se Sasukemu honí v hlavě. Ví? Neví? Těžko říct. Z jeho výrazu se nedalo nic posoudit. Pořád stejný. Ale najednou vzhlédl. Vzhlédl a jeho pohled byl jiný .. Takový, jako znal předtím. Lidštější … Už nebyl tak tvrdý, už nebyl tak sobecký … Co … Co se stalo?
„Omlouvám se …“ zašeptal Sasuke a otočil se.
„Zradil jsem své přátele …“
Udělal pár kroků směrem k lesu.
„Nemůžu se vrátit, ty víš. Už to nejde … Jdu pryč … Budu žít v ústraní a … A bojovat. Porazím Madaru vlastními silami. I kdybych měl zemřít, zemřu čestně … Vždyť síla, která je získaná násilím … Chápu … Chápu, že tak to bude lepší …“
Naruto nevěřícně zíral na odcházející postavu … Vážně, jde pryč. Nevrátí ho Konoze … Nesplní svůj slib Sakuře … Věřil, že ta už ho nemiluje …
„Stůj!“ zakřičel, ale něco mu bránilo se rozběhnout. Něco ho drželo za bundu a odmítalo pustit.
„Ty stůj, mladej,“ řekl mrazivý hlas, Naruto se bezděky otočil a couvl pár kroků. Znovu. Žil! Vždyť … Vždyť to není možné!
„Ten zmetek … Ten zmetek!“ zakřičel směrem k Sasukemu Kisame, „Vyřídím si to s ním později. Ale teď … Teď zabiju tebe!“
Všechno se stalo strašně pomalu. Pomalu, jako kdyby to bylo naschvál, sundával z ramene svou Samehadu. I vítr pomaleji foukal, věděl, že musí ještě víc napjat situaci. Jedním mocným strhnutím z ní sňal bílou látku a odhalily se hroty, které tvořily její podstatu. A mávl. Mávl největší silou, kterou mohl, přímo směrem na Narutovo tělo. Ten se nemohl bránit. Nemohl dělat nic, všechno ho tak překvapilo, že byl zaskočený a nešlo se pohnout. A potom … Mihla se mu před očima jedna skvrna. Tmavá skvrna, neuvěřitelnou rychlostí. Vystříkla krev. Naruto se rozhlédl aby zjistil co se stalo. Nic ho nebolelo … Ne, ta krev nebyla jeho. Na zemi ležel Sasuke. Plášť byl rozedraný a smáčela ho rudá tekutina.
„Chraň své přátele, říkal mi …“ zašeptal a jeho rty se usmály.
„Sasuke-kun!“

***
Už nevrtaj. Teď pod oknama někdo mlátí do kbelíku. Aspoň to tak zní ... Proč proboha lidi mlátěj do kbelíku?!
Hehe ... Kámoši, byli to kámoši ... A ten blbější odešel ... A zapomněl ...
Tohle byl ten zvrat. Náš milej Kisame ... Ryba jedna smažená ...
Pokračování: Prohlédnout
Asi to bude už předposlední díl, poslední ještě asi ne ;)