Sensei

Povídka, která mě napadla při čtení Minatiny Budoucnosti. Povídka plná vzpomínek. Snad se bude líbit. :)

Nemocničním pokoje nemocnice v Lisotvé se ozývalo pravidlené oddechování malého kluka. Chlapec spal v náručí matky, která seděla na židly vedle postele.
„Mohla bys mi prosím podat vodu?“ ozval se slabý hlas z nemocniční postele.
„Zajisté, sensei.“ odpověděla mu žena a podala skleničku s vodou staršímu muži, který ji o to požádal.
„Po tolika letech a stále mi říkáš sensei.“ pousmál se muž a vžděčně skleničku přijal.
„Není to tolik let.“ namítla žena a pohladila svého syna po žlutých vláskách.
„Ne...to není.“ přiznal potichu muž a zavzpomínal.

„Hai.“ ozval se můj nový tým, když jsem jim zadal první úkol. Sebrat mi rolničky. Osvědčený úkol. Každý se rozutekl jiným směrem. Snad je napadne spolupracovat. Nechci nechat propadnout další tým. Už tak mám pověst tvrdého senseie. Tenhle tým je zvlášní. Asi za to může jejich podivné složení. Jedna hyperaktivní dívka, normální chlapec a kluk, který až příliš brzy poznal, co je to bolest. Kaseia Namikaze, Kurate Gekkou a Sarutobi. A hele. Támhle se někdo objevil. Záplava blonďatých vlasů se mihla v houští. Kaseia. Tak kunaie po mě budete házet? Pomyslel jsem si, když jsem zachytil dva kuanie ještě v letu a třetí srazil k zemi. Všechny letěly z jednoho místa. V tom se z houští vyřítily tři lidé. Postavili se kolem mě, každý v ruce kuani.
„Můžeš začít, Sarutobi.“ řekla Kaseia a Sarutobi přikývl. Vyskočil do vzduchu a začal po mě metat shurikeny. Neházel je na důležité orgány, ale mě jsem co dělat, abych je vykryl. Mezitím jsem přestal dávat pozor na Kaseiu a Kurateho. Byli první tým, který mi dokázal sebrat rolničky v čase kratším než dva dny.

Malý chlapec se v matčině náručí zavrtěl, ale spal dál. Žena se dívala na zamyšleného muže, který se utápěl ve vzpomínkách.

„Nemám strach, Ite-sensei.“ obrátil se na mě Sarutobi, když jsem mu řekl, že ačkoliv je to naše první mise typu A, nemusí se bát.
„Ani o ostatní ne?“ zeptal jsem se ho přímo. Mlčení mi bylo odpovědí. Pokrčil jsem rameny a dál jsem pokračoval v běhu lesem.
Na konci mise, za mnou přišel.
„Už vím, co je to strach, Ite-sensei. Už chápu, co je to bát se o ostatní.“ oznámil mi a odešel s Kaseiou a Kuratem na večeři.

„Sarutobi je ještě v práci?“ zeptal se Ite ženy, chovající dítě.
„Ano, Ite-sensei. Je dobrým Hokage.“ odpověděla s nepatrným úsměvem.
„A Kurate?“ optal se ještě Kasei.
„Znáte ho. Hraje si s dětmi na schovávanou a dělá, že učí. Jak někdo jako on, může být sensei, to nechápu.“ smála se na celé kolo Kaseia. Chlapec se probudil a začal pozorovat dění okolo sebe.

„Budeš dobrý Hokage, Sarutobi-kun. Teď už vlastně Sandaime Hokage.“ řekl jsem mu s úctou. Žádný z mých studentů to nedotáhl na Hokageho.
„Pro vás vždy Sarutobi, Ite-sensei.“ usmál se na mě Třetí a pozval mě na ramen. Neměl jsem na to jídlo chodit.
„Je vám dobře, sensei?“ ptal se mě Sarutobi, když jsem po třetím soustu ramenu zezelenal a rozklepal se.
„V tom jídle je jed. Nejez to!“ řekl jsem a z posledních sil jsem vykopil jeho porci na zem. Z rohu krámku se ozval chladný smích. Nevím, co se stalo potom. Byl jsem v bezvědomí. Pozdějí mi v nemocnici řekli, že mě neznámí ninja otrávil a že můžou jen zpomalit postup jedu.

Dveře nemocničního pokoje se otevřely a vstoupili dva muži.
„Jak se máte, Ite-sensei?“ zeptal se ležícího pána muž s pláštěm Hokageho.
„Ujde to, jen mám pocit, že ten jed asi už dorazil k srdci.“ odpověděl stařík.
„To je možné, sensei.“ oznámil potichu druhý z mužů.
„Vím, že umírám, můj týme. Prot bych se s vámi chtěl rozloučit. Byl jste ten nejlepší tým, který zatím v Konoze byl. Sarutobi je Hokage, Kurate učí v Akademii a Kaseia má malého syna. Mohl bych si svého kmotřence ještě naposledy pochovat?“ řekl muž tónem, který byl laskavý, ale zárověň ohromě zraňující. Kaseia podala svého syna do rukou staříka. Malý klouček se usmál a začal něco žvatlat.
„Narodil jsi se se srdcem ninji. Budeš velmi silný a odhodlaný. Jestli se k tomu přidá ještě povaha tvé matky, budeš Čtvrtým Hokage. Rád bych viděl, jak budeš vyrůstat, ale nemůžu. Já... umí...umírám. Sbohem.“ řekl svá poslední slova Ite. V ti chvíli řekl malý Minato své první slovo: „Sensei.“