30 + 3 NA CHATĚ, díl 011 - Že by špatné zprávy?
Tak je tu další splácaninka ze společné dílny Danieeru a hAnko. Pěknou zábavu!
Ráno se začala skvadra chatařů opět probouzet – někteří s těžkými bolestmi břicha, další s neschopností vstát z postele. Teuchi-san včerejší den moc nejedl, takže byl čilý jako rybička. Stylem klokana po opici odhopkal do kuchyně, aby tam vládnul železnou rukou. A jelikož všichni už se přesvědčili, že jeho jídla jsou nad zlato, začalo se mu říkat „Kuchař železný a zlatý“.
Jediný, kdo z postele vyskočil více než svižně byl Naruto, kterému zapomněli naložit pořádnou porci grilovaného masa. Nešťastník však uklouzl na naleštěných parketách (Mistr Proper – to nejlepší pro leštění podlah po nocích, viď, domácí skřítečku Neji?) a nechtěně rozbil vázu, za kterou hAnčin strýc utratil nekřesťanské peníze.
Nakonec se všichni – někdo dříve, jiný později, někdo s námahou, další svižně jako kamzík – ve zdraví (i když někteří ne tak docela) dopravili do jídelny, kde jim byla podstrčena snídaně.
Dávali si do nosu, netušíc, co se vlastně chystá. Bohužel, krutá rána přišla ve chvíli, kdy si Ivana odkašlala (až se hory otřásly a v bazénu voda zašplouchala).
„Vážené tři dámy, vážení pánové v hojném počtu devětadvaceti kusů. Mám pro vás jedno oznámení, které ne všichni přijmete s jásáním, ale holt život je nefér, tak si laskavě zvykejte.“
Rozličná škála očí pozorovala hAnčinu mamku – od dvojích rudě vykulených oček, přes jedny překvapené a (údajně) „vyblitě“ zelené, až po znuděné světle bílé.
„Náš pobyt zde končí!“
Chatu okamžitě málem zboural výkřik „COŽE?!“, jež zazněl ve dvaatřiceti různých výškách/barvách/hlasitostech.
„Je mi to líto, ale tenhle barák by to s váma už dál nepřežil,“ uvedla Ivča důvod k odjezdu.
„Ale my ještě nechceme pryč!“ mával rukou Hayate (a ta ruka byla fakt „hayate“, když se míhala v tom vzduchu).
„Jo, nám se tady líbí!“ přidal se Kabuto, vztekle si poupravil brýle (čti vrazil si jednu obroučku do oka) a zatahal Uchihu mladšího za mašli.
„Nutí mě s ním souhlasit,“ dodal opovržlivě Sasukáč, tahajíc pro změnu Itachiho za culík.
„Čili tendlencten nutí zase mě,“ postěžoval si Uchiha starší.
„Nestěžuj si,“ usadil ho „evendžr“ (pozn. nemám tušení, kdo tohle vymyslel, ale z mojí hlavy to není – přiznávám to... i bez mučení. Nebudem se mučit a řekneme, že to byla Rika-chan xD.).
„Zmlkni, mstiteli,“ zavrčel skrblík a narval mu do krku rohlík se sýrem.
„Hele, zkazil jsi mi pomstu...“ zamumlal Sasínek s plnou pusou.
„Mlč, nebo tě zabiju!“ zavrčel na něj Kakuzu.
„Přejděme od vraždění zase k tématu,“ navrhla skleslá Danieeru, která od Nejiho okoukala natáčení pramínku vlasů na prst.
„Co ti je?“ drbla do ní Niya.
„Ále, jen že už se asi neuvidíme...“
„Já mám nápad!“ vypískl Naruto. Všichni ztichli, plni obav z toho, co ten hyperaktivní živel zase vymyslel.
„Co kdybychom sem jezdili každoročně? A pozveme taky Sakuru-chan a další holky. A taky můžeme vzít Iruku-senseie a...“
„Jooo, já řeknu Gai-senseiovi a TenTen!“ vyvřísknul kluk s účesem podle kastrolu.
„A já si příště vezmu svou kamarádku Adélu,“ zasnil se Zetsu.
hAnko s Ivčou se vyděšeně chytily za hlavu.
„Ani náhodou!“ bránily se vehementně. „Už teď chata praská ve švech! To by chtělo zamluvit spíš ten největší hotel v Las Vegas... A ani tam bysme se nevešli.“
Tak tedy všichni zanechali návrhů a dál se tvářili smutněji než Gamakichi u vyschlého rybníka... Genma začal natahovat, Kotetsu si utíral nos do rukávu. Kiba s Akamarem kňučeli u krbu za vydatné podpory Pakkuna a Valy. Teuchi s Choujim se odebrali do kuchyně a ze zoufalství začali dojídat nesneděné zásoby potravin. Kisame se šel rozloučit s bazeném a Kakashi byl tou zprávou natolik rozladěn, že hodil Icha Icha přes celou místnost do kouta. Najednou se u okna zvedlo něco napůl bledého, napůl fialového, oblízlo se to a zasyčelo: „Tak ssso kdybyssste příššští prázdniny přijeli k nám do Zvušššné?“
Kabuto vylezl z pod stolu, kam ho stáhl Konohamaru, který si chtěl naposledy zahrát na indiány a vytáhl si šíp, který měl zaražený v... uchu.
„Jo, to by šlo. hAnko, Ivča, Danieeru a Valy budou bydlet u nás, do doupěte Akatsuki je to co by kamenem dohodil a lidi z Konohy si můžou postavit stany na zahradě!“
„Ani nápad, nehodlám s ním znova sdílet společné obydlí,“ ukázala Danieeru na Oroxichta. Avšak svých námitek zanechala ihned poté, co na ni Orinko výhružně vyplázl jazyk v celé jeho délce.
„No to je senza, super, extra, prima, speciál!“ zařval Naruto, vyskočil na stůl a zakřepčil vítězný tanec. Všichni měli z toho nápadu ohromnou radost a začali spřádat plány, co všechno budou v Orocháčově příbytku vyvádět.
Po obědě nastalo všeobecné balení věci, čili nepředstavitelný chaos. Támhle někomu upadla katana, tuhle někdo zapomněl triko, výjimkou nebylo ani shánění oranžové masky či fialkové mašle. Chudák Hidan stále nemohl najít svou modlitební knížku... Všichni zmateně pobíhali po domě, pod nohama se jim pletli ninkeni, do hlav je sem tam praštil lustr nebo Naruto, který se snažil vyhnout dopravní zácpě na chodbách tím, že chodil po stropě.
Zmatek ustal stejně náhle, jako začal. Ovšem jen na vteřinku, ve které kdosi zaječel, že vlak odjíždí za půl hodiny. Pak vypukla ještě větší vřava. Po nekonečných deseti minutách byli všichni nastoupeni před chatou v plné polní. Dalších pět minut trvalo, než Ivana vyhrála souboj s prastarým zrezivělým zámkem. Pak se 33 lidí plus trojice psů rozeběhla na nádraží, avšak někdo ještě stihl zamávat a křiknout: „Sbohem chatičko a nezapomeň mi napsat!“
Na nástupiště se přiřítili zrovna když vlak zavíral dveře. Kisame je pohotově zablokoval svým skvělým nožíkem a děcka i dospělí se narvali dovnitř. Obsadili svůj poslední vagónek a spokojeně si vydechli. Jiraiya se rozvalil na sedadle, usnul a nechal si zdát o sexy průvodčí v polorozepnutém kabátku uniformy... Ze sna byl však záhy vytržen do kruté reality, když se vagónem rozlehlo: „Jízdenky, prosím!“
Tenhle drsňák byl na hony vzdálen Ero-senninově snové představě. Vysoký, mohutný chlap s červeným nosem a pivním břichem. Zvrhlý poustevník se znechuceně otřásl, načež si s hrůzou uvědomil, že v tom spěchu se na koupení lístků zapomnělo... Všichni ex-chataři začínali neskutečně blednout. Situaci však překvapivě zachránil Konohamaru, který vyskočil a zamával rukama, aby na sebe upoutal pozornost průvodčího.
„Ehm, ehm. Takže, my byli na chatě a...“ Následoval proslov o tom, co všechno se událo. Krajina se míhala za oknem, vláček drncal v pravidelném rytmu a pracovník Českých drah zaujatě naslouchal Konohamarově vyprávění.
„...No a když jsme měli odejít, tak se nikomu nechtělo a vlak jel tak strááááášně brzo,“ kladl důraz na předposlední slovo a naznačil rukama, jak moc brzo to bylo.
„A paní Ivana tak stráááášně dlouho zápasila se zámkem a když jsme sem doběhli, vlak už odjížděl, takže jsme si ty blbý jízdenky nestačili koupit!“ zakončil svou řeč drzý malý kluk se zelenou šálou a vyskočil oknem rovnou na perón, protože vláček už mezitím zastavil na olomouckém nádraží. Ostatní následovali jeho příkladu a chudák pan průvodčí jen zíral s otevřenou pusou...
Tak všichni postávali v hale vedle bufetu, pár lidí natahovalo moldánky...
„Počkat!“ natočila si Dani další pramínek vlasů na prstík.
„Jak se my,“ ukázala na sebe, Valy, hAnko a Ivču, „dostaneme příště za váma?“ Načež kývla hlavou k početné skupině chlapců a jedné zrzavé dívky.
Kabuto a Orochimaru si vyměnili rozpačité pohledy a „háďátko“ – ano, ten nápis na hrudníčku mu zůstal – si vjelo packou do vlásků a poškrábalo se v nich.
Následoval okamžik ticha rušený pouze škytavými vzlyky Peina, Deidary a Sasoriho, kteří objímali hAnko. Ta se tentokrát ani nebránila a bez rozpaků brečela blonďaté hysterce na rameni. Potom se Ori, Kabu a Sasu chytili za ručičky a spustili.
bereme však na sebe
podobu zajíce, žirafy či krabice!“
Za nimi se mihnul Zetsu a obě jeho poloviny zaráz vykřikly: „To je pěkná směsice!“
a to všechno protože,
vlastníme nakrátko
utržené sluchátko!“
Pak se ke zděšení všech civilistů na olomouckém nádraží v oblaku fialového kouře zhmotnil velehad Manda: „Taky jedno zvířátko!“
To už naši ex-chataři nevydrželi, popadali na zem a pokud je neušlapal zpanikařený dav, válejí se tam smíchy dodnes...
Vážení a milí čtenáři/ky!
S lítostí vám oznamujeme, že dnešním dnem zesnula spolupráce Danieeru a hAnko. Odešla bezbolestně, ve spánku, nechť je jí klávesnice s monitorem lehká.
(Neplačte, Orouš s Kabutem nám to kouzelné sluchátko nechali a tak je docela dobře možné, že ho někdy v budoucnu použijeme. )
Děkujeme za vaši přízeň, snad jste se při čtení bavili stejně, jako my dvě při psaní.
Ehm, hm... My jsme věděly, že nám ta nespolupráce moc dlouho nevydrží. Proto je tu zmrtvýchvstání s názvem V Orocháčově doupěti!
Varování - první díl naší nové ságy může způsobit zdravotní riziko: zranění v důsledku pádu ze židle, zhoršené dýchání a podobně.
Ano, souhlasím s rizikem.
Ne, nesouhlasím s rizikem.
ˇaááá, konec?! Omg...neee....jdu truchlit =D ono se sice říká v nejlepším přestat a konec s mandou...takovým malým zvířátke....byl faakt super.-...ale =D Tota povídka mě tak baví, že nechcu konec! =D Vzpoura, protest, sabotáš =D ...hmm...tak...ne...tak jenóm přání, ať to sluchátko zase brzo vytáhnete =)
Tak to je závěr, Manda na hlavním nádraží v Olomouci, ještě že má budova dostatečně vysoký strop, přišli bychom o krásnou stavbu A hleďte to sluchátko využít, protože smíchu není nikdy dost, je známou pravdou, že léčí.