愛 - ep.05 - Tváří v tvář smrti

Tenhle díl je trochu kratší, ale potřeboval useknout právě tady...takže se pls nezlobte.

Minulý končí nějak takhle:

Vracím se do vesnice plná pochybností. Itachi...Neji... pro koho se rozhodnout... mám v hlavě zmatek... nevím, koho z nich mám vlastně ráda?
__________________________________________________________________________

Zamířím přímo do známé "opilecké čtvrti" . Zrovna teď nemám náladu na nic jinýho, než se utopit v saké. Jsem to ale mrcha. Ale mám je ráda oba dva... budu si muset vybrat. V hospodě u jakéhosi opilého hostinského zakoupím tři flašky saké a vydám se domů. Chci mít klid, když budu zahánět smutek nad tím, co jsem to udělala...

O pár hodin později, u Neko doma, Konoha

Uslyším nějaké zvuky. Opile zamžourám očima, neschopna rozeznat jakýkoliv pohyb. Mrsknu nedopitou flaškou saké do okna, útočníka však nezasáhnu. Najednou ucítím zápach opileckého dechu, jiného než mého ( ) blízko u mého obličeje. A pak, pak mě ten někdo políbí.
Zelená chakra vyhání alkohol z mojí hlavy. Najednou jsem zcela střízlivá a kopnu do toho opovážlivce. Když zaostřím, spatřím nechutného dědulu s bílými vlasy, který při pohledu na mě slintá. Odešlu ho stejným směrem, jako jsem odeslala Orocháče a Sasukáče.
"Pá,pá!" zamávám a jdu si lehnout.

3 hodiny ráno, u Neko doma, Konoha

"Neko!" volá na mě Neji.
"Neko!" volá na mě Itachi.
Každá půlka mé osoby chce jít jinam.
Roztrhávám se v půli...

"Nééé!" posadím se. Byl to jen sen...
Do rána už ani oka nezamhouřím.

Ráno, u Neko doma, Konoha

Někdo zaklepe na dveře. Bez zaváhání otevřu Nejimu, který mi popřeje dobré ráno a lehce mě líbne na tvář.
V mé mysli se rozezní jakési polašné zařízení. Nemůžu mu lhát. Ale když mu řeknu pravdu, pochopí to? Nebo ho ztratím?
Odpovědi se mi nedostane, jelikož mě znovu políbí.
Vyžene mi pochybnosti z hlavy. Teď už vím, že to skončím s Itachim.
Odcházíme na trénink. Celou dobu nás ale někdo sleduje z koruny blízkého stromu...

Odpoledne, "tamta louka"

Přicházím s pětiminutovým předstihem. V žaludku mě svírá pocit nervozity. Je... bude pro mě těžké dát Itachimu košem. O to těžší, že ho mám ráda. Ale Nejiho mám ráda také a bylo by pro mě mnohem horší, kdybych měla ztratit jeho.
Nedokážu to,
pomyslím si, když Itachi vstoupí na louku a já pohlédnu do jeho rudých očí... ...počkat! Proč má zapnutej Sharingan?
"Neko!" zahřmí jeho rozzlobený hlas.
Zírá na mě těma svýma rudýma očima... najednou se jeho oči poněkud změní. Vím, že bych měla uhnout pohledem. Ale nejde to. Mangekyou Sharingan mě přitahuje. Itachi už stojí přímo přede mnou. Hypnotizuje mě svýma očima. Nebezpečnýma očima...
Najednou se ocitnu v podivné dimenzi. Černá, červená, bílá. Jiné barvy tu nejsou. Louka zmizí. Teď stojím... doma. Okolo mě leží mrtvoly... mrtvoly mých nejbližších...
"Itachi... proč?"
Po tvářích mi stékají slzy.
"Proč mě takhle trápíš?"
Padnu na kolena na zkrvavenou zem.
"Proč využíváš mých snů, mých jediných vzpomínek, abys mě mučil?"
Strašná bolest pulzuje celým mým tělem.
"Protože... muhahaha... protože chci! Muhahaha!"
Nepoznávám jeho hlas. Je chladný, postrádá jakékoliv známky nějakého citu.
"Ne..."
Můj hlas slábne. Jako by ze mě vysával poslední zbytky síly.
"Já jsem nejsilnější Uchiha! Mě nikdo podvádět nebude!" křikne hlasem vraždícího maniaka.
Hlasem, který se hodí ke skutečnosti, že vyvraždil svůj klan.
Hlasem tolik odlišným od toho, kterým mi ještě včera šeptával slůvka lásky...
Celý svět okolo zmizí. Jediné, co zůstane je jeho krutý smích.
"Ne... nech toho..."
přede mnou se otevře jedno velké červené oko.
"Prosííím!"
Zhroutím se v křečích na zem, která tam vlastně není.
"Podvedlas mě..."
"Jak to..."
Už jenom chraptím.
"Viděl jsem tě s tím mladým Hyuugou."
Snese se na mě sprška jehel.
"Za to zaplatíš! Muhahaha!"
Itachi se najednou objeví přede mnou.
"Ale než tě zabiju, tak naposledy..."
Naposledy se naše rty setkají. Polibek, vyjadřující bolest. Hroznou, nezkrotnou bolest. Bolest zničeného srdce...

Jeden ze dvou stínů ve křoví se otočí a běží zpět do Konohy. Za ním zůstává vlhká stopa. Stopa slz...

Když se Itachi odtáhne, lesknou se mu v očích slzy.
Vytáhne kunai a přiloží mi ho ke krku.
"Sbohem, má malá Neko..."
___________________________________________________________

Ještě jednou se omlouvám, že tenhle díl byl tak krátkej...