愛 - ep.03 - Zklamání

Pokráčko... trochu kratší...
__________________________________________________________________

Procházím se po Konoze. Je tu nuda, nikoho neznám a nikdo nechce znát mě. Jsem jenom ta "divná nová holka co málem oddělala Hyuugu" . To je neuvěřitelný, jak se drby rychle rozšiřujou. Zastavím se před květinářstvím.
"Květiny Yamanaka..." přečtu název.
Dostanu najednou supr nápad - koupim kytky a zajdu za Nejim do nemocnice. Snad tam nebude ta protivná růžovovlasá Sakura. Málem mě zabila, když uviděla, co jsem mu udělala...
"Dobrý den. Přejete si?"zeptá se mladá blondýna.
"Ještě přesně nevím. Které květiny se hodí pro nemocné?"
"Nemocné?" buďto neviděla můj Midorigan, nebo jí nevadí.
"No... neříkej, žes o tom neslyšela?"
"Jo... takže ty jsi ta...? Ta co porazila a málem zabila Nejiho Hyuugu?"
"Hmm... já nechtěla...to.."
"To je jedno. Naštvalas tim Sakuru a to je dobře. Nemám ji ráda." usměje se.
"Já ji přímo nesnášim! Málem mě zabila..."
"Mimochodem já jsem Ino Yamanaka."
"Neko Aka."
"Být tebou, vzala bych nějaké bílé květiny. Nejiho určitě potěší."
"A to taky umíš číst myšlenky?"
"Ne, ale komu jinýmu bys je chtěla dávat?"
"To je pravda. Vždyť se se mnou nikdo nebaví..."
"To asi kvůli tvým očím... Jsou tak trochu... ehm... jiný..."
"Hmm... kolik stojí tyhle?" ukážu na malinké bílé květiny.
"Pro tebe gratis. Jsi tu prvně... tak co." Ino mi podá květiny.
"Děkuju moc, Ino."
Otáčím se a odcházím.
"Někdy se zase zastav."
"To se spolehni!"

V Ininých myšlenkách: Tak tahle mi Sasukeho nepřebere. Je jasný, že až se vrátí, tak ho budu mít já. Není nebezpečná. A taky nesnáší Sakuru... Třeba bych se s ní mohla kamarádit?

V myšlenkách Neko: Ta Ino je celkem fajn. Taky nesnáší Sakuru. A zdá se, že jí nevad můj Midorigan. Že bych si konečně našla kamarádku?

O pár minut později, Konoha, nemocnice

"Dobrý den. Na jakém pokoji je Neji Hyuuga?" zeptám se usměvavé sestřičky.
Té však úsměv zmizí z očí, jkamile mě uvidí.
"A... vy jste kdo? Jen tak někoho k pacientům nepouštíme..."
"Já jsem jeho studentka." odpovím popravdě.
"To ti tak budu věřit."
"Hele ty krávo, jestli mě tam nechceš pustit jenom kvůli mejm očim tak seš ještě vypatlanější, než jsem si myslela!"
Říkala jsem už, že můj Midorigan má za následek i dramatické změny nálady?
"No...to snad..."
Už zase cítím zelenou chakru. Midorigan se sám od sebe aktivoval. To není dobrý...
"Tak dobře... pokoj číslo 200..."
"Máte štěstí..." Midorigan zase zmizí.
" promiňte mi tu výbušnost..."
Usměju se na ni a vyrazím směrem k pokojům.

"Dále..." ozve se Nejiho hlas zpoza dveří, když zaklepu.
"Ahoj Neji..." pozdravím a najednou nevím, co mám říct. Vypadá tak bezbranně...
Neji vytřeští oči.
"Neko?! Co tu děláš? Jak se sem dostala?"
Pic. Jako by mě něčim praštil. Není rád, že jsem za ním přišla, tak...
"Vidím, že tě asi nemám obtěžovat. Tak to se moc omlouvám, že jsem přisla a že jsem vůbec tady v Konoze!" křiknu, hodim po něm kytku a vyskočím z okna.
Doskočím na strom. Dál už nemůžu. Přímo tady se rozpláču. Neji to jen nechápavě pozoruje z okna.
"Neko!" zavolá.
Nereaguju.
"Prosím tě, pojď sem zpátky..."
To tak. Abys mě viděl ubrečenou. A abych tě ještě obtěžovala!
"Nepůjdu!"
Není zas tak bezmocný, jak vypadá. Protože jinak by asi nedokázal přeskočit až sem. Teď stojí přímo přede mnou. Popadne mě celkem hrubě za ruku a vtáhne mě zpět do jeho pokoje.
"Proč jsi přišla?" hrubý tón hlasu vysvětluje vše.
"Je mi líto , nechtěla jsem tě obtěžovat..."
"Na to jsem se tě neptal!"
"Chtěla jsem... vědět, že jsi v pořádku..."
"Tak teď už to víš. Takže můžeš zase klidně vypadnout."
"Jistě..." odcházím normálně dveřmi a pláču.

V Nejiho myšlenkách: Nemůžu ji tu mít! Teď ne... nevydržel bych to... na to jsem ještě příliš zesláblý... Neko, promiň mi to...

Nikdo mě tu nechce!
"Správně..." zase jeho hlas. Teď už i když jsem vzhůru?
"...nikdo tě tu nechce..."
Slzy se mi řinou po tvářích.
"...nikdo tě nikde nechce..."
probíhám ulicemi Konohy.
"...ale u mě máš dveře otevřené..."
nohy mě neposlouchají.
"...pojď za mnou..."
Stojím před bránou...