Světelní strážci - Kapitola VII. - Zpátky do hor

Kapitola VII. – Zpátky do hor

V noci se Wieře zdál podivný sen. Nacházela se v Konoze, ale vesnice byla tak poničena, že ji téměř nepoznala. Vlastně byla hodně překvapena, že si z jedné návštěvy pamatovala tolik detailů.
Stála nahoře na památníku Hokagů na hleděla na domy. Mezi stromy – nebo spíše nad stromy – v místech, kde mohla být brána, stála gigantická rozzuřená liška. Devatero ocasů jí vlálo na všechny strany, z tlamy, osázené ostrými špičatými zuby, tekly sliny žíravější než kyselina a oči… v nich plály ohně nenávisti ze samotného horoucího pekla.
Vzbudila se úplně zpocená po tom, co démon – jinak to stvoření ani nazvat nemohla – přímo proti skále vrhl bombu z chakry a krve.
Arashi vedle ní klidně oddychovala. Nezaregistrovala nic, co by ji vyrušilo ze spaní.
Wiera slezla z postele. Chladná podlaha ji zastudila. Došla k oknu, otevřela ho a vyskočila na parapet. Bylo časné jarní ráno, slunce už prosvítalo mezi stromy. Centrum vypadalo tak klidně a mírumilovně. Zafoukal vítr a rozevlál jí oba dva prameny ofiny. Paprsky, které dopadaly přímo na její tělo, v ní rozlévaly energii do dalšího dne. Už nepotřebovala vůbec spát.
Mohlo být tak osm hodin, a tak se rozhodla jít na snídani.
Po jídle vyšla ven před Ozdravovací dům a posadila se na lavičku. Za chvíli dorazila Akira.
„Tak co nás čeká dnes?“ zavolala na ni Wiera.
„Chtěla jsi mluvit s Kizokim? Dneska bys už mohla zvládnout dojít až do Velké síně,“ usmála se Akira.
Pomalu procházely uličkami centra, až došly na širokou, dlážděnou hlavní cestu. Na konci na ně čekalo schodiště, jež vedlo až do jakéhosi kamenného chrámu.
„Už je to jen kousek. Stačí vyjít tyhle schody,“ usmála se Akira. Wiera se zhluboka nadechla a začala stoupat nahoru. „Hlavně moc nepospíchej,“ varovala ji světlovláska. „Běž si vlastním tempem. Půjdu s tebou.“
Když konečně byly nahoře, vešly do Velké síně. Akira první, Wiera ji následovala.
Velká síň se rozkládala na tři části – velkou hlavní loď, na jejímž konci se nacházelo kamenné křeslo, a dvě menší postranní. Ty byly odděleny sloupy.
„Á, vítej, Akiro. Jestli mi chcete ukázat vaši novou techniku, pak tu přeci musí být i Shiro,“ ozvalo se zpoza jedné tygří sochy vedle křesla.
„Shiro-kun trénuje. Jsem tu z jiného důvodu,“ řekla Akira. „Kizoku-sama, Umi Rukushika by si s Vámi chtěla promluvit,“ mírně se uklonila a vyměnila si s Wierou pozici.
Tygr vyšel ze stínu a přísně si dívku před sebou přeměřil pohledem. Byl to opravdu obr. Yuki měla kohoutek ve výši asi jednoho metru, jenže Kizoku se posadil a sklonil hlavu a i tak byl stále vyšší než Wiera.
„Dobrá tedy, co si přeješ?“
„Yuki-sama z Yama no hyō mě poslala do lesa Ikagawashi na zkoušku přežití. Ale stala se mi zde menší nehoda. Můžu tedy pokračovat ve zkoušce, či mám jít zpět na Yama no hyō?“ zeptala se zdvořile.
„Zkouška přežití? Zdá se, že ti Yuki-san neřekla úplně vše. Poslala tě sem z jiného důvodu. Nenapadá tě něco?“
Wiera se zamyslela a zavrtěla hlavou.
„Pravý důvod tvé návštěvy v lese Ikagawashi je, že ses tu měla setkat s Akirou,“ pokračoval Kizoku. „Yuki samozřejmě napadlo, stejně jako mě, že byste mohly být dobré kamarádky.“
„Vážně, Kizoku-sama?“ vykulila Wiera oči. „O tom mi Yuki nic neřekla.“
Tygr mírně uklonil hlavu na stranu. „Jak je to s tvým zdravotním stavem?“
„No, myslím, že docela dobře,“ odpověděla.
Mírně kývl. „Akiro?“ Dívka v pozadí zbystřila.
„Ano, Kizoku-sensei?“ vzhlédla.
„Doprovodíš Rukushiku do Yama no hyō a dokončíš tam svůj trénink,“ řekl.
„Hai,“ usmála se Akira a s Wierou si vyměnily šťastný pohled.
„Dokonce tohoto týdne tam můžete s Shirem zůstat,“ oznámil.
„Hai, Kizoku-sensei,“ uklonila se Akira.
„Můžete jít.“ S tímto je propustil, otočil se k nim zády a opět si lehl do stínu.
Dívky vyšly z Velké síně a Akira se otočila na Wieru:
„Počkej na mě pod schody, jen si doběhnu pro věci.“
Wiera sotva stačila sejít všechny schody, když se Akira vrátila s taškou kolem pasu.
„Trefíš k Ozdravovacímu domu?“ ptala se. „Já se ještě musím stavit pro Shira.“
„Snad jo,“ přikývla, „sejdeme se tam.“ Pomalu došla až do Ozdravovacího domu do pokoje. Tašku s věcmi si připnula na opasek kalhot. Do místnosti vešla Arashi.
„Kam se chystáme?“ zeptala se.
„Jdem domů,“ oznámila Wiera radostně. Poděkovala zdravotnici Naomi a rozloučila se s ní. Pak opustily ozdravovnu, Akira a Shiro na ně už čekali.
„Připraveny?“ usmál se Shiro. Obě kývly.
„V tom případě můžeme vyrazit,“ ušklíbla se Akira. „Za mnou.“ Rozešli se po cestě vedoucí k Yama no hyō. Několik minut procházeli lesem. Po chvíli začalo stromů ubývat, až nakonec zmizely úplně a před čtyřčlennou skupinkou se objevily strmé skály a sotva viditelná pěšinka vzhůru. Akira s Shirem si vyměnili pohled, načež se oba současně rozeběhli nahoru. Levhartice s druhou dívkou je pomalejším tempem následovaly.
„První!“ vykřikli Shiro a Akira najednou, když doběhli na vrchol.
„Nene, já jsem byla první,“ probodla Shira pohledem.
„To tak! Já byl první,“ hádal se.
„Kdo byl první?“ otočili se na právě příchozí Wieru a Arashi. Ty dvě si vyměnily pohled.
„Ehm, myslím, že jste byli nastejno.“ Hnědovláska stěží skrývala smích.
„Stejně jsem byla první,“ zamumlala Akira tiše sama k sobě.
„Nene!“ hádali se mezi sebou.
Wiera s Arashi teď převzaly vedení a mířily na hlavní plošinu. Akira a Shiro je následovali.
První, kdo skupinku uviděl, byla Takara, strážná levhartice na východní straně hor. Posadila se na vyvýšený kámen a vyčkala, až přijdou blíž.
„Vítejte v Yama no hyō. Pojďte, zavedu vás k Yuki-sama.“ Seskočila z balvanu a v čele zamířila dál.
„Víš, hory se skládají z mnoha plošin, ale pro tebe budou nejdůležitější jen tři místa,“ vysvětlovala Wiera. „Hlavní plošina, tam teď jdeme, je položená nejvýše, hned vedle ní je tréninková plošina, na které budeme trávit asi nejvíc času. Pak tu máme taky náhorní jezero a jeskyni, kde se spí.“
Akira kývla, aby dala najevo, že rozumí.
Když došli na hlavní plošinu, Takara se zastavila a ostatní za ní. Velká levhartice seděla zády k nim a hleděla kamsi do neurčita před sebe.
„Yuki-sama,“ řekla Takara, „Arashi a Wi-“ Yuki výstražně zavrčela a Takara se hbitě opravila. „Arashi a Rukushika jsou zpátky.“ Uklonila se, seskočila z hlavní plošiny a běžela zpátky na své stanoviště.
Yuki se otočila a všimla si Shira a Akiry.
„Jak vidím, mise byla úspěšná.“
„Ano,“ usmála se Wiera souhlasně. Vzápětí jí z tváře úsměv zmizel, odvrátila tvář a dotkla se své levé paže ovázané bílým obinadlem. Krev z rány nepatrně prosákla na povrch.
„Vítejte, Akiro a Shiro, ráda vás poznávám,“ usmála se na ně velká levhartice.
„My Vás taky, Yuki-sama.“ Dívka se lehce uklonila.
„No, jistě vám oběma Kizoku-san zadal nějakou práci,“ hádala Yuki. „A jak ho znám, určitě je to trénink.“
Akira s úsměvem potvrdila její myšlenku.
„Takže, Arashi, ty zde provedeš Shira a ukážeš mu, kde může trénovat, a Ruki, ty pomůžeš s tréninkem Akiře.“
Obě dvě se uklonily a šly plnit své úkoly.
„Yuki mi připadá milá,“ přiznala Akira.
„Ona je,“ souhlasila nižší z dívek.
„Nevadilo by ti, kdybych ti taky říkala Ruki?“
„Ani v nejmenším,“ zavrtěla hlavou. „Docela mi to vyhovuje.“ V tu chvíli v jejím nitru zavládl zvláštní pocit. Nebyla ráda, že Akiře tvrdila něco, co není pravda. „Co se máš učit za techniku?“
„Suiton: Misairu. Zatím mi ještě moc nejde,“ odvětila Akira.
„V tom případě se můžeme jít podívat k jezeru. Přítomnost vody by ti mohla pomoci.“ Rozešla se po cestě a Akira ji následovala.
Po chvíli uzřely křišťálově čistou vodní plochu, v níž se odrážela modrá obloha a nadýchané bílé mraky.
„Tak jsme tu,“ řekla Wiera. „Můžeš trénovat.“
Akira vešla doprostřed jezera. Wiera se posadila na svůj oblíbený kámen a chvíli ji pozorovala. Najednou ucítila, že se jí někdo dotkl na rameni. Leknutím málem spadla z kamene, ale když zjistila, že je to jen Ari, trochu se upokojila.
„To mi nedělej.“
Ari se jen ušklíbl.
„Shání se po tobě Ammanti. Prý tě chce…“ zarazil se uprostřed věty a jen koukal Wieře přes rameno do míst, kde stála Akira.
„No?“ dívka nedočkavě pozvedla jedno obočí. Pak mu zamávala rukou před obličejem. „Země volá Ariho. Přepínám. Co ode mě Ammanti potřebuje?“
„Eh, promiň, co jsi říkala?“
„Ptala jsem se, co ségra chce.“
„Jo, prý tě chce naučit novou techniku. Asi tu samou, co mě, to budeš zírat. Kdo je to?“ zeptal se a ukázal na dívku z lesa.
„To je Akira. Dělala s náma Chuuninskou zkoušku. Tak já letím.“ A v mžiku byla pryč.
„Jo, čau.“
„Super. Nová technika! Už se tak moc těším.“
Ammanti našla na tréninkové plošině, společně s Shianem a Shizutem. Nejmladší z trojice se právě pokoušel o to, aby kolem jeho těla vznikla vrstva chakry. Přestože všude nebyla stejně silná, postupně získávala zlatavou barvu.
„Yoroi-bi!“ zvolal Shizute. Chakra kolem jeho těla ztvrdla a vypadala jako tělní krunýř, kterými se honosí některá zvířata.
Shian svého bratrance obešel a bystrým okem brnění zkontroloval.
„Ještě to není dokonalé, takže zapracuj na stejnoměrné tloušťce,“ poplácal ho po rameni.
„Když ono to je těžké, mít kontrolu nad chakrou skrz oblečení,“ vzdychl tiše Shizute.
„Rozhodně ti to jde lépe než tvému staršímu bratříčkovi,“ ušklíbla se Ammanti. „Být první na světě není mnohdy známkou dokonalosti, což?“
To dodalo mladšímu z dvojčat potřebný elán. Usmál se na nejstarší členku rodiny Hikari a odběhl trénovat.
„Ahoj, Wiero,“ pozdravil ji, když ji zaregistroval.
„Ahoj,“ usmála se na bratránka. „Ale pro jistotu mě teď oslovuj Rukushiko. Z určitých důvodů.“
„Jasně.“
„Heleme se,“ zašklebil se Shian. „Další paní na holení.“
„V dobré náladě už od rána, hádám,“ pronesla Wiera, když se přiblížila, a oporu hledala očima u své sestry.
„No jo, cloumají s ním hormony. Taky to poznáš.“
„To mě teda moc neuklidnilo,“ zamumlala si pro sebe.
„Takže,“ začal bratr, „jak už ti možná Ari řekl, naučíme tě další techniku, která se stejně jako vybuchující hvězdné shurikeny, předává z generace na generaci. Narozdíl od nich je toto ale obranná technika.“
„Obranná?“ opáčila smutně.
„Ano. Brnění slunce, jak se technika nazývá, nevyžaduje žádnou komplikovanou kombinaci pečetí, přestože je pro začátečníky poměrně obtížná. Složitost tkví především v ovládání chakry kolem celého těla najednou, protože potřebuješ mít všude stejně silnou vrstvu. Ale tobě to problém dělat nebude, předpokládám?“
„Ne, to rozhodně nebude!“ zvolala výbojně s rukama v pěst. „A jak vypadá?“
„Vypadá takto,“ řekla Ammanti. Kolem těla už jí kolovala chakra a barvila se do zlata jako předtím u Shizuteho. „Já osobně dávám víc chakry na zranitelnější místa jako třeba obličej, krk, hrudník a trup v dolní části. Ale je to na tobě, jestli začneš se stejnoměrnou nebo různě silnou vrstvou.“
„Nejdřív začneme s vyvoláváním a ovládáním v klidu na místě. Až ti to půjde, začneš chodit, potom běhat a nakonec přejdeme k používání během ostatních technik,“ rozhodl Shian. Wiera se zděsila.
„To nemůžeš myslet vážně!“
„Říkal jsem, že je to složitá technika,“ rozhodil rukama, jako by se nechumelilo.
Nejmladší dívka vzdechla. Zavřela oči a soustředila se na vyvolání chakry kolem celého těla.
Nejjednodušší byly paže, nohy a trup. Nejsložitější zase konce končetin. A ještě složitější než nejsložitější bylo udržet všude stejné množství chakry najednou. Vůbec netušila, jak potom zvládne kontrolovat všechno za chůze nebo dokonce při dalších technikách.
Otevřela oči, aby se překontrolovala. Ammanti a Shian se tvářili dost překvapeně.
„Co?“ ptala se. „Děje se něco?“
„Jde ti to lépe, než jsme čekali. Zkus to ještě jednou od začátku.“
Wiera uposlechla. Chakru stáhla a zkoušela to znovu a znovu. Zachytávala přitom tichý rozhovor sourozenců.
„Je fakt dobrá. Nejlepší ze všech tří.“ – „Aby ne, vždyť je holka.“ – „Tím chceš říct co jako?“ – „Dej pokoj. Vždyť víš, že holky dospívají o trochu dřív. Ari a Shizute doženou ten náskok, který si ona vybuduje během puberty.“ – „Hm, škoda, že je mezi námi třemi tak velký věkový rozdíl. Mohli bychom porovnat, kdo z nás tří byl nejlepší.“ – „Občas je to i díky bohu. Tys nemusel všechno zjišťovat tak jako já. Ale to jsem odbočila.“ – „A cos teda chtěla původně říct?“ – „Vzhledem k její podstatě a pohlaví bych ji chtěla naučit lékařským technikám.“ – „Naučit lékařství? Není to moc riskantní? Je ještě poměrně malá.“ – „V tom máš pravdu, spíš až později. Ale ona je Voda, proto tak dobře ovládá svou chakru.“
„Ammanti, co teď? Je to lepší?“ ptala se Wiera. Nejstarší Hikari ji obešla a souhlasně kývla.
„Ano, je to dobré. Pracuj dál a až si budeš myslet, že obstojně zvládáš udržet stejně silnou vrstvu všude po těle, začni chodit. Teď máš volno.“
„Díky!“ zvolala a běžela zpátky k jezeru. Na cestě uviděla Akiru, a tak zamířila k ní. Když od ní byla na doslech, Akira se rozkřikla:
„Řekni Arimu, ať si dává bacha! Jestli mě naštve a já se neudržim, tak za sebe neručim!“
„Co se stalo?“ zírala na ni vyděšeně.
„To ti vysvětlí sám!“ odsekla rozčileně Akira.
„Dobře, dobře. Teď se hlavně uklidni,“ snažila se Wiera zvolnit napjatou atmosféru. Ohlédla se. Zrovna k nim s úsměvem kráčel Shizute.
„Ahoj,“ pozdravil.
„Ari! Ty-ty…!“ vrazila mu Akira facku, jen to plesklo.
„Jau!“ Chlapec se chytil za tvář, na které mu zůstal červený otisk. „Ari? Já nejsem Ari.“ Vypadal nadmíru zmateně.
„Né, vůbec!“ zavrčela Akira s vražedným pohledem.
„Akiro, on si nedělá legraci. To je Shizute, Ariho dvojče. A Shizu… tohle je Akira.“
„Shizute?“ Akira vykulila oči. Něco takového rozhodně neměla v plánu. „T-tak to se ti moc omlouvám. Nechtěla jsem…“
„Ari tě musel asi hodně naštvat. Omluva přijata,“ usmál se vlídně.
„Akiro, nechceš se projít?“ zeptala se Wiera.
„Jo, mohly bychom,“ kývla souhlasně.
Rozešly se po obranné plošině na delší procházku po Yama no hyō. Celou dobu si povídaly a dostaly se až k příhodě u jezera. Ari se totiž Akiru snažil pomoct s její těžkou vodní technikou, protože ,je na vodní techniky expert‘ a v nestřeženém okamžiku jí sáhl na zadek.
Wiera se neudržela a rozesmála se, jenže když uviděla Akiřin rozzlobený obličej, přestala. Jenže vyšší z dívek už taky historka připadala směšná a začala se také smát.
K večeru po večeři Wiera poklidila nádobí a připravila Akiře místo na spaní a přikrývku. Následně obešla všechny levharty na stráži, aby jim popřála dobrou noc.
Protože již neměla nic na práci a nechtělo se jí spát, vytratila se na jedno místo na obranné plošině. Byla to vlastně snížená mýtinka otevřená k lesu Ikagawashi obklopená stromy. Když se na některý strom vylezlo, byl vidět velký kus lesa a nahoře obloha posetá hvězdami.
„Zítra to Akiře ukážu,“ myslela si Wiera. „Mohlo by…“ Zarazila se, protože na její oblíbené větvi seděla Akira.
„Ruki-chan,“ usmála se na ni.
„Chtěla jsem ti to tady ukázat,“ řekla Wiera a vylezla na vedlejší strom. „Jenže jsi mě předběhla. Tohle jsou jediné stromy tady v horách. Je to takový malý kousek lesa Ikagawashi.“
„Ano, trošku,“ souhlasila a zahleděla se do tmy.
Povídaly si dlouho do noci, a když byly unavené, odebraly se ke spánku do jeskyně. Usnuly prakticky okamžitě.
Druhý den ráno, když se Wiera vzbudila, povšimla si, že Akira už není na svém místě. Pomocí Byakuganu zjistila, že míří k jezeru. Spěšně na sebe naházela oblečení a tiše, aby nevzbudila ostatní vyklouzla z jeskyně.
Vodní plocha se vlnila. Ani ne tak poryvem větru, jako spíš tím, že Akira stála – nebo spíše poskakovala – uprostřed.
„Copak tady děláš?“ zavolala na ni Wiera s úsměvem.
„Trénuju, Ruki-chan,“ odpověděla nadšeně. „A vyplatilo se. Podívej, zvládla jsem to!“ zvolala. Složila pečeť a ukázala Wieře techniku. Pomocí chakry a vodní podstaty zformovala jakýsi oštěp nebo střelu a hodila ji proti jednomu z balvanů, které byly rozseté po březích jezera. Kámen se rozpadl na kusy.
„To je úžasné, Akira-chan, blahopřeji,“ uznale kývala hlavou.
„Až se Shiro vzbudí, musím mu to ukázat,“ řekla Akira, když mířily na snídani.
Po jídle zašly na tréninkovou plošinu za Shirem a Arashi. Jakmile tygr Akiru uviděl, zavolal na ni:
„Tak co? Jak jde trénink?“
„Zrovna jsem se na to chtěla zeptat. Výborně,“ usmívala se Akira.
„Tak to jsme dva,“ oplatil jí úsměv. „Ukaž mi tu techniku.“
Dívka mu předvedla právě naučenou vodní techniku a on jí svou – ledový vichr, který vypouštěl z tlamy. Začali o nich debatovat. Pak ale Shiro řekl:
„Ale Kizoku-sama nám neřekl, jak trénink dokončit. Budeme se muset vrátit.“
„Nerada to říkám, ale máš pravdu.“ Akira se obrátila na Wieru. Ta sklesle pohlédla směrem k lesu. Všichni čtyři se vydali za Yuki.
„Yuki-sama, moc se nám tady líbí, ale už budeme muset jít,“ oznámila smutně Akira.
„Chtěli byste trénink završit co nejdříve, že?“ usmála se Yuki.
„Hai,“ řekli Shiro s Akirou naráz.
„Naprosto vás chápu. Jako sensei jsem na tom podobně,“ po očku mrkla na Wieru s Arashi. „Tak to se s vámi dvěma loučím,“ kývla hlavou.
„Arigatou, Yuki-sama,“ usmála se Akira, „na shledanou!“
Wiera a Arashi je doprovodily až k cestě do lesa. Když Akira a Shiro ušli pár metrů, otočili se a naposledy jim zamávali, než zmizeli z dohledu.
„Škoda, že už museli jít. Byla s nimi zábava,“ vzdychla Arashi.
„Naprosto souhlasím,“ přisvědčila Wiera. „Snad se s nimi zase brzo uvidíme.“
V nitru obě tušily, že Akira i Shiro si myslí přesně to samé.