Světelní strážci - Kapitola V. - Chuuninská zkouška

Kapitola V. – Chuuninská zkouška

Minula zima, Wieřiny sedmé narozeniny a na pořadí přišla Chuuninská zkouška.
„Zabalte si jen to nejnutnější. Hlavně zbraně a další vybavení. Nic jiného nebude potřeba.“
„Ammanti, jak dlouho tam budeme?“ zeptala se Wiera.
„Jen tři dny,“ odpověděla její starší sestra.
Když už měli všechno zabaleno, Wiera si vzala několik svitků a knížek od rodičů, s nimiž se několikrát během let viděla, a s Arashi zamířila k Reopādo no mizūmi, jezeru na sousední náhorní plošině.
Hory Yama no hyō se skládaly z mnoha plošin, malých i velkých, cest, které je jako tepny propojovaly navzájem, a spousty jeskyň a průrev. Na největším uskupení plošin žili levharti a mladí z rodiny Hikari, na ostatních a v nížinách jiní živočichové, převážně býložravci, z nichž se skládala podstatná většina jídelníčku šelem.
Na další nejbližší náhorní plošině se rozkládalo velké jezero, skryté uprostřed vysokých skalních stěn a přístupné jen z několika pěšinek. Právě k němu Wiera s Arashi mířily.
Jakmile uzřely celou vodní plochu, levhartice se po ní okamžitě rozeběhla a chvíli se honila za vlnkami.
Dívka si sedla na vyvýšený placatý kámen a otevřela jednu z knih. Už bravurně ovládala zeměpis a obstojně se orientovala i v základních historických datech. Na popud svých rodičů se začala věnovat hudbě, kterou si doslova zamilovala, a díky ní se také naučila částečně ovládat Uta furrashu zpěvem. Také ji začala fascinovat noční obloha a různá uskupení hvězd – ostatně jako všechny její příbuzné, ačkoli ti se povětšinou uspokojili jen s pozorováním Slunce nebo Měsíce.
„Wiero!“ zvolala Arashi. „Už jsem v chození po vodě stejně dobrá jako ty!“
„To si jenom myslíš!“ odvětila, zahodila knížky a hnala se za ní na hladinu.
Společně si zahrály na babu, cákaly po sobě, prostě se kočkovaly. Bylo to příjemné uvolnění před náročnou zkouškou, která je co nevidět čekala.
Ze hry je vytrhla Amaya, členka levhartí hlídky na východě.
Bylo velmi pozdní odpoledne, slunce už se začalo sklánět k horizontu. Snědly večeři a uložily se k spánku, protože měli vyrazit časně z rána. Wiera ale dlouho nemohla usnout. Vyplížila se ven jen v lehkém oblečení na spaní a snažila se zklidnit se.
Chladný vítr jí cuchal vlasy a nadzvedal tričko. Ale čerstvý vzduch jí dělal dobře, a tak si zkusila několik technik. Nakonec se s uspokojením doplazila zpátky na svoje spací místo a okamžitě usnula.
Druhého dne ráno je Ammanti vzbudila ještě před východem slunce. Mžouraje každý z nich snědl svou snídani. Wiera si povšimla, že i její sestra má sbaleno.
„Ty jdeš s námi?“ ptala se překvapeně.
„Ale samozřejmě,“ usmála se, „Yondaime Hokage mne požádal, abych dozorovala při bojích.“
„Sám Yondaime Hokage?“ Wiera v údivu otevřela pusu.
„Mimochodem, něco pro tebe mám,“ řekla Ammanti a odněkud vytáhla malou plastovou krabičku a podala jí ji. „Vezmi si to.“
„Co to je?“ zajímala se mladší z dívek, když krabičku otevřela. Byla vystlaná měkkou látkou krémové barvy a skrývala dvě malé průhledné placičky.
„To jsou tvoje čočky. Nasaď si je. Žádná dojutsu zatím neumíš, a je zbytečné mít svoje převelice vzácné Kekkei Genkai na odiv. Navíc protože jsi korunní princezna, táta s mámou ti vymysleli krycí jméno – Umi Rukushika.“
„Hm… moc se mi nelíbí, ale zapamatuju si ho,“ zamumlala Wiera. S ochranou svých očí neváhala. Jakmile se umyla, už měla čočky nasazené.
Později po jídle se sešli na tréninkové plošině. Shian měl zůstat v horách a dál trénovat. Ammanti roztáhla obrovský svitek a provedla techniku. Pětici zahalil oblak hustého dýmu. Když opadl, děti zjistily, že se nachází v místnosti se čtyřmi lavicemi. U každé z nich stála židle a na deskách ležela propiska, ostře ořezaná obyčejná tužka a guma. Asi tři metry před lavicemi se rozkládala dřevěná katedra.
„Kde to jsme?“ ptal se Shizute.
„Ve zkušební místnosti,“ odvětila Ammanti a ani nezvedla zrak od smotávání svitku.
„Je divná,“ ohrnul nos Ari.
„Ty toho naděláš, Arizono,“ šťouchla do něj Wiera a Arashi u jejích nohou se ušklíbla. „Mně se líbí.“
Nato se za nimi ozvalo zavrzání pantů dveří. Všichni se otočili. Dovnitř vstoupil muž s hnědými, prošedivělými vlasy v dlouhém bílém hábitu a blond žena v šedém svršku a tmavě modrých tříčtvrtečních kalhotách. Dvojice přišla blíž a blondýnka se na Ammanti usmála.
„Tak jste přece jen dorazili.“
„Tsunade,“ černovláska se k ní obrátila čelem, „Ráda tě vidím. A Vás též, Sarutobi-sama.“ Starší pán jí pokývl na pozdrav.
„Jako Hokage, i když bývalý, rád vidím svou věrnou strážnou, Ammanti. Je škoda, že jsi opustila svou úlohu, byť jen dočasně. Ve válce tvé schopnosti naší vesnici prokázaly velkou službu.“
„To je Sandaime Hokage,“ špitl Shizute.
„Však nepochybuji, že V nebo Váš nástupce dokážete najít vhodného náhradníka. Navíc mé služby jsou teď potřeba jinde.“ Nejstarší Hikari se ohlédla na tři děti a malou levhartici. „Představím vás.“ Postavila se bokem k oběma skupinkám. „Tsunade, Sarutobi-sama, tohle jsou moji chráněnci. Shizute, Ari a Wiera.“
„A Arashi,“ doplnila nejmladší. Šelma se pro jistotu skryla za Wieřinýma nohama.
„Ano. A děcka, tohle je Sarutobi Hiruzen a jeho žačka Tsunade. Dva velmi vážení shinobi Konohy.“ Obě skupiny se sobě navzájem uklonily.
„Něco mi tady nehraje,“ pronesl zamyšleně Ari. Jeho příbuzní, Sarutobi i Tsunade, která se posadila ke katedře, zvedli hlavy. „Jsou tady čtyři lavice, ale my jsme jen tři Geninové. Nebo snad chcete říct, že i Arashi bude jako zvíře skládat zkoušku za sebe?“
Sotva to dořekl, dveře se otevřely podruhé. V nich stál blonďatý shinobi v konožské uniformě a bílém plášti, lemovaném na konci rudými plameny. Po jeho pravé ruce stála rudovlasá žena v zelených šatech, nejspíše jeho manželka. Skupinku uzavíral vysoký ramenatý muž s bílými vlasy. Wieře připomínal obra. Žena měla jednu ruku položenou na ramenech mladé světlovlasé dívky, jež stála před ní. Mohla být asi stejně stará jako Wiera, ovšem netvářila se nijak extra přívětivě.
„Tak. Když už jsme tady všichni, můžu vám představit naši porotu,“ mladý shinobi s milým úsměvem ve tváři postoupil vpřed až ke katedře, kde se s ostatními dospělými rozmístil, stejně jako velikán za ním. Žena s dívkou taktéž přistoupily blíž, zůstaly ovšem dál od Ammantininy skupiny. „Zleva Hikari Ammanti, Sarutobi Hiruzen, pak tedy já předseda poroty Namikaze Minato, Yondaime Hokage a dva z legendárních Sanninů – Jiraiya a Tsunade.“ Každý oslovený kývl na pozdrav.
Wiera se pousmála, protože představit přítomné porotce z velké části zvládla už Ammanti. Úsměv jí z tváře zmizel, když si prohlédla neznámou dívku. „Ta holka nevypadá moc kamarádsky. Neměla bych se ji snažit naštvat, protože kdo ví, co dokáže.“
„Celá Chuuninská zkouška se bude skládat ze dvou částí. A tu první vám vysvětlím já,“ od stolu se zvedla Tsunade. „Je to vědomostní zkouška. Dostanete test složený z deseti otázek. Každá dobře zodpovězená otázka je za jeden bod. Jestli odpovíte špatně nebo pokud dokonce neodpovíte vůbec, ztrácíte jeden bod. Test splníte v případě, že dosáhnete padesátiprocentní úspěšnosti. Předpokládám, že nebudete podvádět,“ všechny přejela přísným pohledem.
Čtyři Geninové si sedli každý do jedné lavice k připraveným testům.
„Máte na to hodinu. Začněte!“ zahájila zkoušku Tsunade.
Wiera vzala do ruky propisku a očima zhlédla všechny otázky.
„Hm, nevypadá to moc složitě. Vlastně je to až primitivně jednoduché, když na to tak koukám…“ Pohlédla na Arashi, ležící vedle její lavice, a jistě se na ni usmála. Přestože by si v boji za normálních okolností kryly navzájem záda, teď měly zakázáno si radit. Arashi jí oplatila úšklebek a dívka se pustila do první otázky. Dříve než vypršel celý časový limit, měla hotovo.
„Čas vypršel!“ zvolala Tsunade. „Nyní si testy vyberu a společně s porotou je zhodnotíme.“
Komise se začala tiše radit a kontrolovat testy. Za pár minut se Hokage postavil a oznámil:
„Tak… dnes jste všichni prošli. Gratuluji,“ usmál se na čtveřici Geninů. „Druhá zkouška bude ověřením vašich schopností v boji. Ale předtím máte jeden den na dodatečnou přípravu. Děkuji, sejdeme se tady pozítří v deset hodin.“
Po jeho slovech všichni zkušební místnost opustili.
„Kam půjdeme teď?“ zeptal se Ari Ammanti.
„Nejdřív domů. Mám tady v Konoze dům, kde jsme s Shianem bydleli, než se narodila Wiera,“ vysvětlila nejstarší. „A potom zajdeme někam na oběd.“
„Něco teplýho do žaludku by bodlo. Mám ukrutný hlad!“ zaskučela Arashi a všichni se zasmáli.
Černovláska je zavedla na okraj vesnice. Těsně před obrovskou vstupní bránou se dali doleva a pokračovali po úzké cestě, která se později změnila v pěšinku, sotva viditelnou v trávě. Bylo znát, že po ní nikdo dlouhou dobu nešel. Potom se křoviny i stromy rozestoupily a všichni uviděli prašnou plochu vhodnou pro trénování. Na opačné straně, než kterou přišli, stál dřevěný domek.
Ammanti vytáhla z brašny klíč a odemkla vstupní dveře.
„A jsme tady. Pojďte dál!“ vyzvala je. Sama se v předsíni zula a ihned šla otevřít všechna okna v přízemí, protože dům uvnitř smrděl zatuchlinou.
„Je jen dobře, že jsme se tu objevili,“ pomyslela si.
Zbytek její skupiny opatrně nakoukl dovnitř. Spodní patro se rozkládalo jen na dvě místnosti – obývací pokoj, do něhož se přišlo hned vstupními dveřmi – a kuchyň. Ta byla oddělena stěnou a jednoduchým futrem bez dveří. Nalevo, přímo uprostřed pokoje, byly širší schody, které se táhly k jakémusi vnitřnímu balkónu nebo otevřenému patru, protože zahlédli dveře do pokojů.
„Věci si nechte tady. Platit budu já,“ rozhodla Ammanti a vyhnala je zase ven.
Na oběd zašli do BBQ restaurace, jelikož děti zajímalo, jak to chutná. Arashi nejprve nechtěl manažer pustit dovnitř kvůli riziku náhlé ztráty většiny masa pro zákazníky, ale když se levhartice nabídla, že jim zkonzumuje vnitřnosti, které by stejně museli vyhodit, personál byl nadmíru nadšen a dokonce jim potom slevil na ceně.
Wiera a Arashi se po zbytek dne potulovaly po Konoze. Večer vylezly na jednu z nejvyšších budov a pozorovaly usínající vesnici. Najednou uslyšely, že někdo přichází.
„Je tady hezky, co?“ pronesla příchozí.
„To ano,“ souhlasila Wiera a ohlédla se. Stála tam ta dívka z Chuuninské zkoušky.
Chvíli bylo nerušené ticho.
„Jestli budeme bojovat spolu, bylo by dobré poznat protivníka. Aspoň jménem,“ napadlo Wieru.
„Když spolu skládáme tu zkoušku, tak bychom mohly vědět, jak se jmenujeme. Já jsem Umi Rukushika a tohle je Arashi.“ Levhartice kývla na pozdrav.
„Já Akira,“ představila se druhá dívka. Zvedla hlavu, když z daleka zaslechla volání svého jména. „Promiň, už budu muset jít. Ještě se uvidíme.“ Seskočila na zem a běžela domů.
„A my bychom měly taky jít,“ řekla Wiera. Slezly dolů a pomalu šly k Ammantině domu.
Ráno Wiera dlouho vyspávala. Nebylo kam spěchat, měla celý den na přezkoušení jen několika málo technik, které uměla. Vstala tedy kolem poledne, něco málo pojedla, otestovala si na jednom starém stromu před domem své schopnosti a na zbytek dne vyrazila do vesnice.
Dalšího dne se probudila kolem půl osmé. Oblékla se a sešla do přízemí, aby si udělala snídani. Sotva si nacpala plnou pusu, ve dveřích se objevila Ammanti.
„Ty už jsi vzhůru, sysle? To je docela překvapení,“ mimoděk si přejela po neučesaných vlasech.
„Hm,“ zabručela Wiera.
Za chvíli se probudili i ostatní obyvatelé domu. Po jídle vyrazili do místnosti, kde už čekali Tsunade, Sarutobi a Jiraiya. Pár minut před desátou hodinou dorazil Yondaime Hokage. Chyběla už jen Akira.
„Snad se nerozhodla utéci,“ pousmál se Minato.
„Třeba jen zaspala,“ řekl Jiraiya.
„Nedochvilnost není dobrá vlastnost shinobiho,“ pronesl Sarutobi.
„Alespoň můžeme ostatní rozlosovat,“ navrhla Tsunade a dala dětem vybrat ze složených papírků.
„Takže nebudeme bojovat mezi sebou?“ podivil se Shizute.
„Nikoliv,“ zavrtěla Ammanti hlavou, „Akira nemůže bojovat se všemi třemi z vás a ten, kdo by si nevybral Akiru za protivníka, by byl se svým soupeřem ve výhodě, protože svoje techniky a způsob boje znáte. A tak bude vaším soupeřem někdo z mých čtyř kolegů.“
„Vždyť jsou na mnohem vyšší úrovni než my!“ zasyčel Ari skrz zaťaté zuby.
„Budeme vás šetřit do té míry, abyste prokázali, že si zasloužíte hodnost Chuunina,“ usmál se Sarutobi. „Koho máte na papírku?“
„Tsunade-sama,“ řekl Ari.
„Já mám Hokageho-sama,“ zamumlal Shizute. V jeho obvykle klidném postoji se promítla nervozita.
„Já jsem si vybrala za soupeře Sarutobiho-sama.“ I Wiera byla nesvá. Stát proti Sandaimemu rozhodně nebude legrace.
„Dobře. Jako první půjde Ari.“
Všichni ostatní nesoutěžící kromě Ammanti se přesunuli na ochoz, čnící několik metrů nad zemí, odkud mohli bezpečně sledovat souboj. Ari a Tsunade se postavili proti sobě.
„Jime!“ zvolala černovláska.
Ari od blondýny odskočil vzad a vrhnul proti ní několik shurikenů. Jakmile dopadl zase na zem, položil ruce na podlahu a vyvolal několik velkých kamenných ostnů. Tsunade, která se předtím shurikenům lehce vyhnula, usekala špice svým chakrovým ostřím.
Protože to Ari očekával, vyskočil mezitím vysoko do vzduchu a poslal na soupeřku dvě vzdušné vlny.
„Proč používá jen ninjutsu?“ přemýšlela Wiera.
„Protože dostat se do Tsunadiny blízkosti by byla sebevražda,“ špitl Shizute. „Tsunade je skvělá v ovládání chakry a má ohromnou sílu-“
Jeho vysvětlování přerušila dutá rána a dopad na podlahu.
„Tsunade vyskočila a poslala Ariho k zemi kopem. To jste měli vidět ten fofr,“ řekla Arashi.
Blondýnka se hned vrhla k nehybnému tělu.
„Sakra, to jsem přehnala,“ vrčela k sobě, když tu se torzo proměnilo v kus odseknuté špičky kamenného bodce. „Kawarimi?!“
„Hikari Hijutsu: Suta Shuriken!“ ozvalo se za ní a následně ji obklopilo několik shurikenů, obalených šedou chakrou. Těsně předtím, než stačil techniku zcela dokončit, ozvala se Ammanti.
„Konec zápasu!“ ohlásila. „Ari nám předvedl, že se dokáže dostat protivníkovi za záda.“
„Necháme přednost dámě,“ usmál se Yondaime. Wiera a Arashi si vyměnily pohled a se Sarutobiho klonem vystřídali předchozí dvojici. Dole se postavili proti sobě (podlahu dala Ammanti zatím do pořádku).
„Jime!“
„Katon: Karyuu-Endan!“
„Suiton: Mizu Rappa!“ Wiera švihla vějířem proti blížícímu se proudu ohně, ale spíš si tím přitížila, a tak s Arashi musely utéct. Každá na jinou stranu místnosti.
„Aha, takže používá ohnivé techniky. Tím líp pro mě, pokud použije nějakou slabší. Ale teď jdu já.“
„Chakura no hyō!“ Kolem jejího těla začalo sálat velké množství chakry a bralo na sebe podobu kočkovité šelmy. Dívka neváhala a vrhla se na svého protivníka, ten se však stačil skrýt za hliněnou stěnou. Drápy jen seškrábly zeminu.
„Katon a Doton? Mám já to štěstí,“ zazubila se, techniku zrušila a začala skládat pečetě na další. Sarutobi využil toho času a rozeběhl se na ni.
„Arashi!“ zakřičela na levhartici. Kočka vystartovala za ním a pokusila se svést na sebe pozornost. Oháněla se po něm drápy, kousala mu po nohách, takže musel svůj původní plán opustit.
„Pryč!“ zaječela hnědovláska podruhé. Levhartice zmizela. „Raiton: Uta furasshu!“ Z úst jí začaly šlehat blesky za doprovodu epické melodie. Klon nestačil uhnout ani utéct a po zásahu se rozplynul.
„Konec! Vítězem se stává Rukushika a Arashi.“
Jako poslední - prozatím – se utkali Shizute a Yondaimeho klon. Zprvu to vypadalo na souboj čistě jen v taijutsu. Následně Shizute začal přidávat i ninjutsu techniky, ale Minato se jim vždy dokázal vyhnout pomocí Hiraishin no Jutsu. Tento zápas byl ze všech nejdelší a stejně jako první ho Ammanti ukončila bez porážky protivníka.
Ostatní sešli dolů a čekali na Akiru. Asi za deset minut se dveře rozlétly a do nich vpadla udýchaná dívka.
„Á, slečna Akira se uráčila dostavit,“ popíchnul ji Minato.
„Hokage-sama, moc se omlouvám! Můžu ještě složit zbytek zkoušky?“
„To se uvidí, pokud to zvládneš,“ řekla Ammanti. „Vysvětlím ti druhou a poslední zkoušku. Je to boj s reálným soupeřem, budeš bojovat s Jiraiyovým klonem. Boj skončí, až ho já ukončím. Připrav se, hned začneme.“
Akira a Jiraiyův klon se připravili, zbytek se vrátil na balkon nad zápasištěm.
Wiera byla dost unavená a Akiřin zápas sledovala jen napůl oka. Zaujalo ji, že přivolala nějaké zvíře s pruhy. Možná zebru? Nebo tygra? Boj byl poměrně rychlý, a tak během několika málo minut místnost prořízl konečný výkřik a následné rozplynutí Jiraiyova klonu.
„Souboj je u konce! Vítězí Akira.“
Po tomto se všichni čtyři absolventi seřadili před porotou a začalo vyhodnocování.
„Takže,“ začal Hokage. „Dnešní Chuuninská zkouška dopadla takto: Hikari Ari, ty jsi dnes prošel. Hikari Shizute, ty jsi dnes také prošel. Akiro, ty jsi dnes- ale počkat, vlastně jsi přišla pozdě, takže… ne, teď vážně – také jsi prošla. A ty, Umi Rukushiko, jsi dnes také prošla. Všem gratuluji. Doufám, že se ještě někdy uvidíme. Arigatou.“
Ammanti a děti se s ostatními rozloučili a opačným přivoláním se dostali zpátky na Yama no hyō.
„Jsem Chuunin!“ sdělila Wiera Yuki nadšeně, jakmile ji uviděla.
„No vidíte,“ usmála se levhartice na dívku i svou dceru, která měla na nové hodnosti svou nedocenitelnou zásluhu, „Ty tři roky tréninku se mnou nebyly k zahození.“