Poslední z klanu Akame XXIV. - Nešťastná Třináctka

Dnes nastal ten velký den, konečně všichni vyrazí na výlet. Nebyl to výlet, ale nějaký druh výcviku, ale Touazuki tomu tak říkala. Nemohla se dočkat, až bude zase usínat pod hvězdami. Dřív tak spávala často.
„Touazuki, co to mám s oblečením?“ Kakashi se taky balil na cestu. Teď před ní mávl jedněmi ze svých tmavých kalhot.
„Pamatuješ si, jak jsem hledala ty poznámky od Tsunade?“
„Ano.“
„No, tak už jsem je našla. Asi jsem je omylem přidala do pračky, ale neměj strach, když je budeš nosit za chvilku se z nich ten papír oloupe.“
„Mám chodit v kalhotách obalených papírem?“
„Můžeš chodit i bez nich.“
„Dobře, nechme kalhoty kalhotami. Ukaž, co sis sbalila.“ Byla to její první výprava mimo vesnici a on hodlal dohlédnout na to, aby všechno probíhalo v klidu. Vyndala věci z batohu. Měla tu spacák, nepromokavou plachtu, jídlo na dva dny, ninja vybavení a toaletní papír.
„Co budeš jíst? Tohle ti nebude stačit?“
„V přírodě je tolik věcí k jídlu, nač se s tím zbytečně tahat. Mám jen nouzovou zásobu.“
„Náhradní oblečení?“
„Stačí mi to co budu mít na sobě.“
„Nemůžeš chodit celou dobu v jednom.“
„Vyperu si ho.“
„Co budeš nosit mezitím?“
„Nic, coby.“
„Touazuki nemůžeš chodit po tábořišti bez oblečení. Proč sebou máš vlastně ten toaletní papír? Když se dokážeš z darů přírody najíst, dokážeš se s pomocí přírody i to no, utřít.“
„To vůbec není pravda, když spěcháš nekoukáš po čem hmátneš vezmeš špatný list a už to je.“
„Co je?
„Máma si takhle jednou spletla list, utřela se škumpou a měla vyrážku na zadku.“
„Tohle jsem nechtěl vědět. Koukej si zabalit pořádně. Přijdu si to zkontrolovat.“ Raději se klidil pryč.
Tou neochotně splnila jeho příkaz, ale s potravinami navíc se nehodlala tahat. Jíst se dá skoro všechno.“

Konečně nastal ten okamžik. Tou netrpělivě čekala v předsíni ve svém bojovém úboru. Jen masku vynechala. Byla hrozně nepohodlná a neměla v úmyslu používat bojové plyny. Brýle si nechala viset kolem krku. Kakashi všechno hrozně zdržoval, takže dorazili před bránu se zpožděním. Všichni už čekali. Touazuki se s nimi rozjařeně vítala.
„Připravena na nejhorší?“ zeptal se jí Gai se zvednutým palcem.
„No, jasně!“ vesele poskočila.
„Honem, honem, honem, tak jdeme,“ nadšeně je pobízela. Sama šla ihned příkladem a vyrazila směrem k bráně. Než stihla udělat druhý krok, Kakashi ji chytil zezadu za batoh a přitáhl zpátky.
„Ne, tak rychle. Všichni pojďte blíž.“ Ostatní se shromáždili kolem Kakashiho.
„Nejdřív si ujasníme několik věcí,“ přeměřil si je všechny pohledem.
„Nebudete pracovat v týmech, jak jste zvyklí. Rozdělíte se do dvojic, ve kterých budete spolupracovat. Pro začátek si můžete vybrat své kolegy sami. Jestli to nebude fungovat, přerozdělíme vás.“ Touazuki se rozhlížela po ostatních.
„Akamaru se počítá, jako samostatná jednotka nebo budeme někoho půlit?“ zeptala se Tou. Kakashi si je znovu prohlédl a zamyslel se.
„Když tak si zamlouvám psa.“
„To teda ne, Akamaru je můj!“ rozčílil se Kiba.
„Přestaňte! Jedna trojice a ostatní po dvojicích,“ rozhodl Kakashi.
„Čeká nás dlouhý pochod, jakmile dorazíme na místo, začneme. Závěrem, celého výcviku bude zkouška. O výsledku bude informována Hokage. A když už jsme u toho, každý z vás dostane číslo.“
„Číslo? To je tak ponižující,“ namítla Touazuki.
„Za každou hloupou otázku a nevhodnou poznámku dostanete za trest padesát kliků. Všichni budete bezpodmínečně poslouchat nás čtyři,“ ukázal na Asumu, Kurenai a Gaie.
„Naše slova jsou pro vás svatá. Žádnou nekázeň nestrpíme,“ zlověstně na ně blýskl okem.
„A to jako vy čtyři rozhodnete o tom, která otázka je hloupá a která ne? Tomu se říká diktatura.“
„Takže Touazuki vám právě předvedla co to znamená hloupá otázka a nevhodná poznámka. Udělej si sto kliků.“
„Cože sto? To jako myslíš vážně?“
„Tak teď to bude sto padesát a jestli ještě něco řekneš zvednu to na dvě stě.“ Tou na něho vrhla zuřivý pohled, ale raději mlčela.
„Batoh si nesundávej a pěkně až na zem. Gai tě bude hlídat.“
„Takže se vraťme k číslům. Všechna půjdou pěkně za sebou, takže máme jistotu, že nikoho neztratíme.“

„Třináctka! Proč na mě zbyla třináctka. Vyměňte si to někdo se mnou,“ zavolala Tou na ostatní.
„Vyměňování čísel je zakázáno. Teď si vyberte dvojici.“
„Zamlouvám si Naruta.“
„Nemusíš si ho zamlouvat, toho nikdo nechce,“ ušklíbl se Sasuke.
„Zavři zobák.“
„Tou, proč bych měl být s tebou? Chtěla si mě vyměnit za Akamara.“
„Netrucuj Naruto. To byla chvilková slabost. Je hrozně roztomiloučkej“ Nakonec se nechal ukecat. Popravdě mu ani nic jiného nezbylo, protože v jednom měl Sasuke pravdu, právě bitka o něho nebyla. Zato Ino se Sakurou se málem popraly o to, kdo bude s nafrněným Uchihou v týmu. Nakonec problém vyřešily jednoduše. Zůstaly spolu a po všech přesunech a smlouvání zbyl na Sasukeho Shino.
Jenže zatím celá tahle akce neprobíhala tak, jak si představovala. Ještě nestihla vyjít z brány a už ji bolely ruce a nohy, ale co hlavně, že bude na čerstvém vzduchu a ti čtyři je přeci nebudou hlídat pořád.

O dva tisíce tři sta padesát kliků později, konečně nastal čas odpočinku. Ostré tempo celého pochodu bylo zničující. Všichni se svalili na zem. Tedy až na Leeho, který vypadal, že se teprve rozehřívá. Nebo se tak alespoň tvářil.
„Začněte se odpočítávat.“ Postupně se začala ozývat čísla.
„Dvanáct,“ pronesl Shikamaru. Pak nastalo ticho
„Třináctka! Kde je? Devítko kde máš Třináctku?“ zavolal Kakashi.
„Tady.“ Vylezla z poza křoví s náručí plnou divných rostlin.
„Co to vlečeš?“ zeptal se překvapeně Asuma.
„Sváču,“ odpověděla mu a sedla si mezi ostatní. Položila před sebe úlovek a začala stahovat tvrdou kůru z jednoho stonku. Pak ho začala soustředěně žvýkat. Všichni se na ni podívali jako na blázna. Sami už jedli jídlo z připravených zásob.
„Víš, že to co právě jíš je jedovaté?“ zeptala se jí Ino.
„Jak kdy a jak pro koho.“ V klidu pokračovala dál. Teď chroupala obrovský list.
„Ty ji necháš to jíst?“ ptal se Asuma a místo svačiny si zapálil cigaretu.
„Ví co dělá,“ odbyl ho Kakashi.
„Do teď jste to měli jednoduché,“ o slovo se přihlásil Gai.
„Teď vás čeká něco speciálního.“ Tou chtěla dodat, že speciální neznamená dobré, ale nebyla si jistá, jestli by to nebylo považováno za drzou poznámku.
„Všichni si vysypete věci z vašich batohů a my do nich nacpeme tohle.“ Ukázal na haldu kamenů. „A všechno odnesete až do základního tábora. Tam teprve dostanete nazpět svoje věci. Kdo bude poslední bude si muset svůj majetek zasloužit jinak.“
„Chcete mi říct, že jsem byla donucena sbalit si spoustu věcí, které ani nepotřebuju? Teď je mám všechny zase vyndat, dát si tam šutry a vláčet se s nima bůhvíkam jenom pro to, abyste mi na konci zase mohli dát ty věci, které vůbec nepotřebuju?“ teď už nemohla být zticha.
„Takže to bude za sto kliků.“
„Jakto sto? Snad padesát.“
„Teď je to sto padesát. Třináctka vám právě předvedla takzvanou drzou otázku, která je za sto. Můžeš začít.“
Tou ovšem nebyla jediná, kdo měl s úkolem problém a rovněž nebyla jediná kdo byl přinucen cvičit. Jediný, kdo neprotestoval byl Lee, ale rozhodl se dělat kliky sám od sebe. Nakonec vlna protestů ustala a všichni začali poctivě vybalovat svoje věci. Nejdramatičtější bylo loučení Ino s kartáčem na vlasy. Tou nechápala, proč sebou takovou zbytečnost vůbec tahá.
„Naruto, navrhovala bych tak na hodinku šlofíka a pak můžeme volnou chůzí pokračovat do tábora. Viděla bych to tak, že zítra v poledne tam budeme akorát na oběd.“
„Abych nezapomněl,“ Kakashi promluvil :“odepni si ty řemínky.“
„Nemůžu si je odepnout. Drží ty lahvičky, jak bych je pak nosila?“
„Ty si mě nepochopila. Já si je vezmu i s tvými lektvary. Dostaneš je až v táboře, pokud dorazíš včas.“
„Ne, to přeci nemůžeš!“
„Ujišťuji tě že můžu a jestli se ti to nelíbí, můžeš se vrátit do vesnice a všechno vysvětlit Hokage.“
„Fajn!“ zavrčela a vztekle vytahovala jednu lahvičku za druhou a pokaždé do sebe kopla její obsah. Všichni na ni zaraženě koukali. Pokračovala, dokud nenarazila na černou ampulku, pak ji nechala být, odepnula přezku a podala Kakashimu svůj cenný majetek.

„Všichni jsou připraveni?“ zavolal nadšeně Gai.
„Ano!“ odpověděl Lee.
„Než vyrazíte, každý dostane mapu. A teď pozor, důležitá část. Do cíle musí dorazit oba z dvojice.“
„Fajn Naruto, vyrážíme! A dej sem tu mapu.“
„Proč? Já nás povedu. A co je s tou hodinkou odpočinku?“
„Nepovedeš nás, protože na to nejsi dost způsobilý.“
„Jak to můžeš říct?!“
„Držíš tu mapu obráceně. Odpočinek nebude, protože jsem se právě nadopovala a musíme toho využít.“ Vzala mu mapu a dala se do běhu. Naruto klusal neochotně za ní. Vůbec si to takhle nepředstavovala. Měla to být zábava. Posezení u ohně a spousta srandy. Zatím akorát dělala kliky a musela poslouchat a navíc Kakashi se vůbec nechoval jako Kakashi.
„Mrzí tě hodně, že ti sebral tvoje lektvary?“ ptal se soucitně Naruto.
„Myslím, že to přežiju, navíc mám železnou zásobu,“ hmátla do výstřihu a vytáhla lahvičku.

Na mapě všechno vypadá blízko, ale skutečnost je jiná. K cíli se dostali až za svítání. Tou necítila záda ani nohy a navíc si z okolní krajiny vůbec nic neužila, protože celou dobu se dívala buď do mapy nebo na cestu. Dokonce se nemohla ani zaklonit, aby se podívala na oblohu, jinak by ji váha batohu přetáhla dozadu. Jednou zahlédla TenTen a Nejiho, ale jinak na nikoho nenarazili. Jen stěží odhadovala, jestli si vedou dobře nebo špatně. Jenže na určeném místě nikdo nebyl, což bylo podezřelé. Tou znovu kontrolovala mapu, ale byla si jistá, že jsou tu správně.
„Hele!“ Naruto ukázal před sebe. Na kmeni velkého stromu byla připevněná bílá vlajka a pod ní visely papírky.
„Co to je?“ Tou jeden vzala a rozbalila ho.
„První část cesty máte za sebou. Na druhé mapě je váš konečný cíl,“ přečetla nahlas a pak začala hlasitě nadávat.
„Děje se něco?“ zeptal se Naruto.
„Nenávidím, když mě někdo přečůrá.“
„Jak to myslíš?“
„Ta druhá mapa nás vede zase na začátek. Chápeš to. Oni si tam sedí s našimi věcmi a čekají až ty kameny doneseme zase zpátky a my jsme za blbce.“
„Takže jdeme zpátky?“
„Jo, ale jinou cestou, jestli je za námi ještě nějaká další skupinka nepotřebujeme, aby se zajímali o to, proč jdeme zase zpátky.

Dorazili po Nejim a TenTen, což Tou považovala za úspěch. Tvrdila, že není dobré být první, člověk na sebe poutá víc pozornosti. Jako poslední přišla trojice, vlastně čtveřice Hinata, Lee, Kiba, Akamaru. Cestou měli několik nepříjemností. Nejdřív se Akamaru vydal pronásledovat zajíce. Pak dostal Lee úžasný nápad urazit celou trasu po rukou. Háček byl v tom, že jakmile se o to pokusil batoh ho majzl přes hlavu a omráčil. Velkou část cesty ho pak museli nést nebo spíš táhnout. Ve finále, když se probral, tvrdil, že není fér, nechat se celou cestu nést a tím pádem vlastně nemůže úkol dokončit, dokud to celé neprojde znovu.
Tou mezitím prošla detoxikací, veškeré povzbuzováky z ní vyprchali a tak během čekání usnula. Jenže nikdo ji neprobudil ani, když se posunulo sluníčko, vlastně odpadli skoro všichni, protože byli ztrhaní po náročném pochodu. Jediný, vzhůru zůstal Sasuke, ale tomu to bylo jedno. Každopádně výsledkem bylo, že se Tou probudila s rudým obličejem a bílými kolečky po brýlích, které si nasadila na oči, aby ji nerušilo světlo. Přes čelo měla navíc pruh od ochranné čelenky, ale to nebylo tolik vidět, pokud si ji nechala nasazenou.

Konečně s několikahodinovým zpožděním dorazil i poslední tým. Opět se všichni shromáždili, aby hromadně dostali kapky. Všichni se posadili na zem a čtyři senseiové se postavili před ně. Gai se na ně zubil, Kurenai se usmívala, jak se tvářil Kakashi nikdo nevěděl a Asuma se mračil a neustále přešlapoval.
„Takže jste se nakonec všichni dostali úspěšně do cíle.“ pochválil je Gai.
„Spíš na začátek,“ opravila ho Tou.
„A teď dostanete zpátky svoje věci.“
„Všichni?“ zeptal se Sasuke.
„Přesně tak, to s tím posledním týmem bylo jen tak, abyste do toho dali všechno.“
„Tahle slezina je plná lží a podvodů,“ ucedila Touazuki. Kakashi se už nenamáhal mluvit. Místo toho se spokojil s gestem, kdy ukazováčkem významně ukázal na zem.
„Ale Sasuke by měl taky cvičit, protože jeho poznámka byla mstivá, zlá a útočná. Chtěl přitížit našim kamarádům.“
„A co děláš teď ty, mývale?“ zařval na ni Sasuke.
„Nejsi můj kamarád. Jsi koule na noze.“
„Schovejte si tu energii na nadcházející úkol,“ napomenula je Kurenai.
„Budete všichni připravovat tábořiště.“
„A proč jste to neudělali vy! Co jste tu vůbec dělali celou dobu?“ neodpustila si zase Tou, další náznak ukazováčkem.

Takže všichni museli plnit úkoly, které jim zadali. Sbírali dřevo, stavěli příspěvky, chytali ryby, nosili vodu, vařili a kopali latrínu. Nejdřív zmizel Asuma, vypadal čímdáltím naštvanější a nervóznější. Pak se vypařila i Kurenai a brzy po nich i Kakahsi a Gai. Vzhledem k tomu, že v tom všichni hledali další záludnost, dodělali věci, které dostali za úkol a posadili se k ohni.
Touazuki si připravila masku na popáleniny od slunce. Teď měla na obličeji tlustou vrstvu mazlavé hnědozelené břečky, jen oči jí svítili. Chvíli koukala do ohně, pak si sáhla do kapsy a vyndala krabičku cigaret. Vzala si klacík, aby si s ním mohla připálit.
„Co to děláš?“ zhrozila se Sakura.
„Zkoumám následky intoxikace nikotinem.“ Teď ji pozorovali všichni. Popotáhla a překvapeně vyvalila oči.
„Má to sílu.“
„ Ty jsou Asumy. Kde jsi je vzala?“ ptal se Shikamaru.
„Našla jsem je. Proč by měly být Asumy?“
„Nejpravděpodobnější vysvětlení bývá to správné,“ poučil ji.
„Nejpravděpodobnější vysvětlení je to nejnudnější. Postrádá kreativitu.“
„A kde se tu podle tebe jinak vzaly?“
„Nechal je tu lesní bůh, jako poctu pro mě.“
„Kdo by tě chtěl uctívat?“ odfrkl si podrážděně Sasuke.
„Jenom závidíš, že ty jsi nic nenašel.“
„Touazuki, myslela jsem, že ti Tsunade zakázala dělat pokusy na sobě a ostatních,“ připomněla jí TenTen.
„To je pravda, ale jen do doby, než jsem podepsala tohle.“ Přidržela cigaretu v ústech a vytáhla z výstřihu papír.
„Ve chvíli, kdy jsem podepsala formulář, jsem se oficiálně stala pokusným objektem číslo dvě stě třicet osm.“
„A kdo ti to schválil?“ Neji ukázal na červené kulaté razítko pod jejím podpisem.
„No přeci já.“ Touazuki vytáhla z batohu razítko i s inkoustem.
„Oni ti dovolili, aby sis to vzala?“
„Ne, ale nezakázali mi to. Což nás přivádí k otázce. Chce se někdo z vás stát dalším pokusným subjektem? Můžu udělat studii na větším počtu lidí. Získám přesnější data. Takže kdo jde do toho se mnou?“
„Já!“ přihlásil se Naruto. Touazuki mu podala papír, on se podepsal a pak všechno stvrdila razítkem. Když byla administrativa hotová, podala mu cigaretu.
„Jste blázni. Budete z toho mít průšvih,“ hudrovala Ino.
„Prý se po tom hubne,“ řekla jí Tou.
„Vážně? Dej sem ten papír.“
„Mě taky.“ Sakura nemohla zůstat za svojí sokyní pozadu.
„Co ty Shikamaru? Přidáš se?“
„Bože, co mi zbývá? Jinak bych od tebe neměl pokoj.“
„Já taky, nenechám v tom Shikamara.“ Připojil se Chouji.
„Rozhodně to zkusím taky. Nejsem žádný posera,“ rázně zvolala TenTen. Postupně se přidali i ostatní. Někteří, aby nezůstali pozadu, jako třeba Kiba. Hinata se rozhodla po tom, co Naruto prohlásil, že kdo nepodepíše je zbabělec. Jako poslední zůstal Sasuke.
„Já jsem věděla, že to neuděláš.“ prohlásila Touazuki. Od ohně teď byl slyšet střídavě smích a kašel.
„Proč bych to dělal?“
„Máš pravdu. Jedno popotáhnutí by tě povalilo. Seš na to moc měkkej.“
„To není pravda! Dej sem ten papír!“ Nakonec se k nim přidal. Nejspíš tím všechny překvapil. Možná i sám sebe. Touazuki na tenhle moment často vzpomínala, nejvíc ve chvílích, kdy se věci začaly vyvíjet špatným směrem. Bylo to naposledy, kdy všichni takhle seděli pohromadě a celkem uvolněně si povídali a vtipkovali, všichni propojeni společným tajemstvím. Nikdy víc už nedostali tuhle možnost. Sice je nachytali a měli celkem průšvih. Nejvíc se zlobil Asuma a donutil je k nočnímu běhu lesem, ale nikdo nic neprozradil. Nikdo z nich neřekl, že za tím vším stojí Touazuki. Dokonce ani Sasuke ne, což bylo další překvapení toho dne.