Poslední z klanu Akame XXV. - Sanjuu Ichi

„Asumo-sensei, mohl byste mi prosím popsat vaše pocity?“ Touazuki před ním stála se svým zápisníkem.
„Jaké pocity?“
„Ráda bych prozkoumala projevy nikotinové abstinence,“ informovala ho zcela nevinně.
„Moje pocity? Právě bych s chutí někomu hodně ublížil.“
„Vážně? A myslíte to spíš obecně, nebo se to vztahuje na konkrétní osobu?“
„Vztahuje se to na jednu velice konkrétní osobu.“
„A na koho?“
„Touazuki, přestaň zkoumat Asumu a pojď sem, ať můžu podat instruktáž k závěrečné zkoušce,“ volal na ni Kakashi. Všichni už čekali na plácku, který se za tu dobu stal jejich shromaždištěm. Tady se udílely odměny a tresty, vydávala se denní hlášení.
„Dobře, všichni dostanete mapu.“
„Zase mapa!“ zanaříkal Naruto.
„Nemám raději zůstat rovnou tady, abych si ušetřila námahu?“ protestovala Tou a Kakashi ukázal prstem k zemi.
„Mapa vás zavede k místu, kde je schované něco, co musíte získat.“
„A co to je?“ volala TenTen.
„Až to uvidíte, hned to poznáte. Důležité je, že nebude úplně snadné tu věc získat. Každá bude střežena, a navíc jsou jen tři. Budete zápasit mezi sebou o to, kdo z vás ji získá dřív. Každý z týmů bude mít na své mapě vyznačenou jen jednu ze tří skrýší. To znamená, že když seberete mapu jinému týmu, zvyšujete svoji šanci. Úkol se považuje za splněný v momentě, kdy všichni členové týmu spolu s úlovkem dorazí sem.“ Přeměřil si pohledem přítomné, kteří na něj zaujatě valili bulvy.
„A teď k rozdělení týmů. Třináctka bude přeřazena.“
„Už zase?“ zanaříkala. Tohle už bylo poněkolikáté. Po Narutovi jí přidělili Shina, potom Nejiho, Sakuru a teď Leeho a Hinatu.
„Ano, protože svádíš své týmové kolegy ke špatnostem a oni nedokážou odolat tvým svodům.“ Což nebylo jediným jejím prohřeškem. Třetí noc byla vykázána mimo tábor, protože ať ji nechali spát vedle kohokoli, vyrušovala a ostatní kvůli tomu nemohli usnout.
„Vážně? A s kým budu v týmu?“
„S trojkou.“
„Ne, se Sasukem ne. Kakashi, to nesmíš. Slibuju, že budu celý rok vařit a uklízet úplně dobrovolně. Dokonce budu utírat prach z tvé poličky, jen to ne.“
„Co tady kňučíš? To já jsem ten, komu ukřivdili. Dát mě do týmu s takovým pakem, jako jsi ty.“
„To odvoláš, ty šmejde,“ zavrčela a skočila po něm. Všechno zachránil Gai, který se mezi ně postavil, a zabránil jim tak ve vzájemném ublížení na zdraví.
„Nedoporučoval bych vám se zabít, protože jinak nemůžete dokončit úkol,“ konstatoval suše Kakashi a dal jim mapu. Hmátli po ní oba najednou, ale Sasuke byl rychlejší.
„Dej to sem! Já jsem navigátor.“
„To určitě, svěřit mapu holce,“ odfrkl.
„Vy dva, možná byste měli vyrazit. Ostatní získávají náskok, zatímco se tu dohadujete,“ upozornila je Kurenai. Oba se rozhlédli a zjistili, že kromě nich a senseiů tu nikdo není. Rozeběhli se, aby dohnali ztrátu, ale každý jiným směrem.
„Kam běžíš, ty jelito?“ Touazuki se otočila a rozeběhla se za Sasukem, i když jí to vůbec nebylo příjemné.

„Ukaž mi tu mapu, určitě jdeme špatně.“
„Nejdeme. A navíc to nemůžeš bez mapy poznat.“
„Můžu. Říká mi to můj sedmý smysl.“
„Mluvíš z cesty.“
„Mluvím na cestě.“ Touazuki sledovala jeho soustředěný výraz. Byl plně zaujatý mapou. Využila toho momentu a prudce uskočila do strany, narazila do něj a Sasuke skončil v pangejtu.
„Co to děláš? Hráblo ti?“
„Ne, jen jsem měla pocit, že sis to zasloužil,“ odpověděla mu lhostejně a dál si vykračovala po cestě.
„Přiznej, že ses ztratil.“ Na začátku pádili kupředu plnou rychlostí, pak se ale najednou Sasuke zastavil a zadíval se do mapy. Teď se vlekli rychlostí šneka. Tou zaklonila hlavu a pozorovala vlnící se listy nad sebou.
„Přestaň se flákat a dělej taky něco. Vůbec se nesnažíš.“
„Jak mám něco dělat, když mi nepůjčíš mapu?“
„Tak se aspoň dívej kolem sebe, jestli nenajdeš nějakou stopu. Tobě bylo celé tohle cvičení úplně k ničemu. Nic ses nenaučila.“
„Co to povídáš, že k ničemu? Koukni na ty bicáky,“ nadšeně zašveholila a vyhrnula si rukávy.
„A koukni na břicho.“ Vykasala si triko, ale Sasuke nijak nezareagoval.
„Hustý!“ musela si to pochválit sama.
„Určitě jsem namakanější než ty,“ popíchla ho.
„To sotva.“
„Tak ukaž, porovnáme svaly.“
„Drž zobák a sleduj okolí,“ utnul její nadšení. Dál se vlekli po lesní cestě a Tou ho nepřestávala po očku sledovat. Vyčkávala jako šelma. V momentě, kdy si myslela, že se znovu zabral do čtení, vyrazila podruhé. Jenže tentokrát útok očekával, uhnul stranou a ona jen prolétla kolem a zapadla do kopřiv. Chvíli tam ležela a vnímala jejich trpkou vůni, pak se posadila.
„Hele, Sasuke, pojď sem, něco jsem objevila,“ zavolala na něj. Přišel blíž.
„Na, myslím, že by to mohla být stopa.“ Podala mu cosi do ruky. Sasuke to chvíli převaloval na dlaních a zkoumal to.
„Co to je?“ zeptal se nakonec.
„Zaječí bobky, nějakej ušák je tady pro tebe nechal jako dárek,“ řekla mu vesele. Sasuke zrudl. Touazuki se šíleně rozřehtala a jako zběsilá začala utíkat. Nepříčetný Uchiha za ní. Tou zastavila až v momentě, kdy si byla jistá, že ho vztek přešel. Opřela se o mohutný dub a dopřávala si oddych.
„Teď jsme se kvůli tobě ztratili,“ vyčetl jí.
„Kvůli mně? Vždyť jsme ztracení už od začátku, měli bychom si tady sednout a počkat, až nás někdo najde.“

Touazuki začala pomalu klimbat opřená o kmen, lesní přítmí a příjemný chládek k ní přivolávaly spánek.
„Slyšíš to?“ ozvalo se vedle ní.
„Co?“ zmateně ze sebe vypravila.
„Někdo tady mluví,“ šeptal Sasuke.
Zaposlouchala se. Nejdřív nic neslyšela, ale pak k ní vítr v poryvech donesl vzdálené hlasy. Sasuke vstal a vydal se za nimi. Tou ho opatrně následovala. Prodírali se lesním podrostem. Tou měla plný nos vlhké a těžké vůně. Hlasy sílily. Pak se oba zastavili. Kousek před nimi stáli dva muži. Jeden menší pupkáč, druhý vysoký mladík. Tlusťoch držel v ruce dřevěnou krabičku. Sasuke jí poklepal na rameno a naznačil ústup. Vrátili se o několik metrů dál.
„To jsou oni, mají tu věc, co máme získat.“
„Těžko, to by Asuma musel během naší nepřítomnosti přibrat a Kakashi omládnout.“
„Je to Henge, jenom nás zkouší,“ vysvětloval jí.
„Myslíš? Nějak se mi to nechce líbit. Můj osmý smysl mě varuje.“
„Nejspíš to bude proto, že ty jich máš s bídou pět.“
„Možná to bude tím,“ souhlasila.
„Přepadneme je a vezmeme si to.“
„Mohla bych tam hodit omračující kuličky. Oni padnou a my jen počkáme, než se plyn rozptýlí, a vezmeme si to.“ Teď trochu litovala, že si nevzala i svoji masku.
„Fajn, zůstanu v záloze, kdyby se něco nepovedlo.“

Tou se opatrně přiblížila k nim. V lese se jí špatně orientovalo pomocí barev, protože všude bylo příliš mnoho života na to, aby dokázala něco dobře rozpoznat. Ale teď ty dva před sebou viděla jasně. Vzala si do rukou dvojitou dávku. Napřáhla se a hodila. Kuličky opsaly ladný oblouk a potom dopadly na zem. Oba dva muži se na ně zmateně podívali. Pak kuličky s hlasitým puf uvolnily oblak dýmu. Chvilku počkala a pak odhodila i druhou várku. Jen pro jistotu. Napjatě vyčkávala, až se rozptýlí omračující látka. Doufala, že ani jeden z nich neunikl. Štěstí stálo při ní, oba zůstali ležet na zemi. Sasuke se obezřetně vydal pro krabičku. Nepohnuli se. Vypáčil ji tlusťochovi z rukou a dal se na ústup. Oba rychle mizeli v lese, co nejdál od nich. Mají přibližně patnáct minut, než se proberou.
„Sasuke, není divné, že se neproměnili zpátky, když jsem je omráčila?“
Neodpovídal, dál prchal.
„Chtěla bych se podívat, co je uvnitř,“ požádala ho.
„Teď ne, musíme ji schovat.“ Sasuke zastavil.
„Proč bychom ji schovávali, jdeme zpátky s úlovkem.“
„Ne, nejdeme. Já chci získat všechny tři.“
„Vždyť stačí jeden,“ odporovala mu.
„Možná, ale když budeme mít všechny, staneme se jedinými vítězi.“
„To je podpásovka. Vykašli se na to, dej šanci ostatním.“ Sasuke se místo odpovědi vrhl mezi stromy. Kličkoval tak dlouho, až ho nedokázala sledovat. Vlnění kolem ji příliš mátlo.
„Parchant jeden,“ ulevila si. Posadila se na větev a čekala. O několik minut později se Sasuke vrátil, ale bez krabičky.
„Zvedej se, pokračujeme.“ Poslechla, ale vrhala při tom na něj vražedné pohledy. Bude s ním hrát tu jeho hru, ale až narazí na další tým, mohli by ho všichni společně udolat. Tohle chování se jí vůbec nelíbilo.

Plížili se lesem, ale nenašli ani stopu po ostatních. Tou stejně měla celou dobu pocit, že jdou špatně a zbylým týmům se jen vzdalují. Nejspíš jsou hodně daleko od nich.
„Došla ti řeč?“ zeptal se jí, protože byla nezvykle dlouhou dobu zticha.
„Ne jen nemám chuť s tebou mluvit.“ Začala mít neodbytný pocit, že je někdo pozoruje, ale Sasukemu nic neřekla. Jen ať je přepadnou další týmy, ať ten nafoukanec dostane co proto. Čekala útok ze strany, možná svrchu, ale rozhodně nepočítala, že přijde zdola. Nafoukanec před ní se najednou zadrhl na místě a potom se poroučel k zemi. Hlasitě se rozesmála.
„Jsi nemehlo, Sasuke,“ chechtala se. Ale jen do doby, než ho následovala. Něco se jí omotalo kolem kotníku a znehybnilo ji to. Upadla na zem. Rychle vytáhla kunai a chtěla se uvolnit. Myslela si, že se zapletla do nějakého šlahounu, ale tohle nebylo živé. Při úderu ostřím se ozvalo zazvonění.
„Sakra, vždyť je to nějaký kov,“ zanadávala. Chytla ho do rukou a pokoušela se vyprostit. Jenže kov se začal rozrůstat, jako by byl opravdu nějakou divokou liánou. Znehybnil jí nohy i ruce. Pak ji zvedl do vzduchu a ona zůstala viset hlavou dolů. Sasuke na tom nebyl o nic lépe. Jemu už stihl proutek obtočit i krk a zvolna se utahoval. Tou cítila, že i jí pomalu ubírá vzduch. Spustila salvu svých nejpeprnějších nadávek, hodně z nich znala od samotné Hokage. Nadávala, dokud jí dech nedošel úplně a i ona neztratila vědomí.

Seděla v laboratoři a krájela myší ledvinky. Jednu po druhé. Jsou hrozně malinké a kloužou mezi prsty. Snažila se vytvořit co nejtenčí plátky, ale stále se jí nevedlo.
„Dělej! Musíš to udělat líp!“ peskoval ji ušatec. Zuřila. Proč si na ni zasedl? Musí si na ní pořád vylévat zlost?
„Tak si to udělej sám, když jsi tak chytrej,“ vztekle praštila skalpelem o kachličky na stole.
„Já nemůžu, musím letět,“ řekl a začal mávat ušima. Po chvilce se mu odlepily podrážky od podlahy a on se vznesl. Zamířil k oknu a odletěl pryč. Tou se rozeběhla k oknu, chtěla se za ním podívat. Jenže ve chvíli, kdy se chystala vyklonit, vlétl dovnitř černý pták a narazil jí přímo do tváře.
S trhnutím se probudila. Chtěla si sáhnout na obličej a ujistit se, že jí nevykloval oči, ale nemohla se pohnout.
„Konečně ses taky probrala,“ ozvalo se před ní. Seděl tam ten chlápek, kterého viděli předtím. Překvapením vytřeštila oči. Nikoho s podobným zjevem v Konoze ještě nepotkala. V obou uších měl spoustu náušnic. Na prstech pravé ruky měl tetování, které mu obtáčelo ruku, pak zmizelo pod košilí a vynořilo se zase na klíční kosti, kde se stočilo pod pravé ucho a zmizelo ve světle hnědých vlasech. Na levé straně krku měl podivnou jizvu. Měřil si ji zvláštně žlutozelenýma očima a jí z toho naskočila husí kůže. Připomněl jí šelmu chystající se zaútočit.

„Ty seš ta mrcha, co mě omráčila. Tvůj kámoš už tě napráskal.“ Kývl kamsi bradou. Touazuki se podívala tím směrem a zjistila, že Sasuke už je taky vzhůru.
„Jo, udělala jsem to já, protože on by to nezvládl.“
„Takže se ptám, proč dva spratci z Listové pasou po mým kšeftu?“
„Taky jsi na výcvikovém táboře a soupeříš o tajný poklad?“ zeptala se ho nadšeně Tou.
„Co to plácáš, Šeredko. Vy jste mi načórovali moje zboží. Právě jsem ho koupil vod toho tlustýho chlápka. Ten šmejd zdrhnul i s prachama a řekl, že jestli to zmizelo je to jen moje kaše. A můžete za to vy dva.“
„Nemám vůbec ponětí, o čem je řeč.“
„Fajn, jak chceš. Já mám čas. Našel jsem zajímavý čtivo.“ Zvedl knížku a dal se do čtení. Ale nebyla to knížka.
„Hej, to jsou moje poznámky. A měla jsem je...“ podívala se směrem ke svému výstřihu. V ten moment jí to došlo.
„Ty úchyle!“ zděsila se.
„Neboj se, kromě pár tretek jsem tam nic jinýho nenašel. Ale povím ti, tohle je fakt dobrý. Seš blbá, že si něco takovýho napíšeš a pak se s tím couráš venku?“
Zhrozila se. Měla tam spoustu důležitých informací.
„Sasuke, na něj! Braň moji čest.“
„Žádnou nemáš. Můžeš si za to sama.“
„Moc se nevytahuj, blbečku. Sám nejseš vo moc chytřejší, když si na hadry necháš dát znak svýho klanu. Je to jako terč. Víš, kolik za tebe nabízej? Živej nebo mrtvej, dostal bych za tebe prachy.“
Sasuke se na něj překvapeně podíval.
„Haha, Sasukemu to nepálí,“ posmívala se Tou.
„Šeredko, ty seš stejně blbá. Taky máš znak svýho klanu na zádech. A taky je na tebe vypsaná odměna, i když ne tak veliká.“
„To jen dokazuje, že máš menší cenu než já,“ zavrčel Sasuke.
„Oba dva držte huby, nebo vám je zacpu! Takže podle toho, co vím, ty seš Sasuke Uchiha a ty Touazuki Akame.“
„Ty nás znáš?“
„Znám vaše rodový znaky. A jinak, ty máš podepsanej deník a píšeš v něm o Uchihovi . Abych tě citoval přesně: Sasuke Uchiha je děsnej řízek a já jsem do něj hrozně zamilovaná.“
„Nic takového jsem nikdy nenapsala!“ rozčílila se Tou a podivín před nimi se rozchechtal. Pokračoval v tom dlouhou dobu. Tou a Sasuke si vyměnili zmatené pohledy.
„A co jsi zač ty?“ zeptal se Uchiha.
„Má kekkei genkai, ovládá kov,“ konstatovala Tou.
„Bravo, Šeredko, ráda přetřásáš očividný fakta.“
Vrhla na něj zuřivý pohled, ale to bylo jediné, co mohla udělat, protože kovové pruty ji držely pevně. Nemohla se hnout.
„Ale abyste věděli, s kým máte tu čest, já jsem Sanjuu Ichi,“ pronesl slavnostně. Sasuke si pohrdavě odfrkl.
„Co to jako mělo bejt, skrčku? Seš snad kobyla, abys tady takhle funěl?“ rozčílil se Sanjuu Ichi.
„Víš o tom, že tohle je číslo, a ne jméno?“ zeptal se ho Sasuke.
„My máme taky čísla. Já jsem třináctka a on trojka. Takže taky hraješ nějakou hru?“
„Ne, nehraju žádnou hru, prostě se tak menuju.“
„To tě tak pojmenovala tvoje maminka?“ ptala se dál Touazuki.
„Ne, můj pán. Všichni jsme dostali číslo podle toho, kolikátý jsme k němu přišli.“
„A jaké jméno ti dali rodiče?“
„Nemám tucha. A vy dva držte na chvíli klapačky. Jste jako navedený.“ Podíval se bokem, jako by nad něčím přemýšlel. Teprve teď si Tou uvědomila, že jizva na jeho krku představuje jeho číslo.
„Sasuke, neměl ses mu tak posmívat, teď je z toho smutný.“
„Nejsem smutnej, jen mi vy dva malý skrčci lezete krkem. Koukejte mi okamžitě vyklopit, kam jste dali tu dřevěnou krabici, a já vás pustím.“
„Vy obchodujete se starožitnostmi?“ ptala se dál a zcela ignorovala jeho požadavek.
„Obchoduju se vším, s čím se dá, kromě lidí. Mám pár kšeftů i u vás ve vsi. Jedni zazobanci dobře cálujou,“ zněl potěšeně.
„A do jaké vesnice patříš ty?“ zajímala se dál.
„Do žádný, Šeredko. Já jedu na svoje vlastní triko. Osamostatnil sem se. Prostě si dělám, co chci. Chvilku makám a vydělám nějakej keš, pak někam zalezu a chlastám, dokud mám za co, občas si užiju s nějakou buchtou a pak zase kšeftuju.“
„Máš smutný život?“
„Sakra, právě sem ti řek, že se mám dobře. Sedíš si na plachťákách?“ Touazuki jen pokrčila rameny a už nic neříkala.
„Fajn, takže teď mi dejte to, co je moje, a já vás nechám utíkat, štěňata.“ Sasuke se tvářil nepřístupně. Nejvíc ho zřejmě naštval fakt, že ho někdo doběhl.
„Sasuke, najdi mu to. Musíme se vrátit. Nedělej to horší, než to je.“ Nakonec se nechal přesvědčit. Vlastně se podle ní nechal přemlouvat jen proto, aby neztratil tvář. Bylo očividné, že tohle oba projeli, a navíc se nezdálo, že by mohli jen tak uniknout. A ten chlápek slíbil, že je nechá jít. Nezbývalo než mu věřit. Vlekli se lesem, protože pořád měli spoutané ruce. Sasuke je odvedl k vykotlanému stromu, zašátral uvnitř a s kyselým výrazem vyndal poklad.
Sanjuu Ichi otevřel víko a zkontroloval obsah. Bylo v něm cosi, co vypadalo jako bohatě zdobená korunka.
„Ani to nebolelo, co, skrčku?“
Sasuke se nicméně tvářil, že u toho nesmírně trpí.
„Na, Šeredko tady máš ten svůj deníček.“ Zastrčil Touazuki bloček zpátky do výstřihu.
„Vyvedu vás na cestu a tam vás pustim.“ Jenže jakmile vylezli z hustého porostu, obklíčily je tři postavy.
„Pusť je,“ poručil Kakashi. Přišli je hledat. Byli tu i Asuma a Gai.
„Žádnej strach, vedu vám je. Jsou úplně neporušený.“
„Zaútočil jste na shinobi z Konohy,“ ostře spustil Asuma.
„No tak to prrr! Tahle holka mě omráčila a okradla. Pak tenhle schoval můj majetek a odmítal mi ho vrátit. Začali si jako první.“ Kovové pruty se stáhly a stočily se mu na zádech, kde vytvořily něco jako brnění.
„Touazuki?“ Kakashi asi tušil, odkud vítr vane.
„Bylo to nedorozumění, mysleli jsme si, tedy Sasuke si myslel, že je to náš cíl.“
„Aha, no tak v tom případě je nejspíš chyba na naší straně,“ ustoupil Kakashi. Nechtěl vyvolávat konflikty. Navíc pokud dva shinobi z Konohy někoho bezdůvodně napadli, můžou být rádi, že se to vyřeší po dobrém.
„Vy dva, omluvte se.“
„Omlouvám se,“ procedila Touazuki mezi zuby.
„Nic se nestalo, takové milé holčičce nemůžu mít nic za zlé,“ věnoval jí sladký úsměv. Tou by mu nejraději jednu natáhla.
„Oba je potrestám. Dostanou tisíc kliků.“
„Ten kluk by jich měl dostat víc, podle všeho to vymyslel,“ rýpl si ještě a zlomyslně se na Sasukeho usmál.
„Dobře, ten jich dostane dvakrát tolik,“ přitakal Kakashi.
„No, já půjdu zase po svých,“ otočil se Sanjuu Ichi.
„Pojďte, vy dva. Musíme sbalit tábor a vás čeká ještě dost cvičení,“ pobídl je Gai. Všichni se vydali směrem k tábořišti.

Tou začala zpomalovat.
„Pospěš si, Touazuki, zdržuješ,“ napomínal ji Kakashi.
„Běžte napřed.“
„Abys zase mohla někam zmizet?“
„Nezmizím, potřebuju na záchod. Nechci, abyste mě okukovali.“
„Najednou jsi tak stydlivá. Tak si pospěš a dožeň nás.“ Jen přikývla a zmizela ve křoví. Počkala si, dokud nebudou z dohledu, a pak se vydala opačným směrem. Po několika minutách ho konečně našla. Vykračoval si po cestě, jako by mu patřila.
„Sakra, co tady chceš, Šeredko? Myslel sem si, že mám vod tebe pokoj.“
„Získáváš věci za peníze.“
„Hmm, jak sem řek.“
„Měla bych pro tebe práci.“
„Fakt? Poslouchám, jestli to bude zajímavý, třeba se dohodneme.“
„Potřebuji získat brýle. Stejné, jako jsou tyhle. Vzal mi je Itachi Uchiha, když jsme se naposledy viděli.“
„Další Uchiha, jo? Možná mě to zaujalo.“
„Víš, vlastně ani nemají žádnou skutečnou hodnotu. Spíš citovou.“
„Abys věděla, citová hodnota je nejdražší. Lidi sou ochotný zaplatit daleko víc.“
„Tak kolik chceš?“
„Já ti neřeknu cenu teď. Povím ti ji, až budu mít ty brejle v ruce a zamávám ti s nima před čumákem, Šeredko. To potom budeš ochotná vysolit pěkný prachy za to, abych ti je dal,“ ušklíbl se na ni.
„Je to podlé.“
„Jo to vobchod.“
„Dobře, souhlasím.“ Nic jiného jí ani nezbývalo. Natáhl k ní ruku a položil jí ji na rameno. S vytřeštěnýma očima sledovala, jak mu jako malý červík po rameni klouže tenký proužek kovu. On jen natáhl prst a přiložil ho k jejímu ušnímu lalůčku. Červík dolezl až na konec ukazováku a propíchl jí ucho. Trochu sebou cukla. Odstoupil od ní a zašklebil se. Touazuki si sáhla na lalůček. Měla ho od krve. Malý červík se přetvořil v náušnici.
„Proč jsi to udělal?“ rozčílila se.
„Takhle uzavírám smlouvu. Můj kov je prosycen chakrou. Dávám je zákazníkům, abych je moh najít, až budu potřebovat.“
„To jim pokaždé propíchneš uši?“
„Ne, jen jim dám kousek, který by mohli nosit u sebe. Tohle máš za to omráčení, mrcho. A teď táhni po svejch, až to najdu, ozvu se.“
„Hmm, a jak ji sundám?“
„Nijak, leda bys ji utrhla z ucha.“
„Fajn, tak ruku na to. To je zase můj zvyk.“ Neochotně si s ní potřásl. Než ji pustil, stiskla tlakový bod těsně za jeho placem. Vyvolalo to u něj bolestivou křeč.
„Ty seš fakt mrcha.“
„Možná, tak na viděnou, Tetsuo,“ zavolala.
„Co to meleš, Šeredko. Sis mě s někým spletla.“
„Nespletla, ale myslím, že by každý měl mít svoje jméno, ne číslo. A když si to svoje nepamatuješ, budu ti říkat Tetsuo.“
„Kdo seš, abys mohla ostatním dávat jména?“
„Akame Touazuki.“