Poslední z klanu Akame XXIII. - Dům vistárií

Ještě se zcela nerozednilo, ale Touazuki už byla vzhůru. Seděla u okna a četla si jednu z knih, které jí dala Tsunade. Byla z její osobní knihovny, jeden z mála výtisků, které se dochovaly. Uslyšela šramot na chodbě. Potutelně se zašklebila. Namáčkla obličej blíž ke sklu a vyčkávala. Za pár vteřin vyšla z vchodových dveří žena, rozhlédla se kolem a potom zmizela v ranní mlze. Ještě přibližně hodinu si četla, než vstal i Kakashi. Začal něco štrachat v kuchyni. Když vešla, stál u kuchyňské linky a dlouze koukal do jedné z horních polic.
„Co tam hledáš? Ztracené mládí?“ .
„Hmm,“ zahučel místo odpovědi.
Touazuki došla až k lednici. Lepila si sem nákupní seznamy, důležitá upozornění a vzkazy. Visel tu jeden papír na kterém nebyl žádný text jen čárky. Vzala si tužku, kterou měla uvázanou k madlu, aby mohla psát, jakmile ji něco napadne nebo dojde nějaká surovina. Teď přidala další čárku.
„Deset, tvůj nový rekord,“ prohlásila nadšeně Tou. Kakashi se přemístil před lednici. Jednou rukou se opřel o vrátka a pro změnu pozoroval papír. Touazuki mezitím dala vařit vodu a nachystala bylinnou směs.
„Proč se schovává? Neví, že o ní vím?“
„Ne.“
„Proč jí to neřekneš?“
„Protože by si před tebou připadala trapně.“
„To nemusí.“
Kakashi si dlouze povzdechl a posadil se ke stolu. Tou zalila čaj a podala mu jeden hrnek.
„Dělej, že nic nevíš. Přijde na to vhodná doba,“ při těch slovech ji poplácal po hlavě.
„Dobře.“ Foukala do hrnku, aby ho co nejrychleji vychladila.
„Kakashi, neviděl si někde moje poznámky od Tsunade? Od včera je nemůžu najít. Někam jsem je dala a nevím kam.“
„Nemám tušení. Co dneska děláš?“
„Odpoledne jdu do laboratoře. Dostala jsem za úkol vybrat si nějakou rostlinu, kterou budu moct zkoumat. Naučí mě na ní co a jak. Teď si půjdu nasbírat vzorky. Potom si přijdu vyzvednout věci. Dneska přespím u TenTen. To znamená, že v noci nebudu doma,“ rychle schovala úsměv do hrnku. Kakashi si ji přeměřil pohledem.
„Ani nevíš, jak moc se těším, až ti budu moct všechno tohle vrátit.“

Touazuki se rozhodla nasbírat vistárii. Tahle rostlina v sobě měla určité kouzlo, které ji lákalo. Nádherná rostlina, obsahující jed. Znala skvělé místo, kde je nasbírat. Zahnula do boční uličky a na jejím opuštěném konci stála řada hustých křovin. Prolezla jimi a ocitla se v úplně jiném světě. Byla tu zahrada plná zajímavých rostlin, všechny byly přerostlé, nikdo se o ně už léta nestaral. Mezi nimi se schovával malý domek, který celý obrůstaly vistárie. Místo jí připadalo kouzelné, jako by v sobě skrývalo nějaké tajemství a přitom zůstávalo poklidné a konejšivé. Bylo tu chladno, protože sluneční paprsky se skrz husté větve jen stěží prodraly. Samotný domek byl celkem zachovalý, jen podlaha se někde propadala a jedno okno bylo rozbité, ale jinak vypadal jen jako by čekal na novou rodinu, která se do něho nastěhuje. V jedné místnosti stála na zemi čajová konvička s dvěma šálky, snad ji tu poslední majitelé nechali pro další obyvatele na uvítanou. Vždycky je s respektem obcházela a nikdy se jich neodvážila dotknout. Místo našla v záznamech a zaujalo ji. Dům patřil vesnici. Podobných byla postavena spousta. Sloužili pro nově příchozí shinobi, kdysi v počátcích vesnice. Většina z nich se pak přestěhovala blíže k centru nebo si postavila větší domy. Nakonec už nenacházely uplatnění a všechny ostatní byly zbourány, aby udělaly místo pro novou výstavbu. Až na tenhle.
Sedla si na zem a začala se rýpat v zemi. Pokoušela se dostat ke kořenům, chtěla odebrat kousek jako vzorek. Odhrabávala opatrně vrchní vrstvu, aby nepoškodila kořeny. Myslela si, že o tomhle místě ví jako jediná. Spletla se. Někdo jí přikryl rukou ústa. Znehybnil ruce. Chtěla se bránit, ale zarazil ji.
„Touazuki, uklidni se. Nic ti neudělám,“ poznala ten hlas okamžitě. Přestala se bránit. Stisk povolil. Otočila se. Muže před sebou nepoznávala. Zarostlý a ušmudlaný. Schoulil se na zem a dal se do pláče. Vytřeštila oči.
„Proč brečíš?“ Hrozně moc se za tak krátkou chvíli změnil. Kdyby jí nebyl povědomý hlas, nikdy by se k němu nehlásila. Ještě dlouho čekala na odpověď, než se uklidnil a byl schopen promluvit.
„Jsem rád, že tě vidím.“
„Já tě taky ráda vidím Kenji,“ jakmile to řekla znovu začal natahovat.
„Přestaň s tím! Kam jsi zmizel a co to všechno mělo znamenat?“
„Ty se na mě nezlobíš,“ neptal se jen konstatoval.
„Ne, nezlobím. Měla jsem o tebe strach.“
„Já vím.“
„Měl by ses uklidnit a všechno mi říct,“ pobídla ho. Ještě dlouho seděl na zemi v příšeří rozkvetlé vistárie a pokoušel se najít správná slova. Touazuki jen čekala.
„Všechno to začalo, když mě přijali do výzvědného oddělení. Je to kvůli mé schopnosti. Když se někoho dotknu, dokážu rozpoznat jeho pocity. Není to dobré. Často se dozvíš o ostatních nepěkné věci. Už tehdy mě Danzo kontaktoval, nejspíš mě viděl jako slabý článek a chtěl po mě, abych získával informace od vyslýchaných. Odmítl jsem. Jenže časem se mi povedlo nadělat dluhy. Byl jsem neuvážený a rozhazoval, prostě si užíval. Stydím se za to. Podruhé už jsem ho neodmítl. Zaplatil za mě všechno a já mu podával informace. Chtěl jsem toho nechat, ale byl jsem do věcí příliš zapletený. Zbavil by se mě, kdybych se od nich odtrhl. Pak chtěl, abych tě za ním zavedl. Udělal jsem to. Bylo mi ze mě samotného zle. Rozhodl jsem zmizet, ale chtěl jsem ti všechno vysvětlit. A když jsem tě tady našel a dotkl se tě. Pocítila jsi, úlevu jakmile jsi zjistila, že to jsem já.“
„Jsem ráda, že jsi v pořádku.“
„Nic mi nevyčítáš?“
„Jen to, že si mi nic neřekl dřív. Mohli jsme to vyřešit, ale ještě není pozdě.“
„Chtěl jsem ti to jenom říct. Omluvit se ti. Teď budu muset zmizet. Stal ze mě nukenin.“
„Počkej, nech mě chvíli přemýšlet.“ Touazuki si podepřela bradu a dívala se do prázdna. Oba mlčeli. Konečně se znovu ozvala.
„Po útoku na Konohu zůstalo hodně mrtvých. Stačí změnit jeden záznam. Mrtvého nikdo nemůže prohlásit za nukenina,“ uvažovala nahlas.
„Určitě jsi taky získal dost informací od Danza. Jen to, co od tebe požadoval, může být považováno za zradu. Mohli bychom ho dostat pod zámek.“
„Já proti němu mám dost věcí. S pomocí Yamanaki bychom mohli všechno dokázat.“
„Jenže tohle jsou věci, o kterých nemůžeme rozhodnout my.“
Dalo jí práci přesvědčit ho, ať svůj příběh převypráví Tsunade. A ještě víc práce jí dalo přemluvit rozmrzelou Hokage, aby s ní někam šla. Teď spolu mluvili v domě. Tou byla vykázána ven. Seděla na zemi a rýpala se lopatkou v hlíně. Dělala to spíš v zamyšlení, než aby k tomu měla nějaký důvod.
Tsunade vyšla ven.
„Touazuki, nemůžeme teď s Danzem nic udělat. I když má na tebe spadeno. Vlastně i na mě, ale vesnice potřebuje stabilitu a ne další čeření vody. Kenjiho zatím uklidím do bezpečí mimo vesnici. Ty uprav ty záznamy. Danzo sice bude vědět pravdu, ale nebude moct nic dokázat a pravděpodobně ani nebude chtít. Bude mít strach, aby věci zůstaly pod pokličkou. Někdy možná nastane doba, kdy nám Kenjiho svědectví bude k užitku.“
Touazuki se šla rozloučit, doufala, že Tsunade skutečně zajistí jeho bezpečí. Třeba neuplyne dlouhá doba a zase se setkají. Chystala se k odchodu.
„Počkej“ volala za ní Tsunade
„Nechoď rovnou do archivu, zajdi tam až večer. Nepoutej na sebe pozornost. A abych nezapomněla, ráno přijď za mnou do kanceláře.“

Do laboratoře přišla pozdě a navíc ve všem zmatku nestihla sehnat patřičné vzorky. Dostala vynadáno. Měl ji na starosti jeden z mladších laborantů. Užíval si pocit moci, protože konečně někdo nepeskoval jeho, ale on mohl Touazuki sjíždět dle libosti. Celkově to bylo takové divné fluidum. Do svých uší ještě nestihl dorůst a když byl nervózní drbal se na nich až mu zčervenaly. Tou připadal hloupý. Když něco nevěděl, začal si vymýšlet. Ráda ho zlobila tím, že ho usvědčovala ze lži. Pokaždé se hrozně naštval a dal jí nějakou nepříjemnou práci. Teď seděla u svého laboratorního stolku, loket opřený o studenou okachylčkovanou pracovní plochu, dlaň pod bradou. Podmračeně ho pozorovala a v tichosti pěnila.
„Uvědomuješ si, jakou ti Tsunade-sama prokazuje poctu, že tě sem vůbec vzala? A ty na to všechno kašleš. Vůbec se nesnažíš a jsi drzá, odmlouváš. Nejspíš ji budu muset informovat, že neplníš svoje povinnosti. Řekl jsem, že si máš donést nějaký vzorek.“
„Proč bych si nosila vzorek, prskáš tak, že na svém stolku najdu dostatek materiálů pro výzkum. Zkusím provést kultivaci bakterií z tvých slin. Podle toho, jak mluvíš, tam musí být několik zákeřných kmenů...“
„Sklapni! Jak to se mnou mluvíš?! Zbytek dne budeš krájet myší ledviny a ať je skrz ty plátky vidět. Jinak si mě nepřej.“
„Dle rozkazu,“ řekla Tou a teatrálně si otřela obličej.

Doufala, že myší ledvinky neuvidí hodně dlouho. Hned, z laboratoře pádila do archivu a potom k TenTen. Snad už je Kenji bezpečně pryč. Přišla pozdě, všechny ostatní už tam byly. Zrovna o něčem živě diskutovaly. Touazuki jim přidala na stolek s občerstvením svůj podíl a připojila se k nim.
„Taky tě Tsunade zítra pozvala do kanceláře?“ zeptala se jí Ino.
„Vás taky?“ divila se Tou. Popravdě si myslela, že to má něco společného s dnešní tajnou akcí. Jenže tohle vypadalo na něco úplně jiného. Třeba konečně dostane misi, ale přeci tam s ní nepůjdou všechny holky. To by přeci nebyla vůbec žádná sranda.
Touazuki obhlížela stůl s dobrotami. Za celý den měla hrozný hlad. Všechno vypadalo lákavě. Hovor se zatím čile rozproudil a všechny se dobře bavily.
„Au, tfuj, co to je? Vypadá to jako kámen, je to tvrdý jako kámen a chutná to jako kámen. Co to je?“ znechuceně vyplivla sousto.
„To je dekorativní kamínek,“ odpověděla jí Ino.
„Dekorativní kamínek? Fuj! Je pěkně hnusnej.“
„Není k jídlu, je na ozdobu.“
„K čemu? Nedá se to jíst, tak to nemá u jídla co dělat,“ považovala to za sprostou zradu.
„Přestaň si stěžovat a pojď k nám,“ zavolala na ni TenTen. Rychle nacpala do pusy poslední sousto, nalila si pití a šla si sednout k nim.
„Touazuki, teď ty,“ pobízela ji Ino.
„Co já?“
„Musíš nám říct, jestli jsi už dostala svoji první pusu,“ pokračovala Sakura.
„Jo, dostala.“
„Vážně a od koho?“ vyhrkla TenTen.
„Od Naruta.“
„Od Naruta?“ vypískla Hinata.
„Vážně a kdy?“ dotíraly na ni.
„Asi tak loni,“ řekla. Nebyla to vůbec pravda, vlastně od Naruta dostala pusu hned po tom, co ji dostal on od Sasukeho a musela mu slíbit, že všem bude říkat, že jí dostala daleko dřív. Nechtěl před někým přiznat, že jeho první pusa byla od kluka.
„Vážně? On se ti líbí?“
„Líbí?“ Tou se nad tím zamýšlela. Vlastně ani nevěděla.
„Jsi do něj zamilovaná?“ dotíraly dál.
„Copak vím?“ mávla nad tím rukou.
„Ty, ty si ho vezmeš?“ zakuňkala Hinata. Tou se dlouze zamyslela a potom řekla: „ Asi jo.“ Popravdě, pokud by se někdy měla vdávat, nedokázala si představit, že s někým jiným než s Narutem.
„Řešíte hovadiny. Měly bychom se zamýšlet nad důležitějšími věcmi.“
„Nad jakými?“
„Třeba nad tím, která z vás by se chtěla přihlásit jako dobrovolnice na moje pokusy. Slíbila jsem Tsunade, že nebudu na nikom zkoušet svoje lektvary, když ale podepíšete tyhle papíry. Stanete se oficiálně testovacími subjekty a já si s vámi můžu dělat, co chci.“

Nemohla spát. Z části za to mohla Ino, která hrozně chrápala, ale hlavním důvodem spíš byly neodbytné myšlenky. Nechápala, jak někdo může tolik manipulovat lidskými osudy. Pro Danzovo chování neměla žádnou omluvu. Ničil životy, nutil ostatní jednat proti jejich přesvědčení. Tohle bylo pro ni jako otroctví a nemělo být v žádném případě tolerováno. Jenže Tsunade se rozhodla věci prozatím nechat, tak jak jsou. Mohla s tím nesouhlasit, ale to bylo asi tak všechno. Kenji nejspíš udělal chybu, ale platil za ni příliš. Žít mimo vesnici, daleko od přátel. Nebyla sama, kdo nemohl dnes usnout. Hinata se převalovala jako mokrá ryba. Co asi trápí ji?

Po snídani se všechny vydaly k Hokage do kanceláře. Rozjařená nálada je přešla ve chvíli, kdy dorazily před vchodové dveře.
„Cože vy jste tu taky?“ povzdechla si TenTen. Pánská část týmů už tu čekala.
„Říkám si to samé,“ odpověděl jí Shikamaru.
„Tak tohle bude velký,“ zaradovala se Touazuki a plácla si s Narutem. Než se stihla strhnout větší debata, dveře se otevřely a Shizune je poslala dovnitř. Tsunade na ně už čekala. Všechny si je měřila dlouhým a přísným pohledem, až se všichni začali nervózně ošívat.
„Víte proč tu jste?“
„Dostaneme nějakou odměnu,“ zavolal Naruto.
„Přesně tak, dostanete odměnu.,“ souhlasila Hokage, ale jakmile Tou spatřila výraz v jejích očích říkala si, že po ní snad ani netouží.
„Vaše výsledky v turnaji byli mizerné ba příšerné,“ začala.
„Jak můžu mít mizerné výsledky, když jsem se ani nezúčastnil?“
„Někteří dokonce neměli ani dost schopností k tomu, aby se přihlásili,“ pokračovala a ignorovala Shikamarovu poznámku.
„Hodlám z toho vyvodit patřičné důsledky. Všichni, jak tu jste se zúčasníte speciálního a velmi náročného, doplňkového výcviku. Společně pod vedením všech vašich senseiů.“
„A proč se účastním taky?“ ptala se Touazuki, přeci jen vyhrála, i když ne zcela svoji zásluhou.
„Aby ti to nebylo líto,“ utla ji Hokage a vykázala je všechny ven. Takže nakonec to přeci jen bude pořádná zábava. Nedokázala si představit nic lepšího, než stanování s partou lidí. A když bude nejhůř, pořád můžou upálit Sasukeho na táborovém ohni.