Když má srdce svoji hlavu 29

Devětadvacátý díl - Mrkev, kapky deště a nápadník s vojáčky

Poslední, úhledně složené tričko jsem umístila na čerstvě přerovnanou kupu k ostatním a po zběžném překontrolování vykonané práce zadumaně zavřela posuvné dveře skříně.
Po promrhaném dopoledni jsem usoudila, že se potřebuju něčím zaměstnat, neboť sebe intenzivnější šilhání po hodinách co tři minuty ty líné ručičky ke zvýšení aktivity vskutku nepřiměje. Tolik jsem se těšila na smluvené rande.
Úklid se pro rozptýlení jevil vhodnou volbou, jednak po něm můj zanedbaný pokoj volal již nějakou dobu, také se při něm dobře uspořádávaly myšlenky, které se neustále vracely k rannímu rozhovoru. Nedokázala jsem v mysli zaplašit obrázek mamky, prosící, abych se od Naruta držela dál. Neudělala bych to, i kdyby mě před ním varovala samotná Sibyla, natož po jakési nekonkrétní, chatrné věštbě léta o samotě žijící, pochybné ženštiny.
Chápala jsem, proč se k jejímu výroku obvykle reálně smýšlející, avšak těžkou ztrátou zasažená, mladá žena upnula. Následný brutální útok krvelačného Devítiocasého démona, označeného za nelítostné monstrum, a rozšíření faktu o jeho zapečení do novorozeného chlapce, muselo její přesvědčení o pravdivosti onoho proroctví ještě mnohonásobně podnítit. Nicméně, pojem monstrum je v tomto zvrhlém světě velmi rozsáhlý, po utržených zkušenostech i značně variabilní. Copak Sasuke se po aplikování prokleté pečetě neproměňoval v nestvůru?
Pustila jsem se do čistky bince chaoticky rozprostřeného po stole a dumala nad způsobem, jak mamku zbavit toho hluboko zakořeněného, neoprávněného strachu o mé zdraví.
„Můžu ti s něčím pomoct?“ zeptala jsem se téměř bázlivě, když jsem ji později našla v kuchyni u připravování oběda. Přestože se neotočila, podle krátkého strnutí ramen jsem věděla, že mou přítomnost vzala na vědomí. Tak jsem čekala.
„Pokud se ti chce,“ řekla nakonec, přičemž do místa po své pravici natáhla ruku se škrabkou. Mlčky jsem se jí chopila a začala na lince položenou mrkev obnažovat od tenké slupky. Nebyla jsem nijak zdatný kuchař, takže mi podružná činnost nevadila, aspoň jsem se nemusela nadmíru soustředit.
„Pamatuješ, jak jsem byla kdysi zblázněná do Sasukeho?“ zapředla jsem po dvou opracovaných kusech odlehčeně řeč na staré téma.
„Samozřejmě, vydržela jsi o něm básnit celé hodiny.“
„Heh, no jo, muselo to bejt úmorný,“ s lehkým zahanbením jsem nad svým dřívějším chováním, kdy se vše točilo kolem dokonalého Uchihy, zavrtěla hlavou. Divila jsem se, že jsem ten telecí věk zaslepenosti vůbec přežila.
„Vzpomínáš si, co jsem na něm tak zbožňovala?“ zkusila jsem další nenucenou otázku, zatímco jsem svůj nástroj vyměnila za nůž.
„Nepochybně vzhled, o jeho vlasech a uhrančivých očích jsi pěla hotové ódy,“ odpověděla s nádechem pobavení. „Pak ti imponovala Sasukeho cílevědomost, talent na cokoli, na co sáhne a ta vyzařující chladnost. Tvrdívala jsi, že je jiný než kluci ze třídy, vyspělejší, tvrdě si jdoucí za svým.“ Po očku se na mě podívala, jelikož jsem vyloudila podivný hrdelní smích. Omluvně jsem pokrčila rameny a věnovala jí normální úsměv.
„To zní povědomě… a jako by to bylo strašně dávno,“ připustila jsem s patrnou nostalgií v hlase. Obě jsme se na chvíli pohroužily do stojatých vod minulosti, tudíž se místností rozléhalo jen bublání vařící se polévky, prskání oleje na pánvi a nepravidelné střety oceli s dřevěným prkénkem.
„Tenkrát… jsi mi ho coby možného přítele schvalovala?“ odvážila jsem se uhodit hřebíček na hlavičku, snažíc se o bezstarostný výraz.
„Jistěže ne,“ ohradila se trošku dotčeně. „Na tom mladíkovi mě cosi znepokojovalo, až děsilo. Ty jeho studené oči, měla jsem dojem, že se zavrtávají do duše a každého hodnotí, podrobují nějaké důkladné, mučivé analýze,“ pokračovala rozvážně. Souhlasně jsem přitakala, ten druh pohledu, při němž vám naskakuje husí kůže a dech ne a ne projít staženým hrdlem, jsem znala. Evidentně to působilo na všechny stejně. Negativně.
„A víš, co se mně líbí na Narutovi?“ otázala jsem se živelně během sypání nakrájené zeleniny do hrnce. Kdyby mi někdo prozradil, že jednou budu zrovna mamce vyjmenovávat důvody, proč jsem se do Jinchuurikiho zamilovala, asi bych tou salvou smíchu natropila větší škody než použitím pěstí.
„Nemám tušení.“
Zarazila jsem se nad rozděláváním nudlí a zasněně se zahleděla do výplně prosklených dvířek horní skříňky, za nimiž byly v řadě vyskládané hrníčky a skleničky.
„Je přesný opak. Laskavý, společenský, citlivý, velkorysý, se smyslem pro humor,“ vypočítávala jsem bez zaváhání blonďákovy klady. „Dokáže mě rozesmát, třebaže se sám cítí mizerně...“
„Tuhle schopnost jsem vždycky obdivovala na tvém otci,“ přiznala polohlasně, po letmé odmlce vyplněné vzácným souzněním mi sebrala načnutý pytlík, načež jeho obsah vhodila k ostatním přísadám.
„Taky je moc hezký. Myslím, že po návratu z tréninku s Jiraiyou-sama mu propadla spousta dívek, jejichž počet časem jen narůstal,“ huhlala jsem přes napůl rozžvýkané sousto tajně ukořistěné, pod utěrkou zašité karotky.
„Hm, to se dalo čekat, jeho otec byl vcelku pohledný a charismatický muž,“ pronesla nezúčastněně, mě však toto konstatování zaujalo velmi. Natočila jsem se k ní, takže jsem se s jednou nohou pokrčenou v koleni bokem opírala o pracovní desku kuchyňské linky, a zvědavostí málem nedýchala. Yondaime byl už odmala mou nejoblíbenější ve skále vytesanou tváří, což se po jisté romantické události značně prohloubilo.
„Znala jsi ho?“ dotírala jsem, když se k rozsáhlejšímu vysvětlení neměla.
„Nijak zvlášť. Od vidění a především z doslechu, hodně se o něm ve vesnici mluvilo.“
„Například?“
„O jeho úspěších, unikátních technikách, dobrosrdečné a ochranářské povaze. Samá pozitiva,“ shrnula Minatovu pověst do pár slov. Nenutila jsem ji to dál rozvádět, vykreslila jsem si o něm podrobný obrázek na bitevním poli, kde jsme se setkali, bohužel za dost tíživých okolností.
„Jako Naruto,“ zamumlala jsem zahloubaně.
„Co?“
„Naruto je Čtvrtého věrnou kopií. Nosí srdce na dlani a má dar vidět v lidech to dobré. Věří v ně, přestože o sobě sami pochybují. Jsem toho zářným příkladem. Podporoval mě, ačkoli jsem všechno kazila, protože mým jediným cílem bylo ohromit Sasukeho. Nevzdal to, i když jsem na něho byla hnusná a shazovala ho, dohlížel na mě a chránil. Vlastně to dělá dodnes,“ dodala jsem se spokojeným pousmáním. Byl to takový můj anděl strážný, oddaně čekající v povzdálí, až si ho všimnu.
„Vím, proč mi to říkáš… V nitru jsem doopravdy ráda, že máš někoho, kdo tě tolik miluje. Nikdy jsem nepochybovala, že by ti ublížil úmyslně… je to prostě taková nesklepatelná předtucha. Ale slibuju, že se proti ní pokusím bojovat.“ Mluvila vážně, rozevřenou dlaň si tiskla k hrudi a přitom mě o svém odhodlání utvrzovala pevným pohledem.
„To mi úplně stačí. Děkuju,“ vyhrkla jsem nadšeně, v nekontrolovatelné euforii jí na líci vrazila mlaskavý polibek a energicky se jala prostírat stůl.

S plným žaludkem jsem byla snad ještě nervóznější, neposedně jsem pendlovala mezi koupelnou a zrcadlem na dveřích šatní skříně a při každém přehodnocování vlastního odrazu jsem lamentovala nad odhalenými nedostatky. Začalo to objevením malého, prakticky neviditelného pupínku na nose, pak nastal problém s výběrem oblečení, následovalo brblání nad nepřirozeným odstínem stěží po ramena spadající kštice a celé to bylo završeno povzdechem nad nedostatečně vyvinutým poprsím. Ano, i u mě se občas projevila ta věčně nespokojená, na vše si stěžující, pubertální podstata.
Třebaže jsem v randění nenesla status nováčka, nedokázala jsem setřepat ten nejistý útroby svírající pocit, že něco nevyjde. Při rekapitulaci proběhnutých schůzek jejich převážná část skončila ve sloupci pracovně nazvaném Pokulhávající. Buď jeden z nás kvůli vytíženosti přišel pozdě, nebo se vyskytla překážka v podobě různých narušitelů a nepřejících čumilů či se nad námi vznášel neopomenutelný mrak naducaný peprnými útržky z oněch nechvalných dopisů.
Jenže, život není o dokonalosti.
Naruto ani já nejsme perfektní.
Nejdůležitější je, že jsme překonali vyvstanuvší nesnáze a opět k sobě našli cestu. Tentokrát do toho nenecháme zasáhnout nikoho zvenčí, nebudeme se řídit názory druhých a už vůbec se nezalekneme výhružek nějakého obtloustlého, bohatého panáka s vějířem.
S takto neoblomným odhodláním jsem krátce před třetí hodinou seběhla dolů, informovala rodiče o odchodu a po zbrklém nazutí bot vypálila z domu.
Jakmile jsem za sebou zabouchla, jakási nadpřirozená síla, jež současně rozhodila dosud pravidelné srdeční údery, mé rozechvělé tělo přimrazila na podestě schodiště.
Na protější straně ulice stál Naruto. Zaujímal mírně rozkročený postoj, ruce ležérně zabořené v kapsách a svou oslňující, pozitivní aurou zářil na míle daleko. Najednou mi bylo putna, jestli jsem oháknutá podle nejnovějších trendů, splňuji kritéria uváděná v časopisech, zaručující bezhlavé pobláznění mladých mužů, či vysílám neodolatelný sexappeal, blonďákovi na obdobných nesmyslech nezáleželo. Vždyť mě viděl i v těch nejhorších stavech – ubrečenou při nějaké emocionální chvíli, zpocenou po náročném zákroku v nemocnici, špinavou a orvanou po těžké misi. Měl mě rád pro mě samotnou, ne kvůli sebevědomému vystupování a drahým módním doplňkům.
To já jsem tedy na vizuální stránku docela dala, a musela jsem nasucho polknout. Dnes měl na sobě dlouhé bílé kalhoty končící všitou gumou až u sandálů, nad pravým kolenem se skvěla o odstín světlejší bandáž, jež kontrastovala s jediným tmavým uvázaným pruhem, a vršek oděvu tvořila černá mikina s kapucí na zip. Nemohla jsem si pomoct, koutky se mi samovolně vytáhly do blaženého, idiockého úsměvu.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho roztekle.
„Ahoj,“ odpověděl se stejně přiblblým šklebem, přeměřuje si mě od kořínků vlasů po podpatky. Museli jsme vypadat jako párek malomocných vypuštěný z ústavu. To mi bylo taky fuk. Ignorovala jsem veškerou soudnost a ženskou hrdost a vyrazila k němu. Rovnou jsem týmovému kolegovi ovinula ruce kolem krku, kde jsem je umístila do tepla pod kapucí, a odvážně ho políbila na přivítanou; neměla jsem přece žádný důvod držet se zpátky.
Naruto mi s přičinlivým nadšením vyšel v ústrety, uvěznil odloučením vyhladovělé rty svými ještě nenasytnějšími, chytil mě kolem pasu a přitiskl na svalnatou hruď s takovou vervou, že jsem balancovala jen na špičkách.
„Já věděl, proč nemůžu dospat,“ zašeptal podmanivě do ucha, když se odtahoval na vzdálenost napnutých paží, abychom na sebe viděli. Neuniklo mi, jak znepokojeně zašilhal k oknům našeho stavení, zda nás někdo nešmíruje zpoza záclony.
„Asi bychom se měli přesunout jinam,“ odsouhlasila jsem onen nevyřčený návrh s dobíravým uchechtnutím, vsunula drobnou packu do jeho pravačky, stále spočívající na mém boku, a vedla ho do klidnější oblasti vesnice.
„Je všechno v pořádku?“ otázal se starostlivě se stěží registrovatelným ošitím. Pochopila jsem, že se tímto rádoby neutrálním dotazem snaží zjistit, jestli nepodnikáme něco proti vůli rodičů.
„V nejlepším,“ ujistila jsem ho okamžitě, pro dodání váhy svým slovům jsem mu zmáčkla ruku a rozverně naše spojené končetiny rozhoupala do rytmu chůze.
„Hej, co se stalo? Doufám, že jsi nezanevřel na oranžovou.“ V dovádivém rozmaru jsem ho ukazováčkem volné ruky dloubla do žeber, až nadskočil.
„Ugh! Ne, neboj, Sakuro-chan. To nehrozí, hehe,“ odpověděl přidušeně, s hraně bolestivou grimasou si masíruje postižené místo.
„S Konohamaru jsme se trochu víc vložili do přátelskýho souboje a vinou mojí bídně udržitelné pozornosti se přihodila taková menší nehoda,“ prozradil, přičemž se v typicky okouzlujícím gestu zahanbeně drbal na temeni. Neovladatelně jsem vyprskla smíchy, a to jsem si nepředstavila ani desetinu možností zakončení duelu těchto dvou ustavičně se hecujících pitomců.
„Když je řeč o Ctihodném vnukovi, mám ti vyřídit jeho neskonalý dík,“ řekl s drobet trudovitým výrazem, signalizujícím, že být po jeho, radši by to nezmiňoval.
„Za co?“ Takové chování samozřejmě nabudilo mou zvědavost.
„Že jsi mě vzala na milost, prý jsem byl po rozchodu, cituji, nerudný, zapšklý pavouk zralý na ránu,“ dodal s nádechem zatrpklosti v hlase, pečlivě přitom studuje strukturu cesty, jíž jsme se loudavě ubírali. Nyní jsem smíchy přímo zahýkala, jednak to, navzdory obsahu, podal strašně vtipně a taky to skvěle skrylo nastupující rozpaky. Což, přiznávám, nebylo úplně fér.
Počastoval mě ublíženým kukučem, ale po uzření mého záchvatu se rovněž rozesmál.
„Ty si z mýho trápení budeš dělat dobrej den?“ S rošťáckým zajiskřením v blankytné modři znenadání zvedl naše spojené ruce do vzduchu, a aniž by je rozpojil, přehodil mi je přes hlavu, takže jsem se nacházela uvězněná v kruhu z končetin, vlastní levačku přimáčknutou na hrudníku. Za rameno si mě přitáhl k tělu a opravdu svůdně, dávaje si pozor, aby se otřel o lalůček, zašeptal do ucha: „Za to bych tě měl potrestat.“
„He?! Co t-tím myslíš?“ vyjevila jsem se, rudá jako Raikage v nejvyšší míře vytočení, avšak z naprosto odlišného důvodu.
„Asi tě přece jen vezmu na ten rámen,“ popíchl mě, viditelně spokojen s účinkem svého počínání.
„Tobě se tady nelíbí?“ zeptala jsem se již vyrovnaněji, za což jsem převážně vděčila uklidňujícímu šplouchání řeky, ke které jsme se blížili vyšlapanou stezkou vedoucí skrz řídký lesík.
„Mně se líbí všude, když jsem s tebou.“ Následovala zvučná pusa lípnutá na spánek.
„Chodím sem moc ráda, přemýšlet, postěžovat si, zanadávat, vylít srdíčko…Támhle, u toho kamene jsme se málem poprvé políbili,“ připomněla jsem Narutovi onu nechtěnou koupel, stydlivě se kousaje do skráně.
„Kdepak, Sakuro-chan. Poprvé to málem bylo tehdy na terase. Ty šaty ti děsně slušely a s vyčesanými vlasy jsi vypadala totálně skvostně. Při večeři jsem z tebe nemohl spustit oči, kolikrát jsem si hůlkami s nabraným soustem skoro vytvořil díru pro piercing, jak jsem byl mimo.“ Uvolnil sevření, aby v zápětí předstoupil přede mne a s hlavou záludně nakloněnou ke straně, věrně imitující scénu odehranou na spoře osvětlené verandě, mě sebevědomým vstupováním do osobního prostoru opět zahnal do kouta; v tomto případě pevné, nahrubo opracované zábradlí zastoupil do zad se zarývající kmen stromu.
„Hledal jsem tě po celý restauraci, nakonec mě napadlo mrknout se ven. Stála jsi tam, osamělá a krásná, a ztraceně koukala kamsi do tmy. Neodolal jsem. Když jsi na mě zaútočila s tou svatbou, přesvědčoval jsem se, že si jenom něco naivně namlouvám, ale pak jsem se ubezpečil o opaku. Žárlila jsi. Přísahám, že do té doby jsem neviděl nic přitažlivějšího než tvou andělskou, vyděšenou, popírající a vztekem obrněnou tvář, utápějící se v pološeru.“ Poslední větu vysloveně vydechl na rozpálené líčko, to se v tomto pochmurném nečase okamžitě orosilo. Přes vroucí teplo, které svou bezprostřední blízkostí vysílal, mi ve sféře krčních obratlů vyvěral mrazivý čůrek, lenivě se táhnoucí po celé délce páteře.
Odlepila jsem oči od zipu černé mikiny a nebojácně jimi zakotvila v těch nejprůzračnějších kukadlech na světě. Změnilo se toho mnoho. Dnes mě blonďákův upřený, lačný pohled plný něhy a lásky nelekal, jeho paže, zapřené podél hlavy o vysoký listnáč ve mně nevyvolávaly nutkání se co nejrychleji vzdálit, nebo ho pořádně praštit, vzbuzovaly konejšivý pocit bezpečí.
„Do tý doby?“ otázala jsem se se zvídavě povytaženým obočím.
„No, potom jsem měl tu čest zahlédnout pár ještě půvabnějších,“ odvětil s potutelným úsměvem pohotově.
„Nepovídej.“ Doposud nevyužitými horními končetinami jsem chytila tkaničky vylézající z kapuce a nenásilně si ho za ně naaranžovala do potřebné výšky. Naše rty se setkaly ve žhavém polibku. Vždyť jsme měli co dohánět.
Sňal ruce z šimravým mechovím porostlého kmene, levou, od kontaktu s vodou nasáklou rostlinou, ochlazenou dlaň umístil pod lícní kost a palcem ojediněle přejížděl po křivce čelisti, zatímco druhou uchopil citlivý zátylek a vlastními kloubky ho tak chránil od odření na drsném povrchu. Krom šňůrek jsem do pěstí uzamkla i chuchel mikiny a přitáhla si Naruta blíž, ruce jsem mu zamotala do vlasů a přitahovala si ho, dokud jsem nebyla těsně vecpaná mezi ním a nebohým stromem, útlá postava přimáčknutá k vysokému svalnatému tělu. Špičkou jazyka přejel přes dolní ret, jež měl vtažený do úst, a pomalu se dotkl mého. Cítila jsem, jak se žilami žene krev, horká a hustá, a jak mi kůže pod jeho dotekem rozkvétá. Ačkoli jsem hluboce dýchala, nestačilo to, začala se mi točit hlava. Pravděpodobně nechtěl riskovat mé mdloby, tak ubral a velmi neochotně se stáhl, nicméně se stále držel příjemně blízko. Na pootevřená ústa vtiskl tři cudné polibky a další pod ucho, načež si hojně povzdechl.
Zamrkala jsem, když mi na víčko dopadla obří, studená kapka, a omámeně otevřela oči. Záhy se mi snad ještě větší rozprskla o čelo a následující jsem zaznamenala na temeni.
Dle intenzity, snášející se z košaté koruny, už pršelo nějakou chvíli, ale my to nebrali v potaz.
„Co teď?“ optala jsem se zklamaně.
„Nezdá se, že to hned přejde,“ rozumoval s hlavou zvrácenou k zamračenému nebi.
Ach jo, nechtělo se mi to předčasně ukončit kvůli pitomému dešti.
„Co běžně děláš takhle v neděli odpoledne?“
„To ti mile rád ukážu,“ řekl s tajemným úsměvem, energicky mě popadl za ruku a přímou čarou vedl zpět do vsi.
Čím hlouběji jsme se poloprázdnými ulicemi nořili do nitra Konohy, tím vydatněji nás přírodní sprcha kropila.
„Možná ještě stihneme svačinu,“ mrkl na mě Naruto spiklenecky poté, co u krejčovství zabočil za roh. Věděla jsem, kam máme namířeno, ostatně jsem tu sama nedávno byla.
Nad jeho nemístnou poznámkou jsem protočila oči v sloup.
„Nepropásneš příležitost skýtající šanci se zadarmo najíst, co?“ utahovala jsem si z něho dobře nacvičeným sarkasmem.
„To mi připomíná, že jsem se tě úplně zapomněla zeptat, jaká byla oslava na Myoboku,“ pokračovala jsem v popichování. Bylo mi známo, jak smýšlí o žabí stravě, prostě jsem si nemohla nerýpnout.
„Celkem fajn. Po odchodu Zvrhlého poustevníka se tahle žabí sebranka jaksi samozvaně pasovala do role rodiny, rozhodně jsou tomu pojmu nejblíž,“ odvětil, aniž by se na mě ohlédl. I když použil všední tón a nejevil se nijak sklesle, mě to konstatování ohromně zasáhlo. Nečekala jsem, že odpoví zrovna takhle, trochu jsem ho podezřívala, že to udělal schválně. Zabralo to, na žertování jsem v mžiku ztratila chuť.
Ani jsem nedostala prostor se nějak vyjádřit, neboť jsme právě prošli velkými dvoukřídlými dveřmi a ponurou chodbou postupovali do hlavní místnosti.
Zamlkle jsem se šourala za Jinchuurikim a snažila se vypořádat s přívalem neradostných myšlenek.
„Jé, Naruto-kun!“ po šťastném zapištění se z jedné z přilehlých ložnic vyřítila pětice děvčátek a spontánním poskakováním kolem nás od sebe odřízli.
„Ou, tomu říkám přivítání. Jak se máte, netrápí vás tady?“ zajímal se jejich oblíbenec vesele. Stěží bylo rozumět jedinému slovu, protože spustily všechny najednou.
„Co je to tam za řev?“ zaburácel autoritativní hlas odněkud zprava a posléze se mezi futry objevila podsaditá žena s legračně natočenými vlasy.
„Ah, to jsi ty, Naruto-san. Vždycky jsou jako utržené ze řetězu, když se na nás přijdeš podívat. Co máš v plánu, vezmeš je do jídelny? Chystaly jsme se je svolat na svačinu.“
Pro poprask způsobený novou várkou dětí jsem přeslechla zbytek konverzace, nevěřícně jsem čučela na houf shromážděný u blonďáka a nechápala, odkud se tak svižně vyrojily. Posledně jsem sem přišla dopoledne, tudíž byla většina starších svěřenců nejspíš ve škole.
Zvědavě jsem nakoukla do místnosti po levici a nad počtem postelí mi údivem spadla brada. Z přemítání nad životem sirotků mě vytrhlo jemné lapení za ruku. Byl to Naruto, láskyplně se na mě usmál a pokynul, abych ho následovala.
V jídelně čelil obdobnému náporu, v němž se řešil výběr titulu čtené knihy, každý se samozřejmě dožadoval toho svého a vznikla z toho nepřestavitelná vřava. Uklidila jsem se na stranu a s obdivem pozorovala, jak si s těmi prcky umí bravurně poradit. Bylo vidět, že zde strávil hodně času a společnost dětí s totožným osudem ho neskutečně nabíjí. Vehnalo mi to slzy do očí.
Boj o čestné místo na klíně hrdiny Listové vyhrála brunetka, která mi byla odněkud povědomá. Po důkladnějším prozkoumání mi došlo, že je to ta s vylosovanou první cenou v tombole. S roztomile nachovými tvářemi si opírala hlavu o Narutovu hruď a spokojeně naslouchala jeho melodickému hlasu.
Kruci, co to se mnou je? Přece nebudu žárlit na malou holku?!
Rozhozeně si žmoulaje spodní ret, radši jsem se kochala rozjásanými obličeji dětí usazených na koberci u nohou předčítajícího.
Již na začátku úvodní kapitoly jsem zjistila, že i má maličkost neunikla dětské pozornosti. Několik z nich mě pouze němě sledovalo, našli se však i tací, kteří se odvážili navázat řeč. Vyptávali se, jestli jsem ninja, jakou zastávám funkci a zda ovládám nějakou super boží techniku. Narutem ve výšinách nastavenou laťkou jsem je dozajista musela zklamat.
„Chceš vidět mojí sbírku vojáčků?“ překvapil mě zhruba sedmiletý klučík svým smělým dotazem. Než jsem se stihla rozhoupat, za prst mě vlekl do úseku chlapeckých ložnic.
Dle vzoru mého doprovodu jsem si hrcla na zem a trpělivě čekala, až zpod lůžka vydoluje jakýsi oprýskaný kufr. Nato jsem absolvovala dlouhý seznamovací proces, jelikož těch kovových figurek Ikkune, jak se mi představil, vlastnil fakticky požehnaně.
„Co kdybychom si postavili armádu a bojovali proti sobě?“ navrhla jsem spasně, když mi ze všech těch hodností šla hlava kolem. Kupodivu nadšeně souhlasil. Nakonec jsem se do toho tak zažrala, že jsem naprosto nevnímala čas. S dětmi jsem si nikdy předtím takhle nehrála, nevyhledávala jsem to, vlastně jsem ani neměla kdy. Ale bavilo mě to.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se ustaraně, když jsem si všimla, že se na mě hošík upřeně dívá.
„Nic. Je s tebou docela sranda, ale máš divný vlasy,“ pronesl s typickou dětskou upřímností.
„Jo, tohle,“ zasmála jsem se odlehčeně, „takovou barvu mám odmala.“
„A velký čelo,“ přisadil si, načež se zahihňal do přiložené dlaně.
„S tím jsem se taky už narodila,“ procedila jsem skrz zuby. Ten zmetek, nějak mu otrnulo a pěkně si dovoluje! Asi bych mu měla vysvětlit, že pošklebování není hezké.
„Ve skutečnosti to byly komplimenty, Sakuro-chan.“ Otočila jsem se ke vchodu, kde se o obouchaný dveřní rám ležérně opíral Naruto. Ruce měl zaklesnuté na prsou a zvláštně si mě měřil. Polilo mě z toho intenzivní horko. Podezřívavě jsem zašilhala po tom malém vykukovi, který se akorát nevinně zakřenil.
„Na, dám ti kapitána na památku,“ řekl, jakmile jsem vstala, a vsunul mi do dlaně miniaturní napodobeninu známého velitele.
„Em, děkuju,“ vydolovala jsem ze sebe zaskočeně, po zlosti a nebezpečně pulzující žíle jako by se zaprášilo. Mám se co učit!
Maličko vykolejeně jsem se připojila k Narutovi, jež mě okamžitě majetnicky objal kolem pasu a vyprovodil na chodbu.
„Tumáš svačinu, ostatní svůj příděl už spořádali,“ pravil zvesela, podávaje mi od nečistot očištěnou, vtipně pokroucenou mrkev. Po uzření mého nechápavého výrazu se rozesmál nahlas.
„Rámen jsi odmítla, tak jsem se zařídil jinak,“ dovršil svůj žert, po němž to v blonďákovi zabublalo potlačovaným smíchem. Od samého začátku si ze mě utahoval! Mizera! Našpulila jsem pusu a chystala se mu vyčinit, jenže mě předběhl, naklonil se a na zmiňované čelo vtiskl letmý polibek. Když jsem konečně otevřela ústa, hbitě mi do nich vklínil připravenou zeleninu.
„To je ona?“ ozvalo se za námi všetečně.
„Huh?“
„Ta holka, kvůli který jsi byl smutný. Chceš si ji vzít, že jo?“ U zdi postávala ona brunetka, jenž Narutovi během pohádky seděla na klíně, na štíhlý ukazováček si namotávala kaštanový pramen a pátravě si mě prohlížela. Zamýšlela jsem rychle rozžvýkat ukousnuté sousto a rázně to vyvrátit, avšak nevyzpytatelný ninja číslo jedna opět dostál své pověsti.
„Jmenuje se Sakura a ano, jednou si ji určitě vezmu.“
Bolestivě jsem vytřeštila oči, neboť se mi předčasně spolknutý kus vzpříčil v krku. Divoce jsem se rozkašlala a nabrala sytě rudý odstín.
„Jsi v pořádku?“ zajímal se Naruto poté, co mě duchapřítomně poplácal mezi lopatkami.
„S-snad,“ zasýpala jsem v předklonu chrčivě.
„Ne, Sakuru-chan si za ženu vezmu já!“ oznámil nám s horlivým zápalem Ikkune, zjevně přilákaný natropeným rozruchem.
„Ty tak, neumíš ani kloudně počítat,“ posmívala se mu dívčina s rukama založenýma v bok.
„Umím!“
„Neumíš!“
„Umím!!“
„Neum- Áááá, pomoc!“ Přihlíželi jsme, jak se malá provokatérka s rozzuřeným chlapcem v patách žene mizerně osvětlenou halou, pokřikuje na něho a rozjařeně piští. Jevili se tak bezstarostní, až jsem jim záviděla. Pravděpodobně se mi to i zračilo ve tváři.
„Půjdeme?“ otázal se Naruto měkce. Tiše jsem přikývla.
„Ale ne, to je hotovej slejvák,“ zaúpěla jsem pod krátkou stříškou, kde jsme se po zavření vrat sirotčince tísnili. Drobný déšť mi nevadil, leč tohle již spadalo do úplně jiné kategorie. Zimomřivě jsem si přejela po pažích a nepokojně přešlápla.
„Co budeme dělat, zajdeme někam na čaj?“
„Hm, vysedávat po kavárnách se mi moc nechce,“ odpověděla jsem popravdě. Pro dnešek jsem měla společnosti až dost.
„Můžeme si ho dát u mě, pokud to nějak přeběhneme,“ nadhodil nejistě po chvilkové odmlce. Byla jsem strašně ráda, že jsme navázali tam, kde jsme skončili, neostýchali jsme se navzájem dotknout, říct, co si myslíme, ventilovat pocity a dát najevo nejvnitřnější touhy.
„To zní dobře. Tak na tři?“
„Počkej,“ zarazil mě v odpočítávání startu, gentlemansky si rozepnul mikinu, zvedl ji do vzduchu a oběma ji coby deštník přidržoval nad hlavami.
„Raz, dva, tři.“
Již po pár krocích mi bylo jasné, že to valný účinek mít nebude, i když jsme se přikrčili a utíkali prakticky přilepení k sobě. Voda stříkala všude. Přes husté provazce jsem sotva viděla na cestu.
Zpomalili jsme, až když se před námi vyrýsovala povědomá budova a z prapodivné mlhy způsobené odpařováním vystoupily známé schody. Svižně jsme je vyklusali a prochladle stepovali na prahu bytu. Naštěstí Naruto našel klíče hned, spěšně odemkl a pustil mě ve dveřích před sebe.
Doplahočila jsem se do obýváku, prokřehlými prsty si projela vlasy a jala se obhlédnout utržené škody na oblečení. Překvapivě to nebylo tak hrozné. Jakmile se v místnosti objevil Naruto, pochopila jsem proč. Ze směšně k hlavě připlácnutých kadeří mu doslova crčela voda, která se bleskově vsakovala do žlutého, nyní detailně svaly obepínajícího trička. Další známky promočení nesly jeho bílé kalhoty, od kolen durch nasáklé cákanci odrážejícími se s každým krokem od podrážek, což se mi díky vysokým botám vyhnulo. Nemusela jsem pracně tápat nad příčinou zarážející suchosti, ten pitomec mě chránil před deštěm a sebe nechal klidně bičovat silným lijákem.
„Udělám ten čas, ať se zahřeješ,“ oznámil, chystaje se odejít do kuchyně.
„Stůj!“ přikázala jsem mu tónem neumožňujícím neposlechnout. „Ani se nehni.“
Chvatně jsem doklusala do koupelny, kde jsem bafla na koši s prádlem ledabyle pohozený ručník a s vážnou tváří dokráčela těsně k Narutovi. Opatrně jsem mu ho přehodila přes hlavu, přiložila na nejpostiženější místo a opravdu pomalými, krouživými pohyby bříšek prstů mu začala vysoušet slepené vlasy. Výsledek byl skutečně nezaplatitelný, nemohla jsem spustit zrak z jeho opojně přivřených víček, z pod nichž mě hypnotizoval, a především výrazu absolutní blaženosti. Postupovala jsem od spánku na temeno, odtud k zátylku a nazpět, nespěchala jsem, naopak, vychutnávala jsem si to. A nebyla jsem sama. Věděla jsem, že ztrátou rodičů byl ochuzen o všechny tyto věci týkající se péče. A byla jsem odhodlaná mu je vykompenzovat.
Cípem osušky jsem mu něžně setřela pozůstatky průtrže z obličeje a zvolna předmět ze savého materiálu stáhla dolů, takže blonďákovi ve formě válce spočíval na ramenou. Pozvedla jsem pravačku a stejně líným tempem provizorně rozčesávala pramen po prameni.
„Chci ti všechno vynahradit. Dovol mi být tvojí rodinou,“ zaškemrala jsem polohlasně.
Narutovy oči byly velké, milující a hřejivé a upíraly se na mě. Vypadal dojatě.
Pohladil mě po tváři, jemné doteky tu a tam, zkoumal každou křivku, každou hranu, jako kdyby si je chtěl vrýt do paměti. Zatímco do mě dlaní vháněl spalující teplo, otíral se rty o čelo, nos, líce a bradu. Teprve když jsem zavřela oči, překryl má ústa svými. Jeho rty se přizpůsobily mým, klouzaly tam a zpátky, až kůže brněla šimrajícím napětím. Netrpělivě jsem ho zatahala za citlivé chmýří na krku, žádaje o víc. Naše ústa se dál tiskla k sobě, nebyla mezi nimi žádná mezera. Přejel po horním rtu jazykem a zkusmo ho ochutnal, než smyslně vsál ten dolní. Bylo to vábivé. Dráždivé. Slabě jsem zasténala, uvolnila čelist a nedočkavě vyslaným průzkumníkem hledala toho jeho. Přivítali se vroucně, jako dlouho po sobě pátrající spřízněné duše.