Uzumaki Hikari: Příběh kunoichi z listů. Díl 8.

Hikari nakonec zůstala v nemocnici týden. Onen starší medik, který ji měl na starosti během jejích prvních dnů v Listové se stal tak trochu jejím osobním doktorem, byl nakonec nejlépe seznámen s Hikariiným zdravím a možnými riziky pro ně. Hikari se sice cítila dobře už čtvrtý den, ale Hirano Ichiro (tak se jmenoval) byl tentokrát neoblomný. Musela zkrátky vydržet další tři dny v nemocnici kvůli všemožným pozorováním a testům, než se medik ujistil, že nedojde k recidivě, a také, že nemoc nepoznamenala čakrový oběh v jejím těle. Ty tři dny se mohla ukousat nudou, a jediným rozptýlením pro ni byla návštěva obou kluků, kteří za ní zašli jí oznámit, že jakmile opustí nemocnici, začnou zase pohromadě trénovat.
I když byla za jejich návštěvu ráda, Hikari si všimla, že něco není tak docela v pořádku. Ryuuko zůstával většinu času zamlklý, a to víc, než bylo u něj zvykem. Často ji zkoumal pohledem, jakoby se snažil u ní něčeho dobrat. Skoro si myslela, že si při jídle pokecala nemocniční pyžamo, ale nic takového to nakonec nebylo. Nepodařilo se jí však přijít na to, co se na ní Ryukovi nezamlouvalo a nakonec to přičetla faktu, že se u ní spustil sharingan. Od Hinaty přece věděla, že mezi Uchihy a Hyuugy je zlá krev.

Když ji konečně sedmý den v poledne pustili z nemocnice, Hikari se nedočkavě rozběhla ulicemi domů, a jakmile se pořádně nacpala ramenem v Ichiraku, vyhledala kluky na cvičišti, kde je proháněla Anko.

„Tak tady jsi, marode!“ šklíbila se na ni Anko už z dálky a zamávala jí. Hikari se k nim připojila, celá natěšená, a už už se chystala začít zkoušet to, co dělali kluci – chodili po rukou na vodní hladině.
„Brzdi, brzdi,“ zarazila ji sensei. „Tvoje nadšení ti je ke cti, ale ty začneš hezky zvolna – dvacet koleček kolem Listové.“
„Có?“
„Slyšelas. Nebo se snad chceš po tréninku vrátit do špitálu a ztvrdnout tam další dva tejdny?“
Na to se Hikari kysele ušklíbla.
„Vidím, že si rozumíme. Tak sypej,“ zakřenila se na ni Anko.

Brzy Hikari zjistila, že dvacítka koleček bude na její rozcvičku až až. Když konečně doběhla, rozkašlala se a musela se napít, aby to přešlo a cítila se unavenější než před svou nemocniční epizodou. Sensei tedy nechala zrzavou dívku vydýchat, a pak ji nahnala na poněkud mírnější příděl kliků, dřepů a sklapovaček, než mohla konečně začít s procvičováním taijutsu. Ke cvičení technik se Hikari ten den už nedostala.

Konečně Anko jejich trénink ukončila, a když se sesedli na padlý kmen, obrátila se na své studenty.
„Něco tu pro vás mám,“ mrkla na ně a z velké vnitřní kapsy svého kabátu vylovila tři lejstra. Zamávala jimi všem třem před očima.
„Tohle jsou přihlášky na chuuninské zkoušky, které se budou konat už za měsíc. Chci vás na ně jmenovat, protože jste se toho naučili dost, zvlášť během poslední naší mise. Protože jsem jednou ze zkoušejících, budeme se teď vídat proto trošku méně, ale flákání vám vřele nedoporučuju. Pokud se chcete zkoušek účastnit, vyplňte je a poté je společně odevzdáte v místě registrace, které vám ještě oznámím. Nemůžu dost zdůraznit slovo SPOLEČNĚ. Pokud se jeden z vás na zkoušky necítí, nebude se zkoušek účastnit nikdo z týmu. Takže, pokud mezi sebou máte cokoliv nevyjasněného, vyříkejte si to. Během zkoušek na to bude pozdě,“ upozornila je pro změnu vážně, až je tím skoro polekala.
Jeden po druhém si vzali přihlášky, a jen koukali na obláček dýmu, který spolu s pufnutím byl znamením odchodu jejich sensei.

Hikari se zamračila a pak se obrátila na kluky. „Co to mělo být, to ….o věcech, co si máme vyříkat? Vy dva jste se nějak rafli?“
„Ne,“ odpověděl Ryuko odměřeně. Hikari se zarazila. Kluci jsou na mě naštvaný? Střelila pohledem po Yomim, který ji a Ryuka sledoval zachmuřeně, a zdálo se, že vyčkává.
„Co je? Co jsem provedla?“ rozhodila bezradně ruce. Nebyla si ničeho vědomá. Ryuko se zakabonil ještě víc a mlčel. Hikari začala vřít krev v žilách. Tohle občas na Ryukovi nesnášela. Yomi zakoulel otráveně očima.
„Hele, Ryuko, vyplop to, nebo tu budeme snad do půlnoci. Slečně to jaksi nedochází. Sice vás mám rád, ale nehodlám tu hladovět kvůli tomu, že se jednomu nechce mluvit a druhej má dlouhý vedení,“ založil si ruce na hrudi.
„Fajn,“ zamračil se Ryuko ještě víc.
„Hikari, co znamená slovo tým?“
„Co je tohle za blbou otázku?“
„Blbou otázku? To ještě uvidíme. Odpověz, buď té dobroty, ano?“ Sakra. Je fakt naštvanej, když začal mluvit takhle spisovně - a navíc na mě, ale proč, krucinál?
„Tým je skupina lidí, spolupracující za účelem dosažení vytyčeného cíle,“ ocitovala učebnici protivným tónem. Nemohla si prostě pomoct. Co má tohle dělat s tím, že je na mě naštvanej?
„Správně,“ přikývl. „Jaké je postavení členů v týmu?“
„Co má tohle znamenat? Jasně, že rovnocenný, pokud se teda nedohodnou jinak.“
„To se chci ptát já tebe,“ koukl na ni přísně. „Když nás napadli ti Zvuční, jednala jsi na vlastní pěst – a ne, nezkoušej mi tvrdit opak!“ zvýšil hlas, aby ji zarazil, protože se chtěla ohradit. „Prostě ses rozhodla a postavila jsi nás před hotovou věc, a stejně tak i naši sensei! A to proč?“
„Co to plácáš?“
„Pravdu a nic než pravdu, Hikari,“ vmísil se do toho suše Yomi. „Vlastně jsem se divil, že tě sensei neseřvala jak malýho fracka, když bylo po boji.“
Hikari na ně zůstala civět s otevřenou pusou, zaskočená tak nehorázným obviněním. Ryuko toho hned využil.
„Co tě známe, slýcháme od tebe, jak Naruto a vlastně i ty nesnášíte Sasukeho, protože je namyšlený a snaží se všechno řešit sám, jelikož zbytek svého týmu bere jako přítěž. Že to dokonce štve i jejich senseie Kakashiho, že ano? Tak mi řekni, jak jsi tehdy na té plošině jednala jinak?“
„Ale já...já to takhle...“
„Nemyslela? Mám pocit, žes nemyslela vůbec!“ utrhl se na ni Ryuko a konečně dal průchod svojí frustraci.
„Hej, brzdi trochu, Ryuko!“ ozval se i Yomi hlasitě. „Důvod, proč je Ryuko tak naštvanej, je hlavně ten, že ty NEJSI jako Sasuke – ale najednou jsi tak začala jednat a na nás ses vůbec neohlížela. Beru, že nechceš, aby se nám něco stalo jenom proto, že si pro tebe zas bude chtít někdo přijít, ale takhle to mezi náma fungovat nemůže. Všichni jsme věděli, že jakmile se z nás stanou geninové, nebude to jednoduchý. Že budeme postupně dostávat mise, kde hrozí zranění nebo smrt. To je prostě práce shinobiho. Ale jestli se tohle bude opakovat, ty sebe sama zabiješ, a my budeme moct leda bezmocně přihlížet, a skončíme tak, že se o nás bude povídat, jak jsme parťačku nechali chcípnout. Tohle fakt chceš?“

Hikari sklopila hlavou a zavrtěla jí. Takhle ji ani nenapadlo o tom všem přemýšlet. Možná i to tolik rozčilovalo jinak velmi klidného Ryuka. Pohled jí sklouznul na ruce. Jak se mi tohle mohlo stát? Tohle jí otřáslo do morku kostí.
„J-já... omlouvám se,“ hlesla zničeně. „Takhle...mě o tom nenapadlo přemýšlet,“ přiznala ztěžka. Protože měla hlavu stále svěšenou, neviděla, jak na to Ryuko kývl. Chvíli tam ještě potichu seděli a rozdýchávali tu bouřku mezi nimi, ale pak už toho měl Yomi opravdu dost.
„Jestli chcete ještě chvíli trucovat jak manželé, prosím, ale beze mě. Jdu se najíst,“ rýpl do obou svých parťáků.
„SKLAPNI!“ vyštěkli po něm unisono. Ukázal jim běloskvoucí úsměv ozdobený senbonem.
„Vidíte, jak se shodnete. Fakt to nechcete dát dohromady?“ zamrkal na ně a vzápětí se dal na úprk směrem k Choujiho oblíbenému podniku.

Když trojice zmizela za rohem přilehlé budovy, z nedalekého vzrostlého dubu seskočila pružně na zem ženská postava.
„Krize zažehnána, výborně,“ pochvalovala si a promnula si ruce spokojeností. S pohvizdováním se vydala na cestu do svého bytu.

Od toho večera se vzniklé hrany mezi nimi začaly rychle obrušovat. Hikari se během týdne dostala zpátky na svou obvyklou tréninkovou zátěž, a po poradě s Anko, kdy se spolu s ní i kluky sešli po tréninku a plánovali, jak trénovat dál, ukázala jim překreslenou pečeť z klanového svitku.
„Tohle je Odporová pečeť. V klanu se používala pro zlepšení tréninku posilováním celého těla a zároveň postupným zvyšováním čakrové zásoby, a také pomáhala nositeli čakru kontrolovat,“ vysvětlovala Hikari. „Má deset stupňů, kde každý stupeň je náročnější než předchozí. Funguje to tak, že po aktivaci pečeti se zvýší odpor vzduchu vůči tělu uživatele, takže to je, jako byste se pohybovali neustále například pod vodou – ale bez toho, aby byli tou vodou nadlehčovaní. Uživatel tento odpor překonává buď pouze tělesnou silou, nebo svaly podpoří kontrolovanou dávkou čakry,“ skončila.
„To nezní vůbec špatně,“ kývl Ryuko. Tahle pečetící technika ho zaujala a pokud se o ni Hikari byla ochotná podělit, znamenalo to, že pochopila, co jí měl za zlé. A dokonce mu dala prostředek, jak zesílit. Yomi tuto techniku také uvítal. Hikari se ji tedy rozhodla naučit, a první stupeň odporové pečetě jim tedy nasadila Anko, jejíž úroveň ve zvládnutí fuinjutsu byla podstatně vyšší než ta jejich. Odporová pečeť ale nebyla to jediné, co se Hikari rozhodla naučit se.

Dalším jejím cílem zvládnutí se stala technika Hiraishin no jutsu. Vlastně to vypadalo jednoduše, když si to znovu a znovu důkladně procházela. To nejtěžší na ní bylo vytvořit si vlastní značku, zbytek už jen vyžadoval precizní kontrolu čakry. Vzhledem k tomu, co už je Anko nutila předvádět na vodní hladině, Hikari napadlo, jak by svoje cvičení na kontrolu čakry mohla vylepšit. A tak, když měli po tréninku a rozešli se domů, Hikari se často vracívala k řece a snažila se pomocí vlastní čakry odebrat z řeky vodu a udržet ji v ruce ve tvaru koule o velikosti pomeranče. A protože ji nebavilo věčně se nahýbat ze břehu ke hladině, trénovala rovnou na ní.

V těch dnech se také vrátila i sedmička ze své mise. Hikari si s Narutem popovídala, když se jim oběma třetí den toho týdne sešlo volno. Naruto si všiml, že když si zas jednou stěžoval na Sasukeho, trochu se u toho ošívala, ale protože se živě zajímala o to, co jí řekl o Zabuzovi a jeho společníkovi jménem Haku, brzy na tuhle podivnost zapomněl. Když se zmínil, jak vlastně Hakua porazil, Hikari zvážněla. A to jsem si myslela, jak jsem na tom špatně. Mít ve své hlavě a v těle ještě někoho dalšího....brr, děsná představa. Co bych dělala, být na jeho místě?
„A...jaký vlastně je? Teda...kromě toho, že je asi pořádně vzteklej z toho jak je zavřenej...“
„Nevim, neměl jsem moc čas se ho ptát,“ podrbal se nejistě na zátylku.
„Zkoušels ho ještě potom...kontaktovat?“
„Ne...jak bych ho měl kontaktovat? Nevím jak na to, dattebayo!“
Takže jsi to..ani nezkoušel, třeba při meditačních cvičeních...“ přemýšlela nahlas.
„To né, no,“ přiznal Naruto neochotně. Chvíli přemýšlel. „A myslíš, že je to dobrej nápad?“
„No jo...o samotě by asi nebylo dobrý zkoušet. Proč se ale nezeptáš Kakashiho? Určitě by ti nějak poradil,“ pousmála se. „A když ne on, tak hokage-sama určitě,“ dodala.

…

Jestli to Naruto udělal, to se nedozvěděla. Mezitím se ze tří týdnů před zkouškami staly dva a Hikari si během přestávek mezi tréninky všímala cizích ninjů, tu a tam procházejících mezi místními. Tou dobou už svému soukromému cvičení na kontrolu čakry přicházela na kloub, a byla si jistá, že do chuuninských zkoušek to zvládne tak, aby už mohla začít rozmisťovat svoji značku, kterou už měla vytvořenou – a že si nad ní opravdu lámala hlavu často dlouho do noci. Během tohoto trénování zjistila, jak šikovné je trénovat pomocí Stínových klonů, i když kvůli tomu párkrát zaspala, než si na to úplně zvykla a odhadla správné množství kopií.

Dnes se rozhodla dát si trochu volnější den a svůj soukromý trénink vynechala – potřebovala si zas jednou pořádně odpočinout. Mířila do čajovny nedaleko hostince Pod Tvářemi a šla si uvolněným, vycházkovým tempem. Sledovala dění okolo sebe, poslouchala cvrlikání vrabců v keři za plotem, stejně jako pokřikování dětí na hřiští, kolem kterého zrovna procházela, když se kolem ní mihla nejprve drobná postavička, následovaná o něco větší, obdařenou hustou kšticí zářivých blond vlasů. Ani se nestačila podivit, když kolem ní prosvištěla červená šmouha v níž rozpoznala Sakuřin obvyklý úbor. Zvědavá na to, co jí ti dva provedli, si pospíšila za nimi.

Naskytla se jí scénka, která zaváněla malérem – Konohamaru (to byla ta první šmouha) visel za krk v sevření o dost staršího chlapce s čelenkou Písečné vesnice a Naruto jen bezmocně běsnil. Rozběhla se oběma na pomoc, protože Sakura stála nedaleko u ní a k ničemu se neměla. Nechápu, co na ní Naruto vidí, klidně ho nechává v louži, napadlo ji, když jí najednou projelo ošklivé zamrazení s pocitem nebezpečí. Okamžitě se otočila po jeho zdroji. Právě včas, aby viděla Sasukeho, který se nakonec rozhodl pomoci Konohamarovi i Narutovi.
„Sasuke, za tebou!“
Mladý Uchiha se po ní zaraženě ohlédl, ale pochopil až tehdy, když se ozval zrzavý kluk s tykví zavěšenou na zádech, patřící k tomu hrubému z Písečné – Kankurovi, jak se záhy doslechla. Blondýna, tvořící třetího člena Písečného týmu se snažila uklidnit situaci a její výraz Hikari utvrdil, že s tím klučinou s tykví není něco v pořádku. Představil se jako Gaara a poté co si na Sasukem vyžádal, aby se mu představil, upřel oči na ni.
„A ty jsi?“ pozoroval ji skoro hladově.
„Uzumaki Hikari,“ snažila se znít stejně vyrovnaně, jako Sasuke. Stálo ji to hodně úsilí.
„A já jsem Uzumaki Naruto, dattebayo! Zapamatuj si mý jméno!“
„Naruto,“ zapředla Sakura nebezpečně. „Jestli sis nevšiml, tebe se nikdo na nic neptal,“ setřela ho.
„Co tady vůbec dělaj?“
„Seděl sis na uších? Nebo máš vedení dlouhý jako obvykle, TUPČE?“ posmíval se mu Sasuke.
„Už s tím sakra přestaň, dattebayo!“
„Donuť mě, TUPČE.“
„Bohové, vy jste jak malí,“ odfrkla si Hikari, čímž se jí podařilo upoutat pozornost. „Ta bloncka to říkala. Jsou tu na chuuninské zkoušky. Anko nám už na ně dala přihlášku. Nejspíš tu potkáte další týmy z cizích vesnic, takže by bylo fajn, Naruto, kdyby ses vyvaroval pitomostí – jsou to hosté a špatné jednání vůči nim kazí pověst vesnice. A tohle ti nepromine ani Iruka, ani stařík.“
„Chuuninský zkoušky?“
„Jo. Když jimi úspěšně projdeš, budeš moct chodit na náročnější mise a už nebudeš jen genin. Jestli chceš být někdy hokage, budeš je muset udělat,“ pomohla Sakura Hikari s vysvětlováním.
„Tak to se na ně taky přihlásím a tomu kočičímu mizerovi se zmalovaným ksichtem nakopu p**el, dattebayo!“
„Tak o tom si nech zdát, TUPČE.“
„Jestli chceš mít taky barevnej ksicht, tak pokračuj, Sasuke!“ vystartoval Naruto po černovláskovi.
„Dokážou se ti dva někdy nehádat?“ podívala se Hikari na Sakuru.
„Jo. Když spí, nebo když jde o život,“ ušklíbla se Sakura mrzutě. „Většinu času jsem pro ně vosk. No nic, už musím. Kakashi-sensei sice chodí pozdě, ale to si my dovolit nemůžem. Zatím čau!“

…

Klid v čajovně, kterému se jí dařilo oddávat dobré dvě hodiny, skončil, když se k ní na zahrádku čajovky přiřítil Naruto, vítězně mávající přihlašovacím lejstrem.
„Vidíš? Vidíš? Nakonec přece jen ty zkoušky budu dělat a všem ukážu, dattebayo! Naučí se mě uznávat!“vrtěl se na podušce naproti ní, div jí nepřevrhl její šálek i s konvičkou.
„Klídek, klídek! Takže Sasuke je rozhodnutej...to je mi jasný. Tohle by si nenechal ujít. Ale co Sakura? Cití se na to? Víš, že přihlášky musíte odevzdat všichni najednou, že jo?“
„No jo,“ zaváhal Naruto a nakrčil starostlivě nos, jak se pohroužil v přemýšlení.
„Ne. Ta nás nepotopí. Půjde do toho taky.“
„To není to, o co si dělám starosti, Naruto. Půjde do toho hlavně kvůli Sasukemu, víš jak po něm vzdychá i teď. Nechtěla by, aby se na ni naštval, protože se ona necítí na zkoušky. Ale Anko nám říkala – a myslím, že tentokrát si nedělala srandu - že na zkouškách se občas umírá. Pokud na to Sakura nemá a přihlásí se, jen aby vám dvěma vyhověla, budete ji mít na svědomí,“ řekla přemýšlivě. Jako jsem mohla mít na svědomí já svoje parťáky na poslední misi...pošklebovalo se jí její špatné svědomí.
„Hele, Sakura je dobrá! Naučila se chodit po stromě dřív, než Sasuke!“
„Nesnažím se ji pomlouvat, jen...vím že občas jsi pěkně zbrklý a nepřemýšlíš. Ale víš co? Otočíme list,“ rozhlédla se opatrně. „Jak to jde...s tvým spolubydlícím?“ přešla do šepotu.
„É -“
„Aha. Neptal ses.“
„Né no...“
„On by mohl být tvoje velká výhoda, pokud...se ho naučíš zvládat. Víš, říkala jsem si, že jestli si pamatuje, co uměli jeho předchozí ...spolubydlící, tak zná určitě drsný techniky, a tak...“
„To mě nenapadlo,“ zamrkal blonďáček. „Hele, když už jsme u toho, co to děláš po večerech u řeky? Normálně si touhle dobou čteš doma...“
„Soukromej, tajnej trénink.“
„Fakt? A čeho? Naučíš mě to taky?“
„Zatím ti to nepovím. Možná bych tě to mohla naučit, ale nejdřív -“ přešla k malé fontánce na zahradě a před Narutovýma očima z vody vytáhla a zformovala čakrou kouli vody - „- by ses musel naučit chodit po vodě, a pak tohle,“ soustředila se usilovně na průhlednou kouli chladivé čiré tekutiny.
„Tý kráso....“ vydechl Naruto. Hikari jen kývla a přestala se soustředit. Voda se šplouchnutím stekla zpět do fontánky.

…

Do chuuninských zkoušek zbýval necelý týden, když své hrátky s vodou vypilovala natolik, že si byla schopná s koulí vody hrát, jako s míčkem, jen s ní musela být stále v kontaktu. Usoudila, že by to na první pokusy s technikou Hiraishin mohlo stačit. Pečlivě rozmístila několik značek po cestě mezi jejím bytem a cvičištěm, a na několik dalších míst v Konoze, včetně střechy Ichiraku, nemocnice a před dveře kanceláře hokageho. Pět dní před zkouškami se pozdě večer vyplížila na cvičiště, zatajila dech a jako ještě snad nikdy se soustředila.
Povedlo se!
…

Nadešel den, na který se jedenáctka připravovala už měsíc. Yomi, Hikari a Ryuko se sešli u mostu, kde se většinou rozdělovali, když se vraceli domů z tréninků. Dohodli se, že vyrazí raději dřív, aby si mohli co nejdůkladněji prohlédnout další účastníky zkoušek. Ryuko se podělil o to, že spolu s nimi byli na zkoušky přihlášení i další dva členové klanu Hyuuga – Neji spolu s týmem pod Gaiovým vedením a Hinata, s Kibou a Shinem, které přihlásila Kurenai. Hikari tedy přidala ke společným informacím i fakt, že sedmička by měla dorazit také.
„Jestli tam bude i Asumův tým, vážně to bude vypadat málem jako ročníkovej sraz,“ zasmála se.
„Tak jdeme,“ kývl na ně Ryuko. Anko jim neprozradila podrobnosti, takže si sebou na zkoušky vzali výbavu jakoby šli na týden do terénu, bez možnosti vařit nebo lovit. To znamenalo, že s sebou měli hromadu věcí, uložených ve skladovacích svitcích, na nichž si Hikari už nějakou dobu trénovala základy fuinjutsu. Každý z nich měl tři nebo čtyři, bezpečně uložené v pouzdrech. Kousek od akademie, kde se přihlášky měly odevzdat, se zastavili. Yomi koukal na skupinky, vcházející dovnitř.
„Hele, vážně se musíme trmácet po schodech jako všichni?“
„Nemusíme. Víme, kde je třistajednička,“ uculila se vědoucně Hikari.
„Tak na co ještě čekáme?“ kývl na ně Ryuko.

Naštěstí pro ně bylo dost horko na to, aby byla většina oken na akademii otevřená kvůli větrání. V klidu zašli na stranu, našli si okna třídy, kam měli dorazit a hezky po zdi kráčeli nahoru až k oknům chodby, vedoucí k třídě. Oknem vlezli do chodby právě včas, aby se střetli s Písečnou trojicí, kterou už Hikari znala díky jejich incidentu s Konohamarem a Narutem. Koukali se na ně dost divně.
„Copak? Ještě jste nikoho neviděli přijít oknem?“ uculila se na ně Hikari.
Všichni tři z Písečné si svorně odfrkli a nechtě tak ukázali jistou vzájemnou podobnost. Počkali, až odevzdají přihlázky a následně je napodobili.
„Zdá se mi to, nebo to jsou sourozenci?“ koukl na ně Yomi.
„Myslím, že ne,“ pokyvoval Ryuko hlavou.
„Možná jo, no..“ pokrčila Hikari rameny a spolu s kluky vklouzla dovnitř, k oknům.

Zjistili, že spolu s Písečnými a týmem z Travní vesnice tam jsou první.
„Hikari, ty vypadáš, žes je už potkala,“ nadhodil Ryuko tiše.
„To jo,“ přikývla Hikari a v rychlosti je spravila o tom, jak se ona a tým sedm setkali s Gaarou a jeho společníky.
„Na tom Gaarovi je něco divnýho,“ ošil se Yomi.
„Taky z něj nemám dobrej pocit. Ale nechoval se zas kdovíjak špatně. Na druhou stranu, má děsně studený oči,“ přikývla Hikari. Ryuko přistoupil k oknu.
„Na to že do začátku zkoušek zbývá pětadvacet minut, si naši dávají dost na čas,“ poznamenal.
„Základní pravidlo, Ryuko – místní chodí nejpozději,“ zašklíbil se Yomi.
Ryuko to neuznal za hodno odpovědi a tak spolu sledovali přicházející – dva týmy z Deštné, další z Kamenné,...a konečně první tým z Listové. Neznali však ani jednoho z tohoto týmu, byli o tři až čtyři troky starší, než oni.

„Hele, taky máte pocit, že tu jsme...jedni z nejmladších?“ nadhodila pět minut před začátkem Hikari.
„Hm,“ přikývl Ryuko a Yomi ho napodobil. To už ale vešel tým Gai.
„Dali jste si načas,“ poznamenal Yomi místo pozdravu. Neji ho zpražil pohledem, ale neřekl nic.
„Kde máte Leeho?“ zajímal se Ryuko.
„Trval na tom, že si vyzkouší Uchihu, celej se na to tetelil,“ pokrčila rameny Ten-ten. „To proto jdeme až teď,“ dodala a spolu s Nejim poodešla od dveří, protože se dovnitř drali další.
„Aha, takže sedmička už je na cestě,“ pousmála se Hikari. „Nazdar Ino,“ poznala Hikari okamžitě světle blond vlasy a usmála se.
„Tak už jste tady,“ všimla si. „Ahoj,“ opětovala úsměv.
„Takže jste nakonec nemuseli Shikamara budit?“ zašklíbil se na ně Yomi.
„Pfft,“ odfrkl si jmenovaný.

Ručičky hodin ukazovaly už jen deset minut do avizovaného začátku zkoušek, když se konečně do třídy dopachtil i Lee s týmem sedm. Hikari zamrkala, protože Sasuke se tvářil, jako by žvýkal v puse celý citrón – navíc nezralý, zatímco Naruto vypadal, že neví, zda má být víc nadšený z toho, jak Sasuke dostal nakládačku no jo, vždyť se mu vybarvuje monokl!, nebo zaražený z toho, jak to mohl zvládnout někdo, kdo nemá dost čakry ani na E techniku. Jasně, že se Ino hned pověsila na Sasukeho a Sakura ji za to začala seřvávat.

Náhle v koutku oka zahlédla Hikari mihnout se povědomě světlou kštici. Co? CO tu dělá Kak.... zajíkla se a honem se otočila zády k majiteli stříbřitých vlasů, bledá tak, že by se v ní krve nedořezal.
„Hikari? Co je, Hikari?“ zamračil se Yomi, nepříjemně polekaný a Ryuko se začal rozhlížet po tom,co mohlo tolik vyděsit jeho parťačku. Hikari ale byla příliš v šoku, než aby byla schopná hned odpovědět. Mezitím se za jejich zády začal odehrávat hovor.
„Hej, klidněte se trochu. Povykujete tu jako školačky. Tohle není žádný piknik.“ sledoval Ryuko obrýleného staršího chlapce se stříbřitými vlasy, kráčejícího k nim. Periferním viděním si všiml, jak sebou Hikari při zvuku jeho hlasu cukla.
„Kdo si sakra myslíš, že jsi?“ vyjela po něm Ino.
„Yakushi Kabuto,“ představil se čtyřočko. „Víte, dost lidí je tu nervózních kvůli zkouškám. A tamhleti z Deštné mají dost vznětlivou povahu. Nechcete je naštvat, to mi věřte,“ odmlčel se a usmál. „ Těžko vám to vyčítat, jste nováčci přímo z akademie. Ale připomínáte mi mé mladší já,“ dodal s oněco větším milým úsměvem. Yomi ho nedůvěřivě sledoval. Hikari by se přece někoho napohled tak sympatického nebála. Jestli z nej byla vyděšenější než z toho bělovlasého na misi, měla k tomu určitě dobrý důvod. Postavil se tak, aby ji kryl, ale také, aby celý rozhovor mohl sledovat. Jednou rukou opatrně Hikari objal. Tohle konečně začalo mít žádoucí účinek. Cítil, jak se Hikari pod jeho dotekem pomalu uvolňuje a přestává se třást.

„Kabuto, že? Ty jsi tu podruhé?“ zeptala se Sakura.
„Ne. Jsem tu posedmé.“
Všichni kolem něj vydechli nepříjemným údivem.
„Zkoušky se konají dvakrát do roka, takže tohle je můj čtvrtý rok.“
„Takže toho o zkoušce určitě hodně víš,“ vyzvídala Sakura.
„Dalo by se to tak říct.“
„To je skvělý,“ rozzářil se Naruto.

„Yomi,“ slyšel Shiranui junior šeptnout Hikari. „Nevěř mu ani nos mezi očima. On je Orochimarova pravá ruka. To...on mi...ubližoval.“ varovala ho tak vážně a naléhavě, až jej zamrazilo.
„To bychom ale měli...“
„Já vím, ale komu, teď těsně před začátkem?“ konečně se na něj Hikari podívala a schovala se za něj tak, aby ji Kabuto neviděl. „Nesmí vědět, že my víme. Dej mi chvíli...snad...to zvládnu – dělat, že ho neznám, aby si myslel, že mi Yamanaka vymazal paměť kompletně jako laskavost,“ špitla Hikari ještě a zas sklopila oči, předstírajíc, že něco hledá v pouzdře na stehně.

„To ale znamená, že jsi neprošel,“ ozval se Shikamaru.
„No...jo, přiznávám,“ uculil se Kabuto rozpačitě.
„Takže...chuuninské zkoušky jsou těžké? Jestli jo, tak to bude pěknej vopruz.“
„Hmm...jste roztomilí,“ Kabuto se uculil, když viděl, jak vražedně po něm Sasuke koukl, „takže se s vámi podělím o pár informací,“ vytáhl Kabuto z kapsy pár kartiček.
„Tak karty, jo?“ odfrkl si Sasuke.
„Správně. Nin-info karty.“
„Nin-info karty?“ divil se Naruto. Asi už nevydržel být déle zticha.
„Jsou to karty, které na sobě mají mojí čakrou vypálené informace,“ vysvětloval Kabuto. Klekl si a svůj balíček karet položil před sebe na podlahu. „Tahle kartičky jsem si vyrobil za ty čtyři roky, co se účastním zkoušek. Dalo dost práce sesbírat všechny informace, co v nich mám,“ mluvil Kabuto dál.

„Takže...tohle bude nejspíš ten špion, který informoval Zvučné o Hikari,“ špitl Yomi Ryukovi, který celou debatu pozorně sledoval. Bledooký mu jen sotva znatelně přikývl.

„Mám tu kolem dvou stovek kartiček. Na koho se teď mrknem?“ lízl si kartu z vršku balíčku. Když ji otočil lícem navrch, všimli si všichni, že je prázdný.
„Vypadá to, že jsem si z vás dělal prču, co? Ale když uvolním čakru do této karty, informace se hned objeví...“ pousmál se a udělal, co právě popsal.
Všichni se naklonili blíž, aby lépe viděli. Na kartičce se objevila mapka.
„Tady můžete vidět, kolik lidí z jakých zemí se zkoušky účastní. Kolik zemí myslíte, že dělá zkoušky společně? Říkají, že je to dobrý způsob, jak udržovat úroveň ninjů všude stejnou.“
„Říkají?“ rozhodl se Sasuke zapojit do debaty.
„Ve skutečnosti je to trochu jinak. Cílem je vytvořit stejné měřítko pro všechny ninji a zlepšit tak sousedské vztahy mezi jednotlivými zeměmi.“
„Có?“ nechápal Naruto.
„To je ale kravina,“ ohrnul nad tím nos Shikamaru.
„Kdyby to tak nebylo, slabé země by byly napadeny těmi silnějšími a následně by byly asimilovány – prostě by se staly součástí té země, která je dobyla. Vypukla by válka. A tak je důležité tyhle věci dělat spolu.“
„Asi jo, no...“ připustil Nara junior.
„A..co informace o konkrétních lidech? Máš je?“ rozhodl se Sasuke využít této malé přednášky.
„Záleží na tom, koho máš na mysli,“ pokrčil Kabuto rameny. „Povíš mi něco o té osobě?“
„Ano.“
„Měj ale na paměti, že informace o letošních účastnících nemám úplné, někteří se účastní zkoušek zde v Listové poprvé, ale už je třeba podstoupili, byť neúspěšně, v jiných vesnicích. Potřebuji vědět aspoň něco o těch, které po mě chceš.“
„Dobrá...takže...zajímají mě Gaara s Písečné a Rock Lee.“
„Vida, znáš je jménem, výborně. Tohle bude snadné,“ pousmál se Kabuto a po chvilce soustředění z balíčku vytáhl dvě karty.
„Tak tedy, nejdřív Rock Lee. Je o rok starší než vy, stejně jako jeho týmoví společníci. Velitelem jeho týmu je Maito Gai. Historie misí: 20 splněných D misí, 11 splněných C misí. Vyniká hlavně v Taijutsu, v němž se za poslední rok pronikavě zlepšil. V ostatních stylech boje už to tak zajímavé není. Minulý rok vzbudil pozornost jako talentovaný genin, ale chuuninské zkoušky se teď účastní poprvé, stejně jako vy. A teď, další v pořadí, Gaara,“ odmlčel se.
„Co se týče misí, má osm splněných C misí a jednu B misi. Moc informací o něm nemám, protože je z cizí země, ale je teda mazec, že už má za sebou Béčko. Podle toho co vím, se ale z každé mise vrátil bez jediného škrábance.“
„To si děláš srandu,“ vydechl Shikamaru.
„Co to vlastně je za týpka?“ dumal podmračeně Naruto.

To už se konečně Hikari sebrala a přešla k nim.
„Ale no tak, vzpomeň si. Potkali jsme je, Když měl Konohamaru tu smůlu, že vrazil plnou rychlostí do jeho bratra loutkáře. Zacvičil s tebou pěkně,“ koukla opatrně na Kabuta. Ten se mile uculil.
„No jo...máš recht, vzpomínám si. Mluvil jak na pohřbu.“
„Ale jsou tu geninové, kteří mají za sebou A misi. Jako tady...Uzumaki Hikari, že?“
„Hm? My...se známe?“ zamrkala udiveně.
„Ne, osobně ne,“ zavrtěl hlavou Kabuto.
„Počkej...Hikari, vy máte za sebou Áčko? Proč ses nepochlubila?“
„Protože to místy bylo dost ozlomkrk. A protože to původně bylo Céčko.“
„Tak moment, Sasuke, jakto, že...“ nebylo Narutovi dopřáno otázku dokončit.
„Sklapni tupče. Je lepší když nás podcení. A kromě toho, my jsme měli pořádnou kliku,“ zasyčel mu tichounce do ucha, ale dost výhrůžně na to, aby Naruto sklapl.
„Když se na to tak dívám – Listová, Travní, Písečná, Zvučná, Vodopádová – hodně skvělých geninů dorazilo na dnešní zkoušku. I když – Zvučná byla založena teprve minulý rok, a je to malá vesnička, takže zatím není moc známá. Ostatní vesnice jsou ale narvané talentovanou mládeží.“
„To...mi moc sebevědomí nedodalo,“ pípla Hinata.
„Takže...to znamená, že...“ přemýšlela Sakura nahlas.
„Ano. Všichni tady jsou geninskou elitou svých zemí.“

Rozhostilo se ticho, jak na ně dolehla tíha těch informací a Hikari si všimla, že se ručička hodin posunula k celé. Sakura vypadala, že chce něco říct viditělně nervóznímu Narutovi. Ale než stačila cokoliv pořádně říct, Naruto se najednou narovnal, ukázal na celou třídu před sebou, plnou lidí a zařval dost hlasitě na to, aby Hikari nadskočila leknutím.
„Jmenuju se Uzumako Naruto! A s váma neprohraju, vy šmejdi!“
„Bohové, ty seš ale pako...“ zabořila Hikari obličej do dlaně.
Sakura začala naruta škrtit. „Nevšímejte si ho, jen blbě kecá z hladu, nic tím nemyslel!“ usmívala se nervózně do třídy. Hikari si náhle uvědomila rychlý pohyb a přepadl ji pocit nebezpečí. Ustoupila trochu – nehodlala za Naruta slíznout, co sobě i ostatním nadrobil.

Brzy si i zbytek všiml, že Kabuto uskočil a kousek od místa, kde stál, v podlaze trčely kunaie. První útočník se jen zašklíbil a druhému, teď už tomu opravdovému, Kabuto jen o vlásek uhnul.
„Hele..to jsou ti Zvuční,“ hlesl Ryuko.

Ukázalo se, že tak docela bez následku to pro Kabuta nakonec nebylo, jak si zprvu asi myslel. Skla brýlí mu popraskala a o vteřinku později na prázdno zvracel – asi před zkouškami nic nesnědl.

„To má za to machrování s kartičkama,“ pokrčil Shikamaru rameny.
„Kabuto se ale vyhnul, tak jak..?“ přemýšlel polohlasně Sasuke.
I Hikari si s tím lámala hlavu.
„Zvuk,“ odpověděl jim Yomi. „Zvuk o určité frekvenci dokáže tříštit sklo...a jsou přece ze Zvučné, ne?“

Náhle v místnosti práskl menší výbuch a čísi burácivý hlas zavelel:
„Klídek, vy bezcenní parchanti!“
Když se kouř rozptýlil, zahlédli všichni houf jouninů. V popředí stál jeden s děsivě zjizvenou tváří.
„No nazdar...“ vydechl Yomi. „To je von!“
„Kdo?“ podíval se na něj Ryuko.
„Díky za vaši trpělivost. Jsem zkoušející pro první kolo chuuninských zkoušek, Morino Ibiki.“
„Aha,“ polkli svorně Hikari a Ryuko.