Pád měsíce 4. kapitola

Neměla jsem nejmenší ponětí, jak dlouho jsem tam jen tak stála a mlčky zírala na postel před sebou. Přesto jsem ale tušila, že to nebylo nějak extra dlouho.
"Co tady děláš?" Ozval se unavený hlas, patřící Juugovi. Nepatrně jsem sebou trhla. Tohle vůbec neznělo jako ten Juugo předtím… Jistý způsobem bylo tohle milejší… sice s unaveným podtónem, ale přesto to neznělo jako šílenec, kterého právě propustili z léčení.
"J-já…"vykoktala jsem, ale vlastně jsem ani nevěděla, co bych měla říct. "Omlouvám se," vydechla jsem po chvíli a mírně jsem sklopila hlavu. Rozhodla jsem se, že využiju příležitosti a taky toho, že jsem opět schopná se hýbat a raději odejdu dřív než se to zvrtne. Když jsem se, ale otočila na patě, tak jsem za sebou opět uslyšela tichý hlas. V tomhle hrobovém tichu, které kolem panovalo se nedal přeslechnout.
"Počkej" říkal mi. Já ale netušila, jestli bych raději neměla dělat, že ho neslyším a pokračovat dál… přesto mi to, ale nepřišlo správné. Nikdy jsem se k lidem neotočila jen tak zády… ať už mi ublížili jakkoliv. Věděla jsem, že tenhle postoj nejspíš nebude úplně ten nejsprávnější, ale i tak jsem se rozhodla.
"Ano?" zeptala jsem se a otočila jsem se opět čelem k němu. Juugo vypadal dost překvapeně, nejspíš nečekal, že bych zůstala. V jeho tváři, ale bylo kromě překvapení ještě něco jiného… něco, co mi připomínalo výčitky.
"Myslím, že ti dlužím omluvu," začal po chvíli zrzek. Vypadal, jakoby snad hledal ta správná slova na to, aby mohl pokračovat. "za to co se stalo…"
"Cením si toho," šeptla jsem, "přijímám tvoji omluvu," řekla jsem po chvíli, čímž jsem si vysloužila překvapený pohled. Normálně bych se nejspíš takhle neunáhlila, ale viděla jsem na něm, že ho to mrzí.
"Nejspíš ti dlužím vysvětlení… a nevím jak to podat tak, aby to bylo jednoduše jen… občas se neumím ovládat," vydechnul. Chápavě jsem přikývla. Trochu mi to dávalo smysl… navíc mi to z části připomínalo Naruta, který občas taktéž měl problém s ovládáním svého vnitřního démona. "Bojíš se mě," zkonstatoval, "Vidím ti to na očích," dodal nejspíš trochu zklamaně. Nedokázala jsem říct, jestli je Juugo víc ten netvor, kterého jsem potkala před dvěma dny a nebo tenhle… nevinně vypadající ninja. Každopádně jsem věděla, že bude lepší, když si na něj budu dávat pozor… přece jen jsem si další zranění už nemohla dovolit.
"To n-ne," vykoktala jsem. Neznělo to moc věrohodně. "Omlouváš se mi… za něco co udělal někdo… kdo ti byl velmi podobný… přesto, ale jiný… nechal ses ovládnout svými vnitřními démony a…" odmlčela jsem se. Necítila jsem, že zrovna já jsem ten správný člověk, který by mu měl jakkoliv radit.
Na chvíli mezi námi nastala minutka ticha, kterou ovšem opět přerušil Juugo.
"Jsem rád, že tě Karin dala do pořádku… Sasuke mi řekl, co se stalo," řekl a já jsem přikývla. Přestože se Karin nechovala moc přívětivě, byla jsem jí za svoji záchranu vděčná. Takhle jsem alespoň mohla dokončit to, co jsem si slíbila, že udělám… a hlavně to, co dlužím svým přátelům v Konoze.
"Alespoň prozatím," odpověděla jsem s pokrčením ramen. Opět jsem sklopila pohled k zemi a čekala jsem, kdy se mě nechápavě zeptá, co se děje… Ani po minutě tahle otázka, ale nepřišla.
"Takže Sasuke se ti už zmínil?" zeptal se mě Juugo, mírně jsem zavrtěla hlavou až se mi několik tmavě modrých pramenů mých dlouhých vlasů dostalo do obličeje.
"Karin se prořekla… nebo spíš mi něco jen naznačila," vydechla jsem. Nesnažila jsem se skrývat smutný podtón v mém hlase. Jestli se jim tohle totiž podaří, tak… tohle mi členové rodiny nikdy neodpustí… a já… já je nechci zklamat. Nikdy jsem je nechtěla zklamat, i když ne vždy se ke mně chovali hezky. Obzvlášť můj otec.
"Divím se, že si ještě tady… tedy, že se nesnažíš utéct nebo něco podobného," vyklouzlo Juugovi po chvíli.
"Nemám na výběr… Sasuke mě odejít nenechá… bohužel. Jediné co můžu udělat je snažit se zjistit důvody, proč jsem pořád naživu… já… on říkal, že to bylo kvůli tobě," řekla jsem, ale trochu jsem se zarazila. Nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli jsem mu tohle mohla říct.
"Ano, já vím, že je to kvůli mně," přikývnul Juugo. Překvapeně jsem se na něj podívala, ale než jsem se ho mohla zeptat na podrobnosti, tak se trochu zarazil. Nejspíš nad něčím co jsem řekla. "Naživu…" zopakoval po mně Juugo se zastřeným pohledem. Jako by se snad najednou na něčím zamyslel a úplně přestal vnímat realitu kolem něj. "Život… smrt… život… smrt…"
Opakoval pořád dokola. Při jeho slovech mi přešel mráz po zádech. S každým dalším slovem, které vyslovil se jeho hlas zdál… temnější s mnohem nevraživějším podtónem.
"Život… smrt… smrt… zabít… musím… zabít holku," vypadlo z něj po chvíli a upřeně se na mě podíval. Prázdný zuřivý pohled… přesně takový jaký měl i předtím. Pomalu jsem začala instinktivně couvat. Netušila jsem, čím jsem ho asi tak mohla vyprovokovat. Couvala jsem a viděla jsem, jak se mi před očima mění na to, co předtím… Trhl sebou. Ozvalo se zařinčení řetězů, které ho očividně držely na místě, aby nemohl nikam odejít. Zařval. Hrozivý hrdelní křik mě donutil o dalších několik kroků ustoupit dokud jsem nenarazila zády na stěnu. Zamračila jsem se. Rozhlédla jsem se přitom kolem. Chakru jsem měla stále zablokovanou, tudíž jsem neměla moc možností se bránit… a útěk by nejspíš moc nedopadl vzhledem k tomu, jak rychlý byl minule. Další rána, doprovázející zachřestění řetězů.
"Klid…" pípla jsem po chvíli při pohledu na Juuga, který se snažil dostat se z řetězů. "Nic to není… musíš s tím bojovat…" snažila jsem se mu alespoň trochu domluvit. Bohužel to, ale nemělo takový účinek jaký bych chtěla. Spíš naopak. Jakoby ho snad každé další slovo víc a víc rozzuřilo. Další rána. Tentokrát ji následovala další dutá rána, jak se mu podařilo vytrhnout řetěz ze stěny. Tentokrát už jsem nečekala a rozběhla jsem se dopředu. Chytla jsem dveře a prudce jsem je přibouchla. Sice nevypadaly, že by ho dokázaly zadržet, ale přesto alespoň něco. Zády jsem se o ně opřela. Na moment jsem uvažovala, že je zkusím trochu přidržet. Z mého úmyslu mě, ale vytrhla něčí ruka, která mě stáhla na stranu těsně ve chvíli, kdy dveře vyletěly z pantů a s ohlušující ranou narazily do protější stěny.
"Co tady děláš?" syknul. Zvedla jsem hlavu a zadívala jsem se do očí patřících Sasukemu. Měla jsem na něj přesně tu stejnou otázku, ale nedokázala jsem ji vyslovit. V místě, kde mě Sasuke držel jsem měla pocit, že mnou prochází jakýsi elektrický proud. To trvalo, ale jen několik sekund, protože Sasuke mě brzy pustil a sám vešel do pokoje, kde byl i Juugo. Chtěla jsem ho zastavit… ale než jsem se vzpamatovala, tak už bylo pozdě. Nechtěla jsem tam ale jen tak stát a pomalu jsem vyšla za ním. Zůstala jsem, ale překvapeně stát už na prahu. Juugo ležel na zemi v normální podobě a Sasuke se skláněl nad ním. Překvapeně jsem vydechla, ale musela jsme uznat, že se mi jakýmsi způsobem ulevilo.

Po chvíli k nám z chodby dolehly zvuky stále se přibližujících kroků až se nakonec ve dveřích najednou objevila Karin se Suigetsuem.
"Sasuke-kun? Co se tu stalo? Co tu dělá ona?" zeptala se Karin hned jakmile trochu po běhu popadla dech. Přitom ukázala na mě.
"To bych se měl spíš ptát já tebe, Karin," odpověděl Sasuke chladně a otočil hlavu jejím směrem. "To ty ji máš na starost," podotknul. Karin ztuhla v půli pohybu, když si uvědomila, že má Sasuke pravdu a provinile sklopila hlavu.
"Postarejte se o něj, Hinato… ty pojď se mnou," řekl Sasuke. Jeho tón nepřipouštěl žádné námitky, tudíž jsem mlčky vyšla z pokoje rovnou za ním.
"Co jsi tam dělala?" zeptal se mě znova když jsme vedle sebe kráčeli chodbou.
"Myslím, že na to bych se měla zeptat spíš já," vyklouzlo mi. Hned jsem toho, ale zalitovala, když jsem si všimla jeho výraz. "Myslela jsem si, žes odešel…" rozvedla jsem to trochu. Spíš jsem se, ale cítila jako pako.
"Nešlo to přeslechnout," odpověděl s nezájmem v hlase, "Proč jsi tam chodila?" zeptal se mě znova. Tentokrát byl jeho tón jiný….. Takový neutrální.
"Hledala jsem svůj pokoj," přiznala jsem, "no a místo toho jsem našla jeho," pokrčila jsem rameny a radši jsem se dívala před sebe. Byla jsem si jistá, že vím, co si asi teď Sasuke musí myslet a i když to nebyl jeden z těch, co by svoje emoce dával nějak najevo, tak jsem to nechtěla riskovat. "Ale… ze začátku vypadal normálně… já… jak je možné, že se stalo tohle?" vyslovila jsem nahlas věc, o které jsme předtím přemýšlela.
Po mé otázce nastalo tíživé ticho, které nakonec i navzdory mým očekáváním přerušil Sasuke.
"Je dost labilní… neumí se tak úplně ovládat a občas se mu to vymkne kontrole," pokrčil rameny, "dokáží ho vyprovokovat i maličkosti… Někdy jen stačí, abys nakousla téma zabíjení… nebo smrti," dořekl.
"Juugo se zmiňoval, že ví, že je to kvůli němu… to, že jsi mě zachránil, ale já… pořád to nechápu," podívala jsem se na něho a doufala jsem, že mi to vysvětlí. Sasuke, ale mlčky pokračoval v cestě. Zhluboka jsem se nadechla trochu jsem popoběhla až jsem se postavila Sasukemu do cesty a ruce jsem dala před sebe abych ho zastavila. Sasuke se zastavil s nechápavým výrazem a otráveně si povzdechnul,
"Zdržuješ mě," podíval se na mě, nejspíš čekal, že mu hned uhnu z cesty, ale já taková nebyla. Nehodlala jsem dělat to, co mi řekne, pokud to sama nechci.
"Tak mi odpověz," navrhnula jsem mu a čekala jsem. Jeho výraz se nezměnil… pořád mě propaloval pohledem. Nakonec si, ale jen rezignovaně povzdechnul. Nejspíš uznal, že mám právo něco vědět.
"Půjdeme," pokrčil rameny a obešel mě. Tím, že použil množné číslo jsem pochopila, že nejspíš myslel i mě, a tak jsem pohotově vyšla za ním.
"Kam jdeme? Proč?" zavalila jsem ho otázkami zatímco jsem s ním srovnala krok, i když mi to dělalo trochu potíže, protože šel dost rychle.
"Nemá cenu tady už déle zůstávat… my dva půjdeme napřed, Karin, Suigetsu a Juugo nás pak doženou… až se dají dohromady," řekl nezúčastněně,
"Kam jdeme?" zopakovala jsem jednu z mých otázek a přemýšlela jsem. Možná, že tohle je jedna z mých šancí utéct… možná. Přesto jsem si, ale nebyla jistá, že mu dokážu v tomhle stavu utéct… nejspíš bych nedošla daleko.
"Kdybych ti to řekl, tak bys stejně nevěděla o čem mluvím… proto bude lepší když to uvidíš na vlastní oči," řekl. Moc chytrá jsem z toho nebyla, ale mírně jsem přikývla, že jsem ho slyšela. Vrtalo mi hlavou, kam tak asi chce jít. Nevěděla jsem, jestli to bude nějaký další Orochimarův starý úkryt nebo jestli to bude pro změnu něco úplně nového… Nejvíc by mi nejspíš vyhovovala nějaká vesnice. Vesnice, ve které by žili normální lidí… nijak zmanipulovaní.

Zatímco jsem přemýšlela, tak mě Sasuke provázel sítí chodeb, kterou bylo toto místo tvořeno. Ani jsem se nesnažila si zapamatovat cestu. Bylo to zbytečné. Na to abych se tu alespoň trochu vyznala bych potřebovala čas. Spoustu času. Po chvíli jsem, ale ucítila mírný vánek. Překvapeně jsem zvedla hlavu. Viděla jsem to. Světlo na konci tunelu… tedy spíš na konci chodby. Měla jsem nutkání se rozběhnout dopředu, ale to by nejspíš s ostražitým Sasukem po boku nebyl nejlepší nápad. Rychle jsem proto vyšla spolu s ním.
Po pár dalších krocích jsem pod nohama přestala cítit pevnou zem… tedy ne doslovně. Celý úkryt byl tvořený z kamene… proto teď, když jsem stála na normální zemi to byla změna. Zastavila jsem se několik kroků před úkrytem a rozhlédla jsem se kolem. Počasí bylo dneska velmi krásné. S úsměvem jsem přivřela oči a zaklonila jsem hlavu abych si na tvář nechala dopadnout několik paprsků světla, které příjemně hřály. Na moment jsem přestala vnímat okolí, ale jasně jsem cítila Sasukeho upřený pohled, kterým mě sledoval. Možná, že se bál, že mu uteču. Bohužel to nebylo možné. Stáli jsme sice na zemi, ale před námi byl strmý útes… a za námi hustý les a trnité křoví, kterým bych se jen s námahou protáhla. Navíc bez chakry to nebyl dobrý nápad.
"Hned budu zpátky… nic nezkoušej, nebudu daleko," upozornil mě. Mírně jsem přikývla a zatímco se Sasuke opět vydal do temných chodeb úkrytu já jsem popošla ke srázu. Uslyšela jsem zahvízdnutí, a tak jsem se otočila. Sasukeho jsem už ale neviděla. Než jsem stihla začít přemýšlet, co to mělo být, tak jsem uslyšela jakýsi skřek. Zvedla jsem pohled k obloze, na které jsem spatřila ptáka. Nevypadal obyčejně. Byl to obří jestřáb, který byl větší než já. Trochu jsem couvla, protože jsem si nebyla jistá, kde přesně chce přistát.
Těsně nad zemí ještě několikrát zamával křídly, čímž se zvedl silný vítr a rozfoukal mi vlasy kolem hlavy. Momentálně jsem se tím, ale moc nezabývala. Fascinoval mě ten pohled… takhle velkého jestřába jsem ještě neviděla. "Nejspíš musíš být přivolávací zvíře, že?" zeptala jsem se, jako bych snad čekala, že mi odpoví. Chvilku jsem si ho prohlížela. Nakonec jsem sebrala odvahu a pomalu jsem udělala několik kroků blíž k němu. Pomalu jsem zvedla ruku, dávala jsem si pozor, abych neudělala žádný prudký pohyb. Už už jsem se rukou skoro dotýkala jeho hnědého peří, když se kolem rozlehl výkřik.
"Ne!" zmateně jsem se otočila a viděla jsem Sasukeho, který stál pět metrů ode mě. Jeho celkový postoj byl napjatý a výraz neklidný… nechápala jsem dokud jsem se opět neotočila tváří k jestřábovi…