Mise znamenají vše -6-

„Jdu pozdě, promiň,“ prohodila jsem směrem k Hinatě místo pozdravu.
„Ne, to nevadí…“ vzhlédla ke mně. „Sluší ti to.“
Věděla jsem, že to říká jen tak, ze slušnosti, ale i tak mě to potěšilo.
„Tobě taky.“
Navzájem jsme se na sebe usmály a mě tak nějak zahřálo u srdce, cítila jsem, že alespoň někomu tady nejsem úplně ukradená. Nevadilo by mi, kdyby tahle chvíle trvala napořád, ale - jak už u mě bývá zvykem - muselo se něco pokazit.
Uslyšela jsem dívčí hlasy, kroky a chvilku potom vrznutí domovní branky. Podívala jsem se tím směrem a nestačila se divit. Směrem k nám se přibližovaly dvě holky v kimonech, mohli být asi tak stejně staré. Hinata se střídavě dívala na ně a na mě a kousala se při tom do rtu. No super.
„Ohayo, Hinato,“ pozdravila ji ta první a ta druhá se jen usmála, přičemž mě provrtávala pohledem. Snažila jsem se tvářit, jako že je mi to úplně ukradený, ale ve skutečnosti mě to neskutečně sžíralo, víc než byste si dokázaly představit.
„Víš, myslely jsme, že bys mohla jít s námi na festival, ale jestli nechceš, tak nemusíš…“ promluvila ta druhá směrem k Hinatě a i ona se na mě tak podivně dívala. Ani jsem se jí nedivila. Chtěla být se svými kamarádkami a najednou jsem se sem připletla já.
„Umm…“ Hinata naprázdno polkla.
„Já… já už asi půjdu. Stejně jsem nikdy neměla ráda festivaly…“ pousmála jsem se na Hinatu.
„P-Počkej, Kaori! Můžeme jít přece všichni spolu ne? Chtěla jsi poznat nový lidi…“ snažila se Hinata všechno urovnat do pořádku, i když sama věděla, že to není jen tak.
Mlčela jsem, což Hinata vzala jako souhlas. Nový lidi jsem poznat chtěla, to nepopírám, jen jsem si to celý představovala o dost jinak. O dost líp, abych byla přesná.
„Sakuro, Ino, tohle je Kaori. Kaori, tohle jsou Sakura a Ino,“ představila nás Hinata.
Už od toho okamžiku jsem věděla, že ty dvě budu nenávidět.

„Ohayo!“ zakřičela Ino na celou BBQ restauraci, když jsme tam konečně došli. Nechápala jsem, co tu vůbec dělám. Chtěla jsem domů, pryč od tohohle všeho. Chtěla jsem být sama, nepotřebovala jsem společnost lidí, které jsem neměla ráda - a oni neměli rádi mě.
„Ino! A Sakura s Hinatou!“ ozvalo se od stolu kousek od nás.
Podívala jsem se tím směrem a zamrazilo mě. Vedle tmavovlasého chlapce, který byl tak trochu při těle, seděl Shikamaru. Když jsem ho viděla, zase se mi vybavila celá ta mise a udělalo se mi mdlo. Musela jsem na chvíli zastavit a zhluboka se nadechnout.
„Na co čumíš? Dělej!“ řekla Sakura se smíchem a strčila do mě.
Ten vtípek se zase zvrhl, jak nejvíc mohl. Nečekala jsem, že něco takového udělá, takže jsem ztratila rovnováhu a přepadla jsem na stůl, za kterým seděl Shikamaru a jeho kamarád. Ten se jak jinak než převrátil - a vařící polívka přistála Shikamarovi v klíně.

Udělal pár výrazů, které mluvily za vše, a rychle se zvedl od stolu a rozběhl se k chlapeckým toaletám.
„Já… Omlouvám se…“ natáhla jsem za ním ruku, ale to už byl dávno pryč. Ještě chvíli jsem se dívala za ním, dokud jsem nepostřehla pohledy ostatních, směřované ke mně. Byly… ne zrovna přátelské. Stáhl se mi žaludek. Zoufale jsem pohlédla na Hinatu, a když jsem uviděla, že ona se tváří snad ze všech nejhůř, cítila jsem, jak se mi srdce pomalu rozpadá na tisíce kousků. Do očí se mi nahrnuly slzy a já jsem zase nic neviděla. Rychle jsem vyběhla z restaurace a běžela jsem ulicí. Nevěděla jsem kam, hlavně jsem se chtěla dostat co nejdál od tý podělaný restaurace, od těch falešných kamarádíčků a hlavně pryč od Hinaty. Všechno to hrozně bolelo. Byla jsem tak pitomá, že jsem Hinatě věřila. Vážně pitomá. Nejradši bych si dala pár facek. A pak se vrátila zpátky do Kamenný, šla bych za Jun, obejmula jí a už nikdy bych se od ní nehnula. Ani na krok. A na všechno tohle jednou pro vždy zapomněla. Jako kdyby to byla jen nějaká hloupá noční můra…

V toku těch všech myšlenek jsem do někoho vrazila. Rychle jsem se zase vrátila do reality a setřela jsem si slzy, co mi proudem tekly po tvářích.
„Promiňte, nechtěla jsem. Mrzí mě---“ zarazila jsem se, když jsem uviděla, do koho jsem to vlastně vrazila. Byl to Kiba. Překvapeně se na mě díval. Naprázdno jsem polkla. Zase jako nějaký trapný filmový klišé. Je mi z toho zle.
„Kaori…?“ promluvil s nejistotou v hlase.
„Kibo…?“
„Jsi v pořádku?“
Chtěla jsem odpovědět že ano, jenže z mých úst nevycházel žádný zvuk. Jen se němě otevírala a zase zavírala a já přitom neustále mrkala, jak jsem se snažila zadržet slzy, což stejně k ničemu nebylo. Brečela jsem jako na nějakým pohřbu a slzy mě studily do tváří.
Zase jsem se dala do běhu, nesnesla jsem ten jeho pohled. Daleko jsem se ale nedostala. Kiba mě chytl za zápěstí a nevypadalo to, že by mě jen tak plánoval pustit. Jeho teplý dotek mě příjemně zahřál, a i když jsem si to odmítala přiznat – byla jsem za to ráda. Ostatně, mohla jsem se mu vykroutit a utíkat dál, vím, že bych to zvládla… ale… neudělala jsem to.
„Kam… běžíš?“ ptal se Kiba co nejopatrněji.
„Domů,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem ani nevěděla, jakým směrem ten „domov“ je, natož abych k němu dokázala trefit.
„Nestarej se. Poradím si sama.“
Těžko říct proč jsem se snažila ho takhle odbít. Spousta hlasů uvnitř mě řvala, ať toho nechám a ať se konečně začnu chovat jako normální člověk a ať se začnu řídit srdcem. Alespoň trošku. Alespoň někdy. Ale… no… nemohla jsem.
„Chováš se jako blázen. Nech už toho,“ pevně mi stiskl zápěstí, až to zabolelo.
Chtěla jsem ho odbít, chtěla jsem se mu vykroutit a utíkat co nejdál bych mohla.
Chtěla jsem říct, že se můžu chovat, jak chci, ale nedokázala jsem to vyslovit. Sotva jsem pootevřela ústa, jediné co z nich vyšlo, bylo něco mezi skřekem a vzlykem. Ať jsem se sebevíc snažila, nebyla jsem schopná vyslovit ani jednu slabiku. Místo slov jsem ho raději pevně chytila za ruku, jako kdybych ho už nikdy nechtěla pustit. Uklidňovalo mě to. Dokud jsem ho držela, věděla jsem, že neodejde, že mě tu nenechá samotnou.
„O… Omlouvám se…“ vysoukala jsem ze sebe se slzami v očích. V tu chvíli mi bylo všechno kolem naprosto ukradený. Hůř už stejně vypadat nemůžu.
„Za co?“ zeptal se Kiba s úsměvem na tváři.
„Za to… za všechno…“ šeptala jsem a přitom tiše posmrkávala.
Kiba mě pohladil po vlasech. Normálně bych se mu vytrhla, ale teď jsem byla slabá dokonce i na to. Rozklepanýma rukama jsem ho tak nějak mimochodem objala a tiše jsem poplakávala do jeho mikiny. Jakkoli to vypadalo dětsky, trapně a hloupě – bylo mi to jedno. Cítila jsem tak konečně v bezpečí jako už dlouho ne. Klidně bych tak zůstala třeba celý den. Bála jsem se, co bude, když ho pustím. Hrozně jsem se bála, že odejde a nechá mě tu. A já budu zase úplně, úplně sama. Z té představy jsem se rozbrečela ještě víc…

„Už… už jsem v pořádku…“ řekla jsem po chvilce a o kousek jsem odstoupila, i když se mi zrovna nechtělo. Z očí jsem si otřela poslední zbytky slz. Pořád jsem si nepřipadala v pořádku, ale už jsem nebrečela. Možná že mi došly slzy. Vzhledem k tomu, jak posledních pár dní brečím téměř v jednom kuse, ani bych se nedivila. Směšná představa, co?
„Určitě?“
Zasmála jsem se, ale hned na to mi vytryskly slzy, čímž jsem jasně potvrdila to, že nejsem. Nesnáším to.
„Moc se staráš. Řekla jsem, že jsem,“ odříkávala jsem jako nějaký robot, aniž bych se mu podívala do očí. Věděla jsem, že bych se potom zase rozbrečela.
Přitom jsem pohledem zavadila o bílého psa, který se na mě se smutnýma očima díval a přitom nešťastně kňučel.
„Ticho! Akamaru!“ vyjel po něm Kiba.
Pes se zastyděl a ustoupil pár kroků vzad.
Najednou mi ho bylo hrozně líto. Došla jsem k němu a nechala jsem ho očichat mi ruku. Když jsem viděla, že se mě nebojí, klekla jsem si k němu a pohladila jsem po srsti. Udělala jsem to hned několikrát, přičemž druhou rukou jsem ho drbala pod bradou.
„Rozmazluješ ho,“ zamumlal Kiba a klekl si vedle mě.
Zasmála jsem se „Kecy.“
Akamaru se ještě chvíli nechal hladit a očividně si to moc užíval a pak si přede mnou lehl na břicho.
„Líbíš se mu,“ usmál se Kiba.
„Ale, vážně?“ smála jsem se, zatím co jsem se mazlila se psem.
Místo odpovědi jsem se dočkala jen radostného zaštěkání a musela jsem se smát, ale radostná nálada mi nevydržela moc dlouho. Podívala jsem se na Kibu.
„No… už asi budeš chtít jít, co?“
„Kam bych měl chodit?“
„Na ten festival… nebo ne?“
„Možná. Ale nejdřív tě doprovodím domů,“ zazubil se.
„Prosím?“
„Nebo snad chceš být sama?“
Zajíkla jsem se. Bylo to jako kdyby mi četl myšlenky. Samozřejmě, že jsem nechtěla být sama. A navíc jsem věděla, že i kdybych zalhala a řekla že ano, i tak by šel se mnou.
„Fajn,“ odřekla jsem, než jsem se stihla začít červenat a Kiba se usmál od ucha k uchu.

Kiba se cestou zase choval jako naprostý blázen, a to i přesto, že jsem myslela, že už ho to přešlo. Trhal mi květiny, zastavoval se u stánků a nabízel se, že mi něco koupí, zkoušel na mě nějaké rádoby „balící hlášky“ a každou chvíli mě zval někam na jídlo.
„Nikam s tebou nepůjdu,“ odbyla jsem ho.
„Právě se mnou se mnou někam jdeš…“
„H-Hej!“
„Seš úplně bledá. Potřebuješ být alespoň chvíli na čerstvým vzduchu – a ne se zavřít doma.“
„Vážně? Akorát nastydnu…“
„Kecy.“
„Kašli na to. Vím, co dělám.“
„Sakra Kaori! Alespoň jednou se nechovej jako sobec a poslechni mě!“

Rozpačitě jsem se dívala na Kibu a nevěděla, co mám říct. Nepřišlo mi, že bych se chovala sobecky, vlastně mě to ani na moment nenapadlo. Jakmile jsem nad tím ale začala přemýšlet – chovala jsem sobecky vždycky, když k tomu byla ba i jen sebemenší příležitost. Prostě pořád. Ani trochu jsem nemyslela na ostatní a pak jsem se divila, že se na mě vykašlali… Bylo to tak neskutečně ubohé, až jsem se musela smát. Snažila jsem se to svést na to, že mám sobeckost v povaze a že po tom všem, co se kolem mě událo, se ani nedá divit, ale to všechno byly jen stupidní výmluvy. Celé to bylo o tom, že jsem byla naprostý, ale naprostý kr**én.

„Já…“ zhluboka jsem se nadechla. Byla jsem tak zdeprimovaná, že jsem ani pořádně nedokázala mluvit.
„Nic neříkej. Prostě pojď,“ řekl Kiba s úsměvem na tváři. Neměla jsem sílu vzdorovat. Nebo jsem možná ani nechtěla. Sama nevím. Tak jako tak, Kiba mě zatáhl do nejbližší cukrárny a posadil se za jeden stůl na terase – a mě nezbylo nic jiného, než se posadit k němu.
Dobře, pro jednou tě nechám vyhrát. Ale je to poprvé a naposled. Nehodlám tě poslouchat. Nehodlám poslouchat nikoho. Jen sebe. Možná.

„Co si dáš?“ zeptal se mě Kiba, zatím co si prohlížel jídelní lístek.
„Nic, nemám hlad,“ lhala jsem. Měla jsem neskutečný hlad, nejradši bych tu vyžrala celou restauraci. Jen jsem si prostě řekla, že budu dělat přesný opak toho, co po mě Kiba chce.
„Kdy jsi vůbec naposledy něco jedla?“
„Koho to zajímá?! Prostě nemám hlad, tečka.“
„Ty se prostě nemůžeš chovat jako normální člověk, co?“
„Ne. Není to to, co se ti na mě tak líbí?“
„Koho to zajímá?!“
„Nech---“
Zkameněla jsem, když jsem na obzoru uviděla obrovskou explozi – a hned na to následovala rána jako z děla.
Kiba se prudce otočil a Akamaru se rozštěkal jako blázen. Všichni lidé kolem začali křičet a utíkat – a z toho pohodového dne se během zlomku vteřiny stal úplný blázinec.
„Musíme jít, Kaori!“ zařval na mě Kiba.
„Počkej přece! Vůbec nevíme co se děje!“
„Co?! Někdo útočí na Konohu, to se děje! Pojď už!“
Byla jsem vystrašená a šokovaná a nevím co ještě, ale i tak jsem se zvedla a rozběhla jsem ulicí hned za Kibou a Akamarem. Abych byla přesnější, nic jiného mi ani nezbylo.

„Kaori?“ oslovil mě Kiba za běhu.
„No?!“
„Kdyby se něco podělalo, tak mi věř, dobře?“
„Cože?“ zeptala jsem se, i když jsem mu až moc dobře rozuměla. „Totiž… nemůžu ti jen tak věřit! Nejde to---“
„Jasně že jde! Kaori! “
Rozpačitě jsem se na něj dívala. Myšlenky mi vířily v hlavě jedna za druhou. Byla pravda, že tu pro mě byl, když jsem to potřebovala a pomáhal mi, ale… ale? Co vlastně? Kiba tu byl pro mně. A pořád je.
„Kaori!“
Zhluboka jsem se nadechla „Nic se nepodělá. Ale… Věřím ti.“