Baletka

Seděl vysoko v koruně stromu a zoufale shlížel na představení odehrávající se na cvičišti pod ním. Svist meče – zvuk pro něj jinak lahodící, mu teď drásal nervy ve spojení s tím, kterak si ta nešťastnice počínala. Drobná dívka s bělostnými dlouhými vlasy, které jí při každém pohybu zavazely, byť je měla vzadu alespoň pofidérně svázané, se krom meče, jenž jí do ruky vůbec nepasoval, protože jej držela křečovitě až hanba, potýkala také s o několik čísel větším na první pohled pánským temně tyrkysovým kimonem. Vlálo na ní jako plachta v bouři, čímž každý její pohyb působil neuvěřitelně komicky ba snad až trapně. Potom, co jí katana několikrát vypadla z ruky, se už vůbec nedivil obvazu na jejím stehně, který byl nasáklý krví. Chudinka.
„Už se na to nemůžu dívat...“ povzdechl si hlasitě potom, co poněkolikáté málem upadla a čekal, že dívka překvapením vykřikne a upustí katanu, která jí do rukou beztak nepatří. Ale nestalo se.
„Už se na to nemůžu dívat, říkám!“ zopakoval razantněji a seskočil z větve na zem k ní.
„Slyšela jsem,“ odtušila nevzrušeně a dál pokračovala ve svém cvičení.
„Tak toho přece nech, než si ublížíš ještě víc. Kdo tě tohle kata učil? A nebo ne, tohle tě nikdo učit nemohl, to jsi prostě od někoho odkoukala a teď se to snažíš prasácky napodobit, že mám pravdu?“
„Nemáš.“
„Hele, holčičko, mě neoblbneš. Ty pohyby jsou prostě lajdácký a celé to držení meče je prostě, no, blbě. Vždyť se koukni, už jsi se i pořezala! Takže když dovolíš, něco tě naučím, protože se nemůžu dívat na to, jak někdo zachází s něčím tak úchvatným jako je meč takhle nechutně,“ pronesl tónem ve kterém se mísila nechuť s politováním.
„Dobrá,“ zastavila se a špičkou meče ukázala na něj, „tas!“
„Cože?“
„Chtěl jsi mě učit a já navrhuji trénink ve dvojici. Nebo se bojíš?“ Provokativně ho dloubla do hrudi.
„Leda že si vypíchneš oko!“
Sebejistě tasil svůj překrásný meč, který mu daroval bratr, ale neuniklo mu, že ta packalka najednou nedrží jílec jako prase kost, nýbrž jej svírá předpisově lehce ovšem zároveň pevně. A i její postoj nyní nepůsobil křečovitě směšně, ale pohybuje se s jistotou a... Rychlostí! Suigetsu měl co dělat, aby se jejímu bleskovému výpadu vyhnul a další vykryl jenom s notnou dávkou štěstí. Podcenil ji, ale jak je to možné? Vždyť před chvílí jasně viděl, jak při jedné otočce zakopla, div se neprobodla vlastní katanou! Za tím přece musí něco být! Tyto úvahy jej pouze rozptylovaly a k jeho nelibosti měla ta nemotora brzy navrch. Ani si nestačil uvědomit jak, ale najednou ležel na zádech a ostři meče mu přejíždělo po krku.
„Nesnáším šmíráky,“ odpověděla mu na tázavý pohled a odvrátila se od něj.
Suigetsu se vyškrábal na nohy a tak trochu proti své vůli se už na ni nedíval posměšně nýbrž s obdivem.
„Hej, takže to celé bylo jako divadlo? Poskakovalas tady jak baletka se zlomenou nohou jenom proto, abys mě vylákala? Tomu mám jako věřit?“
Odpovědí mu byl podmračený netrpělivý pohled.
„Sugoi! Holka, udělalas na mě dojem! Rozhodl jsem se, že budeš má tréninková partnerka!“
„Trénovat s tebou?“ odfrkla si pohrdavě.
„Jen si nemysli, šel jsem na tebe hodně zlehka, nechtěl jsem ti poranit i tu druhou nohu, Baletko. Co s ní vlastně máš? Předtím jsem si myslel, že sis to udělala sama při tom, co asi nazýváš tréninkem, ale teď...“
„Udělala jsem si to sama,“ řekla nevzrušeně a schovala si katanu zpět za opasek.
„Cože?“
„Je to tradice mého klanu. V den desátých narozenin jsme povinni se rituálně říznout na důkaz naší loajality.“
„Asi si to trochu přehnala, vždyť pořád krvácíš! To ses musela fiknout fakt hluboko!“
„Jsem hluboce loajální,“ uzemnila ho a namířila si to pryč ze cvičiště.
„Hej, počkej, Baletko, ještě jsi mi nepoděkovala, že jsem se uvolil s tebou trénovat. Hej, no tak počkej, vždyť neznám ani tvoje jméno!“
„Zítra tady ve stejnou dobu. Když mě porazíš, řeknu ti ho. Ale nejspíš pro tebe zůstanu Baletkou,“ křikla za sebe a zmizela.

Hladina nádrže se lehce zachvěla. Tekutina uvnitř – často nehybná a průzračná, jako by pozbyla klidu a počala se nenápadně bouřit.

„Je mi to líto,“ zašeptala, ale dál nevěděla, co říct, i když tohle jí připadalo zoufale málo. Nebyla stavěná na utěšování jiných a zároveň i ji zraňovalo jeho utrpení. Po roce společného tréninku, jí ten protivný a arogantní kluk tak nějak přirostl k srdci. Nejspíš je sblížily všechny ty šrámy, které si vzájemně nadělili nebo to byly nekonečné hádky o tom, kdo z nich je lepší šermíř. Často si jej dobírala tím, že to ona je mnohem lepší adept na post jednoho ze sedmi legendárních šermířů z Mlžné, i když to byl jeho sen a ne její. S radostí si pak vychutnávala jeho výbuchy vzteku. Tak ráda by opět viděla v jeho obličeji tu nasupenost a vzdor a ne odevzdání a smutek, který v něm četla teď.
„Suigetsu...“
„Baletko, nic, co teď řekneš, mi bratra nevrátí, takže prostě mlč, ano?“
Narychlo polkla drzou odpověď a bezradně se dívala na dvě katany zapíchnuté v zemi. Zpráva o smrti Mangetsu se k nim dostala právě uprostřed zápasu a ona se cítila podivně v křeči, jelikož adrenalin z ní stále ještě nevyprchal, ale i tak ji po celém těla zaplavovala jistá otupělost. Vstala a popadla jeho katanu. Nevnímal ji a proto mu její jílec nacpala až téměř pod nos.
„Myslíš, že mám teď náladu?!“
„Měl bys mít! Já ti bratra vrátit nemůžu – nikdo nemůže, ale i tak je tady stále s tebou, Suigetsu! Copak to nechápeš? Je v tom meči, který ti dal a který tolik miluješ! Tak jako je můj otec se mnou, když nosím jeho staré kimono! Na, vezmi si ten meč a bratr ti pomůže mě porazit!“
Neochotně uchopil zdobený jílec a snažil se v něm nalézt nějaký náznak, že je Mangetsu opravdu s ním. Nesmysl! Na další úvahy ale neměl čas, jelikož ta umanutá holka začala útočit. Popadl ho vztek. Nesnášel ji za to, že ho nemůže nechat alespoň chvíli v klidu! Nesnášel bratra, že si prostě jen tak umřel! A nesnášel i sebe, že tam nebyl s ním! Všechnu tu zuřivost beznaděj a bolest vložil do čepele a během chvíle sledoval, jak jeho sokyně leží neozbrojená na zemi.
„Jak jsem slíbila,“ hlasitě oddechovala, „jmenuji se Seiya Hisaya.“
„Vím to už dlouho, Baletko.“

Několik bublin se odrazilo ode dna a zčeřilo hladinu napovídajíc blízký var. Avšak nádrž byla nadále ledově mrazivá tak jako jindy.

„Ty tomu nerozumíš,“ pokoušel se jí to znovu vysvětlit, ale už mu docházela trpělivost.
„Rozumím, ale nechápu,“ odpověděla vzdorně.
„To je to samé!“
„Není,“ hádala se.
„Ten meč tam na mě čeká, Baletko, a já si ho rozhodně nenechám proklouznout mezi prsty!“
„Zbláznil ses? Je to nebezpečné jít sám do Země Vln a navíc už je to přes půl roku, co Zabuza-san padl, jeho meč už bude mít dávno jiného majitele!“
„Ale neprávoplatného,“ oponoval neochvějně.
„A ty mu ho jen tak vezmeš?“ strefila se do něj. „Jen tak se postavíš obávanému meči a možná i samotnému Zabuzovu vrahu?“
„Ten meč patří Mlžné a žádný ubohý zmetek, který náhodou skolil senpaie, ho vlastnit nebude. Ani přes moji mrtvolu!“ Položil jí ukazováček na ústa, aby tak zabránil přívalu dalších nesmyslných námitek. „Já se vrátím, rozumíš? A s Kubikiri mě už nikdy nedostaneš, takže koukej trénovat, když budu pryč, ať ještě stojí zato s tebou vůbec cvičit!“ zlehka ji políbil na tvář a než stihla zaprotestovat, byl pryč.

Bublání se teď už zdálo být pravidelné, avšak jen odráželo rytmus kroků, které se blížily - tiché a pomalé, ale přesto neochvějné. Postava, která se každou chvílí přibližovala, slibovala svobodu.
„Já věděl, že jsi to ty...“ pozdravila tekutina dřívějšího Orochimarova mazlíčka.

Poznámky: 

Povídka psaná pro Ríu s její OC, kterou si můžete v plné kráse, i když v poněkud starší verzi, prohlédnout zde. A nově také její mladší já tady a tu.

Ría

Já vím, totálně jsem jí zmršila charakter a také je to jenom pouhá jednorázovka. Omlouvám se. Ale příště to snad už bude lepší