Ikite Iru Bunshin no Jutsu 1 - (Ne)povedená technika

Bylo ráno a mladý muž s blonďatými vlasy seděl pod stromem, ve tváři zahloubaný výraz a v očích vzrušení. V ruce držel ostrý klacek a cosi jím čmáral do země.
„Mám to!“ zakřičel z nenadání, až pobudil Shikamara spícího pár metrů od něj. Nevrle se na něj zamračil: „Člověče, to musíš furt tak řvát? To je otrava!“ Naruto ho ale už dávno neposlouchal. Celý svět se mu smrskl do velikosti metru čtverečního a to jediné, co obsahoval, byly kaligrafické znaky pečetí.
Ať to funguje, ať to už konečně funguje, říkal si v duchu a pořád to opakoval, jako by to bylo nějaké zaklínadlo, které způsobí, že se to skutečně povede. Třásly se mu ruce, když skládal první pečeť. Nečekal nic moc, ale doufal, že po tolika dnech strávených nad knihami a svitky by mu jeho snaha konečně mohla vynést alespoň jedno nedozrálé, vysušené, malé ovoce.
Nacházel se na cvičišti číslo sedm, tam, kde začala jeho kariéra ninji, a v pozadí slyšel hukot dopadající vody.
Další důležitý svědek jeho zlepšení.
Vál chladnější vánek, pohrával si s jasně zelenou zelení kolem. Naruto cítil, jak mu profukuje mikinou, jak stoupá k výškám a zase klesá. Viděl, jak se větve vzrostlých listnáčů zakývají při silnějším nárazu. Cítil jeho přítomnost, přítomnost svého živlu, který mu dodal na sebedůvěře.
Určitě se to povede!
Složil poslední dva znaky a očekáváním téměř nedýchal. Uběhla sekunda, dvě, tři a stále nic. Začínal cítit, jak mu srdce hlasitě tluče. Koutkem oka postřehl, že dokonce i Shikamaru odvrátil pohled od svých oblíbených mraků a upřeně všechno sledoval.
Uběhly další sekundy, napětí se stupňovalo. Narutovi se do mysli začala vkrádat pochybnost a téměř viděl, jak se Shikamaru otáčí se zklamaným pohledem. Nedokázal uvěřit, že se to zase nepovedlo. Do očí se mu téměř začaly hrnout slzy. Nemohlo se to zase nepovést, prostě ne! Ale s každou přibývající vteřinou věděl, že jeho přítel má pravdu.
Zdrceně spustil ruce podél těla a v hlavě mu stále vířily myšlenky, kde jen v celém postupu udělal chybu. Vždyť přece všechno sedělo! Proč se mu to prostě stále nevede?
Ucítil na rameni dotyk, a když se otočil, viděl Shikamara, který mu přátelsky tiskl rameno.
„Však ono se to příště povede.“
Přikývl, ale pomalu si ani uvědomoval, o čem se mluví. Na tváři se mu usadil smutný výraz. Shikamaru odešel a Naruto si sedl do trávy, že bude následovat jeho příkladu, ale ve chvíli, kdy chtěl zvednout svoje věci ze země, ucítil, jak se mu začíná motat hlava a všechno se začínalo točit. Musel se rukou opřít o strom, aby nespadl. Připadal si tak strašně unavený a jeho tělo toužilo po tom, lehnout si do hebké trávy a usnout. Nakonec víčka neudržel a vyčerpáním se svalil na zem.

Když se probudil, stmívalo se. Už nikde nebylo ani živáčka a obloha se na západě zbarvovala do karmínově rudé. Chytil se za hlavu a bolestivě sykl. Měl pocit, že se mu snad rozskočí, i když věděl, že je to z vědeckého úhlu věci nemožné.
Asi jsem se praštil do hlavy při tom návalu únavy, pomyslel si, jak hledal možné řešení, ale ve chvíli, kdy se pokusil vstát, málem se opět vrátil na zem.
To jsem trénoval tak moc, že mi ani půl dne spánku nepomohlo?
S obtížemi se postavil na nohy, myslí mu probleskla myšlenka, že se cítí, jako by byl poloviční.
Zavrtěl nad tím hlavou a pomalu se chystal k odchodu. Už z dálky viděl, že v jeho bytě se svítí.
Nechal jsem rozsvíceno?
To se mu moc nezdálo. Energie byly drahé, naučil se zhasínat už dávno. Navíc ho nenapadalo, proč by na to zapomněl? Dnešní den byl úplně obyčejný.
Vyšel po schodech a vzal za kliku. Odemčeno. Smysly mu říkaly, že něco není v pořádku.
Co nejtišeji vešel a sundal si boty. Ještě před pár minutami se těšil, jak si lehne do postele, teď ale na to neměl ani pomyšlení.
Odněkud z domu uslyšel zvuky. Zarazil se. Všechny reflexy mu našeptávaly, že v domě není sám. Co nejnápadněji se plížil ke kuchyni a sledoval proužek světla, který se plazil pod nedokonale těsnícími dveřmi a vrhal na podlahu potemnělé chodby zlatavé světlo.
Netrvalo to dlouho a uslyšel kroky.
Někdo se v jeho bytě pohyboval.
Přitiskl se za roh a snažil se vymyslet strategii, jak to celé udělat. Pokud by v jeho domě bylo lidí víc, musel by tam vrhnout a všechny je dostat během momentu překvapení. Pokud tam je jeden, může si dovolit udělat chybu, protože může riskovat krátký souboj. Jenže nic nezaručuje, že by souboj vyhrál a že je tam člověk jenom jeden. Musí prostě být co nejlepší a počítat s oběma možnostmi.
Nahmatal kapsu a vytáhl z ní jeden kunai. Byl sice trošku otupělý po posledním tréninku, ale byla to jeho jistota. Na shuurikeny se nerad spoléhal.
Pomalu se blížil ke dveřím. S každým krokem cítil, jak se mu do krve a unaveného těla vplavuje adrenalin. Pár centimetrů od dveří uslyšel, jak něco spadlo na zem. Nezvaný host zaklel a Naruto si byl jistý, že lepší šanci už nedostane. Vtrhl do místnosti jako velká voda a kunai se zabodl do kůže. Odpovědí mu však nebyl žádný útok jen slabé skuhrání a změť oranžové s černou.
Z ranky vytekl malý pramínek krve.
Naruto se zarazil. Oběť měla blond vlasy a dokonce i malá jizvička na rameni, které vlastní rukou přimáčkl k zemi, se mu zdála povědomá.
„Co děláš ty itiote!“ zaskuhral ten člověk a teprve teď Narutovi došlo, proč je mu ten člověk tak povědomý. Slezl ze své oběti, a když se postavila na vlastní nohy, zjistil, že se dívá na člověka tak podobnému jemu samotnému, že by to mohl být jeho klon.
„Co-co…“ Nedokázal překvapením dát dohromady ani jednu větu. Druhý Naruto si sám pro sebe něco zamumlal.
„Jak to, že jsi nezmizel?“ zeptal se šokovaně a oba dva se podívali na karmínovou krev, která se začínala vpíjet do okrajů mikiny. Klon se na něj pohrdavě podíval, jako by to bylo jasné. „Ty si ze mě střílíš? Vždyť si mě přece vytvořil!“
„Ne,“ bránil se Naruto, „já jsem nikdy…“ V očích se mu mihl záblesk pochopení. Jeho klon se pousmál.
„Ale já jsem chtěl jen vylepšit výdrž svých klonů!“ zaúpěl Naruto a sesunul se na židli.
„Vidíš, a vytvořil sis vlastní klon se vším všudy! Není to skvělé? Objevil si novou techniku!“
Naruto na to nic neřekl. Trvalo asi pět minut, než opět promluvil.
„Počkej, to znamená, že jsi prostě… já? Jako já se vším všudy?“ ujišťoval se.
„Ano,“ protočil otráveně oči, „jsem samostatný organismus schopný plnohodnotného života se vším všudy, jestli chceš slyšet tohle.“ To Naruto sice moc slyšet nechtěl, ale brzy jeho pochyby převálcovalo nadšení.
„Takže i myslíš jako já?“ zeptal se a oči se mu leskly zvědavostí.
„Myslíš, že bych neměl myslet, jako ty myslíš?“ odpověděl otázkou.
„Já nevím, jestli si mám myslet, že ty nemáš myslet jako já bych měl myslet.“
„Myslíš tím, že si nejsi jistý, jestli budu myslet stejně, jako ty budeš myslet, že já nemám myslet, jako ty máš myslet?“
Naruto se zasmál a jeho klon se jen zakřenil.
„Takže to znamená, že nás od sebe nikdo nerozezná, viď?“
„Jo.“ Přikývl.
Naruto se rozzářil: „Takže můžeš místo mě zastávat moje povinností a já můžu mít o hodně víc času na všechno!“
„A já,“ přidal se klon s nadšením, „můžu mít taky víc času na všechno!“
„Počkat, počkat,“ zarazil ho Naruto, „já jsem tady originál, takže ty budeš dělat práci za mě!“
„Nenenene,“ zavrtěl hlavou klon, „pěkně půl na půl.“
Naruto se zamračil. „A proč jako? Ty jsi přece klon. Beze mě bys neexistoval.“
„To je sice pravda,“ souhlasil neochotně druhý Naruto, „ale jsem také plnohodnotný organismus, jak už jsem řekl. Ne tvůj otrok. Takže si dej laskavě pozor, abych se nerozhodl udělat ti ze života peklo!“ A Naruto, ačkoliv se mu to nelíbilo o nic více, než fakt, že mu právě jeho vlastní dvojník vyhrožoval, nakonec neměl moc na výběr.
„Ale musíme si teda udělat pravidla, aby nás nikdo neodhalil. Jinak by naše kousky neměli už ten efekt,“ řekl pravý Naruto s myšlenkami už u toho, jak si vystřelí z Bábi, nebo jak nachytá (konečně) Kakashiho bez masky.
Jeho klon jen přikývl s tím, že to je docela dobrý nápad a na papír napsal čísla od jedné do deseti.
„Takže, zaprvé, nejdůležitější pravidlo, nikdo nás nesmí vidět na jednom místě.“
„Zadruhé,“ doplnil ho originál, „musíme k sobě být upřímní, abychom předešli zbytečným problémům a tomu, že nás někdo odhalí.“
„Zatřetí, rámen se bude dělit na půl.“ Naruto ho zpražil ublíženým pohledem, ale pod odhodlaným pohledem svého klonu nakonec nic nenamítal.
Chvíli oba dva přemýšleli, pak klon zamyšleně řekl: „Myslím, že v téhle chvíli mě nic nenapadá.“
Naruto jen přikývl a připnul seznam na ledničku, pak se otočil na svého klona a s šibalským úsměvem prohlásil: „Vítej doma, Naruto!“