Mise znamenají vše -2-

Radši ani nechtějte vědět co bylo potom. Celou cestu zpátky do Konohy se mnou ti dva neprohodili ani jediné slovo, jen mi věnovaly pár podivných pohledů, ze kterých vyzařovalo všelicos. Když jsme dorazili, Hokage-sama mě před nimi tak příšerně ponížila! Prý, že si myslela, že Tsuchikage-sama má u sebe zkušenější ninji, že mi věřila, ale že jsem jí vážně zklamala a takový bláboly. Neumíte si představit to ponížení. Pak mi dala prapodivný zrezivělý klíč a řekla Narutovi, ať mě dovede k mému novému bytu. Cestou jsme se zase pohádali, protože k němu přiběhlo nějaký malý děcko a říkalo mu, že doma o něm rodiče pořád mluví, že je to hrdina, že zachránil celej tenhle svět a že pro něj namalovalo obrázek. Když konečně odběhlo, pohádali jsme se, protože jsem tomu nemohla věřit. Bylo to až moc přesvědčivý na to, aby to byl pouhý vtípek. Ale i tak - Naruto prostě nemohl být hrdina Čtvrté Velké Války Ninjů. Byl vlastně ještě dítě a byl šíleně naivní a jeho inteligence byla fakt nulová... No to je jedno, stejně to teď nevyřeším...
Další šok následoval, když jsem poprvé uviděla můj „úžasný“ byteček. Byl fakt hroznej. Ze zdí se loupala omítka, všechny dveře příšerně vrzaly, vodovodní kohoutky byly slizké a zrezivělé a nebyla tu ani pořádná postel, jen tvrdá matrace pohozená uprostřed obýváku. Je snad už jenom detail, že byt měl jenom kuchyňský koutek a obýváček. No a koupelnu, ale ta se nedá počítat. A to byly jen ty zásadní nedostatky. Kdybych měla jmenovat všechno, byli bychom tu snad do skonání světa.
Hluboce jsem si povzdechla a zvedla jsem se z matrace. Nejen že je tu všechno na nic, ale je tu i hrozná nuda. Asi se trochu projdu Konohou a stavím se někde na jídle...

Konožské uličky byly tak nepřehledné! Už asi po třetí jsem procházela kolem toho samého stánku s kořením a nedokázala jsem se z téhle proklaté uličky vymotat. Hele, Ichiraku Ramen. Tak dobře, tam bych si mohla něco dát. Vešla jsem, zamumlala jsem něco jako pozdrav a pak jsem se zarazila. Seděl tam Naruto s nějakým svým kamarádíčkem a něčemu se chechtali. Kysele jsem se ušklíbla a sedla jsem si na druhý konec pultíku se stoličkami. Když jsem si u staršího muže objednávala klasický miso ramen, všimla jsem si, jak se na mě Naruto a ten jeho kamarád dívají a něco si šuškají. Teda šuškají... Rozuměla jsem skoro každé jejich slovo. Ani jeden z nich fakt šeptat neuměl.
„Ty ji znáš?“
„Jo... Sakita Kaori, nebo tak nějak. Je tu na misi.“ Můžeš laskavě přestat komolit moje příjmení?!
„Na misi?“
„Hm. Je z Kamenný. Prej je to Jounin, ale moc se mi nechce tomu věřit. Byl jsem s ní a ještě se Shikamarem na misi a chovala se jako úplnej nováček. Když na nás zaútočili, byla zmatená a nervózní, pak jí ten nepřítel škrábl katanou do ruky a hned omdlela...“ Škrábl? To fakt nebylo pouhý škrábnutí, blbečku...
„Ale no tak, snad nezávidíš!“
„Cože?“
„Ty jsi pořád přece jenom Genin!“
„Jdi do háje, Kibo! Někdy se vážně chováš jako úplnej idiot!“ Zadržovala jsem smích.
„Dobře, promiň. Ale neměl bys jí hned tak soudit. Třeba jenom neměla svůj den...“
„To bych zrovna neřekl... A i kdyby, stejně je taková... divná...“
„Divná? Jak divná? V čem?“
„Ve všem... Chová se namyšleně, myslí jenom na sebe, nic se jí nelíbí...“ Ó, děkuji mnohokrát!
„Ale je krásná.“
„Prosím?! Ty ses vážně pomátl na rozumu!“
„Proč jako? Tak se na ní podívej!“
„Ty jsi vážně divnej. Hodíte se k sobě.“
„Tsss.“
Pak už ani jeden nepromluvil. Byla jsem tak zmatená, že jsem ani nevěděla, co jsi o tom mám myslet.
„Slečno? Váš ramen,“ podsunul mi starší muž misku ramenu.
„Arigato...“ zamumlala jsem a nemotorně jsem si hůlky vzala do ruky. Nesnáším, když mám něco s rukou, pak se nemůžu ani normálně najíst! Hůlky jsem sice v ruce udržela, ale při každém sebemenším pohybu jsem měla pocit, že mi celá ruka upadne, jak bolela. Bylo to fakt úmorný. Ale musela jsem uznat, že ramen tu měli vážně dobrý. Asi sem budu chodit častěji.
Dojedla jsem, položila jsem na pult peníze a pomalu jsem se vydala zpátky „domů“.
Když Kiba viděl že se chystám odejít, rychle vystřelil ze stoličky, až jí převrátil. S hlasitým žuchnutím dopadla na zem.
„Smím vás doprovodit domů, krásná slečno?“ stoupl si přede mně.
Naruto se málem udusil smíchy.
Povytáhla jsem obočí a lehce jsem si poklepala na čelo. Velkým obloukem jsem ho obešla a pak jsem už vážně zamířila do toho divnýho bytu - domů. Kiba za mnou ještě něco křičel, ale já jsem ho nevnímala.

Nuda. Příšerná nuda. Jinak se to odpoledne prostě popsat nedá. Celé jsem ho strávila ležením na matraci a koukáním se do zašedlého stropu. Normálně bych si črtala do skicáku nebo něco takovýho, ale s mými bolesti v pravé ruce se nedala dělat ani jedna z věcí, co mě napadly. Maximálně čtení, ale to jsem nikdy neměla ráda a navíc jsem po ruce ani nic ke čtení neměla. Tak jsem přemýšlela nad tím, co mě tu v Konoze čeká, ale ty vyhlídky co mě napadly nebyly zrovna růžové. Tak jsem začala vzpomínat na dobu, kdy jsem ještě byla malá. To byla celkem zábava, ale pak se do toho vmíchaly i ty nepříjemné vzpomínky a já byla ještě víc vydeptaná než předtím. Radši jsem se už jenom schoulila do klubíčka a usnula jsem, protože mi vážně nebylo nejlíp.
A v podobném duchu všechno probíhalo ještě týden. A já byla čím dál tím víc na prášky. Každou chvilku jsem se ptala sama sebe, proč jsem nezůstala v Kamenný. Protože jsem chtěla nezklamat kamarádku? Zatraceně! Nejhorší, co může shinobi udělat je obětovat se. Naruto měl pravdu. Asi bych opravdu neměla být Jounin...
Po týdnu se všechno trochu zlepšilo, protože si mě Hokage-sama přivolala k sobě, aby mi dala nějakou misi. Sice se mi nechtělo na misi s těmi zvláštními ninji z Konohy, kteří mají na první místě svoje přátele a splnění misí to je jim tak nějak ukradené, ale být celé dny zavřená doma a ještě sama - no to byla pro moje nervy přímo lahůdka.
Tak jsem prostě normálně přišla do kanceláře Hokage-sama a doufala jsem, že mě zase nějak neztrapní.
„Kaori! To neumíš chodit včas?! Všichni tu čekáme jenom na tebe!“ seřval mě Naruto, hned jak jsem vkročila do kanceláře. Naruto... že s ním nemusím na další šílenou misi? Jen to prosím ne.
„Co máš zase za problém?! Jdu akorát včas!“
„Nechte toho, hádat se můžete někde jinde,“ Hokage-sama rázně zasáhla do našeho ne příliš milého rozhovoru. „Radši mě poslouchejte. Mám pro vás misi typu A. Zjistili jsme, kde se ukrývají Konožští nukeninové. V jeskyni na hranicích Vodopádové a Travnaté vesnice. Musíte je vyhladit.“
„Ale to... přece nemůžeme vraždit lidi z naší vesnice!“ vložil se do toho Naruto.
„Ve chvíli kdy se staneš nukeninem, ztrácíš veškeré vazby se svojí vesnicí. To už bys mohl vědět,“ řekla Hokage-sama, ale potom se povzdechla. „Vlastně... Jde spíš o to, že máme podezření, že chystají spiknutí proti Konoze a to nemůžeme nechat jen tak...“
„Ale to přece...“
„Vy tu misi zvládnete. Já vám věřím. A teď běžte.“
„Hai,“ řekla jsem součastně ještě s Narutem a dvěma dalšími kluky, kterých jsem si všimla až teď. Jeden z nich byl ten Kiba, ten ťululum, kterého jsem před týdnem potkala v Ichiraku a který se mě snažil sbalit a pak ještě jeden kluk, kterého jsem tu nikdy předtím neviděla. Byl celkem vysoký,měl dlouhé hnědé vlasy a fialkové oči. Vypadal jinak než ti dva, mnohem vážněji a přitom mile... Že by tu byl i někdo normální...? No, uvidíme.
Vyrazili jsme. Pomalým krokem jsme se loudali k bráně. Naruto a Kiba se o něčem velmi zaujatě bavili a každou chvíli alespoň jeden z nich vyprskl smíchy. Povytáhla jsem obočí a povzdechla jsem si.
„Neboj, časem si na ně zvykneš. Jsou to trochu výstřední typy, ale jsou v pohodě,“ řekl mi najednou z ničeho nic ten neznámý, když viděl můj výraz. Vážně byl milej...
„Hm, kéž by...“ vzdychla jsem a pak jsem se trošku nervózně zasmála.
„Vážně, uvidíš. Konoha je super vesnice,“ Opravdu? Že jsem si toho ještě nevšimla.
„Hmm...“
„Mimochodem, já jsem Neji. Hyuuga Neji. Ty dva už asi znáš, že?“
„Jo... bohužel. Já jsem Kaori, i když to už asi víš, co?“
„J-“
„Zdravím, krásná slečno, dneska vám to opravdu sluší. Smím pro vás něco udělat?“ připletl se mezi nás Kiba, který nejspíš nemohl snést, že se bavím i s někým jiným než s ním. Bylo celkem vtipné, že mi vykal, jelikož myslím, že byl starší než já.
„Kibo, takhle holku vážně nesbalíš...“ vyprskl Naruto, ale Kiba se ho snažil ignorovat.
„Jo, smíš. Smíš mě konečně přestat otravovat!“
„Ale to...“
„Haha, vidíš, já ti to říkal!“
Fíha, tahle mise bude vážně o nervy. Jen doufám, že nakonec všechno dobře dopadne.
Sakra, mluvím jako v nějaký pohádce. Jako by to vůbec bylo reálný. Spíš bude stačit, když... když se nestane nic neočekávanýho a podaří se nám splnit misi.
„Tak jó! Jsme venku z Konohy! Mise může začít!“ křičel Naruto nadšeně na kilometry daleko.
A je to tu! Konečně můžu Hokage-sama ukázat, co ve mě doopravdy je! A pro tentokrát už nesmím zklamat!