Minatův příběh lásky - Kap. 18

Jsem tu s novou kapitolou a omlouvám se to obrovské zdržení. Jak už vědí, ti co se dotazovali, nebyl čas, chuť ani motivace psát. Nové kapitoly budou snad přibývat v rozumných intervalech.

Kapitola 18.

„Kushino,“ zasténal blonďatý mladík dřív, než pořádně otevřel oči. Starost o dívku bylo to první, co mu přišlo na mysl, když se začal probouzet.
„Je v pořádku a spí,“ odpověděl mu známý hlas.

Konečně otevřel oči a nad ním se skláněl Takashi. Pousmál se úlevou. Jeho odvěký kamarád vyvázl ze střetu s Kyuubim bez škrábnutí.

„Dej mi napít,“ zachraptěl. V ústech a krku měl vyprahnuto a třeštila mu hlava.
„Jo, jasně. Hned to bude,“ pronesl Takashi a někam odběhl.

Minato se posadil a sykl bolestí, která jím projela jako blesk. Podíval se po jejím zdroji a zjistil, že většinu hrudi mu pokrývá obrovská modro-fialová modřina. To je od toho úderu ocasy!

„Co žebra?“ zeptal se Takashi, který se právě vrátil a v ruce držel čutoru. Z jeho hlasu zřetelně zněla starost a obava.

„Bolí,“ zašklebil se Minato.

Opatrně prohmatal potlučené místo. Žebra byla citlivá, ale nezdálo se, že by byla zlomená. Nejspíš jsou jen pořádně naražená. Ze zkušenosti věděl, že naraženina bolí víc než zlomenina.

Převzal od svého kamaráda čutoru a zhluboka se napil. Vzápětí se prudce rozkašlal. Trvalo dlouho, než kašel přestal.

„Pomalu, brácho. Však ti to nikdo nevezme,“ zasmál se Takashi.

Minato si dopřál dlouhý nádech a výdech, než se znovu napil. Nyní ale polykal malými doušky a nechával chladnou vodu stékat do krku. Doslova cítil, jak se mu do svalů vrací síla a úporná bolest hlavy mizela.

„Jak dlouho jsem byl mimo?“ zeptal se, když dopil.
„Dva dny a celou dobu jsi měl horečku,“ odvětil jeho přítel.
„Dva dny?!“ nevěřícně vyhrkl blonďák. To není divu, že jsem byl tak vysušenej.
„Přesně tak,“ přikývl Takashi. „Sensei říkal, že to je tím, jak ses přepnul v tom boji. Vyčerpals chakru na nebezpečné minimum. Mohlo tě to stát život.“
„Jo, já vím, ale co jsem měl dělat?“
„Zkusit něco jiného,“ ozval se za ním nečekaně káravý hlas Jiraiyi.

Polekaný Minato sebou trhl, až jeho žebra hlasitě zaprotestovala proti tak prudkému pohybu. Zkroutil se bolestí se zuby silně zaťatými, aby nevykřikl.

„Sensei, tohle mi nedělejte,“ procedil mezi zuby.
„Omlouvám se, hochu. Na ty žebra jsem zapomněl,“ kál se bělovlasý ninja. „Ukaž. Mám tady nějakou mast od Tsunade. Měla by ti ulevit.“

Vytáhl ze svého batohu malou krabičku a otevřel ji. Strčil do ní prsty, a když je vyndal, pokrývala je hustá světle zelená mast. Opatrně ji rozetřel svému studentovi po modřině.

Minato skřípal zuby a občas zasyčel, jak se snažil potlačit oslepující bolest vystřelující z natlučených žeber. Mast voněla po mátě a příjemně postižené místo chladila. K jeho překvapení bolest záhy odezněla. Ne, to není ono. Utlumila se, i když ji pořád cítím.

„Docela bych něco snědl,“ prohlásil, když se po chvíli připomněl jeho žaludek. „Moje břicho si myslí, že jsem na něj zapomněl.“
„Na, chytej,“ zvolal Takashi a hodil po něm malý balíček.

Minato jej chytil a rozbalil. Vzápětí se ušklíbl a vrhl na svého kolegu kyselý pohled.

„Sušené maso?“ poznamenal znechuceně.
„Jo,“ zašklebil se Takashi. „Ale je to jelení maso. A je fakt dobrý. Okořenili jej, než ho usušili.“

Blonďák kousek strčil do úst a po chvíli žvýkání uznal, že je mnohem lepší, než jen osolené sušené hovězí, které se fasovalo v Konoze. Už se těšil domů na pořádný rámen z Ichiraku. Už jsem ho neměl, ani nepamatuju.

„No, myslím, že pomalu vyrazím,“ prohlásil, když dojedl.
„Kam?“ nechápavě na něj pohlédl Jiraiya.
„Do Konohy. Kushina nebude zrovna nejšťastnější osoba pod sluncem, až mě uvidí a na další střet s Kyuubim se zrovna necítím,“ zašklebil se mladík a pomalu vstal. Ta mast vážně dělá zázraky. Žebra už skoro nebolí. Dokonce se mi zdá, že i ta modřina trochu pobledla.
„Myslím, že to je zbytečná obava,“ namítl sensei. „Teď bude Kyuubi nějakou dobu v klidu.“
„Ne, senseii,“ zavrtěl hlavou mladík, „nechci to riskovat. Půjdu paralelně s vámi, ale budu se držet z dohledu. Znovu se uvidíme až v Konoze.“
„Dobře tedy,“ neochotně přikývl starší ninja. „Dávej na sebe pozor.“
„Díky, Jiraiyo-senseii,“ zářivě se usmál mladík.

Pomalu se oblékl, uvázal ochranou čelenku okolo hlavy a posbíral své věci. Záhy jej obklopily vzrostlé stromy. Sotva ho pohltilo lesní přítmí, ulevilo se mu. Konečně sám. Zhluboka se nadechl a posadil se na mechem porostlý kámen.

Své přátele měl rád, ale občas byl raději sám. Tohle byl ten případ. Potřeboval si utřídit myšlenky a pocity. V hlavě si znovu přehrál celou situaci, která boji předcházela. Odevzdaně si povzdechl. Musel to pro ni být šok, zjistit, že milovaná mladší sestřička je po smrti. Její krev je na mých rukách. Pohlédl na své dlaně. Kolik krve již tyto ruce prolily, kolik životů si vzaly? Nevěděl. Nepamatoval si všechny. Tváře mu splývaly. Zavrtěl hlavou a v jeho tváři se objevil zarputilý výraz. Je shinobi a dělá, co musí, aby ochránil své přátele, svou vesnici a lidi, kteří ji požádají o pomoc a ochranu.

Seskočil z kamene, dopřál si dlouhý očistný nádech a setřásl ze sebe napětí, které doposud cítil. Najednou měl daleko lepší náladu. Vzápětí se odrazil a vyskočil do koruny nejbližšího stromu, odkud pokračoval větvovím ke Konoze.

O svůj tým si starosti nedělal. Však oni dorazí.

Kushina se probouzela jen pozvolna. Cítila se, jakoby ji někdo vytahoval z hluboké a temné studny zpět ke světlu. Pomalu rozevřela oči, rozhlédla se okolo a snažila si vzpomenout, jak se dostala sem. Ve spánkem otupělé mysli měla pusto a nedokázala zachytit jedinou myšlenku.

Záhy však spatřila louku rozrytou bojem a všechno jí došlo v jediném okamžiku. Proměna v liščího démona, boj s Minatem, i proč k němu došlo.

„Ten mizera!“ vykřikla.

Užíral ji prudký hněv. Zabil její malou sestru! To mu neodpustí. Prý nukenin. To určitě.

„Kushino?!“ zvolal polekaně Jiraiya, když uslyšel její výkřik. „Děje se něco?“
„Zabiju ho, senseii, zabiju,“ vykřikla a vyskočila na nohy, které se jí slabostí však znovu podlomily.

Klesla na kolena a upřela žhavý pohled do tváře svého mistra. Jiraiya si klekl před ní, v očích obezřetný pohled a v dlani se mu objevil jeden z pečetících lístků pro případ, že by se Kyuubi znovu probudil.

„Dělal jen svou práci,“ pronesl tiše. „Za to ho nesuď.“
„Ale,...“ zajíkla se dívka. „Vždyť tohle mu nemůžu odpustit.“
„A víš jistě, že to byla tvá sestra? Mohlo jít o jiné děvče, jen s podobným vzhledem,“ snažil se ji uklidnit bělovlasý muž.
„Ale co ten přívěsek?“ pronesla Kushina a upřeně pohlédla Jiraiyoi do očí.

Chvíli ten pohled opětoval, ale pak odvrátil oči stranou. Na tohle neměl odpověď. Přesto však po chvíli slova našel.

„Jen bůh ví, co se stalo a s kým bojovali. Až se vrátíme do Konohy, zajdeme za Třetím a zeptáme se ho. I když to byla tajná mise, věřím, že kvůli tvému strachu o sestru učiní výjimku a prozradí nám totožnost nukeninů, s kým se Minatův tým střetl.“
„A kde je vlastně, Minato? Nikde ho tu nevidím,“ zeptala se dívka.
„Vyrazil napřed. Nechtěl tě znovu rozčílit. Sejdeme se až v Konoze,“ odvětil Takashi, zatímco se snažil sbalit spacák.

Cesta do vesnice uběhla v nepříjemném tichu. Každý z trojice se zaobíral svými myšlenkami a neměl příliš chuti bavit se s ostatními. Oba muži čekali na to, co se stane v Konoze, až se Kushina a Minato opět střetnou. Oběma to svorně dělalo starosti, i když každému z jiného důvodu.

Po několika dnech se před nimi konečně mezi korunami stromů otevřel pohled na známé střechy Konohy. Všichni si svorně oddechli úlevou. Konečně doma! Pořádné, teplé jídlo, sprcha, postel a několik dní zaslouženého volna. Okamžitě zamířili k hlavní budově Konohy, tam kde sídlil Hokage.

Ve chvíli, kdy vešli do kanceláře Třetího, se vedle nich zhmotnil Minato. Nikdo z jeho týmu na něj nepromluvil, jen Takashi na něj vrhl úsměv. Kushina blonďákovi uštědřila planoucí pohled plný zuřivosti, ale jinak se neprojevila.

„Zdravím,“ přivítal je s úsměvem Hokage. „Vidím, že jste dorazili všichni a v pořádku. Jiraiyo-kun, hlášení o misi.“

Jiraiya podal hlášení o všem, co se při misi od jejího začátku stalo. Jediné, co zamlčel, byl incident s Kyuubim. O tom podá hlášení, až bude se Třetím o samotě. Minato pak podal vlastní o své tajné, paralelní misi. Když domluvil, dlouho dobu bylo v kanceláři ticho rušené jen hlukem doléhajícím sem z ulice. Hokage mocně zabafal z dýmky a ke stropu vypustil hustý modrošedý dým.

„Dobrá práce,“ pronesl a vlídně se usmál. „Odměna za misi vám bude v nejbližších dnech vyplacena. Každý z vás má týden volna. Zasloužíte si to. Odpočiňte si, relaxujte a zotavte se. Byla to náročná mise.“
„Můžu promluvit?“ zeptala se rusovláska.
„Jen mluv, děvče,“ blahosklonně přikývl Třetí.
„Chci vystoupit z týmu třináct a žádám o přeřazení jinam,“ pronesla s rozhodností, jíž nešlo odporovat.

Na Hokageho tváři se objevil výraz naprostého údivu, zatímco Jiraiya poraženecky sklonil hlavu. Já věděl, že k něčemu takovému dojde. Takashi překvapeně vytřeštil oči a zalapal po dechu. Minato se tvářil odevzdaně. Čekal to. Sám chtěl požádat o přeložení jinam, ale předešla jej.

„Proč, smím-li vědět?“ zeptal se otřesený Třetí.
„Pro… protože nebudu v týmu s někým, kdo zabil mojí sestru,“ vybuchla Kushina zuřivě.

Úžas ve tváři Hokageho byl nelíčený. Nevěřícně potřásl hlavou a pohledem přejel celý tým 13.

„Vysvětlí mi někdo z vás, co se děje? Nějak to nemůžu pochopit.“

Jiraiya se chopil slova a vylíčil, k čemu došlo na břehu říčky. Třetí se zamyšleně zavrtěl ve svém křesle a jeho pohled znepřítomněl, jak se zamyslel. Znehybněl, jen občas zabafal z dýmky. Celý tým tiše a nehnutě stál a čekal na rozhodnutí vesnického vůdce.

„Dobře,“ pronesl Třetí po chvíli. „Jiraiyo, Minato a Takashi, jděte domů a užijte si zaslouženého volna. O mém dalším rozhodnutí budete včas informováni,“ propustil mužskou část týmu. „Kushino, ty zde zůstaň.“
„Senseii, můžeme si promluvit, o samotě?“ zeptal se Jiraiya.
„Později, teď si chci promluvit s Kushinou,“ odmítavě zavrtěl hlavou Hokage.
„Hai,“ rozloučil se bělovlasý shinobi a odešel, následován svými studenty.
„Tak rozchod, vy pacholci. Máte týden volna, tak si to užijte,“ propustil své studenty a odešel. Oba mladíci jej následovali.

„Takže ty chceš opustit tým, kvůli tomu, že ti Minato údajně zabil sestru?“ zeptal se tiše Hokage rusovlásky.
„Údajně? Na krku nosí stříbrný přívěsek, který sem jí kdysi dala,“ vyštěkla vztekle Kushina. „A sám to přiznal. Slyšel jste Jiraiyu-senseie. Popis té dívky přesně odpovídá mé sestře.“
„Chápu,“ přikývl Třetí a vstal. Otočil se k dívce a pokračoval: „Nepřevelím tě jinam.“
„Ale…“ snažila se protestovat, když ji umlčel rázný pokyn Hokageho ruky.
„Zůstaneš členem týmu třináct a Minato dostane v dohledné době vlastní tým. Už je dost zkušený a schopný, aby dokázal cvičit a vést nováčky. Tím zajistím, aby mezi vámi přestali rozbroje. Napřed si ale něco přečti.“

Přešel se skříni a otevřel ji. Chvíli se rozmýšlel a očima bloudil po svitcích a listinách zde seřazených, až se v jeho očích zablesklo uspokojením z toho, že nalezl, co hledal. Vyňal tenké desky a podal je Kushině.

„Co je to?“ zeptala se nedůvěřivě.
„Požadavek na misi typu S ze země Víru. Zatykač vystavený klanem Uzumaki, konkrétně tvým otcem na dívku jménem Uzumaki Hanare,“ odvětil Hokage.

Při jeho slovech Kushina prudce zbledla. Přečetla zatykač, v němž bezpečně poznala rukopis svého otce a prudce se roztřásla. Náhlá slabost a šok ji srazily na kolena. Její malá sestřička byla vrah a psychopat nejhoršího ražení. Z průvodního listu k zatykači se dozvěděla, že její sestra, posedlá vlastní mocí, umučila a zabila několik lidí v okolí Skryté Vířivé a před trestem unikla pryč ze země. Její klan zjistil, že se připojila k bandě nukeninů, která řádila všude, kde se ocitla a vydal na mladou Hanare zatykač. Ach, bože! Moje sestra… to není možné. Přesto slova napsaná strohým rukopisem jejího otce mluvila za vše.

Z očí se jí nekontrolovatelně řinuly slzy. Třásla se jako osika v prudké vichřici a rukama drtila listy zatykače nedbaje toho, že je zničí.

„Teď víš, proč Minato učinil, co učinil. Neměl na výběr, stejně tak jako by neměl na výběr kdokoliv, koho bych na tu misi poslal. Tvá sestra, opojená silou svého umění se vydala na špatnou cestu. Musela být zničena.“

Chladná slova Třetího se do ní krutě zařízla. Z žalem pokřivených rtů jí unikl srdceryvný nářek, načež vyskočila na nohy a utekla pryč.

Hokage se ztěžka posadil do svého křesla a potáhl z dýmky. Jednou se to musela dozvědět a snad jí tato slova pomohou se s tím vyrovnat.