Zkouška ohněm I. Vyprávěj mi ten příběh...

Předčteníčko

Dřív, než celou tuto povídku zavrhnete, tak si aspoň dočtěte tyto poznámky. Ano, tato série je pokračováním mé první povídky Rozhodnout se. Já vím, proč si číst něco navíc, když ani nevím, jestli se mi bude líbit toto? Chci vás poprosit, abyste tomu dali šanci. Obecně jsem toho názoru, že když přežijete první polovinu Rs, tak už to nějakou kvalitu má... Moc vás prosím, jen to zkuste. Děkuji.

Čekal jsem ve křoví na svůj cíl. Celkem mi to začalo lézt do hlavy, nikdy jsem nebyl typ, co by jen tak ztrácel čas. Potřeboval jsem pomoci náhodě, proto jsem vyvolal jednu přesnou kopii sebe samého. Až byl správný čas, kývl jsem na něj. Svou přeměnu do myši provedl rychle, ale příliš hlučně. Mé obočí vystřelilo doprostřed čela, naštvalo mě to, takovou blbost jako byla tato, jsem na víc než jednu taktiku dělat nechtěl. Klečel jsem, pravou ruku natáhl do vodorovné polohy dlaní dolů a levou přiložil s výstražným gestem k ústům. Ještě chvíli jsem čekal, než jsem svému druhému já dal povel lehkým mávnutím ruky k zemi. Nezahálel, nožky mu zakmitaly správným směrem. Usmál jsem se, z nějakého podivného důvodu jsem prostě věděl, že můj stupidní plán vyjde. Viděl jsem, jak myš vystrašila Sakuru, která vypískla a stáhla na sebe pozornost našeho senseie. Toho zase využil Sasuke a pokusil se svého mistra srazit na zem kopem do žeber. Byl podstatně menší než on, proto ho stálo hodně sil a času provést takový útok, který nemohl dopadnout jinak než neúspěchem. 
„Kde je ten hlupák, proč nám nepomůže?!” zaslechl jsem stěžovat si k Sakuře Sasukeho. Normálně své námitky ke mně v sobě dusil, jeho náhlé stěžování překvapilo snad všechny, nejen mne.
Sám pro sebe jsem se uchechtl, kdyby tak jen věděl, co bude následovat. 
Dva mé klony, které doteď byly v Henge, odhalily svou pravou podobu a daly se do boje v Taijutsu s Kakashim. Na malou chvíli jsem se ulekl pohledu na mou kopii, stále jsem si nezvykl pozorovat sám sebe, bylo to zvláštní, sensei mi jednou řekl, že je mé Taijutsu těžko předvídatelné, jako jsem já. Ze slušnosti jsem s ním nemohl souhlasit, ale když jsem se nyní díval na své Taijutsu, říkal jsem si, jak zvláštní styl jsem vytvořil. Za poslední dva roky jsem vymyslel spoustu lepších tréninkových procesů, než které na mě praktikovali v Oblačné a vyplatilo se mi to nespočitatelnými výhodami. Hvízdnutí mě vrátilo z myšlenek do reálného světa, toto byl signál od klonu, nadešla moje část práce.
Poslední, co jsem zahlédl, bylo, jak se kouř z klonů valil až k mé skrýši. Okamžitě jsem poslal chakru do svých chodidel a popřel zákony gravitace hned, jak to bylo možné. Ocitl jsem se tři metry nad zemí, jak lehký pocit mě v tu chvíli zachvátil, miloval jsem létání. Ruce jsem spojil do několika pečetních znaků a poté je dlaněmi vzhůru nastavil před sebe. Vzduch, můj živel, normálně není vidět, ale když do něj dám tolik chakry, kolik můžu i nemožné se stane možným. Švihl jsem pažemi směrem k senseii a pro jistotu se vydal za svou vírovou technikou. Ještěže jsem tak udělal, lidé jako Kakashi se snadno nevzdávají, stejně tak i já. Proti mé technice poslal oheň a ten vzplál v celé své kráse, jakmile jej posílil můj vítr. Nebál jsem se, když nejsem vystrašený a hloupý, oheň mě nepopálí. Voda, můj druhý živel, vypracoval jsem si jej tak, že byl skoro stejně dobrý jako vzduch. Tento element jsem pohotově povolal z pramene, který jsem cítil ne moc hluboko v zemi pode mnou, vytvořil jsem tenkou vrstvu kolem sebe, jež získala tvar bubliny a padal jsem stále dál přímo skrz ničící živel. Z pudu sebezáchovy jsem si aspoň před obličejem zkřížil ruce, ale bylo to opravdu zbytečné. Sice velký nápor žáru zničil mou vodní ochranu, která se vypařila, ale to jsem již byl mimo nebezpečí popálení.
Ledvinová brašna, která byla připevněná na mém pravém boku, byla přeplněna zbraněmi. Vybral jsem si své oblíbené tři kunaie s pečetí a ledabyle je hodil směrem, kde jsem předpokládal, že se nachází Kakashi, neboť bílý kouř z mé předchozí techniky s klony se ještě nestačil dostatečně rozprostřít po okolí. Předpokládal jsem dopad kunaiů, tímto byl tento úkol zpečetěn v můj prospěch.
Naklonoval jsem se a sám se pomalu přemístil k jednomu z kunaiů. Mé druhé já donutilo senseie rychlým vpádem do jeho zorného pole naklonit se dozadu. V tuto chvíli udělal Kakashi nečekanou věc, hodil jeden shuriken kamsi na svou levou stranu. Nepochopil jsem to, na mě však kunai nemířil, proto jsem se dále nezajímal. Kakashi můj klon odstranil výpadem se zbraní, nikterak však mě. Zatímco se zabýval tím, co bylo vepředu, nepomyslel na svá záda. Ještě než se pořádně postavil na nohy, proskočil jsem pod ním a kunaiem, ke kterému jsem se předtím přemístil, jsem odřízl rolničky, jež se mu pořád houpaly za opaskem a pisklavě cinkaly.
Byl to neskutečně hřejivý pocit držet své vítězství v rukou, přestože jsem jej vybojoval pro někoho jiného. V rychlém problesknutí jsem sebral zpět všechny mé kunaie a zastrčil je do brašny. Rolničky jsem neustále křečovitě svíral v ruce, nedivil bych se, kdyby se sensei rozhodl udělat nějakou rychlou odplatu. Všechen přebývající kouř se vypařil do ztracena celkem rychle. Letmo jsem přelétl očima Sakuru, která ke mně stála nejblíž. Rozpačitě na mě také pohlédla, ruku měla přitisknutou ke tváři a měla rozšířené zornice úlekem, ale ne ze mě, něčeho jiného. Za chvíli se však otřepala a věnovala mi panovačný pohled, který naznačoval, že jsem něco udělal špatně. Já s ní však telepaticky nesouhlasil, někdo tu práci, jež oni nedokázali udělat, za ně vykonat musel, a navíc mi hodně pomohli.
 
Konec boje nastal již před několika minutami, i tak se ke mně sensei stále neotočil čelem. Bylo to divné. Něco bylo špatně, nedokázal jsem však na to přijít. Až se konečně stalo, hluboce jsem vydechl, i když to co následovalo, bylo horší, než jsem kdy čekal. Kakashi se celou dobu strnule koukal do země a přitom měl ruce v bok.
„Tak jo, Naruto, diskvalifikuju tě z konožského kola zkoušek jouninů," podrbal se na hlavě, „a jak moc dobře víš, bez toho tě nevezmou. Doufám, pro dobro nás všech, že je to dostatečný trest, aby ses poučil." Řekl to klidně, ale věděl jsem, že si to celou dobu připravoval, aby vychytal moment mých námitek. Musel jsem usoudit, že se mu to vážně podařilo. Můj bývalý tvrdý výcvik mě nechal klidného, nemohl jsem si však pomoci, když jsem ucítil, jak se mi do tváře vlilo horko, akorát to vše zhoršilo. Přímo jsem se viděl z jeho pohledu, rudá tvář, pomalu na omdlení, ale přesto stál nehnutě. Ze svých představ jsem se musel usmát, i když to znamenalo, že si budu muset následně skousnout ret, abych přestal s tím divným úšklebkem, který nikdo nikdy nedokázal rozeznat. Zatnul jsem pěst, fajn, byl to sensei, již dávno jsem si slíbil, že jeho rady a připomínky budu brát vážně, ale teď jsem neznal důvod, což mě dopalovalo ještě víc. Kdybych věděl, že na svou chybu přijdu sám, nezeptal bych se, ale já prostě netušil.
„Proč?" snažil jsem se znít netknutě vůči tomu oznámení, ale i přes mou veškerou snahu to mohlo znít trošku peprně. Povolil jsem svou sevřenou ruku, začala mě bolet a nezdálo se mi, že by to mé sebekontrole pomáhalo. Zaregistroval jsem, že se na mě znovu otočil, možná snad nečekal, že se zeptám, neboť já se nikdy neptal.
„Odpověď tě bude stát padesát koleček okolo Konohy," znělo to, jako by se usmál, ale já to radši nijak dále nezkoumal. Neměl jsem co dodat, ani odpovědět se mi najednou nechtělo, pokrčil jsem rameny a on to nejspíš bral jako souhlas. 
„Pracoval jsi individuálně, je to sice také taktika, ale neinformoval jsi své partnery, nevěděli, že se mají stáhnout. Sakura byla moc lehký cíl, protože nevěděla, co se bude dít. Kdybys byl velitel, touto misí bys ohrozil své podřízené, což znamená selhání. Naschvál jsem ji zranil jen trošičku na tváři, ale ve skutečnosti by byla mrtvá, protože ty jsi to nezvládl, nedokázal jsi spolupracovat. Jako jounin máš být velitel, nemůžeš se jím stát na zkouškách, když jsi vyhořel už tady," toto už neříkal v takovém ledovém klidu jako předtím, možná ho to štvalo víc, než si dokázal přiznat, „Jsi hloupý, když si myslíš, že dostat se všude sám je tak jednoduché. Konec, tento trénink skončil," hodil rukama, „zítra na kvalifikaci," podíval se na mě a ukázal prstem, „bez tebe, je to jasný?" zvýšil hlas.
Nesklopil jsem hlavu ponížením, žádná deprese. První, co mě napadlo udělat, bylo prokřupat si klouby v rukou. Ten zvuk, který se možná někomu zdál nechutný, mě uklidnil. Vyhrál jsem, jen jsem to udělal špatnou cestou. Opakoval jsem si to v hlavě. V této misi jsem upřednostnil vítězství na úkor všeho ostatního. Učili mě to jinak, jenže tato verze byla více lidská, reálná a já se ji chtěl naučit, přerušit ty návyky, bez kterých jsem nemohl ještě donedávna existovat. 

Chvíli jsem tam stál a jen přemýšlel, dokud všichni neodešli. Až se mi teprve začaly bolestně ozývat nohy z dlouhého stání, udělal jsem nějaký krok. Řekl jsem si, že pokud ty kolečka mám stihnout už dnes, měl bych začít. Z nějakého důvodu, který jsem sám nedokázal pochopit, jsem trest šel opravdu poctivě. Jako by mi za zády praskal bič, který mě s každým povolením tempa švihl přes kotníky. Při běhání jsem mohl v klidu přemýšlet, jak to provedu, abych se dostal zpátky na listinu uchazečů. Věděl jsem, že to bylo riskantní, ale Raikage na mou falešnou smrt skočil, nechápal jsem to, ale stalo se tak. Mohl by mě tam někdo poznat, ale jednoduše jsem si takovou příležitost nemohl nechat ujít, věděl jsem, že jsem měl právo tam být, zastupovat chuuniny z Konohy, která se celkem rychle stala mým domovem, dalo se říct, že jsem znal každý kout.
Poslední dvě kola jsem cítil, jak mě pozoruje pár Kakashiho očí. Nebylo mi to nepříjemné, prostě se musel ujistit, že jsem se na to nevykašlal. Přidal jsem, ne proto, abych se předvedl, dělal jsem to tak každý den. Potřeboval jsem totiž rychle usínat, ve večerních dobách se nedalo nic dělat kromě nočních tréninků, kterých nebylo moc, neboť si ze strážných pořád někdo stěžoval, že provádím okolo Konohy cvičné invaze a oni nevědí, které jsou skutečné a jiné hrané. Nad touto myšlenkou jsem se pousmál. Poslední kolečko jsem se snažil vysprintovat, jenže Kakashi byl dobrý sensei, moc dobře poznal, kdy toho už bude moc. Ke konci brány, kde jsem začal, jsem už doletěl po rukou. Poválel jsem se po zemi, cítil jsem se dost unaveně, příjemně, avšak poníženě, že jsem to nedělal z vlastní vůle a musel mi to někdo dát za trest. Jediný úspěch byl, že jsem měl namyšleno, jak bude následující den vypadat. Ruce jsem natáhl na zemi za svou hlavou, vnímal jsem, jak se moje hruď zběsile zvedá a klesá. Měl jsem zavřené oči, ale slyšel jsem, že něčí nohy přistály u mé hlavy. Otevřel jsem jedno víčko, abych se ujistil, kdo to je.
„Vymyslel jsem to, ze senseiů se nikomu nechce, takže budeš bránit předmět, co budou muset ukrást, zřiď se ještě trošku víc, ať to mají jednodušší,“ zabrblal Kakashi a zase zmizel. Ruce jsem si dal pod hlavu, dech se mi ustálil. Jako by nevěděl, že se můžu zřídit, jak chci a i tak budu zítra díky Kyuubimu v pohodě. Zakroutil jsem hlavou, třeba to byla jen metafora. Byl jsem celý špinavý a propocený, nemohl jsem projít vesnicí, proto jsem se do svého bytu přemístil.
Tento večer byl v podstatě stejný jako ty ostatní, každý den jsem provedl něco, co se někomu nelíbilo. Tak to chodilo už rok a půl, nedokázal jsem se z toho kolotoče vyprostit, ale podvědomě jsem se těšil na den, kdy tomu bude. Již nesmradlavý a čistý jsem oddaně padl na postel. Napadl mě jen jediný způsob, jak se trošku zřídit. Byl ověřený dlouhodobým zkoušením. Chtěl jsem předtím zahrát menší divadýlko, abych si to aspoň trošku užil. Nesčetněkrát jsem otevřel a zavřel oči, než jsem se vydal do svého podvědomí, k mřížím, ke vězení Devítiocasé lišky. Byl to zvláštní pocit, znovu tam být, cítil jsem, jak mám až po kolena vody, jenže tento pocit se mísil i s realitou, kolem mých nohou byla voda a i přesto byly v suchu a teple pod dekou.
Přistoupil jsem blíž, neboť jsem z něj viděl pouhý stín.
„Spíš?“ poškádlil jsem ho. Uslyšel jsem jen nevrlé zabručení, Kurama moc dobře věděl, že neodejdu do té doby, dokud mi neodpoví.
„Snaha byla, neotravuj, Naruto,“ odsekl. Přede mnou se objevila vlna vody, kterou vytvořil máchnutím své velké tlapy. Snažil se mě odpálkovat co nejdřív, jako by mě neznal, byl tak hloupý, že nevěděl, proč se nenechám zapudit?
„Jsem rád, že už netrucuješ,“ nenechal mě dokončit.
„Vždy a všude Naruto, vždy a všude,“ zabrblal.
Tvářil jsem se nezúčastněně, ale bohužel, on moc dobře věděl, jak moc mi na tom záleží.
„Povíš mi ten příběh? To, proč zemřela?“ Viděl jsem, jak pozvedl hlavu.
„Ne, přijdi zase za týden.“
„A řekneš mi proč?“ dotíral jsem na něj, štval mě, nekňuba jeden.
„Za dva týdny, Naruto,“ prodlužoval dobu své stávky vůči mně, jako by mu to někdy pomohlo. Zase si spokojeně složil hlavu mezi tlapy.
„Víš, že mi tohle říkáš půl roku…“ zklamaně jsem svěsil ramena, toto bylo více vyčerpávající než sto koleček.
„Ano?“ Kyuubi nikdy neuměl pořádně pokládat otázky, ale měl jsem ho rád za to, že se aspoň snažil.
„Kuramo!“ zakňučel jsem, nevěděl jsem proč, ale měl jsem tendenci se s ním bavit jako s malým dítětem. Když jsem se nad tím zamyslel, i když bych měl, nevlastnil jsem k tomuto tisíciletému tvorovi žádný velký respekt. On se mnou mluvil, jak chtěl a já taky, přišlo mi to spravedlivé a vyrovnané.
„Neříkej mi jménem! Nejsem tvůj kámoš!“ Řvát uměl, to jsem mu odepřít nemohl. Najednou se od jeho klece zvedl prudký vítr, byl silnější než já. Chvíli se mnou jen lomcoval ze strany na stranu, pak mě však prudce zvedl a nechal mou mysl proměněnou v tělo narazit do neviditelné stěny v prostoru, který jsem neznal. S křečovitým nádechem jsem se probudil do svého ponurého pokoje, jenž už byl dávno ve tmě půlnočního času. Co se to stalo? Jako jediné vysvětlení mě napadlo, že v danou chvíli Kyuubiho mysl vymrštila tu slabší moji z prostoru v mém podvědomí, kde jsme se setkávali, ale jestli toto uměl vždycky, proč mě nevykopl už dřív? Nestihl jsem nad tím moc dlouho přemýšlet, mým tělem projel štiplavý chlad.
„Sakra!“ zaklel jsem si do ztracena. Okamžitě jsem se schoulil zpět pod deku. Ano, konverzace s někým jako Kyuubi vezme člověku mnohem víc energie než sto koleček. Smutně jsem si vzpomněl na časy, kdy mi věnoval aspoň pár vět, ale od doby, kterou jsem nedokázal přesně určit, byl mnohem víc nepřístupný. Ve všech směrech zničený jsem strčil hlavu pod polštář a neobyčejně rychle usnul.

*

Z klidného snu mě probudila palčivá bolest hlavy, která mě přinutila posadit se do kolmé polohy. Ruce jsem si přiložil ke spánkům, ale přestalo to dřív, než jsem si mohl postěžovat a zaúpět. Po pár sekundách ani nešlo poznat, že něco bylo. Zdálo se mi to jako ta síla, co na mě Kyuubi použil včera, byl to snad znovu on? Nestihl jsem se ho zeptat. Do reality mě totiž úplně probudila prudká sluneční záře, co se linula z okna, které jsem včera zapomněl zavřít. Bylo to podezřelé, okamžitě jsem svůj pohled přesunul k hodinám přibitých na zdi, které pro mou smůlu spokojeně ukazovaly za deset minut osm hodin.
„To ne," zpočátku jsem nevěřil, klouby prstů jsem si promnul oči a podíval se znovu, „Ne! To ne!" Vyskočil jsem z postele tak neomaleně, že jsem chvíli za sebou tahal deku, která se mi zapletla mezi prsty u nohou. Bylo mi to ale jedno, před sebou jsem měl jen pár minut, které jsem musel co nejefektivněji využít. Jako naschvál mi vše, co jsem do rukou dal, z nich také padalo. Nadával jsem, ale jen na sebe, byla to má chyba. Včera jsem si dal jasně za úkol koupit nové baterky do budíku. Vůbec jsem netušil, jak jsem na to mohl zapomenout.
U prahu dveří jsem poplašeně vzal batoh a vyběhl ze dveří, jak nejrychleji jsem uměl. Zábradlí, které jen metr od zdí mého bytu lemovalo celý jeho obvod, jsem přeskočil velmi snadno a volným pádem jsem se vydal dolů. Najednou mi všechno připadalo, že trvá půl století. Potřeboval jsem si u svého senseie napravit reputaci, a jestli bych přišel pozdě, moc by mi to opravdu neprospělo. Já přece vždycky chodím včas, opakoval jsem si a ještě více přidal v běhu. Stanoviště bylo celkem daleko a já si tam nikdy neudělal značku, neboť tuto část lesa jsem ještě neměl tak dobře prozkoumanou. Teď jsem toho litoval, ale včera mě to nenapadlo. Zakroutil jsem hlavou. Přemýšlení mě zpomaluje, namlouval jsem si.

Uhnaný jako kůň jsem tam naštěstí nedorazil jako poslední. Z tváří mi sjely dvě kapky potu, ne z toho, že bych se snad nadřel, nedával jsem to na sobě znát, ale byl jsem příšerně nervózní. Drásala mě obava neúspěchu. Hrozně jsem chtěl jet na zkoušky jouninů, očekával jsem od toho hodně zážitků a zkušeností. Slíbil jsem si, že o svém právu na tento post všechny přesvědčím, můj plán musel vyjít.
Kakashi si mě za chvíli odvedl stranou, potřeboval mi dát individuální pokyny.
„Tu truhlu můžeš schovat, kde chceš. Budeš se pohybovat po lese v okruhu dvou kilometrů, přece jen chceme, aby ještě dnes ty zkoušky skončily. Ani náhodou však okatě,” stále ke mně mluvil s takovým opovržením a já nechápal proč, „nejmíň jednou za hodinu musíš projít přes skrýš, kde bude truhla. Nesmíš ji zakopat do země ani proměnit v něco jiného.” Už byl na odchodu, když mi v mysli stanula otázka.
„Kolik mám povoleno klonů?” radši jsem se zeptal, abych eliminoval možné problémy.
„Naprav si u včerejšek a uznej správné množství...” řekl nejistě s malou dávkou naděje, že pochopím jeho skrytý záměr. Usmál jsem se, ale to, že mi to došlo, jsem najevo nedal. Ještě se na mě chvíli koukal, než mi to začalo připadat zbytečné a já se vydal do lesa. Zvolal na mě jen poslední informaci, na kterou jsem já zapomněl.
„Vpustím je tam za patnáct minut, víc času ti nedám.”
Na moment jsem se otočil a přikývl jsem na souhlas, to už jsem však byl dál mezi stromy, nemohl mě vidět.
Zvukový signál pro soutěžící zazněl dřív, než jsem čekal. To prostě nemohlo být patnáct minut ani náhodou. Nedaleko mé polohy bylo jedno stanoviště. Jak jsem si zjistil, celé pole bylo ve tvaru kruhu a starty rozmístěné rovnoběžně k sobě. Schoval jsem se těsně u něj, neboť jsem předpokládal, že jim nepřijde možné, aby se hlavní cíl vyskytoval jim tak blízko. Doufal jsem, že začnou od prostředku lesa. Podíval jsem se na své hodinky, které byly schované pod rukávem na mém levém zápěstí a spočítal si, kolik mi zbývá času, než budu muset truhlu pevně umístit, když mi to došlo. Šibalsky jsem se usmál, dostal jsem skvělý nápad a hodlal jsem jej uskutečnit hned, jakmile je svedu ze stopy. Stál jsem za stromem a z rukou na chvíli pustil dřevěnou bednu, kterou jsem hodil do nejbližšího křoví. Začal jsem se plazit a když jsem dosáhl dobrého úkrytu, popadl první kámen, co jsem uviděl a hodil ho, jak nejdál jsem dokázal. Měl jsem štěstí, které na mé straně obvykle nestojí, kamínek se odrazil od stromu a spadl do listí, jež velmi nápadně zašumělo. Samozřejmě, dalo se to udělat mnohem líp, ale já neměl moc času, přičemž jsem na cíl ani pořádně neviděl, abych se neprozradil. Vytřeštil jsem oči, když jsem uslyšel zvuk dopadu něčeho jako člověk za mnou. Reflexně jsem se otočil a nestačil se divit.