Letní naděje 2 - Půda

"Inkubační doba je dva měsíce," dodal táta.
Rinji je v nemocnici. Dva měsíce bez Asumy.
Už teď mi chybí.
"A ještě něco. Budeme tu muset ubytovat všechny lidi, se kterými jsme se stýkali."
Dva měsíce bydlení s týmem!
"Včetně Toria."
Shimata.
Ten drzý líný spratek mi tu tak chyběl.
"A co Kankurou?" zeptala jsem se.
"Ten se stýkal s Toriem. A předávali jsme mu ho osobně."
"Tak mu napiš, ať ho přiveze, a že u nás budou dva měsíce bydlet kvůli karanténě. A řekni Asumovi a Akemi, aby přišli i se všemi, kdo se s nimi teď po té misi viděli," rozhodl se otec a já jsem začala v roušce lítat po Konoze, abych mohla sehnat lidi na naši dvouměsíční karanténní párty. Zaťukala jsem nejdřív na Asumovy dveře.
"Čau. Máma není doma a mám tu Akemi, zrovna jsme pro tebe chtěli jít."
"To teď není důležitý," zarazila jsem ho. "S kým jste se dneska viděli, teda kromě týmu 6 a Naruta?"
"S tebou," opáčila Akemi. "Moji ani Asumovi rodiče nejsou doma."
"Fajn. Sbalte si věci na dva měsíce a přestěhujte se k nám, ale tak, abyste pokud možno s nikým nemluvili, a už vůbec se ho nesmí dotknout vaše chakra. Všechno vám vysvětlím pak." Neměli ani čas koukat na mě jako na blba, protože jsem rychle odběhla domů, abych sebrala nouzového holuba a poslala tu zprávu Kankurovi. Asuma a Akemi brzo dorazili a hlasitě se dožadovali vysvětlení.
"Rinji má vysoce nakažlivou nemoc, která napadá tenketsu a chakru. Můžete ji mít klidně taky. Inkubační doba je dva měsíce, takže za dva měsíce nám skončí peklo s Toriem."
"Jak, s Toriem?"
"Byla jsem s ním dva dny na misi a hlavně jsem se ho dotkla, což je špatně, protože se ta nemoc může přenášet i dotykem."
"Takže jestli ji máš, tak je Asuma v háji," ušklíbla se Akemi.
Praštili jsme ji s perfektní synchronizací.
"Máme tady málo míst na spaní, takže vy tři jako tým budete spát u Natsuki v pokoji. Když rozloží postel, je dvakrát tak velká, a pokud se nevejdete, dostane jeden z vás matraci," organizovala nás máma. Asuma a Akemi si šli vybalit věci. Šla jsem za nimi. Rozložila jsem postel a Asuma se nadechl, aby něco řekl, ale pak si to rozmyslel a nejdřív se schoval za dveře mojí skříně, abych ho nezabila.
"Asi budeme muset ubytovat ještě jednoho člověka," řekl opatrně.
"Hmm?" pozvedla jsem obočí.
"Moji... Moji holku," vypálil na mě, stiskl dveře a opatrně se přesunul do rohu skříně, abych na něj nemohla.
"To si děláš srandu!" Nemohla jsem ani mluvit. Nechápala jsem, proč mi to vadí, když jsme jenom kamarádi, teda vlastně nejlepší kamarádi... Ale vadilo. Chvíli jsem tam jenom stála, civěla na něj a nedokázala se pohnout. Pak jsem vyběhla z pokoje a práskla dveřmi, jenomže jsem si do nich přibouchla vlasy, jako vždycky. Seděla jsem u dveří, měla jsem vztek na celý svět a ještě to strašně bolelo. Tím myslím ty vlasy, ale když o tom tak přemýšlím, asi i Asumovu holku. Až zjistím, kdo to je... Ale důležitější jsou teď vlasy.
"Uražený odchod se nezdařil. Pomůžete mi prosím někdo?" zavolala jsem rezignovaně a opřela se o zeď. Pořád ještě jsem rozdýchávala ten šok, když Akemi otevřela dveře dokořán.
"JAUUUUU! Do p*če, Akemi!"
"Promiň," řekla a začala od sebe oddělovat moje vlasy a dveře.
Dřív to dělal Asuma.
Asuma. Měla jsem před sebou jeho obličej, když řekl to o holce. Když jsem zavřela oči, hlavou se mi míhaly nejrůznější představy. Asuma objímá blondýnu. Asuma se zamilovaně kouká na blondýnu. Asuma a blondýna.
Ani nevím, jestli je to vůbec blondýna.
A nezajímá mě.
Myslím ona. Asuma mě zajímá, možná až moc.
Poděkovala jsem Akemi a opřela se o zeď. Pořád stála ve dveřích a netrpělivě podupávala.
"Tak jdeš dovnitř, nebo ne?" vyjela na mě nakonec.
"Ne," ujistila jsem ji a prohrábla si vlasy. Zatvářila se dost otráveně a zavřela dveře.
Zvedla jsem se. V tomhle domě jsem si vytvořila malé tajné místo. Chodila jsem tam vždycky, když mi naši vynadali, když jsem dostala špatnou známku nebo když jsem se pohádala s Asumou. Přišel čas na další návštěvu.
Otevřela jsem dveře, vyhnula se nepříjemným pastičkám a opatrně ve tmě šlapala po schodech. V tomhle domě je půda. A tu máma s tátou prohlásili za moc nebezpečnou a zakázali mi na ni chodit, ale když jsem jejich zákaz opakovaně porušila, zazdili dveře. Jako kdyby mě něco takového zastavilo. Když odsunete falešnou zadní stěnu skříně na chodbě, nebo spíš prolezete malými dvířky, od kterých mám klíček jenom já, najdete přesně tu chodbu do které zazdili dveře. Nosím ho na krku už od doby vybudování svého úkrytu. Na mě v osmi letech byli i rodiče krátký. Vykopala jsem si průchod ve zdi, který vedl přímo do té chodby, trochu jsem postrčila skříň, upravila její zadní stěnu na dvířka a namontovala do nich zámek. Do chodby jsem nastražila hlučné pasti a vybudovala jsem si i únikový provazový žebřík. Mohla bych sice seskočit, ale to by nebyla taková sranda.
Opřela jsem se o zeď. Cítila jsem svoji temnou stránku, víc, než kdy předtím. To ona mohla za moje chování v boji. A pak zase zmizela a mně zbyly jen pocity viny. Musela jsem se sem zamknout, i kdybych nechtěla. Jinak bych zabila Asumovu holku, a možná i jeho.
A to už bych nejspíš neunesla.
Zabednila jsem všechny východy a klíč položila na bezpečné místo. Šílený záchvat přišel, ale naštěstí ne zabíjení. Sáhla jsem si na tvář. Nepletla jsem se. Brečím.
Ale proč? Asuma je můj nejlepší kamarád, tak proč by mi mělo vadit, že má holku?
A musím mít vlastně důvod?
Když jsem uznala svůj psychický stav za způsobilý setkání s Asumovou buchtou, sešla jsem zase dolů. Nejdřív jsem ale zaplula do koupelny, a dobře jsem udělala. Podívala jsem se do zrcadla a málem jsem se lekla sama sebe. Rychlostí blesku jsem hrábla rukou po odličovači a řasence. Když už na mně nebylo nic poznat a vypadala jsem jako předtím, zhluboka jsem se nadechla a zamířila k nebezpečné zóně. Pak jsem si to rozmyslela a sešla dolů za mámou. Zrovna vařila večeři.
"Mami? Vážně u nás musí bydlet Asumova holka?" pronesla jsem otráveně. Máma se ušklíbla.
"Žárlíš?" zeptala se, za což jsem dostala chuť ji uškrtit.
"Ne! Ale..."
"Nemusí. Asuma už se mě ptal."
Chvilku jsem na ni koukala.
"SHANNARO!" Zamávala jsem pěstí ve vzduchu. "Máš pravdu. Možná trochu," dodala jsem a zmizela do pokoje.
"Tak co? Už nám nehrozí, že nás uškrtíš?" přivítala mě Natsuki.
"Ne. Ale jméno tý holky ještě nejmíň týden nesmím slyšet, teda pokud není Asuma nekrofil."
"Kami-sama, ona je vážně psychopat," zvedla oči k nebi.
"A kde je vlastně Asuma?" zeptala jsem se a snažila se, aby to znělo mile a přátelsky a ne jako výhrůžka.
"Tady," ozvalo se a dotyčný vystrčil hlavu ze skříně. V obranném gestu svíral v ruce dva kunaie.
"Co je? Já přece nejsem tak nebezpečná," divila jsem se.
"Měla by ses někdy vidět, když potkáme nepřátele. Měla bys jít do ANBU." Věnovala jsem mu svůj tobě-asi-hrabe pohled.
"Blbneš? To by mě zničilo. To, co teď dělám jenom v občasných bitvách, by bylo v mým popisu práce. A v noci bych pak nejspíš musela být zavřená ve vypolstrovaný cele."
"Promiň. Asi se mi povedlo zapomenout na ty modřiny, co od tebe mám," pronesl jedovatě.
"No, hlavně budeme muset zrušit naše setkání u brány, protože jinak by tvoje holka byla ve vážným problému. Nejdřív by nás chtěla všechny zabít, a pak by šáhla na tebe nebo na Akemi a já bych ji roztrhala na kousíčky, a pak bych byla ve vážným problému já, vlastně ve dvou vážných problémech. Jeden z nich jsou noční deprese a druhý je, že by mě zavřeli za vraždu."
"To bysme okecali," ujišťovala mě Akemi.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou. "Já bych totiž byla tak naštvaná, že bych se veřejně, dost nahlas a dost sprostě přiznala, že jsem ji zabila."
"A jakou barvu by měl její korálek?" chtěl vědět Asuma.
"Takovou hnusnou brčálově zelenou," pronesla jsem škodolibě. Rozhodla jsem se, že tentokrát tu depku zvládnu. Asumu nechám na pokoji, aspoň dneska v noci.
"Večeře!" zavolala máma. Seběhli jsme po schodech dolů a najedli se. Po jídle jsme zmizeli do pokoje, chvíli jsme si ještě povídali a pak jsme šli spát. Depresi jsem zahnala úspěšně a celkem spokojeně jsem usnula.
"Natsuki? Vstávej, je snídaně. A mimochodem, mluvíš ze spaní," skláněla se nade mnou Akemi. "A můžeš mi vysvětlit, co se ti sakra zdálo? Asuma má úplný kruhy pod očima."
"Co?" Dezorientovaně jsem se rozhlédla po pokoji. Zjistila jsem, že ležím nohama na Asumově polštáři a hlava mi visí z postele.
"Co se mi sakra zdálo?" zděsila jsem se. "Asi půjdu spát na tu matraci."
"Když jsem přišla, objímala jsi deku a slyšela jsem něco jako 'Asuma'," zašklebila se Akemi. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře.
"Shimata," okomentovala jsem to.
"Výstižný," zašklebila se Akemi. "Máš dva měsíce na to, abys ho přesvědčila, že má na Yuri zapomenout." Chytila se za pusu.
"YURI?!!! Pusť mě ven, ať ji můžu zamlátit do země! Ale Asumu dřív!"
"Ne! Teď jdeš snídat a Asumu necháš na pokoji!"
"Fajn," zavrčela jsem a sešla dolů. Asuma seděl u stolu a ještě napůl spal.
"MŮŽEŠ MI VYSVĚTLIT, CO..." začala jsem. Akemi mě zatáhla za roh.
"Uklidni se, princezno! Asuma je svobodnej občan!"
"MĚ TO NEZAJÍMÁ," ujistila jsem ji. "Já jdu někoho zabít, nebo aspoň přizabít."
"To teda nejdeš."
"Jdu!" Vytrhla jsem se jí. "Ale až po snídani." Sedla jsem si ke stolu. Asumu jsem ani nepozdravila a snědla rohlík se sýrem. Pak jsem se zase zvedla, uklidila nádobí a bez jediného slova odešla. Ještě jsem slyšela Asumu, jak se překvapeně ptá: "Co s ní je?"
"CO ASI?!" vyjela jsem na něj a utekla na půdu. O té nevěděli ani bratr, Akemi a Asuma. Bylo to moje největší tajemství.
Vzala jsem si pohozené prkno a tužku a kreslila, co mě napadlo, ale stejně z toho vždycky vyšel on.
Dobře, žárlím, možná trochu.
Trochu? Dělám si srandu? Já bych ji nejradši uškrtila, a říkám tomu trochu? Co je potom hodně? Pátá světová?
Opřela jsem se o zeď. Chvíli jsem sekala prkna na kousky a mlátila do podlahy. Nakonec jsem zrušila Chidori a šla si číst.
"NATSUKI! Natsuki!" Akemi mě hledala. Ušklíbla jsem se. Půdu neprozradím. Ale mezi dospělými byla i Hinata, mámina nejlepší kamarádka, a ta měla Byakugan a mohla mě objevit, takže jsem radši vylezla a schovala se do pokoje.
"Byakugan! Je v pokoji," slyšela jsem Hinatu.
"NATSUKI!" přiběhla naštvaná Akemi. "Kdes sakra byla?"
"Tady," podívala jsem se na ni nevinně.
"Tady jsme hledali."
"Tak asi špatně."
"O to teď stejně nejde. Asuma to dostal."
"Já myslela, že je kluk!" opáčila jsem s hraným údivem. "Ne. Cože? On chytil tu nemoc? Ale potom..."
"...ji má taky někdo z vaší rodiny," přikývla. "Velmi pravděpodobně ty."
"No do hajzlu. Takže další dva měsíce karantény. Sice to zatím byl jenom den, ale nikdo nevíme, kdy to chytí někdo další."
"Jo, hledáme tě kvůli Sakuře. Nám všem už potvrdila, že jsme zdraví. Zbýváš ty."
Sešla jsem po schodech dolů a čekala tam Sakura v kombinéze. Chvíli mě zkoumala, měřila a šťouchala do mě.
"Sbal si věci. Oblečeš si tohle a půjdeš za Asumou na infekční oddělení. Brzo se u vás obou projeví příznaky."
"Do háje," prohlásila jsem. Akemi mi pomohla sbalit věci a snažila se mě moc nedotýkat. Pak jsem prosvištěla v gumovém obleku Konohou a našla jsem příslušné oddělení, kde už na posteli ležel Asuma.
"Čau," ušklíbla jsem se. "Tak jsem tu taky. A promiň za ty moje scény."
"Jaký scény? Chovala ses stejně jako vždycky," zašklebil se na mě.
"Nech toho!"
"Dobře, dobře. Doufám, že sem nestrčí Yuri, už mě dohání k šílenství. Pořád mi posílala nějaký psaníčka, jako by beze mě nedokázala dva měsíce vydržet."
"Psaníčka? Jestli chceš, zbavím se jich. Upřímně, stejně jsem to měla v plánu, jenom jsem ho nestihla uskutečnit."
"Co ti je? Vždycky, když slyšíš o mně a Yuri, můžeš se zbláznit."
"Mám svý důvody." Vážně mám. Třeba, už jsem si to konečně přiznala, že se mi líbí. Teda, ne Yuri, určitě to chápete.
"A jaký?"
"To ti říct nemůžu. Stejně by to nemělo smysl."
"Nemám rád holky a ty jejich tajemství. Vyklop to."
"Nechceš vědět."
"Ale chci," prohlásil a vecpal se vedle mě na postel. "Tak povídej."
"Fajn. Poslední dobou mám pocit, že chci být víc než kamarádka, a Yuri mi dost zkřížila plány. Stačí?" vypravila jsem ze sebe. Polilo mě horko a v obličeji jsem byla úplně rudá.
"Ty mě..." Asuma vypadal vykolejeně. Přikývla jsem.
"Říkala jsem ti, že to nechceš vědět."
"Natsuki... Jak dlouho?"
"V podstatě od mise s Toriem. A jak dlouho jsi s Yuri?"
"Dva měsíce, ale dost se hádáme a poslední dobou pořád naráží na tebe. V tom smyslu, že mi nevěří, že s tebou nic nemám."
Tak proč nezařídit, aby měla pravdu?
Protože ji miluje. Proto. Uvědomila sis to pozdě.
"Mimochodem..." dodal ještě se smutným pohledem v očích. "Všechno nejlepší. Můj dárek zůstal u nás doma."
"Narozeniny mám až pozítří," ušklíbla jsem se.
"Ale já jsem dostal nápad, pokud nebudeš proti. Ať z těch narozenin aspoň něco máš. A dárek dodám, až nás odsud pustí."
"Asuma má nápad. Volám pohotovost," ušklíbla jsem se. Asuma se usmál.
"Pro nebo proti? Je to překvapení."
"Pro." Co jsi zase vymyslel, Asumo?
Naklonil se ke mně blíž. Čekala jsem hodně věcí, ale ne polibek. Překvapilo mě to, ale přitiskla jsem své rty na jeho a polibek jsem opětovala.
Když skončilo deset nejhezčích vteřin v mém životě, zase jsem se probrala do reality.
"Být tak na místě Yuri," okomentovala jsem to. "Ale musím být vděčná za to, co mám. Nejlepší kamarádi, jako vždycky."
"Fajn. Co ostatní, jsou zdraví?"
"Jo, jsou v pohodě. To jenom my máme tu smůlu... Počkej, neměl tu být Rinji?"
"Rinji je u Naruta a Hinaty. Už to není nakažlivý. Ale ještě čtrnáct dní nesmí používat chakru. Kdyby tuhle nemoc dostali všichni z Konohy, bylo by to dost v háji. Proto jsme tady."
"Aha. A příznaky?"
"Zkus něco s chakrou. Cokoliv."
Zkusila jsem Chidori.
"Nejde. To jsou ty příznaky, co? A ta bolest hlavy taky."
"Jo. A až přestaneš mít na místech, kde jsou tenketsu, ty červený tečky, nebude to nakažlivý a pustí tě domů. Nejspíš to bude tak za dva nebo tři dny. A pak, pokud to nedostane taky Akemi, hurá na mise."
"No, to už se těším. Ale aspoň jsme vypadli dřív, než stihl dorazit Torio."
"Torio je v Suně v nemocnici, protože to chytil taky. Ani nedorazí."
"Máte návštěvu!" ozvalo se. "Yuri-chan je tady!" Dovnitř vklopýtala Yuri v gumovém obleku a objala Asumu. "Jej, Natsuki, ty jsi tady taky? Čauky!"
"Čau," řekla jsem celkem mile a zdvořile a sáhla na stůl po knížce. Ta tady ještě chyběla. Yuri-chan.
Když Yuri konečně vypadla, měla jsem pocit, že mi z toho jejího vysokého hlásku, "miláčku", "lásko" a "Asumo-chan" exploduje hlava.
A navíc tohle není moje knížka, ale je to nějaká romantika. No, ne že bych měla něco proti romantice. Četla jsem dál a postupně jsem se propracovala k dokonale detailně popsané společné noci dvou hlavních hrdinů. Tu knihu jsem radši odložila. Moje obavy se potvrdily.
"Mám dojem, že já ani táta nemáme co číst," ušklíbla jsem se.
"Proč?" Ukázala jsem mu přebal knížky. Známá světle zelená barva, známý nadpis Icha Icha Paradise.
"Omylem jsem mu ukradla knížku. Ale mám pocit, že je tohle první díl, takže mu to zas tolik vadit nebude. Já tohle nečtu. Je to moc do detailů."
"Jakých?"
"Dokonale propracované postelové scény, a o ničem jiným to v podstatě není."
"Zní jako velice zábavná literatura. Můžu si to půjčit?"
"Můžeš. No, mého otce to baví každopádně," poznamenala jsem a obrátila jsem se k Asumovi zády. "Já jdu spát. Je deset."
Skoro okamžitě jsem usnula. Zdálo se mi hodně věcí a často jsem se budila. Objevovali se přede mnou lidi, které jsem zabila, Asuma a Yuri, neměla jsem klidné spaní a ještě navíc jsem kvůli nemoci měla horečku. Když jsem uprostřed noci svým zaječením probudila Asumu, pomyslela jsem si, že bych se asi měla jít léčit i s hlavou.
Ráno za námi přišla Tsunade.
"Kakashi se ptá, jestli náhodou nevíte něco o jeho knize," řekla podezřívavě místo pozdravu. Zamračila jsem se a zvedla jsem se na loktech. Už tak mi bylo dost blbě a opravdu jsem neměla náladu řešit knížku.
"Ohayou, Tsunade-sama," řekl Asuma a pozdrav zdůraznil. Tsunade se zamračila. "A tady je ta knížka. Natsuki si ji omylem vzala místo svojí, když si balila věci." Přikývla jsem, aby mu Tsunade uvěřila. A zároveň mě něco napadlo.
Asuma má holku, tak proč si nenajít kluka? Shiranui Gina má staršího bráchu, který se jmenuje Nikki. A ten starší brácha není úplně špatný. Až mě odsud pustí, začne akce 'sbal Nikkiho'.
...
"Můžete domů. Doberete léky. Nelezte moc na sluníčko a čtrnáct dní nepoužívejte chakru, jinak si dělejte, co chcete. Už nikoho nenakazíte."
Nakonec se ta doba v nemocnici protáhla na celý týden, ale konečně nás Tsunade pustila.
"Hai, Tsunade-sama."
Sbalili jsme si věci, nechali je vydezinfikovat a vyřítili jsme se z nemocnice. Asuma šel za Yuri, protože jí to slíbil, a já jsem si všimla Nikkiho.
Shiranui Nikki. Má osmiletou sestru, která je v týmu Hinaty a pořád sleduje mého bratra. Podívala jsem se na něj. Chvíli jsem uvažovala o tom, jestli je hezčí on nebo Asuma, ale nedokázala jsem to. Zamávala jsem na něj. Nikdy jsme se moc nebavili, protože je o dva roky starší, takže teď je moje šance.
"Ahoj," pozdravila jsem ho. Klepala jsem se nervozitou, ale nahodila jsem sebevědomou masku.
"Ahoj. Asi se neznáme, co? Kolik ti je? Šestnáct? A budeš asi Hatake Natsuki."
"Šestnáct?!" Musela jsem se zhluboka nadechnout. "To vážně vypadám na šestnáct? Je mi čtrnáct, a máš pravdu, jsem Natsuki. Chtěla jsem být originální, a místo toho ve mně všichni vidí tátu. Aspoň tou čelenkou jsem se odlišila," poznamenala jsem.
"Musím tě zklamat," usmál se Nikki. Prohlížela jsem si ho jako svatý obrázek. Vypadal úžasně, když se usmíval. "Tady totiž do hry vstupuje další táta, tentokrát můj. Podívej se někdy, jak nosí šátek."
"A mám po originalitě. Asi si pořídím Sharingan, začnu nosit masku, ostříhám si vlasy a budu se za něj vydávat."
"To nedělej," zavrtěl hlavou Nikki. "To už by ti to tak neslušelo."
"Mám to brát jako kompliment?"
"Můžeš." Zčervenaly mi tváře a usmála jsem se na něj. Udělá první krok, nebo budu muset já? Každopádně to jiskří dost. A kecá. Nejsem hezká.
"Nechtěla bys zajít někam na večeři? Nebo do kina?" Je to tady! On mě zve na rande! Sugoii! Kami-sama!
"Jo, klidně," pokrčila jsem rameny. "A kam? V kině zrovna dávají Icha Icha ve filmu. Nejsem úplně příznivec hentai a navíc tam bude otec. Takže zbývá ta večeře. Nebo můžem zajít na ramen. Jsem posedlá jako mamka a Naruto."
"Ramen beru," ujistil mě. "Platím, a nehádej se se mnou," zarazil mě, když jsem otevřela pusu, abych protestovala. Vyrazili jsme k Ichiraku, dali si misku ramenu a uprostřed naší první schůzky se dovnitř vřítil Naruto.
"Jednu misku jako vždycky! Ahoj neteřinko, ty jsi tu taky? A s doprovodem?"
"Doprovod?!"
"Neteř?!"
Udiveně jsme se podívali nejdřív na sebe a pak na Naruta.
"Jo, moje máma je Narutova sestra, a tomu se neříká "být někde s doprovodem", ale "rande"," prohlásila jsem a dojedla misku. Nakonec jsme se s Narutem rozloučili a šli jsme se projít do lesa.
"Asi se posadíme, ne?" navrhla jsem. Nikki přikývl a posadil se do trávy. Sedla jsem si vedle něj. Chvíli jsme byli trapně zticha, ale přerušilo to nějaké malé dítě, které hlasitě zvolalo: "Jé Aneko, oni se milujou!"
"To je v háji. Aneko je mladší sestra Akemi a Akemi je se mnou v týmu." Prolomila jsem tím ledy a začali jsme si povídat. Chvíli jsme se bavili o úplných kravinách. A nakonec se stala druhá superúžasná věc, a tím mám na mysli svůj druhý polibek.
"Není to Natsuki, Asumo-chan?"
Vyděšeně jsem sebou škubla a odtrhla jsem se od Nikkiho.
"Je to Natsuki, ale asi jdeme dost nevhod," ušklíbl se Asuma. "Nebudeme jí přece kazit romantickou chvilku, tak zas půjdeme. A kdo to vůbec je?"
"Shiranui Nikki, je mu šestnáct a je chuunin," vychrlila pohotově Yuri.
"Gratuluju! Právě jsi vyhrála titul drbny roku!" zavolala jsem na ni. Asuma se zasmál a ona zaťala pěsti. Chvíli stáli a mluvili o nás.
"Nechtěli jste náhodou už jít? Jít neznamená stát a pomlouvat. Já si můžu chodit, s kým chci, Asumo-chan!" Dala jsem si záležet na tom, aby "Asumo-chan" znělo hodně jízlivě.
"Pojď, jdeme. Natsuki něco žere," prohlásila nahlas Yuri. Hodila jsem po ní klacek, ale vyhnula se.
"Do háje," zavrčela jsem.
"Asuma? To je kdo?" chtěl vědět Nikki.
"Můj nejlepší kamarád a parťák z týmu. Asi jsem ho naštvala, i když nevím proč."
"Vážně jenom nejlepší kamarád?"
"Jo." Vzpomínky na polibek v nemocnici se vynořily ve špatnou chvíli. Sklopila jsem hlavu, aby mi nebylo vidět do tváře.
"Já už tomu rozumím. Miluješ ho?" zeptal se bez obalu Nikki. "Stejně by tohle nevydrželo. Mám holku, ty máš nejspíš plnou hlavu problémů s Asumou..."
"Všechno jsi to přesně vystihnul," přiznala jsem se. "Ale tuhle hru dohrajeme až do konce, co říkáš?" Přikývl. Chvíli jsme si ještě povídali a pak jsme se vydali domů. Došlo mi, že domů vlastně nemůžu, protože bych se dostala do nakažlivé zóny. Ale u koho budu bydlet? U Asumy to nepůjde, protože toho jsem nejspíš pořádně naštvala. Takže zbývají sestřenky, rodina Akemi bez Akemi, možná rodina Nikkiho... Asi půjdu k těm sestřenkám.
Bydlí s rodiči ve společném domě. Když Hinata zjistila, že čeká Nariko, poprosila Hiashiho, aby udělal výjimku a nechal ji vzít si Naruta. Pod jednou podmínkou jí to Hiashi dovolil. Stane se z ní člen vedlejší větve. Hinata k jeho překvapení souhlasila a teď má pod hustou ofinou ukrytou zelenou značku. Nastěhovala se s Narutem do nového domu v centru Konohy a celkem spokojeně žijí.
:....:..::..:..::::...:.
Už jsme týden u sestřenic. To znamená, že naší rodině zbývají ještě dva týdny karantény. A asi tak probíhá náš obvyklý večer...
"Natsuki! Půjdeš si se mnou a s Rinjim zahrát na schovku?" tahala mě za rukáv Nariko.
"Ne! Pojď si hrát se mnou s panenkama na maminku! Prosím!" prosila Machiko a chytila mě za druhý rukáv.
"A co kdybyste si hrály spolu?" odpálkovala jsem je. Nikdy jsem si moc nerozuměla s malými holčičkami.
"Ne, s tebou, prosím!"
"Tak dobře. Já se schovám a pokud mě najdete do večeře, zahrajeme si ještě dalších pár kol. Kdo mě najde první, tomu nakreslím obrázek." Zmínila jsem se už o tom, že umím celkem slušně kreslit? Ale na Saie nemám.
"Fajn, běž se schovat," šťouchla do mě Nariko. Vylezla jsem z pokoje a prošmejdila dům. Našla jsem skvělé místo za rohovou skříní.
"Kage Bunshin no Jutsu," zašeptala jsem s úšklebkem. "Když vás najdou, zmizte, jo?"
"Fajn," mrkla na mě Kráska Natsuki a upravila si rtěnku.
"Schovávaná? Co je to ku*va za zas*anou pí*ovinu?" zabručela Shimata Natsuki.
"Jde se na věc! Už běžím!" zavýskla Energická Natsuki.
"Bláznoš Natsukoš na scénu! Schovávanoš stínoklonoš! Jupíjé!"
Občas se divím, jestli je Bláznoš opravdu můj klon a ne někdo, kdo se za mě vydává.
"A nestane se mi něco?" strachovala se Paranoidní Natsuki.
Masového vraha Natsuki jsem radši na pomoc nevolala. To by dopadlo.
Kráska Natsuki, Shimata Natsuki, Bláznoš, Energická Natsuki, Paranoidní Natsuki a Masový vrah Natsuki je šestice mých oblíbených klonů. Víc najednou jich neumím udržet, i když mám na normálního smrtelníka docela dost chakry. Každopádně s nimi mám celkem dobrý vztah a když se nemám s kým bavit, stačí jedno Kage Bunshin no Jutsu. Osobnost Masového vraha spočívá v tom, že zabije každého, kdo není na její straně. Když potřebujeme někoho jenom chytit, není úplně chytré ji volat.
Šest Natsuki s vysílačkami se rozprchlo. Brzy mi všechny potvrdily, že jsou schované.
"Už!" křikla jsem krátce.
...
Rozvalila jsem se v úložném prostoru pod Narutovou postelí a zavrtala se pod jednu z peřin, které tam byly. Jsou tři a Uzumaki večeří v sedm. Myslím, že by ostatní Kage Bunshiny a originál Natsuki mohly do večeře zabavit sestřenice, a já se prospím.
Usnula jsem. Probudilo mě až zavrzání postele. A další. A další. Postel se otřásala. Zvedla jsem se na loktech a rozeznala jsem i další zvuky.
"Naruto-kun...!"
"Hinato...!"
Tiše jsem zaúpěla a litovala jsem, že jsem slíbila, že nezmizím, nebo že jsem se nenaučila dědovu přemisťovací techniku. Byli zrovna v nejlepším. A z toho, co jsem slyšela, by se červenal snad i masový vrah. Nebo Masový Vrah.
Následující část byla z důvodu nevhodného obsahu cenzurována.
Když konečně vypadli, dost jsem si oddychla, ale ne nadlouho.
"Naruto-kun, dneska u nás spí Kurenai-sensei s Asumou, přichystáš jim postele? Asumovi v pokoji pro hosty u Natsuki, Kurenai u Nariko a Machiko."
"Dobře. Kde jsou peřiny?"
"Ve tvojí posteli."
Shimata!
Na chodbě se ozvaly kroky. Zareagovala jsem rychle a přeměnila jsem se na Machiko.
"Machi-chan? Co tady provádíš?" zeptal se dokonale zmatený Naruto.
"Hrajem s Natsuki na schovku, teď jsem sem vlezla a už mě někdo našel. To asi nebude dobrá schovka, co?"
"To asi ne. Ale můžeš se schovat třeba do koše s ručníky v koupelně. Tam se vejdeš a nikdo tě tam hledat nebude."
"Super! Díky, tati!" Vystřelila jsem z ložnice a schovala se v koupelně. Zrušila jsem techniku a ulehčeně vydechla. To bylo těsný. A pak mi konečně docvaklo, co že to Hinata říkala.
Kurenai-sensei s Asumou.
Asuma v pokoji pro hosty.
Ten kluk mě pronásleduje. Osud mi ho pověsil na paty, nebo tak něco. Ale mě už nezajímá. Když má jízlivé poznámky o tom, s kým chodím, ať si škubne ploutví. Prý nejlepší kamarád. Tss.
"MÁM TĚ!" Moje přemítání o Asumovi přerušila opravdová Machiko, která otevřela koš na ručníky a našla mě uvnitř.
"Super. Vejdeš se sem? Můžeme nechat Nariko, ať hledá..." Kašlu na pokyny od Natsuki, tohle bude sranda.
"To je hustej nápad! Tak jo, počkej chvíli... Á šup! Můžeš zavřít." Ani jsme se v koši moc nemačkaly, takže jsme se nedohadovaly a byly jsme zticha. Já jsem se v tom klidu a tmě zase přistihla při myšlenkách na Nežádoucího č. 1.
Yuuhi Asuma.
Krátké hnědé vlasy, červené oči jako jeho matky, snědý obličej, nikdy nepoznal svého tátu.
Už od šesti let, kdy jsme oba nastoupili na Akademii, jsme byli nejlepší kamarádi. Pak se přidala i Akemi a od té doby jsme parta. Od našich osmi let i tým, a teď se hádáme. Vlastně z důvodů neznámých, i když to já maskuju za to, že měl poznámky o Nikkim, a on to odůvodňuje tím, že jsem se urazila první, tak nemá důvod dolejzat. Teď už nevím, jestli ho miluju, nenávidím, je mi u řiti nebo mi chybí, nebo co si o něm moje rozbouřené city vlastně myslí.
"Víš, že dneska přijede na návštěvu ten tvůj kamarád, Asuma?" pošeptala mi spiklenecky sestřenka.
"Vím, tvoje mamka o tom mluvila," odvětila jsem. "Ale já s ním nemluvím a měl by se ode mě držet dál, jinak to blbě dopadne."
"S ním nebo s tebou?"
"S oběma. Protože když ho přizabiju, tak mě pak budou trápit výčitky svědomí. A buď už ku--a zticha."
Čekaly jsme ještě dlouho, hrály jsme tichou poštu, palcovou válku, když se uprostřed obzvlášť zuřivého souboje otevřely dveře do koupelny. Ztichly jsme a ani jsme se nehnuly, ale Nariko nás stejně našla.
"Mám vás!" prohlásila s úšklebkem postava nad námi. Vzhlédla jsem. Snažila jsem se nedat na sobě nic znát. To znamenalo neprozradit, že mi buší srdce, jako kdybych právě uběhla maraton, moc na něj nezírat, mluvit s chladným odstupem, ten mi jde docela dobře, a hlavně se nečervenat. Protože to nebyla Nariko.
"Můžeš mi vysvětlit, co tady zrovna ty děláš, Yuuhi?"
"Můžeš mi vysvětlit, proč jsi nacpaná v koši na ručníky se svojí mladší sestřenicí, Hatake?"
"Ne," odvětila jsem.
"V tom případě nápodobně. Měj se, já se půjdu zeptat Nariko, protože jsi společenská asi jako moje matka, když dostane jiný knedlíčky než ty, který si objednala. Doufám, že nehrajete na schovku nebo tak něco. To by byla smůla," opáčil jedovatě.
"To neuděláš," varovala jsem ho, "jinak je z tebe korálek. Blbče."
"Toho blbce mám za Yuri, co?"
"Ne, a už dop*dele vypadni!"
"Nemluv sprostě, chudák Machiko to musí poslouchat," otočil se ještě ve dveřích. "Vlastně jsem ti přišel říct, že jsme se rozešli, ale asi tě to nezajímá."
Rozešli?! To by znamenalo...