Cesta ninji, 2. část - Hokage

Cesta ninji, 2. část- Hokage

Po několika sekundách mě do místnosti pozval tvrdý ženský hlas. Až jsem se ze síly toho hlasu zajíkla. Vzala jsem za kliku a chvíli jsem váhala. Má to vůbec cenu? Přijme mě? Klid! okřikla jsem se a rázným krokem vešla do místnosti. Má odvaha mě náhle opustila. Ta ženská je děsivá!
"Co potřebuješ?" zeptala se mě nesympatická blondýna.
"Hokage-sama?" otázala jsem se nejistě. Blondýna si mě nejistě měřila.
"Ano. Co potřebuješ?" zeptala se znovu a já hledala slova.
"Ehm... No... Hokage-sama... já..." tápala jsem ve své mysli, proč jsem vlastně přišla. V tom se ozvalo další zaklepání. Blonďatá Hokage pozvedla obočí a pozvala dalšího hosta dovnitř. Asi uznala, že se mnou to bude ještě na dlouho. Do místnosti k mému překvapení přišel Kakashi. Povzbudivě se na mě podíval a poté blondýnu pozdravil. Tsunade. Ani jsem netušila jak se Hokage vlastně jmenuje. Tsunade-sama. Pak mi čelist klesla údivem. Tsunade byla přeci stejně jako Orochimaru jedna ze Sanninů. Další věc, o které jsem neměla ani potuchy.
"Kakashi, mám tady pro tebe misi," řekla Tsunade a vytáhla tlustý štos papírů. Podlomila se mi kolena, ale Kakashi mě zachytil.
"To je skvělé, ale já jsem nepřišel pro práci," začal Kakashi a povzbudivě na mě mrkl. Vděčně jsem se usmála. Hokage si ho změřila hnědýma očima. Pokynula mu, aby pokračoval.
"Tohle je genin ze Skryté Zvučné vesnice. Vzbouřenec," řekl Kakashi a položil dlaň na moji hlavu. Z toho doteku mi projel mráz po zádech. Tsunade povytáhla obočí.
"Tak vzbouřenec? Jak nám to můžeš dokázat?" zeptala se Tsunade a ta otázka byla směřována mě. Ztěžka jsem polkla.
"Prosím! Pomozte mi! Moji rodiče... zemřeli, aby mě před ním ochránili. Prosím, potřebuji najít svoji rodinu. Můj klan pochází odsud," vykoktala jsem ze sebe a přistihla se, že polykám slzy. Byla jsem neuvěřitelně nervózní a vyděšená. Připadala jsem si stejně jako ve Zvučné. Tam jsem žila neustále ve strachu z toho, že mě vyšlou na další misi a mnohokrát jsem litovala, že jsem se vůbec chtěla stát kunoichi. Hokage si povzdechla.
"Sotva jsi vystudovala, co?" zeptala se Hokage a zdálo se, že trochu pookřála. Přikývla jsem a trochu se uklidnila. Kakashi sundal ruku z mé hlavy. V jeho oku jsem viděla starost. Hokage si povzdychla.
"Počítám, že se chceš přidat k shinobim z Listové," pronesla Hokage a tak zvláštně kmitala očima ze mě na Kakashiho a z Kakashiho na mě. Souhlasně jsem přikývla a Hokage se podívala do papírů.
"Kakashi, vyzkoušej ji. Chci od tebe, abys o ní něco zjistil. Zjisti z jakého je klanu, jak ovládá Chakru a no... prostě všechno. Však ty víš," řekla Hokage a podívala se do svých papírů.
"A jestli po cestě potkáš Gaie nebo Asumu, tak je pošli za mnou!" nakázala ještě Hokage, než nám pokynula, abychom odešli. Kakashi přikývl a otočil se.
Kakashi mě mezitím popadl za rukáv a táhl mě ke dveřím. Byla jsem tak vyděšená, že jsem se nedokázala hnout z místa.
Zvládla jsem to! Sice s pomocí Kakashiho, ale zvládla jsem to! Byla jsem neuvěřitelně šťastná a vděčná.
Kakashi za námi zavřel dveře a přes jeho masku jsem poznala, že se usmívá.
"Tak to by bylo. Pojď, zvu tě na ramen," řekl Kakashi a pomalu odcházel. Já se najednou ze široka usmála. Až v tu chvíli jsem zjistila, jaký mám ohromný hlad. Rozběhla jsem se za Kakashim a snažila se pobrat všechno,co se za tak krátkou chvíli stalo.Zjistila jsem, že se mi Kakashi velice zamlouvá!

Za pár chvil jsme už seděli v nějakém bistru, s názvem Ichiraku. Kakashi nejedl. Jen pozoroval mě, jak hltám už třetí misku. Celkem jsem se styděla, že tolik jím, ale vzhledem k tomu, že jsem nejedla asi dva dny a zdálo se, že další dva dny ani jíst nebudu, neváhala jsem a jedla, co hrdlo ráčilo.
"Mám pocit, že vím, ze kterého kmene pocházíš," řekl najednou Kakashi. Zarazila jsem se.
"Vím jen, že se mámina sestra jmenovala Tsume. Prý je její klan celkem dost uznávaný," řekla jsem a Kakashi pouze přikývl.
"Není pochyb. Pocházíš z klanu Inuzuka," konstatoval Kakashi a mě by zajímalo, co se mu v tu chvíli honilo hlavou.
"Mimochodem, jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se Kakashi a já se zasmála. V tom rychlém dění jsem se ani nepředstavila.
"Kaoru. Tedy, aspoň myslím," zaváhala jsem. Je pravda, že jsem si své jméno nepamatovala, ale protože jsem nechtěla chodit světem beze jména, říkala jsem si prostě Kaoru.
"Skvěle. Myslím, že se ti Tsume bude líbit," usmál se Kakashi a já doufala, že říká pravdu.
"Až dojíš, myslím, že bychom mohli zajít do sídla klanu Inuzuka," řekl Kakashi a já se málem zadusila nudlemi. Trochu jsem se setkání s rodinou bála, ale věděla jsem, že k tomu dříve nebo později dojde. Nejistě jsem přikývla.
"Neboj. Půjdu s tebou," uklidnil mě Kakashi.
Přesto jsem se však bála. Seděla jsem na židli a dívala se do své misky. Nastal den, kdy se konečně setkám se svou rodinou! problesklo mi hlavou. Pak už jsem neváhala, rychle dojedla a popoháněla Kakashiho k rychlejší chůzi. Tak nadšená jsem nebyla posledních pár měsíců.