Cesta ninji, 3. část- Klan

Cesta ninji, 3. část- Klan

Kráčela jsem vedle Kakashiho a nervózně si kousala ret. Srdce mi zběsile tlouklo a myslí mi vířili tisíce myšlenek. Mířili jsme k sídlu klanu Inuzuka. Bála jsem se.
Doufala jsem, že konečně najdu svůj klan a že to není nijaký omyl. Byla jsem neskutečně vděčná Páté, která mi uvěřila a také Kakashimu, který se mě ujal. Těšila jsem se na seznámení s Tsume, ale zároveň jsem se bála, že mě nebude mít ráda.
"Neboj se. Tsume je skvělá. Určitě se jí budeš líbit," řekl Kakashi, jakoby vycítil na to myslím.
Usmála jsem se na něj a doufala, že to tak vážně bude.
"Arigato," šeptla jsem a zčervenala. Na tohle jsem nebyla vůbec zvyklá. Nikdy se nestalo, že by na mě Kabuto-sensei tak vlídně promluvil. Když jsem žila ve Zvučné, nic takového neexistovalo.
Buď jsi silná nebo jsi odpad.
Na chvíli jsem zavřela oči a pomyslela na moji rodnou vesnici.

"Tayuyo!" zavolal Kimimaro, který stál vedle mě na naši společnici.
"Kabuto-sensei na nás čeká!" zařval na sprostou kunoichi a pokračoval v cestě lesem.
"Kde je Kidoumaru-san?" zeptala jsem se a rozhlížela se po okolí.
Ukázalo se, že Kidoumaru zápasí s Jiroubou a Sakonem jen pár metrů od nás. Usmála jsem se na Kimimara. Nikdy mi mé úsměvy neoplácel, ale tak zvláštně se mu rozsvítili oči.

Útržky mé minulosti mnou projeli stejně rychle, jako zase odpluly. Do očí mi najednou vhrkly slzy. Vzpomněla jsem si na mé staré přátele.
Kimimaro, Sakon, Ukon, Tayuya, Jiroubou a Kidoumaru. Ti všichni se mnou plnili mise, které měli posloužit Orochimarovi. Většinou jsem nemusela hnout ani prstem, ale byli i mise, kdy jsem skončila zbitá ze všech nejvíc.
Nejvíc se mi stýskalo asi po Kimimarovi. Vždycky byl tak vážný, ale jeho kekkei genkai byla jedinečná. Vždycky se mě snažil chránit. Odděleně jsme byli všichni slabí, ale když jsme pracovali společně, nikdo nás neporazil. Vzájemně jsme se nádherně doplňovali. Byli jsme Zvučná šestka. Tak to bylo, než jsem odešla. Nevím, co dělali ostatní.
Kakashi se na mě starostlivě podíval. Usmála jsem se na něj a slzy odehnala. Věřila jsem tomu, že je ještě někdy uvidím a že je dokážu zachránit. Věřila jsem tomu, že spolu budeme jednou plnit mise Listové.
"Tak jsme tady," řekl Kakashi a pokynul hlavou směrem k velkému domu. Byl postaven v tradičním stylu, ve kterém byli vystavěné snad všechny domy ve vesnici.
Nejistě jsem se podívala na Kakashiho. Mé obavy mě plně ovládly. Začala jsem se chvět. Kakashi mi položil dlaň na rameno a usmál se.
"Bude to v pořádku," řekl, spustil ruku z mého ramene a udělal pár kroků směrem k bráně.
Odhodlala jsem se a šla za ním.
"Tsume-san! Kuromaru!" zavolal Kakashi a zamířil si to do zahrady.
Šla jsem nejistě za ním a snažila se pobrat, co se to vlastně děje. Pořád jsem tomu nedokázala uvěřit.
"Kakashi-san, co potřebuješ?" odnikud se vynořila vysoká žena s rozházenými hnědými vlasy a červenými značkami na tváři. Nejistě si mě změřila.
"Chci ti někoho představit. Tohle je Kaoru. Údajně by to měla být tvoje neteř," řekl Kakashi a pokynul mi, abych přišla blíž.
Tsume si mě zvláštně změřila a sklonila se ke mě.
"Neteř, říkáš? Ale Ame neměla děti," řekla Tsume. Nevěřila mi.
"Ale měla! Jsem dcera Ame a Kodaky!" vyhrkla jsem se slzami v očích.
Ukázala jsem na moji čelenku.
"Narodila jsem se ve Skryté Zvučné vesnici! Sloužila jsem Orochimarovi, jako moji rodiče, ale vzbouřili se! Když mě odnášeli, bojovali. Zřejmě jsou mrtví. Poslali mě, abych našla svou rodinu v Listové. Jediné, co mi máma řekla je, že se její sestra jmenuje Tsume!"
Trhaně jsem dýchala, po tvářích se mi kutálely slzy.
Vypadalo to, že to s Tsume však pohnulo.
"Kuromaru!" zavolala najednou a já povytáhla obočí. Kdo to je?
Poté se objevil velký černý pes s páskou přes jedno oko a bez ucha.
Když mě spatřil, najednou se zarazil. Nevím, co se stalo, ale najednou se ke mě rozběhl a začal mě očichávat.
Ame! Kodaka! Ty jsi jejich dcera!
Vykulila jsem oči. On mluvil. Podívala jsem se nechápavě na Tsume.
"On mluví?" zeptala jsem se a doufala, že nevypadám, jako blázen.
Tsume najednou jakoby roztála. Usmála se a objala mě. Nechápavě jsem se na ni dívala.
"Jsi to vážně ty! Vážně jsi moje neteř!" zasmála se a znovu mě objala.
"Kakashi-san, beru si ji na starost!" zvolala a pohladila Kuromara.
Kakashi přikývl a zmizel. Věděla jsem, že se však znovu objeví. Tsunade-sama ho přeci pověřila, aby mě prozkoušel.

Za pár minut už jsem seděla v kuchyni a popíjela čaj.
"Tak povídej! Co se stalo?" ptala se mě Tsume se zjevným zájmem v očích. Kuromaru seděl mezi námi a hlavu měl nataženou v mém klíně.
"Prosím, řekni mi nejdříve něco o tomto klanu. Nevím nic," poprosila jsem Tsume a doufala, že nejsem neuctivá.
"Inuzuka. Jsme jedním z uznávanějších klanů v Listové. Bojujeme po boku svých psích společníků. Každý umí nějakým způsobem komunikovat se psy a umí spoustu společných technik," shrnula Tsume a zamyšleně se na mě podívala. Proto Kuromaru mluvil!
"Musím ti namalovat naše značky," řekla a ukázala na červené tesáky na tvářích. Přikývla jsem a usmála se. Patřila jsem do nějakého klanu.
Zatímco mi Tsume kreslila značky, do místnosti se přiřítil kluk asi v mém věku s bílým psem po boku. Najednou mě přepadla nostalgie. Už jsem se s ním někdy viděla.
"Kibo-kun!" zavolala jsem a vyskočila na nohy. Objala jsem nechápajícího hocha a musela se vypořádat s Akamarovým hrozivým vrčením. Usmála jsem se a sklonila se k němu. Očichal mi ruku a poté mi olízl prsty.
"Kaoru-chan?" zeptal se překvapeně Kiba a podíval se na svoji mámu.
"Vy se znáte? Nicméně, Kibo, tohle je tvoje sestřenice. Do dneška jsem o ní také nevěděla," přiznala se Tsume a pozorovala překvapenou tvář svého syna. Kiba přikývl.
"Seznámili jsme se na misi ve Vodní zemi," vzpomínal Kiba. To byla pravda. Než jsem mohla zamířit do Listové, musela jsem obejít pár dalších vesnic a sesbírat nějaké informace. Společně s Hinatou a Shinem mi pomohli se vyhrabat z bryndy.
"Jsem ráda, že jsme příbuzní, Kibo-kun," usmála jsem se. Aspoň někoho jsem znala.

Tsume mi po pár dalších minutách ukázala v zrcadle mou tvář. Vypadala jsem dospěleji a tvrději.
"Páni!" zvolala jsem a usmála se. Byla jsem šťastná.
"Teď přijde to nejdůležitější. Musíme ti najít parťáka," usmála se Tsume a já povytáhla obočí. Parťáka?

Nevím, kam mě to Tsume zavedla, ale ocitly jsme se v takovém "Psím ráji". Všude okolo pobíhali psi. Tak tohle myslela tím parťákem.
Chtěla mi najít psího společníka.
"Vím přesně, koho ti svěřím," řekla mi a poté pískla. Psi najednou přestali se svou činností a zaměřili se na nás. Poté se k nám rozběhli, ale zůstali stát v uctivé vzdálenosti. Zkusila jsem je spočítat. Dohromady jich bylo sedmadvacet. Byli tu štěňata, ale i odrostlejší psi.
"Kaoru, chci ti představit Chaira. Myslím, že se ti bude líbit," řekla a přesunula se k už většímu psovi. Měl medově hnědou srst a inteligentní oči.
"Ráda tě poznávám, Chairo," řekla jsem a nechala psa, aby mě očichal. Podíval se na Tsume a pak zase na mě.
Také tě rád poznávám
"Rozumíš mu?" zeptala se Tsume a já přikývla.
"Máš talent. Tohle moc lidí tak přirozeně neumí," řekla Tsume zamyšleně.
"Chairo, Kaoru, něco tu pro vás mám," řekla Tsume a z kapsy vytáhla dvě čelenky se značkami Listové. Vtiskla mi je do rukou.
"Oficiálně jsi členkou vesnice. Kakashi-san tě přijde ještě vyzkoušet, aby zjistil, co v tobě je, ale už můžete plnit nějaké mise," řekla Tsume a já ani nepostřehla, kdy se k těm čelenkám dostala.
Do očí mi vtrhly slzy dojetí. Někam jsem patřila. Patřila jsem do Skryté Listové vesnice a patřila jsem do klanu Inuzuka.
Chairo si všiml mých slz a olízl mi tvář. Objala jsem velkého hnědého psa.
"Budeme spolu dobře vycházet, co?" šeptla jsem psovi do ucha.
Budeme.