Jiné, a přesto stejné 31. díl Jak se Tobi naučil počítat

„Říkal jsem v šest ne?!" zařval vůdce organizace v šest hodin a pět minut. Akatsuki konečně tento řev vzbudil a začali se po skupinkách vláčet ven. Podle očekávání na sobě neměli pouze Akapláště, jak je Pein prosil. Celkově to nešlo podle jeho představ. Aby si zajistil pořádek, uchýlil se dokonce i k takovým věcem, jako je kontrolování, jestli všichni spí. Miru našel přitulenou k Deidarovi, což ho trochu vyděsilo, a když se otočil, stála za ním Tory s vyčítavým pohledem tipu: Tady šmíruju já a s foťákem v ruce. A taky se pokoušel Hidanovi našeptávat do spaní, aby si nebral žádné hrůzy. To ale nemělo účinek, protože nesmrtelný nespal.
„Myslím, že jsme připraveni vyrazit," prohlásil po chvíli, když přejel skeptickým pohledem Tobiho plášt pokrytý flirty, nášivkami peace, poníky a duhou, Miřino tričko se znakem Akatsuki a černé kalhoty, Hidanův plášt, který byl rozhalený víc než obvykle a Kisameho Akaplavky. Ostatní měli plášť buď na sobě, nebo přehozený přes rameno.
„Tory tys na nic nepřišla?" zeptal se mírně potěšen vůdce, že alespoň Tory si oblékla Aka-plášt normálně.
„No přišla, ale ty jsi řekl, že máme mít pláště," zamumlala mu v odpověď s potutelným úsměvem. Měli zpoždění už čtvrt hodiny oproti plánu a tak Pein radši zavelel k rychlé chůzi. Po cestě poslouchal pouze kecy že se nestihla snídaně a kdy už tam budou.
„Hej, Peine! Proč jsi mi sbalil takový divný batoh?! Tak těžké jsem to neměla, ani když jsem šla na měsíční misi, a to jsme měly na celou dobu zásoby vody a já tahala i stan," stěžovala si Tory, která se vlekla úplně na konci výpravy.
„Všichni to mají stejné, tak se nevymlouvej a šlapej," křikl zepředu a pokračoval.
„A Peine!" pokračovala, aby se nějak zabavila.
„Ano?"
„Kdy už tam budeeem?!"
Šéf zločinecké organizace zrudl, ale dle svého mínění důstojně kráčel dál a tuhle otázku ignoroval.
„Peeeeeeine! Kde je Tobi?!"
„Tobi zůstal v zájmu nás všech doma," oznámil hrdě Pein a zrychlil.
Už bych měla mlčet, nebo to přeženu… Sakra! Debilní sázka, pomyslela si Tory a zpomalila.
„A proč jsem tam nemohl zůstat i já, k*rva?" ozval se zničehonic Hidan do té doby mlčící, uražený, že mu Pein vlezl do pokoje a nezhroutil se z toho.
„Tebe budeme v případě potřeby potřebovat jako návnadu," odpověděl a nevzrušeně pokračoval.
„Co tím do p*dele myslíš?"
„To co jsem řekl. A neotravuj."
…
Mezitím na stejném místě v jiné řadě:
„Itachi? Proč nejdeš za Tory?" zaúpěla nejmladší Uchiha. Svýho bráchu měla ráda a za nic by ho nevyměnila, ale v takovýchto chvílích by ho nejradši viděla u Tory.
„Ona si furt stěžuje na těžký batoh a mě se to nechce poslouchat."
„Tak si s ní ten batoh vyměň," protočila Mira oči.
„Ale co když má ten batoh fakt těžší?"
V tu chvíli nastalo u Deidary morální dilema, protože na jednu stranu souhlasil s Itachim, Tory si nemá pořád stěžovat, a kdyby jí ten batoh někdo vzal, vyhrála by. Ale na druhou stranu by měl být Uchiha alespoň trochu gentleman. Vyřešil to tím, že vytvořil pár broučků a ty umístil Akatsuki na pláště tak, aby si jich nevšimli. To ho na nějakou tu dobu zabavilo, a když si začal zase všímat svého okolí, zjistil, že Mira se s Itachim hádá někde jinde a on má klid.
…
„Ehm, Kakuzu?“ pokusil se zapříst rozhovor Kisame.
„Co chceš?“ zamručel zpoza masky.
„Kdybys chtěl něco ve svém pokoji opravdu dobře schovat, kam bys to dal?“
„Dobrý dotaz. Co u koho potřebuješ najít?“ Kisame se zamyslel, ale pak si řekl, že nemá cenu to zatajovat. Potřebuje pomoct. Pár let to zkouší sám, ale nefunguje to. Je čas změnit strategii.
„Gel na vlasy u Itachiho,“ přiznal.
„Fajn. Pokud ví, že ho hledáš, určitě ho schoval jinam, než kdyby nevěděl, že ho hledáš. Nebo si může myslet, že ho hledá někdo jiný. Kdyby ho nikdo nehledal, neschovával by ho, ne? I když možná ho schovává jenom preventivně. V každém případě je pravděpodobné, že…“
…
„Co budeme dělat?“
„Zahrajeme si slovní kopanou?“
„Ne! Tu jsme hráli minule a tys vyhrál. Vždycky vyhraješ. Máš víc mozku.“
„To není pravda!“
„Zahrajeme si slovní fotbal, ten vyhrávám já!“
„Na to zapomeň, to s tebou nehraju já. Ještě jednou se zmíníš o fotbale a udělám si z tebe míč.“
„No tak to chci vidět!“
„Jo?! Sleduj!“
„Jaauuu!!“
„Fuuj, tys mě poprskal…“
„Nemáš do mě kopat, ty hromado shnilého hnoje!“
„Není slovo hnůj od slova shnít?“
„Spíš naopak, ne?“
„Slovo shnít není od slova hnůj?“
„Ne.“
„No tak, přece se hned neurazíš…“
„…“
„Heej! Mluvím s tebou, ty výtrusnice s kapkou rosy!“
„Co to meleš?!“
„Zetsuuu!“ zařval Sasori. „Drž už hubu, ty tvoje schizofrenické konzervace se nedají poslouchat!“
…
„Jsme tady!" zvolal dramaticky Pein, a v tu chvíli už všichni leželi na zemi. Někteří dokonce i usnuli. Jenom Tory se začala trochu vznášet, protože shodila svůj batoh na zem.
„Kdy máme tu schůzi?" zajímal se ještě Itachi.
„Jo, a kde?" přidal se Kakuzu.
„Ehm, no..."
Následovala chvíle naprostého ticha, při kterém si ti co nespali všimli řady ninjů v pozoru na druhé straně louky.
„A to je kdo Peine?" zeptala se ho Konan, která jako jediná zůstala stát leadrovi po boku. „Neříkej mi, že to jsou oni. Ta druhá organizace." Pein jen suše polkl a civěl na ty slušně vyrovnané stejně oblečené členy druhé organizace.
„Vy jste Pein?" promluvil nejvyšší z nich, zřejmě vůdce, který stál dva kroky před nima.
Pein kývl.
„Naše organizace není tak známá jako ta vaše, ale zase nikdo nepozná nikoho z mých lidí."
„A komu to jako cpeš?“ šeptl Deidara.
Tory na chvilku přestala pobíhat kolem Itachiho a začala čuchat jako pes.
„Ten smrad znám. To je ta mrcha," zašeptala a pak nahlas pokračovala: „Ahoj Shutabu! Ráda tě vidím!"
„Cože?! Jak-" jedna osoba z řady trochu povyskočila, ale potom byla zpražena pohledem svého vůdce a okamžitě se uklidnila.
„Fajn, jednu osobu znáte. Ale zbytek ne," pokrčoval lhostejně.
„Nechcete se alespoň postavit?" šeptl Pein na půl pusy a přitom přikyvoval a předstíral, že poslouchá toho druhého šéfa.
„Mám připravené tři úkoly. O tom, která organizace vyhraje, rozhodne porota sestávající z nás dvou a z námi vybraným členem naší organizace, takže dohromady bude porotců-"
„Pět!"
„-čtyři."
„Mám pocit, že jsem zaslechla někoho, koho jsem zaslechnout nechtěla," šeptla Tory.
„On se naučil číslo pět?" divila se Mira a většina bdících s ní.
„Tak počkat..." naskočila Peinovi na čele žíla o velikosti kořene dospělého stromu. „On se tady objeví, i když měl zůstat v sídle a vy se divíte, že řekl 'pět'?"
„No ale Peine... když on tu pětku neuměl. Vždycky počítal: Čtyři... šest..." přidal se Kisame.
Cizí vůdce měl co dělat aby udržel svou kamennou masku a nerozesmál se. Pár ostatních členů se uchechtlo.
Ale to už vnímal jenom Pein. Mira skákala kolem Hidana. Tory vytáhla zpod pláště pika-převlek a oblékla si ho. Tobi, který už se stihl vyhrabat z Toryina batohu, se pověsil Kakuzovi na záda a dotyčný se ho snažil shodit. Kisame si brblal něco s tím, že by to chtělo rybník. Sasori si míchal jedy. Deidara zkoumal, co s tou dokonalou řadou provede pár výbuchů. Zetsu se šel najíst a Itachi usnul ve stoje. A kolem toho všeho zmatku běhala Konan a snažila se je uklidnit.
„Ehm... Nechcete se uklidnit?!" zkusil to Pein, když přímo před ním spadl Kakuzu na záda, obývané Tobim.
„Tos uhod," přihnala se Tory a skočila Sešitému na břicho.
„Prosím!" vykřikla zoufale Konan.
„Možná by pomohlo vzbudit bráchu," navrhla nezúčastněle Mira, a dál se zaujetím skákala.
„Díky," vydechla Konan, vděčná za jakýkoliv náznak spolupráce.
„Itachi! Itachi!" křičela na Uchihu modrovláska a mávala mu rukou před obličejem. Bez odezvy.
„To musíš takhle," ozvala se Tory, která se tam znenadání objevila. „Itachi? Je tady Sasuke a Mira se ho snaží zastavit, aby tě nezabil."
Uchiha sebou trhl a zamrkal. Potom se začal rozhlížet dokola, aby našel svého brášku a mohl ho běžet obejmout.
V jeho zorném poli se ovšem jenom smála Tory.
„Hej, to je dost černý humor," poznamenala Mira, a Itachi se zatvářil... No, ráda bych napsala jak, ale z toho jeho poker face to nešlo poznat, takže tak.
„Itachi, prosím," řekl Pein, a Uchihovi hnedka došlo, co má dělat. A protože byl rozespalý a nejspíše i naštvaný, tak do dvaceti minut byli i Akatsuki seřazení. Jakž takž. Úplně řada to teda nebyla, a pár lidí demonstrativně sedělo, ale jinak to ušlo.
„Je nás jenom deset," poznamenal Pein, ale poté, co zjistil, kdo chybí, se to rozhodl ignorovat.
Ninjové naproti stále disciplinovaně stáli v pozoru, ani jeden z nich se nehrbil.
Všem jim v hlavě běžela jedna myšlenka: Jak můžou být toto ti slavní Akatsuki?
„Takže můžeme dohodnout přesné podmínky?" ozval se Pein poté, co své svěřence přestal propalovat rinneganem.
„Jistě, soutěžit se bude ve třech disciplínách. První z nich bude najít své tábořiště a z věcí tam připravených postavit tábor," odpověděl pohotově leader druhé organizace a rozešel se k Peinovi s dvěma mapami a dal mu vylosovat.
„A ještě rozhodčí. My dva si vybereme někoho, kdo bude rozhodčí s námi. Já si beru Siugakua. Samozřejmě to není jeho jméno, to je tajné. Co vy?"
Pein chvíli válčil s myšlenkou, jestli si může taky vybrat někoho z jejich týmu, ale nakonec řekl jméno nejstaršího Uchihy.
„Ten Itachi?" optal se šéf těch druhých.
„Ne, možná je to maskování," odtušil Pein a v duchu si vyčítal, že mu to nedošlo. Anonymita, no jasně! A ještě to bylo před chvílí řečeno…
„Tady máte mapu," hodil leader Konan kus papíru.
„Hele proč jsi jí dal Konan?" zeptala se ublíženě Tory, která chvíli před tím začala vnímat.
„Neodporuj mi a soustřeď se na úkol," odbyl ji Pein a šlehl očkem po druhé skupině, jestli to viděli.
„Úkol?" vyděsil se Kisame.
„Jo, úkol, můj rybí příteli," poučil ho Zetsu a familiérně jej objal kolem ramen. Kisame se rozhlížel po pomoci, ale potom to vzdal a taky kytičku objal.
„Prostě musíte najít tu část označenou křížkem," vysvětlil Pein, popadl Itachiho a za kapuci Akapláště a odtáhl jej pryč, aby se poradili ohledně soudcování.
„Nechápu to," oznámil Deidara a demonstrativně si sedl ke své skupině zády, aby mohl pozorovat soupeře. Ti vypadali, že se radí, jak úkol co nejlépe splnit.
„Prostě půjdeme přímo rovně," rozhodl Kakuzu a bez delších průtahů vyrazil do lesa. Konan chvíli koukala do mapy a se slovy: „Máme jít na druhou stranu." se rozběhla za ním. Ostatní ještě asi dvě minuty stáli a čučeli do blba, popřípadě na blba, a potom se pomalu rozešli za nimi. Druhý tým vyčkal ještě asi pět minut a pak taky vyrazili.
„A co takhle špehovat druhou skupinku," navrhla po pěti kilometrech Mira.
„To by asi nešlo, protože oni mají jiné místo," vysvětlila jí Konan.
„Kur*a! Našel jsem to!" zařval Hidan, který protestoval tím, že šel padesát metrů před skupinkou a kopal do všeho, co mu přišlo pod nohu. Díky němu taky Tory zakopávala mnohem mínň, i když i to bylo hodně.
„Vážně?!" rozzářila se Konan a vyběhla k němu. Tam se začala zmateně rozhlížet.
„Ale-"
„Chtěl jsem vidět, jak byste se tvářili, kdybychom to zas*ané místo našli, protože ho nikdy nenajdeme," odtušil Hidan, vyhnul se pěsti a znova zaujal své místo v čele. Konan si usmyslela, že ho při nejbližší odbočce setřese.
„Myslíš, že mu to fakt věřila?" šeptla Mira.
„Jo, ale dost mě to překvapuje," odpověděla Tory.
Za těchto šarvátek uběhlo několik dalších hodin. Akatsuki stále nemohli najít místo označené křížkem a to s Hidanovým ostrým tempem prohledali již velkou část lesa.
Stížnosti typu: „dál už nejdu... bolí mě nohy... určitě chodíme v kruzích… Tobi, nežužlej mi nohy…*" a podobně byly ignorovány a Hidan dovolil pouze tři krátce přestávky. Nikomu ani nedošlo, že už asi dvě hodiny neslyšeli žádnou pitomou poznámku ze strany mandarinky. A ten kdo si všiml, že Tobi chybí, to nikomu neříkal, aby ho ještě nemuseli hledat.
„Dej to sem," vytrhla Tory Konan mapu, protože si řekla, že kdyby teď našla správnou cestu, možná by jí odpustili těch pár hodin navíc na Vánoce. Ale jakmile se na ni pořádně podívala, málem upadla do mrákot. Mapa nebyla tak úplně mapa, spíš změť různých čar, a uprostřed toho všech byl obrovský červený kříž. A aby toho nebylo málo, byla popsaná nějakým divným písmen.
„Hm, nech si ji. Pro mě je moc jednoduchá."
*pouze třikrát, a to hned ze začátku

Poznámky: 

Fajn Je tady 31. díl, a to jenom asi dva týdny po 30. dílu! Ano :3 Jsme na sebe pyšné A mohlo to být dřív, ale nechtělo se mi to opravovat -.-
Nicméně už máme o čem psát, což jsem ráda, a mělo by to dávat i smysl
A přikládám speciál, který měla vložit Mira, ale má pokažený počítač Takže ho sem dávám já Komu to vadí, at jde domů
Je to takový dosti netypický speciál Psali ho sami čtenáři JaPS *a trochu já* Miře k 14. narozkám :33 Už je to asi dva měsíce, ale dávám to sem prostě až ted
Ještě jednou chci poděkovat všem, co se zapojili Jste skvělí

Miřin narozkový díl

Tory
Psal se rok 2014, konkrétně 20. dubna a Mitora Uchiha si spokojeně chrněla ve své posteli v Akasídle, když ji někdo začal budit hrozně vtíravým hlasem, zpočátku šepotem. „Miro, je čas vstávat… Víš vůbec, co je dneska za den? Miro, no táák! Je čas na-“
„Itachii,“ zasténala a přikryla si hlavu polštářem.
„Je čas na narozeninové přání,“ dopověděl nadšeně a pokusil se jí polštář vytrhnout.
„Vypadni,“ odbyla ho a schoulila se do klubíčka. Doufala, že se její narozeniny nebudou nějak slavit, stejně jako ty roky, kdy už byl Itachi pryč a ona trčela v Konoze jenom se Sasukem.
„Co si budeš přát letos, hmm?“ nevzdával to.
„Ať moje narozeniny ignoruješ.“
„Ne, to ti neprojde. Navíc Tory už o tom ví, a ta to ignorovat nebude určitě.“ Ha, už zase mluví o Tory. Nemůže třeba pro změnu otravovat ji?
„Já tě zabiju,“ zavrčela, sedla si a podrbala se na hlavě. Vypadala vážně k sežrání, v Itachiho starém rozdrbaném tričku, slinou na obličeji a vrabčím hnízdě na hlavě. Ještě že ji neviděl Deidara, ten by to asi neunesl. *Ne, není to ironie *
„To přenecháme Sasukemu, ať má proč žít, co?“ šťouchl do ní s rozpustilým úsměvem.
„Hmm…“ zamručela rozmrzele, vstala a začala se přehrabovat ve skříni.
Kirin
„Máš zvláštní šanci mít tři narozeninová přání," zkoušel to naposledy.
„Grrrr..." zavrčela a začala si natahovat kalhoty. Ale napůl ještě spala, takže chvíli trvalo, než k ní jeho slova dorazila. Když jí to konečně došlo, měla na sobě jednu nohavici a o tu druhou zakopla, takže se svalila rovnou na bráchu. Okamžitě však vyskočila a vyběhla ze dveří.
„Letím za Tory!" křikla ještě přes rameno. Ono se to lehko řekne, letím za Tory, ale důležitější je ji vůbec najít. Naštěstí to nebylo až tak složité, jelikož do ní vrazila.
„Ku*va, Miro, co děláš?!" vyštěkla na ni podrážděně.
„Já nic, to spíš ty!" prskala, když se sbírala ze země.
„Já tady zdrhám před Aloe Vera," osvětlila situaci příšerka mladší.
„To nic není," mávla nad tím rukou Mira.
„Že nic? Tak ho zkus nenaštvat, zrovna když má svoji náladu," brblala při chůzi.
„Zkus osprchovat naše Prase, a pak s tebou budu souhlasit," navrhla Mit.
Tory jakoby zvažovala, jestli by to za to stálo a nakonec přišla na to, že by to za to stálo.
„Dobře, platí. Když máš ty narozky... Ale nemusím ho osprchovat, stačí ho pouze dostat holou kůží do kontaktu s vodou," podívala se na svoji kamarádku Tory *mimochodem za Mitorou stál Itachi, který se tvářil, že by blondýnku sežral zaživa, kdyby nepřikývla…* a vzápětí vyprskla smíchy.
„Co je?!" divila se Mira.
„K-když já za to nemůžu!" to už se svezla na zem.
„Za co?" Mitora pořád nic moc nepobírala.
„V-vypadáš jako by ti před xichtem vybuchla bomba!" dostala ze sebe, což ji stálo spoustu sil, a dál se válela. Víc už Mira slyšet nepotřebovala. Otočila se na patě a dekovala se zpět do pokoje.
Tory
„Hej, nepřeháníš trochu?“ To se Deidara přišel podívat, co se to tady děje tak brzo ráno. Nejdřív se k němu do postele nacpe Tory, že ji Itachi vyhnal a jí je zima, potom bez varování vyskočí a běží pryč, a teď se tady válí po zemi, zatímco Mira je zabouchnutá ve svém pokoji.
„Měl jsi ten výraz vidět,“ ohradila s trochu dotčeně, ale potom posbírala ze země zbytky důstojnosti *a sebe, samozřejmě* a běžela si Miru udobřit.
„Nikdy nepochopím, jak to s ní děláš,“ povzdechl si bezradně Itachi a díval se za mizící blondýnkou.
„Šarm, síla osobnosti, talent na krocení divé zvěře…“ začal bez váhání vypočítávat.
Nebo taky to, že jsi její jediná rodina a ještě k tomu starší bratr, pomyslel si Itachi, ale měl plnou hlavu Miřiných narozenin, a tak dál předstíral, že poslouchá Deidarovu odu o jeho dokonalosti.
smile
„Co bys teda chtěla dělat?" zakřičela Tory přes dveře. Mitora se totiž v jejich společném pokoji zamkla.
„Co já vím! Chtěla bych být aspoň hodinu neviditelná a dejte mi už pokoj!“ vykřikla naštvaně Mira a ozvala se rána, jako by rozzuřeně kopla do dveří.
„Tak být neviditelná, jo?“ řekla si pro sebe s úšklebkem Tory a běžela za Sasorim.
„Sasori! Sasori!“ křičela Tory celou cestu, když šla do jeho tajné laboratoře.
„Nevíš, co to dělá?“ otočil se za tím torpédem Deidara, který byl i trochu naštvaný, protože nestihl vyjmenovat všechny své skvělé vlastnosti.
„Netuším, ale doufám, že to moji sestru nebude moc bolet,“ odpověděl Itachi.
„Co chceš, Tory?!“ zeptal se Sasori naštvaně.
„Potřebuju od tebe pomoc,“ odvětila Tory uraženě a začala zkoumat divně vypadající lahvičky.
„Hej, nešahej na to! A co chceš?“ okřikl jí loutkař.
„Jak jistě víš, Mira má narozeniny a při svém otravování jsem zjistila, že by chtěla být neviditelná,“ vysvětlila Tory, když položila lahvičku.
„A ty po mě chceš nějaký lektvar?“ otázal se Sasori.
„Přesně, ale aby to trvalo tak hodinu až dvě,“ objasnila Tory a už se otáčela, že odejde, když shodila poličku s lektvary, a tím spustila domino efekt.
„Děláš si srandu?!“ vyprskl Sasori, ale pak mu došlo, že dokud nesplní Toryino přání, jen tak ji odsud nevypakuje. A když má Mira ty narozky… „Dobře, hned se pustím do práce. Počkej pár minut, nejlépe na chodbě,“ řekl a začal něco míchat.
***
„Miro, teď se ti splní tvé přání,“ řekla s úsměvem Tory a šla do kuchyně, kde začala připravovat sendvič. Po chvíli otřesy v kuchyni ustaly a ze dveří vyšla blondýnka, která nesla tác se sýrovým sendvičem a pomerančovým džusem. Lahvička už byla bezpečně odklizená v Zetsouvě nitru a její obsah se ztratil v džusu. *Ano, Miro, v tom pomerančovém *
„Miro?“ zeptala se Tory, a bez klepání vletěla do (i) svého pokoje.
„Co zase chceš?!“ vykřikla naštvaně černovláska.
„Nesu ti něco k jídlu a na udobřenou,“ pronesla s úsměvem Tory a dala jí na klín Tác.
„Aha. Děkuji,“ usmála se Mira a pustila se do jídla. Když dojedla, tak chtěla vrátit Tác Vjatoře, ale v tom úlekem vykřikla.
„Co se to děje?“ křičela zmateně a sledovala svoje ruce, které jí mizeli před očima.
„Plním ti tvé přání!“ vykřikla Tory nadšeně.
„Já to nemyslela doslova!“ rozvzlykala se Mira, která už zmizela úplně.
„Na to už je asi pozdě,“ řekla s úsměvem Tory, ale v tom jí něco koplo.
„Au! Miro, co to děláš?“ zeptala se a rozhlídla se kolem sebe, ale v tom schytala další ránu.
„Mstím se! A teď to odnese Kakuzu!“ rozesmála se Mira jako bohyně pomsty a zřejmě opustila místnost.
„Kde mám, kur*va, svoji milovanou kosu!“ křičel šíleně Hidan.
„Hidane, uklidni se,“ snažil se ho ztišit Kakuzu, ale v tom momentu se mu ze stolu vznesla bankovka a on se vydal za ní. Když už ji měl na dosah, tak po ní šáhnul, ale místo ní chytil něco velkého a neviditelného, co se pomalu začalo zhmotňovat.
„Miro!“ zakřičeli oba dva.
„Překvapení!“ vykřikla Mira a snažila se vyprostit.
„Okamžitě ji pusť, nebo na tebe pošlu krvelačná kuřata!!“ zakřičela Tory, která právě vběhla do místnosti.
„Fajn,“ řekl Kakuzu a dal Miře alespoň pohlavek.
„Takový šílenosti na moje narozeniny! A vy se divíte, že je nechci slavit!“ zakřičela Mira a Tory se lehce pochichtávala. Ale to už černovláska zase zmizela.
„No co, doteky ji sice zviditelňují, ale jen na chvíli,“ pokrčil rameny Sasori, který se tam zčista jasna objevil.
Kyuu
V tom do místnosti vtrhnul Pein, aby zjistil, co tam ti magoři zase vyvádějí. Rozrazil dveře a naskytl se mu zajímavý pohled na Kakuza hmatajícího do vzduchu, totálně vykolejeného Hidana a Tory, která se divně šklebila.
„Co se tu zase ku*va děje?!" Nikdo se neobtěžoval šéfovi odpovědět, jenom Hidan se praštil do čela a zoufale prohlásil: „Ku*rva drát, je tu nějaký sraz, nebo co?"
Tory
„Ehm… Hidane?“ zeptala se najednou Tory a nahodila milý výraz, což u ní bylo dost netypické.
„Ať se chceš zeptat na co chceš, moje odpověď zní ku*va ne,“ odpověděl lhostejně.
„Ach jo. A kdyby to Miře udělalo radost?“
„No tak to už vůbec ne!“ vyděsil se tak moc, že zapomněl mluvit sprostě.
„No, tak v tom případě si za to můžeš sám,“ odpověděla Tory už se svým obvyklým arogantním úsměvem a vytáhla zpoza zad hadici, které se zmocnila, když odváděla Hidanovu pozornost.
„Sprcháá!“ vykřikla nadšeně a zkropila ho od hlavy až k patě.
„Děláš si ku*va pr*el?! Já tě zabiju, ty malá mr**o! Useknu ti hlavu a narvu ti ji do p*ele, abys věděla!“ zaryčel Hidan a vrhl se na Tory, která se dala na útěk.
Tohleto Miře sice zvedlo náladu, ale bála se o své zdraví a tak se rozhodla vyhledat si pro svůj klidný narozeninový pobyt jiné místo.
Znovu Kyuu, Tory jí do toho nevychovaně skočila
Jakýmsi záhadným způsobem se ocitla zrovna v pokoji rybáka, který momentálně seděl na posteli a pařil Tamagochi. Chvíli ho pozorovala a dusila smích tím, že se pokoušela spolknout vlastní mandle, ale pak jí to přestalo bavit. Došla do koupelny a při pohledu do zrcadla zjistila, že jí lektvar pomalu přestává působit, takže ho musí ještě využít, dokud to jde.
Misaki
Rozběhla se tedy tryskem do výše položených částí Akasídla, směrem ke Konaninu pokoji. Vzala jednu velkou origami růži a vyšla na chodbu. Čekala, než modrovláska vyjde a začne se po kytce shánět.
„Kam zmizela moje Tulipuška?" ozval se po chvíli. Mira se začala nehorázně tlemit.
„Pojď si pro Tulipušku, ná puťa puťa puléc!" Miřiny záchvaty smíchu byly nezadržitelné.
„Co to kydáš za kydy, ty kydko?" Konan začala honit Tulipušku a prozpěvovala si pink fluffy unicorns dancing on rainbows. Po cestě ze schodů se Mira skutálela ze schodů dolů a upustila Tulipušku. Pak zdrhla do Tobiho pokoje, ze kterého vyskočila oknem.

Katy
„Tobi si chce taky zaskákat!" ječel z okna nadšený dýňák a vzápětí jí skončil na zádech.
„Co to… Jak to, že mě vidíš?" ptala se ho překvapeně Mira, které ještě nedošlo, že účinky elixíru již vyprchaly. Tobi na ni chvíli tázavě civěl a pak se rozběhl ke dveřím Akasídla.
„Deidaro-sempaíí!" ječel, „proč Deidara-sepai nechal Miru vybuchnout?!"
Cože? ptala se sebe překvapeně, než ji došlo, že asi tak opravdu vypadá. Dneska mám opravdu pomalé chápání, pomyslela si, a běžela se do koupelny upravit. Co by na to řekl Deidara, kdyby ji tak uviděl? Najednou do koupelny vběhla Konan. Obličej měla pomalovaný bahnem, a na očích měla okurky.
„No co?" odpověděla ji na Miřin tázavý výraz, „To víš, Pein potkává tolik dívek…" Mira jen pozdvihla oči vzhůru. Najednou se ozvalo Deidarovo katsu! a bahno na Konanině tváři se změnilo v umění.
Tory
„Deidaro! Nech ji, chudáka,“ zastala se Konan Mira, protože ono bláto zasáhlo i ji.
„Promiň,“ ohradil se dotčeně, „ já jen chtěl, aby si konečně uvědomila, že ty její papírky-“
„Peineee!“ rozběhla se Konan s brekem za svým milovaným.
„No skvělý,“ povzdechla si a podívala se na Deidaru tak zle, že byl rád, že pohledy nezabíjejí. I když ty Uchihovské někdy ano…
„No jo, vždyť už jsem se omluvil.“
„Jo, já vím…“ pousmála se mdle a vyšla na chodbu.
„Tak co, jak si užíváš narozky?“ vyběhl za ní a pokusil se to trochu napravit.
„Chceš sváteční nebo upřímnou odpověď?“
„Upřímnou.“
„Hrůza.“
„Miro!“ Na konci chodby se zničehonic objevil Itachi a nadšeně na sestru mával.
„Ten mi tady chyběl!“ zasténala Mira, ale před jejím děsivým bratrem již nebylo kam se skrýt.
„Ještě máš jedno přání,“ připomněl jí a nenápadně se vetřel mezi ni a Deidaru.
„Jo? No to mě podrž,“ ušklíbla se v chabém pokusu předstírat nadšení.
„Ale no táák, máš přece narozky,“ objevila se zčista jasna Tory, která postrčila lasičku tak, že byla naše šťastná dvojice opět vedle sebe.
„Co se ti stalo?“ zeptal se vyjeveně Itachi, když si všiml blondýnčiny jizvy na krku, která vypadala, jako by jí Kakuzu přišíval hlavu.
„To je na delší vyprávění,“ odpověděla klidně blondýnka, „ale Sasori mi dal něco, díky čemu ta jizva zmizí. I když přemýšlím o tom, že bych si ji nechala, vypadá frajerky…“
„Ne, nech si ji odstranit,“ přikázal rozhodně Deidara.
„Fajn… Ale zpátky k Miřině poslednímu přání,“ vrátila se k původnímu tématu Tory.
Somča
„Dobre,“ vzdala to Mira nakoniec, „ale je to posledné prianie. Jasné! Posledné,“ na dôraz vztýčila ukazovák a každého prepálila typickým uchihovským pohľadom. Všetci traja rýchlo prikývli a s napätím očakávali Mirino posledné narodeninové prianie. Tá si ich špekulantsky prezrela, „A splníte mi hocijaké prianie?“ znova prikývli, „Naozaj hocičo?“ prikývli ešte rýchlejšie ako predtým.
„Tak čo to je? Čo si praješ? Nenaťahuj nás!“ poskakovala Tory na mieste a s očakávaním upierala pohľad na Miru.
„Môže to byť hocičo,“ nabádal ju jej starší brat.
„Chcem...“ napäté ticho...tri páry očí stáli na Mirinej tvári a čakali, čo povie, „...aby ste mi dali celé moje narodky pokoj a neliezli za mnou s nejakými hlúpymi prianiami!“ vypustila zo seba a tí si sklamane vzdychli.
„Je to naozaj to, čo si praješ, Mira?“ jemne sa jej spýtal Deidara a tá so založenými rukami na prsiach prikývla.
„Dobre teda,“ povedala Tory a Mira na ňu zarazene pozrela. Od tej čakala, že ju s tým bude ešte otravovať a prehovárať ju. No ona to prijala ako práv. Žeby naozaj zobrala jej prianie vážne? Mira sa na ňu vďačne usmiala, „určite si chceš po tom všetkom trochu narodeninovo oddýchnuť, že? natiahnuť sa...zdriemnuť si...možno na pár hodín zmiznúť zo sídla...“
„O čo ti ide, Tory?“ spýtala sa jej priamo.
„Hej, presne! O čo ti ide?“ pridal sa k nej aj Deidara a Itachi sa neozval. Dúfal, že Mira si bude svoje narodeniny užívať a nie štrajkovať.
„Vieš, ja som stihla každému v sídle povedať, že máš narodky a predstav si, ako vysvetľuješ...dajme tomu Hidanovi, že nič nechceš...myslím, že ten mal v pláne ťa zadarmo obetovať...vieš, ako darček a tak...ale ak sa tomu nechceš vyhnúť...“
„Dobre. Budem v izbe...keby niečo, tak mi dajte vedieť.“
„Jasné!“ zamávala jej Tory.
„Tak ja idem tiež,“ sklamane si povzdychol Itachi, no Tory ho chytila za lakeť a počkala až sa Mirin chrbát stratil za dverami ich spoločnej izby.
„Počkaj, ešte nie je nič stratené,“ povedala mu.
„Hrabe ti?! Mira predsa nechce nič. Takže sa máme správať akoby žiadne narodky nemala,“ povedal jej na to Deidara a prevrátil očami.
„Ja viem...a preto mám plán. Taký, čo neporuší nič, čo sme Mire sľúbili,“ vyhlásila vypočítavo.
„Je bezpečný?“ ustarostene sa spýtal Itachi.
„Samozrejme, samozrejme,“ bezstarostne ho odbila.
„Tak čo máme robiť?“ spýtal sa jej nadšene Deidara.
„Ty,“ otočila sa k nemu, „ju vezmi von. Povedz jej, že...že ju všetci hľadajú, aby ju napchali do narodeninových šiat, ktoré sú riužové...a...a plné mašieľ a podobných nechutností...to ju určite vyľaká a pôjde s tebou. A buď s ňou von tak dlho, ako sa len bude dať, jasné?!“ prizvukovala a on prikyvoval a snažil sa to všetko zapamätať, „Nezabudni mať taký ten výraz plný paniky, hej?“
„To je aký?“ nechápal a Tory ho kopla tam, kde to najviac bolí. Deidara si prekrížil nohy, chytil sa za poranené miesto a skučal.
„To nie. Toto nie.“
„Presne taký výraz. Už si sa ho naučil alebo ti mám ešte pomôcť?“
„Nie, to zvládnem,“ pípol a kulhavým krokom pobral za Mirou.
„A my sa zatiaľ niekde skryjeme a počkáme, kým odídu...“
„A čo potom?“ spýtal sa Itachi, no to ho už Tory ťahala preč.
„Tak, Itachi,“ Tory s ním stála pred dverami spoločenskej miestnosti a šepkala, „kým si ty dával pozor z okna na Miru a môjho brata, ja som hovorila s Hidanom o tom pláne...“
„..ktorý si mi ešte nepovedala...“ vložil sa do toho tiež pošepky.
„...a on súhlasil. A za menšie podplatenie tu zvolal celé osadenstvo Akatsuki.“
„Počkať! Čo? Čím si ho podplatila?“
„Môže zabiť Tobiho, ale to je skôr služba pre dobro ľudstva a jeho psychiku, takže to je v pohode. Ide o to, sa musíš tváriť drsne a že akože s tým nesúhlasíš.“
„Počkať! Čo? S čím vlastne nesúhlasím? A prečo sa tak musím tváriť?“
„Pretože ty si príliš morálny. A keď by si vyzeral, že s tým súhlasíš, tak by si mysleli, že je to absolútne nudný nápad a nešli by to toho. Ale keď nebudú súhlasiť pretože ty nesúhlasíš, musíš povedať, že podľa teba to je skvelý nápad. Jasné?“
„Počkať! Čo? Máš to trochu komplikované.“
„Nemáš byť náhodou ty ten geniálny Uchiha?“ fľochla naňho a neveriacky sa naňho pozrela.
„Ja len nerozumiem, prečo mi o tom pláne nemôžeš povedať vopred?“ krútil hlavou.
„Lebo to poviem teraz. Nebudem to opakovať dvakrát predsa. Nezabudni. Krutoprísny nesúhlasný výraz!“ povedala a otvorila dvere a vošla dnu.
„Tak to som zvedavá prečo si nás tu zavolala, Vjatora!“ ozval sa hneď ako zabuchla dvere, Pein.
Tory vyskočila na stôl, pričom sa Sasori zatváril, akoby mu to fyzicky ublížilo, keďže to bol drevený stôl. Itachi sa postavil s daným výrazom vedľa stola.
„Takže...!“ začala, no Pein ju s naštvaným ksichtom prerušil.
„To je môj nový stôl! Ako sa opovažuješ!“ úplne od zlosti očervenel.
„Miláčik,“ upokojujúco mu položila ruku na rameno Konan, „ten mahagónový je už v tvojej pracovni. Toto je ten starý. Vieš, ten, čo si sa bál, že sa prelomí na polovicu, keď sa oňho oprieš.“
„O ou,“ hlesla Tory, keď začal pod ňou pukať a potom praskol.
„Myslím, že by sme mali ísť,“ povedal Deidara, keď už bola naozaj tma. Chytil ju za ruku a ťahal smerom ku sídlu. Mira bola rada, že celé popoludnie strávila s ním a že to bol deň ako každý iný. Žiadne hlúpe narodeninové priania. Žiadne Itachiho doliezanie alebo Toryne neviditeľné elixíry.
„Dobre,“ súhlasila.
Hneď ako vošli, v chodbe ich prepadla Tory.
„Nechoďte do spoločenskej miestnosti!“
„Prečo?“ chcela vedieť Mira.
„S Kisamem som skúšala jednu vec. Vyrobila som môjho vybuchujúceho motýľa a on to dal do svojej vodnej gule. Chceli sme vedieť, čo sa stane, keď vybuchne. No...a povedzme, že tá miestnosť nevyzerá ako predtým.“
„Čože?!“ skríkli naraz a Tory sa akosi veľavýznamne pozrela na Deidaru.
„To je jedno,“ povedala, ale akoby to adresovala iba jemu, „vezmi Miru hore a zober jej niečo na jedenie, nie? To, že nechce oslavovať neznamená, že nebude jesť.“
„Počkaj ma hore, dobre?“ sladko sa k nej otočil a objal ju. Mira len prikývla a premerala si oboch súrodencov. Potom odišla.
„Myslíš, že niečo tuší?“ spýtal sa šeptom Deidara.
„Nie, nemá poňatia! O polnoci ju priveď do spoločenskej miestnosti.“
„Ale veď tá...“
„...nikdy nevyzerala lepšie.“
***
„VŠETKO NAJČAROVNEJŠIE!!!“ skríkli všetci naraz, keď Mira vošla s Deidarom do miestnosti. Ani ju nemusel prehovárať. Len jej povedal, že chce vidieť, ako to skončilo s tým motýľom vo vode a ona šla s ním.
Mira stála ako obarená a skôr než sa stihla naštvať k nej priskočila Tory so širokým úsmevom.
„Už máš po narodkách, takže priania neplatia! Už môžeme oslavovať!“
„Všetko najlepšie!“ priniesol k nej Itachi obrovskú tortu a Mira, spokojná, že dodržali slovo, sfúkla všetkých štrnásť sviečok. A potom si aj odkrojila.
„Sama som ju piekla,“ pochválila sa Tory, keď už mala kúsok v ústach a Mira sa skoro zadusila, keď sa to snažila vypľuť. Itachi hodil tortu za hlavu, ktorá náhodou dopadla na Kakuzovu hlavu, ktorý začal nadávať, že koľko peňazí na ňu minuli a takto skončila. Brat ju búchal po chrbte, až to Mira nakoniec rozdýchala.
„Čo by som ja dala za to, keby mi každý plnil celý deň priania,“ povzdychla si Tory zasnene.
„To by v tvojej blízkosti nebol nikto celý deň,“ zažartovala Mira.
„Tomu by som sa ani nečudoval,“ poznamenal Deidara s úškrnom a potom sa priblížil ku Mire, „a teraz narodeninová pusa.“
„Fuj! Budem tyčkovať!“ prehla sa Tory v páse a vydávala dávivé zvuky.
„Aha, takže odo mňa na narodeniny pusu nebudeš chcieť,“ povedal Itachi a v tom momente sa Tory vystrela a vyzerala akoby nikdy vracanie nepredstierala. Mira s Deidarom sa zasmiali a potom ju blonďák prehol dozadu a daroval jej ten najkrajší narodeninový bozk...

Miře Uchiha k 14. narozeninám sepsali čtenáři a fanoušci xD. 2014