Tenhle svět není pro starý-2. díl: Ostrý jako špička meče

Ve staré továrně se mi nespalo tak špatně a tak mě probudil až zvuk nějakého hlasu.
„Haló je tam někdo?“
Otevřel jsem oči abych zjistil kdo mě vzbudil z mého spánku. Nereagoval jsem a ležel na zašpiněné zemi dál, protože jsem měl za to, že když se na to vykašlu, ten kdo mě probudil odejde a já budu moct spát nadále. Netušil jsem však, že strážci zákona se takto lehce odbýt nedají- otázku položili ještě třikrát a potom řekli:
„Jestli nevyjdete dokud nenapočítám do tří, tak půjdu dovnitř.“
To že počítal do tří a trvalo mu to asi sedm sekund mě mírně znepokojilo, ale i tak jsem zůstal ležet. Jak řekl, tak udělal. Vešel dovnitř a měl v rukou takovou divnou věc ze železa.
„Hej, vy jste nerozuměl?“
„Omlouvám se.“
„Dobrá v pořádku, teď jenom položte ten meč.“
„Proč bych měl pokládat svou zbraň?“
„Právě proto, že je to zbraň.“
„Pokud se nemýlím to ve vašich rukou je také zbraň.“ Vsadil jsem na to, že to prostě bude zbraň a hotovo.
„Ano, je to zbraň.“ Připustil po chvilce váhání.
„Tak to uděláme takhle: já zasunu meč do pochvy a vy schováte tu věc zpátky do pouzdra, ano?“
„Počkat, diktuju tu podmínky já nebo vy?“ Právě byl vznesen naprosto hloupý dotaz.
„Momentálně já.“ Právě byl zodpovězen naprosto hloupý dotaz, naprosto samozřejmou odpovědí.
„Víte vy co? Půjdete prostě s námi a basta.“
Nevěděl jsem co v tomto člověku vzbuzuje tak nadměrné sebevědomí. Když mě někdo chtěl naposledy zatknout tak na mě poslal devět mužů a to bylo málo. Rozhodl jsem se zjistit co má nepřítel za lubem a tak jsem se nechal odvést do té plechovky na kolečkách, přičemž jsem objevil kouzlo a komfort těchto takzvaných aut. Když jsem byl předveden před nevím koho, byl se mnou sepsán protokol a ačkoli dodnes nevím co to je, tak na jeho základě mě šoupli do psychiatrické léčebny a ačkoli dodnes nevím co znamená i tento pojem, bylo to místo podivně veselých lidí. Myslel jsem si, že se mi tu bude líbit. Mé zklamání však vyvolalo už jen to, že tam se mnou jednali jako s nějakým bláznem a i když jsem všem říkal, že potřebuju mluvit s Narutem nebo s někým vysoko postaveným, jen kývali hlavami a říkali: „To bude dobré pane Hiaska*.“ Potom mě napadla velice chytrá věc a to zeptat se, kde to vlastně jsem. Dostal jsem odpověď a k tomu pochvalu, za to že už začínám být normální. Tu noc jsem se spojil se svým orlem.
„Ahoj jak se máš?“ (já)
„Skvěle bráško.“ (orel)
„Co děláš?“
„Správná otázka zní co se pokouším dělat a kde si.“
„Jsem v Zlíně a co se pokoušíš dělat?“
„Pokouším se spát a během pěti dnů jsem u tebe.“
„Pět dnů jo? To je celkem štreka a navíc by to mohla být příležitost abys byl někdy někde včas.“
„Velice vtipné.“
„Já vím.“
„Ani ne.“
„No tak, konec vtipů. Opravdu tu můžeš být za pět dnů?“
„Mám křídla to je ten nejlepší cestovní prostředek.“
„Jo jasně. Dobrou noc.“
„Dobrou, brácho.“
Nikdy jsem neměl rád uzavřené prostory. A tak jsem naplánoval útěk. Noc před tím, než Ootori** přiletí.
Ten večer pršelo a tak jsem s ostatními hrál karetní hru. Vyhrával jsem a tak mi nevadilo, že se na mě ostatní zle dívají, jelikož to dělali skoro pořád.
„Ták drobečci, je čas jít spát.“ Poručila nám ošetřovatelka.
„Můžu si vzít ty karty na pokoj prosím?“ Zeptal jsem se opatrně.
„No, že jste tak hezky poprosil tak vám to dovolím.“
Na tuto odpověď jsem byl připravený a tak už jsem prohodil takové malé „Děkuji“.
V 22:00 jsem začal spouštět můj “ďábelský“ plán. Ve skutečnosti to byl obyčejný únikový plán. Zazvonil jsem na zvonek což znamenalo, že něco potřebuju.
Za okamžik u mě byl doktor. Vešel do dveří ale viděl prázdný pokoj a tak se šel podívat na záchod, protože někteří pošahanci zvoní aby jim někdo umyl ruce nebo horší místa. Zvonek na záchodě byl ale zničený. Zevnitř byla vyndaná klika takže se potom co jsem mu zabouchl dveře, nemohl se odtamtud dostat a ani se dozvonit. Bohužel všichni doktoři prošli instruktáží, že není dobré nechávat lidem na pokoji otevřené dveře, které byly rovněž neotevíratelné zevnitř. V případě požáru nebo jiného nebezpečí se toto zařízení vypnulo. A tady mi přišly vhod karty. Jelikož používám větrný element chakry nebyl pro mě problém ji troch dát do těch podělaných hracích karet a dveře se tak daly jednoduše rozříznout. Kamerový systém byl rázem v pohotovosti a sestřičky rázem vybíhaly a snažily se mě vrátit do mého pokoje, což jak všichni jistě poznali bylo nad jejich síly. Rozhodl jsem se nepoužít hrubého násilí, a tak jsem se omezil jenom na výskok, odraz od stropu a utíkání k dalším dveřím. Zatím mi to vycházelo bezchybně, můj mozek však nepočítal se zamčenými dveřmi, které mi stály v cestě spolu s doktory a ti neměli v lásce lidi jež jim byli svěřeni do péče a teď se snaží utéct.
V hlavě mi proběhlo co by se stalo kdybych jen jednoho z nich zabil. Kdoví jestli je tu vražda vůbec povolena. Vzal jsem si do hlavy že najdu alespoň jednoho člena našeho světa, nejlépe někoho výše postaveného a budeme s tímto světem konzultovat náš problém do, kterého jsme je zapletli. Tento svět se nemůže vypočítat s shinobi aniž by mu s tím shinobi pomohli.
Vytrhnul jsem se ze svých myšlenek a přesměroval své potíže na dveře s doktory stojící proti mně. Tohle nedopadne dobře. Rychlost přibližování byla asi dvacet kilometrů za hodinu, vzdálenost patnáct, čtrnáct, třináct. Musím rychle něco vymyslet. Těsně před doktory jsem “zabrzdil“, což vedlo k tomu, že se na mě vrhli a já se logicky musel bránit. Nebyl jsem k nim surový, a tak žádný z nich nevyvázl hůř než se zlomeninou. Jednoho jsem ušetřil.
„Jste zrůda.“ Vytkl mi celkem neoriginálně.
„Ano, děkuji, ale teď mi spíš pomozte.“ Sarkasmus mě trochu baví, ale toho chlápka jsem prostě potřeboval.
„Proč bych vám měl pomáhat- za peníze?“
„Za život.“
„Cože?“
„Mohl jsem to tu celé vyvraždit.“
„Proč potřebujete pomoct?“ Jeho hlas se mi nelíbil, byl plný nenávisti.
„Neznám tento svět a potřebuji to tu poznat.“
„Co to melete?“ Tázal se napřed a potom doplnil: „Vy jste opravdu blázen.“
„Nevěříte mi?“
„Ne!“
„Třeba vás přesvědčím.“ Za zády jsem skládal pečetě na své jutsu.
„A čím asi?“ Tuhle otázku jsem čekal.
„Dívejte se.“ Řekl jsem a v tu chvíli moje ruce vzplály jasným plamenem který mě naplňoval energií.
„Beru zpět.“
„A co?“
„To že jste blázen.“
„A proč?“
„Protože teď vidím, že jsem se zbláznil já.“
„Ne vy jste se nezbláznil.“
„Opravdu?“
„Ano, ale varuji vás- jestli na mě něco zkusíte skončíte hůř než si myslíte. Takže si plácneme? Vy mě budete provázet a já vás ušetřím všeho a všech, kteří přijdou.“
„Souhlasím, ale jenom malý: dotaz ono je vás víc?“
„Ano, ale to až po cestě“
„Jak se jmenujete?“
„Zdeněk.“
„Moc složité, budu vám říkat Yakudatsu.“
„Ale to si nezapamatuju a jak se vůbec jmenujete vy?“
„Dobrá tak zkráceně Yaku a jmenuji se Kisiake- ostrý jako špička meče , ale slyším i na Ki.“
Odešli jsme ještě do místnosti kde jsem si vzal své vybavení a pak ven do deště s vidinou lepšího zítřka.