Jiné, a přesto stejné 29. díl Elektřina?!

„Já ti říkal, že když půjdeme tady, tak se ztratíme," upozornil Tory Zetsu.
„Ne! To já jí to říkal!" okřikl se okamžitě.
„Nelži! Ty jsi jasně tvrdil, že ji máme sežrat, ale cesta tě vůbec nezajímala!"
„Držte zobáky oba dva!" okřikla Zetsua blondýnka, a když její slova neměla žádný účinek, začala si hlasitě zpívat balady o vraždění schizofrenických kytek.
„Měli jsme jít podél řeky!"
„To teda ne, měla jsme jít po té pěšině, co se klikatila mezi stromy!"
„Měsíček neochránil květiny po celou noc, šááálalaj, a ani hnojivo jim nepřišlo na pomoc, šááálalaj, když se v zahradě plížily stíny zlé, šááálalaj, a temnota je pojala do moci své, šááálalaj..."
„Nebo ses alespoň mohl zeptat těch pocestných, které jsme včera potkali!"
„To bych mohl, kdybys je nesnědl."
„Tiše se plíží ty noční běsy, šááálalaj, vnikaly do měst i do stínů vesnic, šááálalaj, tam žraly muže i ženy i děti, šááálalaj, cesty lemovaly vysáté oběti, šááálalaj."
„A jsme tady! Já ti říkal, že jdeme správně!" zaradovala se po několikahodinovém postupu bílá půlka.
„Jo!" zavýskla Tory,„Přišel čas na můj čarovný převlek," a začala se přehrabovat ve svém batohu.
„Ona vzala místo jídla převlek?" vyprskl Zetsu, ale potom uviděl, co si Tory připravila a zmlkl.
Blondýna si sčesala vlasy do ulízaného drdolu, místo typického volného oblečení převážně po Deidarovi si navlékla sukni a blůzku a na nohy si dala čisté boty. Vypadala jako nějaká sekretářka, nebo prostě jako holka.
„Určitě mě nepozná," prohlásila přesvědčeně, ušklíbla se na Zetsua a zabušila na mohutná vrata.
„Kryjte mi záda," houkla ještě na Zetsua, upravila si sukni a čekala.
A čekali.
„Tak ten už neotevře," poznamenal Zetsu po půl hodině, ale Tory ho mávnutím ruky odbyla a dál poskakovala přede dveřmi. Měla mírné záchvaty hyperaktivitu, protože jak tam jenom tak stála, začala se potit a její nohy nebyly zvyklé na to, že se k nim dostává sluneční světlo.
„A co takhle bouchnout znova?" přidal se k Zetsuovi Zetsu.
„Ne! On přijde. A ticho," rozhodla nekompromisně Tory a zahleděla se na nějaký strom v dálce, který jí připomínal siluetu masožravého záhonu s růžemi.
„Chmmm," odfrkl si Zetsu a nenápadně vklouzl dovnitř.„Na co čekáš?“ houkl po několika metrech.
„Co to děláš?" vykřikla Tory, ale nechtěla tam zůstat sama, a tak šla za ním. V chodbě byla absolutní tma, a Tory chytila Zetsua za ruku. Očekávala, že jí za to uhryzne hlavu, nebo tak něco, ale on ji jen stiskl, protože sice nic neviděli, ale zvuky, které k nim doléhaly, nebyly moc lidské.
„Myslíš, že to byl dobrý nápad, lézt sem?" šeptl Zetsu.
„Jo. Už se mi tam nechtělo čekat," odpověděl si.
„Pššt," okřikla ho opět Tory, a pak se nadechla a z plných plic zařvala:„Orochimaruuuu?"
„A ty mi budeš říkat, abych se ztišil?" zeptal se dotčeně květohlávek, ale potom si všiml, že všechno ztichlo, a tak šel s davem a zmlkl. Rozsvítilo se světlo, které oba tři na chvíli úplně oslepilo a ozvaly se kroky.
„Orochimaru," špitla Tory,„určitě mě v tom převleku nepozná!"
„Vítej zpět, Vjatoro, a vítej i ty, neznámá rostlino!" rozlehl se chodbou Orochimarův hlas.
„Do haj*lu!" zaklela blondýnka, ale pak se profesionálně usmála a vykročila k černovlasému hadovi.
„Orochimaru-chan,“ začala provokativně,„jak se pořád máš?"
„Cože? No, mám se dobře. Znáš to, občas někoho se zajímavýma schopnostmi unesu, pak ho zabiju a tak. Normálka.“ Odpověděl potěšeně, protože na to se ho poslední dobou ptal jenom Kabuto, a i on polevoval. Hadík si pak připadal osaměle.
„Jo? A co peníze, máš jich dost?"
„Spoustu, mohl bych se v nich koupat."
„A Elektřina ti jde bez problémů?"
„Ano, děkuji za optání."
„Určitě si rád zavzpomínáš na staré dobré časy v Akatsuki, no ne?"
„Hmm."
„A co kdybys nám zase zapnul elektřinu," konečně se dostala k jádru problému.
„To by asi nešlo," zarazil se Hadí muž a v očích se mu nebezpečně zablýsklo.
„Proč ne," popotáhla Tory. Bylo to sice tím, že měla rýmu, ale v tomto hereckém vystoupení se to dalo využít i jinak.
„Protože se mi nechce. Leda že bys mi na oplátku něco dala."
„Já ti řeknu, kdo je Izaya!“ vyhrkla nadšeně, protože všem v Akasídle už to řekla a nikoho to vlastně ani nezajímalo. „Takže, je to ten největší borec, fakt, všechno ví, protože pozoruje lidi a umí odhadnout jejich reakce, a vymýšlí geniální vtipy a-“
„Tenhle obchod neberu, chci něco jiného,“ přerušil ji Orochimaru.
„Hmm...Tak to moment," zarazila se trochu uraženě Tory a pak zatáhla Zetsua za roh.
„Zetsu..? Asi se tady nechceš nějakou dobu zdržet, že? Třeba pár let," zkusila to, ale Zetsu se zatvářil trochu vyděšeně a nechápavě, tak jedním dechem dodala:„Jestli ne, tak vymysli něco, co mu dáme, protože jinak nás nepustí pryč."
„Co třeba mu říct nějaké tajemství?" navrhl, protože se bál, že by ho tam blondýnka nechala,„Něco o Akatsuki."
„Nebo... Díky!" vyhrkla nadšeně Tory a pak si uvědomila, že poděkovala, ale nakonec to přešla a běžela zpátky za Orochimaruem.
„Hej! Už vím, za co vyměníme elektřinu! Řeknu ti Sasukeho největší tajemství, které jsem vymámila z Itachiho," oznámila mu triumfálně. Orochimaruovi se okamžitě rozsvítily oči.
„Vážně? Povídej, za to vám klidně neodpojím i vodu, jak jsem původně plánoval."
Tory se k němu naklonila a něco mu pošeptala do ucha.
Orochimaru otevřel pusu tak hodně, až se mu z ní vyroloval jeho klon a pod ním se objevila kaluž slin. Tory na něj chvíli výtězoslavně hleděla a pak šeptla Zetsuovi něco ve smyslu, že by ho měli nechat o samotě. Oba se tedy tiše vytratili. O tom, že Orochimaru své slovo vážně dodrží už neměli sebemenší pochyby. A i kdyby – Itachi a Mira znají spoustu Sasukeho tajemství...
***
„Už teď mi chybí," povzdechla si Mira ležící na houpací síti pověšené na kraji lesa blízko Akasídla. „Bez ní je tu takový klid."
„Máš pravdu," ozval se po dlouhé době i Deidara opřený o kmen, pěkně schovaný ve stínu. Okolí jejich domova zasáhlo nezvykle teplé počasí a tak jim Pein dal volno, ať ho neotravují s tou elektřinou a nefungujícími větráky a klimatizací. „Zvlášt, když tu není ani Tobi."
„Hele určitě to zas zakřikn..." ani to nedopověděla, protože ji přerušil Tobiho zpěv. Vrhla po Deidarovi naštvaný pohled a spolu s ním zdrhla hlouběji do lesa.
Mezitím si Pein v sídle říkal, že by se elektrika mohla dát do pořádku. Už i jemu to vedro přišlo nepříjemné a tak vylezl z bazénku, odněkud vytáhl mobil a vytočil elektrikáře. Bohužel ani jeho mobil nefungoval a tak zakřičel na Sasoriho, ať dojde do nejbližšího města. Tomu se samozřejmě vůbec nechtělo, ale neměl sílu ani na to hádat se s Peinem a tak nasedl do své loutky a vyrazil.
„Jo mimochodem, ten kečup nebyl moc reálný," ozval se do trapného ticha blonďák, který na to že je to kečup přišel až když zkoušel, jak chutná Miřina krev.
„Ale Itachi na to skočil ne?" otočila na něj pohled svých velkých očí ze stromu, na který mezitím vylezla.
„Jo ten poloslepej..."
„Žádný nadávky," upozornila ho, ještě než to stihl doříct.
„Itachi, to sežral." slovo Itachi pro něj bylo dostatečná nadávka.
„Škoda že to nakonec nevyšlo. Ty fotky by byly skvělé," vytvořila svoje malé vodní kuličky, chvíli si s nimi hrála ve vzduchu a pak je hodila Deidarovi na hlavu. Ten se kompletně promočený zvedl a na postavu nad sebou upřel ďábelský pohled. Svými bombičkami ji donutil skočit dolů a tam ji začal lechtat. Nakonec skončili oba mokří a vysmátí a tak se ruku v ruce vydali do sídla.
„Peine!" rozlehl se sídlem dvojhlas, ze kterého se stal mnohohlas, když se k němu připojili i všichni kdo neměli co dělat. Řev to byl opravdu hlasitý, protože ho slyšel i Sasori vedoucí elektrikáře.
„Nechte mě už sakra být. Vždyť jsem vám dal volno, co ještě chcete?" zaskuhral oslovený v odpověď.
„Elektriku!" ozvalo se ze skoro všech úst, jenom jeden hlas zakřičel něco jiného a to samozřejmě dýňák, který skoro všechny přehlušil: "Deidaru-senpaie!"
„Tak to nechápu," zavrtěl hlavou elektrikář, „Ta elektřina je v naprostém pořádku."
„Cože? A proč teda nejde?" dožadoval se vysvětlení leader.
„Zdá se, že ji někdo blokuje," odpověděl vyklepaně a doufal, že ho za tato smělá slova zločinci nezardousí.
„To jsme ale věděli,“ poznamenala Mira.
„Ticho tam?“ okřikl ji Pein, „A když máš tak blbé kecy, můžeš ho odvést do sklepa.“
***
„Chjó... Co to je za misi? Běžte nakoupit zásoby. Ať si tam pošle nějakou ze svých sfér," brblala černovláska nespokojeně zatímco šli šnečím tempem do vesnice. Blonďák vedle ní nijak nereagoval, jenom víc vyplázl jazyk. Jediný, komu vedro zřejmě nevadilo, byl další člen divné skupiny divných 'lidí'.
„Tak sebou už sakra pohněte," okřikl je rybák a zrychlil, „Už chci zpátky do bazénu."
„Kisaaaame, zpomal," protáhla Mira
„Jo jdeš moc rychle," přizvukoval Deidara
„Tralalalala."
„Držte už všichni hu*u!"
Najednou sebou Deidara praštil o zem. Ostatní ušli ještě pár metrů, než si toho všimla Mira. Otočila se a úplně jinou rychlostí než doteď byla u blonďáka. Ostatní jen s nezájmem přihlíželi z dálky.
„Deidaro, lásko, slyšíš mě?" třásla s ním. Chvíli nereagoval a potom trochu pootevrel oči a potichu zamumlal: „Babi? Co tady děláš? A co znamenají všechny tyhle květiny?"
„Kisame, máme problém!" zakřičela na opodál stojícího rybáka.
„Co zas? Jestli neumírá je to v klidu."
„Právě, že on umírá," vzlykla
„Tak tu na nás počkejte. Schovej ho někam a my se pro vás pak stavíme."
Pak už se Mira jenom dál dívala na záda zbylých dvou, dokud nezmizeli za obzorem a pak trochu nakopla Deidaru pod sebou.
„Už můžeš vstát. Jsou pryč. Deidaro vnímáš?!" rukou mu několikrát zamávala před obličejem.
„Oni... Oni by mě nechali umřít," dostal ze sebe po chvíli. Mira jen obrátila oči v sloup.„Tak vstaň už!"
„No jo," zavrčel a s ještě stále skelným pohledem vstal.
„Co teď?" zeptala se černovláska po chvíli, kdy tam jen tak tiše stáli a zírali na stromy, jako by čekaly, až vstanou a uvolní jim cestu. Nic takového se ale nestalo ani po deseti minutách soustředěného hypnotizování.
„Zalezeme někam, kde nebude takové vedro," odtušil Deidara, chytil Miru za ruku a vyrazili hlouběji do lesa.
„Doufám, že nikoho nepotkáme," poznamenala Mira,„To by se asi dost špatně vysvětlovalo. Třeba taková hromada lidožroutů..."
„Jo," přidal se Deidara,„nebo krvelačné kuřata, že?"
„Nebo," pousmála se. Došli k nějaké tmavé jeskyni, ze které proudil chladný vzduch a nenapadlo je nic lepšího, než do ní vlézt. Po několika krocích, kdy už se stihli ztratit ve tmě jim došlo, že to tak geniální plán nebyl.
„Deidaro?!" zavolala Mira,„Já se bojím tmy!"
„Klid, já tě najdu," pokusil se ji uklidnit, ale podle tlumených vzlyků a podobných zvuků mu došlo, že bezúspěšně.
„Deidaro?! Je to tvoje ruka, že jo?!" ozvala se po chvíli.
„Neto víš, že jo," řekl Deidara s náznakem paniky v hlase. Její ruku nedržel, ale nechtěl ji zbytečně stresovat, a tak dál šátral ve tmě, aby ji našel. Po chvíli se mu povedlo nahmatat její druhou ruku.
„Deidaro?" vypískla Mira.
„Jo, jsem tady," odtušil a pokusil se zjistit, co ji drží za druhou ruku, když se ho něco pevně chytilo za tu jeho.
„Miro? Kudy bychom měli jít teď nevíš?"zeptal se, aby odklonil její pozornost a jednu ruku pustil, když se pokoušel nahmatat to, co ji drží za tu druhou.
„Určitě doprava," odvětila sebejistě.
„Já si myslím, že rovně," odporoval jí.
„Já si myslím, že bychom měli jít ještě víc dozadu," ozval se cizí hlas.
„Uááá!" zařvali jednohlasně ti dva, pustili se a překotně se hnali pryč. Dokonce i našli východ z jeskyně.
„Co to ku*va bylo?!" vyjekl Deidara. Srdce mu bylo jako splašené a z čela si setřel pot.
„Lidožravé kuře!" vyprskla k smrti vyděšená Mira.
„Jo?" ozvalo se z jeskyně.
„Jo!" zakřičela dovnitř Mira. Deidara na ni asi vteřinu vykuleně civěl a pak jí to taky došlo. Oba se znova rozeběhli. Bylo jim jedno, že vrážejí do stromů, hlavně že budou od jeskyně co nejdál.
„Miro?" zarazil se zničehonic Deidara. Černovláska to nečekala a vrazila do něj, takže se oba odporoučeli k zemi.
„Co tady dělá Zetsu?" zasípal Deidara, když se zvedali, ale to už si jich masožravák všiml.
„Neviděli jste tady někde Tory?!" zavolal na ně a vydal se k nim.
„Do pr*ele!" vyjekl Deidara, když mu to došlo,„Já tu mr**u zabiju! Co si o sobě ku*va myslí?"
V tu chvíli se zpoza stromu v křečích smích vypotácela blondýnka.
„Co to bylo?!" vyjela na ni Mira a skočila po ní.
„Izaya," odtušila, a pak odpadla v dalším záchvatu smíchu, když ji černovláska začala lechtat.
„Radši se vrátíme," poznamenal chytře Deidara po chvíli, při níž se jeho sestra málem udusila vlastníma slinama. Do sídla se dostali víceméně v pohodě a dokonce i Tory odpustili. Pein je ani neseřval, když zjistil, že elektřina i voda pojedou. Zato Kisame až do večerních hodin honil Deidaru za to že si z nich udělal srandu.
Možná i proto, že doufal, že se blonďáka zbaví. A nebo o něj měl vážně strach. (To ví pouze on a jeho zlatá rybka, které se svěřuje úplně se vším, ale to už tady nepatří.)