Vůle ohně, náš osud? - 04. Nejkrásnější z květů
Vložil Hayashi Tonakai, St, 2014-02-26 09:32 | Ninja už: 4083 dní, Příspěvků: 28
„Přestože si to ani neuvědomujeme, vyplňujeme důležitá místa v životech druhých lidí.“
(Autor citátu: Robert Fulghum)
NEJKRÁSNĚJŠÍ Z KVĚTŮ
Kotetsu se loudal po okolí Listové, večer chtěl nejkrásnější dívku z okolí pozvat na schůzku, a tak hledal tu pravou květinu, která by se k jeho krásce nejvíce hodila. Otevřel si kapesního průvodce květomluvou tajně ukradeného z knihovny.
„Kterou jen vybrat…“ povzdychl si nahlas a usadil se do trávy. Prohlížel nakreslené květiny a pročítal jejich význam. „Mám to! Kamélie bílá - dokonalá krása. To je přesně ono!“ Zaklapl knížku a vydal se směrem k pasece, kde rostou ty nejdokonalejší kamélie.
Důkladně si prohlédl všechny kaméliové stromy v okolí a pak rozhodl: „Ten je nejhezčí. Přinesu jí ho jako důkaz mojí lásky!“ Vylezl na strom a snažil se dosáhnout na nejkrásnější z květů, byl však příliš vzdálený. Znovu natáhl ruku a z kapsy mu vypadla kniha o květomluvě.
„Sakra!“ Ještě několikrát se takto pokusil květ získat, pak se rozhodl: „Pryč s romantikou, jsem přeci ninja!“ Vytáhl shuriken a poslal ho směrem k cíli. Kůra pod jeho nohama se odlomila a on sklouzl. Na poslední chvíli se chytil jedné z větví, ta však jeho váhu neunesla a praskla. Kotetsu po krátkém letu tvrdě přistál zády na zem. Bolestně sykl a rozhlížel se okolo, květ nikde neviděl, zaujala ho však kniha otevřená na obrázku leknínu.
„Leknín – čistá láska…“ Přečetl si zamyšleně. S úpěním vstal a zjistil, že květ, pro který vše dělal, leží zničený na místě jeho přistání. „Ach jo,“ povzdechl si „možná je to znamení, že tou pravou květinou je leknín.“ Sebral knihu, pro jistotu natrhal nejhezčí kamélie z ulomené větve a vyrazil směrem k jezeru.
„Co ty tu děláš?!“ Ozval se vedle něho známý hlas.
„Co tady děláš ty?“ Odpověděl rozmrzele svému dřívějšímu parťákovi nynějšímu sokovi v lásce.
„No…“ Zaklapl malou knihu. Poznal ji, byla to kniha, která záhadně zmizela, když si ji chtěl z knihovny vypůjčit – Příručka řeči květin. „Myslíš, že Yone potěší uvadlé kamélie?“ ušklíbl se Izumo. Začali zrychlovat až, se jejich chůze plynule změnila v závod, oba chtěli Yone potěšit tím nejkrásnějším leknínem.
U řeky oba lapali po dechu a rozhlíželi se po hladině, bylo na ní mnoho leknínu, jeden mezi nimi však vyčníval. Byl bělejší, ladnější a na pohled křehčí než ostatní. Kotetsu i Izumo se rozběhli po hladině, jeden z nich kousek před cílem upadl a strh pod hladinu i druhého, začali se dohadovat jak malí kluci na pískovišti. Izumu zaujalo něco na břehu, jeho společník toho využil ke zmocnění se leknínu.
„Kotetsu, podívej!“ Zdvihl ruku a ukázal na břeh, oslovený muž už držel v ruce úlovek, vzhlédl k místu. Vypadalo to, že tam leží nějaká postava. Oba ninjové se vydali prozkoumat situaci. Předchozí podezření se potvrdilo, byla to dívka asi tak šestnáctiletá oděná v prostých šatech, měla dlouhé medově hnědé vlasy a její tělo bylo poseté mnoha sečnými ranami, které krvácely.
Byla celá bledá a ústa již získávala nachovou barvu. Kotetsu jí sáhl na krk, pulz měla slabý, dech téměř nebyl pozorovatelný, museli rychle jednat. Spěšně obvázali nejhorší zranění a Izumo ji v náručí odnesl do vesnice. V nemocnici dívku s nelibostí převzali lékařští ninjové. Nesměli do nemocnice brát neprověřené cizince, nemohli ji však nechat zemřít, mohla být důležitá.
Kotetsu a Izumo už nějakou dobu stáli na chodbě a čekali na jakékoli informace. Právě když přicházela jedna ze sester, oznámil jim ninja pověřený hokagem, že se mají oba okamžitě hlásit u Třetího. Vyslechli si zprávu a nervózně čekali na další novinky, které doufali, že jim poví sestra.
„Momentálně není v bezprostředním ohrožení života, je ale velmi slabá. Našli jste jí na poslední chvíli.“ Poděkovali jí za informace a pak odešli do sídla hokageho. Třetí byl ze situace rozmrzelý. I když chápal, že dívku museli zachránit, přidělalo mu to velké starosti.
„Záchranou té dívky jste ohrozili bezpečnost vesnici.“ Oba chuuninové byli skleslí.
Kotetsu se pokusil situaci vysvětlit: „Ale hokage-sama, my…“ Třetí ho gestem ruky zarazil a ukázal na oba muže.
„Vy teď máte novou misi! Budete tu dívku hlídat a upozorníte mě, až se probudí. Musíme co nejdříve zjistit, kdo je a co se u jezera stalo. V hlídání vás budou střídat ještě další chuuninové. Dvojici, která vás vystřídá zítra ve dvě odpoledne, úkolem pověřím po jejich návratu z mise. Teď běžte!“
Když procházeli nemocniční chodbou, Kotetsu se loudal v závěsu za Izumou a prohlížel si leknín, pro jehož získání dnes vynaložili tolik námahy.
„Takové práce a nakonec přijde nazmar.“ Povzdychl si.
„Kdybys ho nešel utrhnout, tak by ji nikdo nenašel včas!“ Namítl jeho parťák.
„Máš pravdu. Ten leknín jí vlastně přinesl štěstí.“ Tato úvaha mu zvedla náladu a nemyslel už tolik na Yone. Před dveřmi nemocničního pokoje se pak omluvil, že si ještě musí odskočit a poslal druhého ninju hlídat dívku samotného. Po několika minutách se objevil ve dveřích s vítězoslavným úsměvem, v rukou nesl vysokou úzkou vázu, kterou zdobil křehký bílý květ vodní rostliny. Nádobu s květinou postavil na noční stolek a sedl si na židli vedle Izumy, jejich nudná mise začala.
Dívka nehybně leží v bíle povlečené posteli oblečená do shodně barevné nemocniční košile a obvázána stejně bělostnými obvazy. Oči má zavřené, světle hnědé vlasy rozprostřené po polštáři a ruce podél těla položené na přikrývce. Její pokožka má stále nepřirozeně světlou, bezkrvou barvu a ústa jsou nachová jako ve chvíli, kdy ji našli. Vypadá téměř jako mrtvá. Oba zachránci si jí pozorně prohlížejí se strachem, že jejich pomoc přeci jen přišla pozdě.
Do pokoje vchází sestra a kontroluje pacientce pulz, když vezme její paži do rukou, strážce zaujme její předloktí. Na jeho spodní straně z obvazů vystupuje jakási černočervená kresba.
„Co to má na ruce?“ ptá se jeden z nich.
„Nějaké tetování, vypadá jako růže zarytá v její kůži, je velmi reálné. Má ještě jedno. Na druhé paži u ramene má vyjícího vlka.“ Sestra ještě udělala pár běžných úkonů. “Tak to je zatím vše. Uvidíme, jak se dokáže se zraněními vypořádat, není na tom moc dobře. Vypadá to, že přežila těžký boj.“ Pronesla a odešla ke dveřím.
Hlídání člověka v bezvědomí byla snad nejnezáživnější mise, co kdy měli, raději by se vrátili ke geninským misím, jakými je hledání zatoulaných miláčků nebo pomoc na statku. Oba mladíci za večer přečetli obě ukradené knihy o květomluvě, které si po přečtení navzájem vypůjčili. Z nudy pak otevírali příručky a snažili se přiřadit název květiny podle významu nebo její význam podle obrázku či jména.
Pacientka se za celou noc a dopoledne ani nepohnula, vítaným zpestřením tak byla každá kontrola medika nebo návštěva sestry, která jim přinesla i něco k jídlu. Když je odpoledne vystřídal druhý pár ninjů, unavení a hladoví se odloudali domů. Střídali se s různými dvojicemi po dvanáctihodinových směnách ještě několik dní, oni jediní za trest nebo za odměnu měli směnu každý den. Pokaždé si nosili nové knihy a Kotetsu v květinářství koupil hnojivo, které by mělo udržet leknín co nejdéle svěží jako v okamžik utržení.
Zdravotní stav neznámé se zlepšoval velice pomalu, po čtyřech dnech v bezvědomí otevřela oči, byly velké a krásné, modrozelené panenky ohraničené černými okraji vypadali jako mořská hlubina, husté řasy lemující linie očí jen umocňovaly celý dojem. Než však dorazil medik, opět usnula. To se opakovalo ještě několik dní a doba, kdy byla vzhůru, se pomalu prodlužovala. Osmý den se probudila a Izumo se podle rozkazu vydal informovat Třetího. Kotetsu mezitím seděl u pacientky a snažil se o ní něco zjistit.
„Neboj, jsi v bezpečí. Já jsem Kotetsu, jak se jmenuješ ty?“ Dívala se na něj zmateně, neřekla ani slovo, hokageho snaha o dívce něco zjistit měla stejně mizivé výsledky. Jejich neúspěšné pokusy se opakovali ještě dva dny a stupňovaly se obavy, že je němá.
Následující den lékaři rozhodli, že zesílila dostatečně na to, aby mohla sama jíst. Sestra přinesla tradiční nudle v polévce se zeleninou a masem. Izumo položil tác před dívku, ta se však opět zděsila, podal jí proto hůlky v domnění, že pochopí, že se má najíst. Dívka hůlky nakonec uchopila a se zájmem si je prohlížela, pak je odložila, vzala do rukou misku a napila se z ní. Kotetsu mezitím přinesl i dvě porce, pro něj a jeho parťáka. Každý si vzal svou misku, popřáli si dobrou chuť a pustili se do jídla. Přestali pacientce věnovat pozornost.
Neznámá jejich počínání zaujatě sledovala, po chvilce zkoušela pomocí hůlek sníst alespoň jedno sousto, bohužel neúspěšně. Její ruka nedovedla s hůlkami zacházet tak zkušeně, jako tomu bylo u jejích společníků. Zklamaná sklopila oči.
„Ko… Kotetsu?.“ Vydala ze sebe s námahou. Oba dozorci byli v šoku, že mluví, oslovenému dokonce zaskočilo sousto a začal se dusit, jeho kamarád mu pohotově pomohl ranou do zad. Než jí stihl odpovědět, ukázala mu, jak se snaží držet hůlky a on si konečně všiml, že část její porce je na tácu.
„Dojdu za Třetím.“ Oznámil Izumo a zmizel stále ještě s překvapeným výrazem ve tváři. Druhý z nich se už mezitím snažil dívku naučit správné držení hůlek.
„To je zajímavé,“ odpověděl hokage na nečekanou novinu „mysleli jsme, že nedokáže mluvit.“ Na okamžik se odmlčel, pak pokračoval: „Ještě si s ní zkusím promluvit, a pokud to ale nevyjde, tak přistoupíme k původnímu řešení.“
Izumovi to nedalo a musel se zeptat: „Hokage-sama, co je tím původním řešením?“ Vůdce vesnice si vyndal dýmku z úst a smutně se na něj podíval.
„Vzhledem k tomu, že byla nalezena v bezprostřední blízkosti Listové a nedokáže nám sama říci, co se stalo, domluvil jsem se již s výslechovým týmem a Yamanaka Inoichi slíbil, že nahlédne do její mysli. Nemůžeme na informace od ní déle čekat. Ještě předtím, ale chci něco zkusit.“ Nechal přivolat jednoho z chuuninů, který patří k Hyuuga klanu a pověřil ho nějakým úkolem.
Během několika následujících dnů byla pro všechny chuuniny, kteří pacientku hlídali, jejich mise o poznání zábavnější. Učili jí některá slova, jejich jména a Kotetsu s Izumou ji dokonce učili některé deskové hry, s hůlkami jedla už téměř bez problémů, po vzpomínkách ale ani stopa. Jelikož již dostatečně zesílila a nedokázala nikomu říci, co se stalo, odvedli ji do sídla jednotky, která pro Listovou získává důležité informace od zajatců.
Jejího výslechu se účastnil Yamanaka Inoichi, Morino Ibiki, třetí hokage a dva chuuninové, kteří neznámou přivedli z nemocnice – Kotetsu a Izumo. Když Yamanaka Inoichi zahájil svou práci, objevil se na jeho tváři velmi překvapený výraz, který všechny přítomné velmi znepokojil. Oproti dosavadním výslechům byl tento zdaleka nejkratší.
„Není tu nic. Nic si nepamatuje. Vůbec nic! Má vzpomínky jen od chvíle probuzení v nemocnici, nikdy jsem nic takového neviděl! Vzpomínky je možné vymazat nebo upravit, ale v takovém rozsahu…“ Odmlčel se. „Ještě to prověřím, ale neviděl jsem jediný náznak nějaké vzpomínky kromě jejího nemocničního pokoje a cesty sem“ Hokage jeho návrh odsouhlasil a pak se zahloubán do vlastních myšlenek vydal zpět do kanceláře.
„Hokage-sama,“ zarazil ho Izumo, zprvu sám překvapen svou drzostí pokračoval trochu zoufale, „co s ní teď bude, pokud si vůbec na nic nepamatuje?“
Starší muž si povzdechl a po kratší odmlce řekl: „Sám nevím, je to zapeklitá záležitost. Vše budu muset projednat s radními. Zatím ale její výslech není hotov, až budeme mít jasné výsledky, pak teprve budeme řešit její budoucnost.“ Mladíka odpověď příliš neuspokojila, a užuž otevíral ústa, aby se domohl přesnější odpovědi, uslyšel však jak otázka, kterou chtěl položit, zazněla od jeho parťáka stojícího po jeho boku.
„A jaké jsou možnosti? Co s ní bude, ať už něco ví nebo ne?“
„To je to nedočkavé mládí, chce hned vědět vše…“ Zabrblal pobaveně Třetí. „Pokud něco ví, tak se jí pokusíme navrátit domů. Možná se povedou nějaká diplomatická jednání, pokud je špeh, v krajním případě může skončit ve vězení. Jestliže si ale na nic nepamatuje, najdeme jí nový domov v nějaké vesnici, já osobně bych nebyl proti, aby zůstala v Listové.“ Oči obou mladých mužů se rozzářily novou nadějí. Dívka jim za tu kratičkou dobu přirostla k srdci a ani nevěděli proč, ale záleželo jim na ní.
Po několika hodinách Inoichi a jeho tým ukončil výslech neznámé. Závěr byl přesně takový, jak odborník na prohledávání mysli předpokládal, nenašli jedinou mlhavou vzpomínku. On osobně šel podat zprávu hokagemu, pověření chuuninové dívku odvedli zpět do nemocnice, kde si ještě musela odpočinout, její stav se však za poslední dobu natolik zlepšil, že otázka její budoucnosti byla čím dál naléhavější.
Sarutobi Hiruzen, třetí hokage Listové, svolal radu, která měla o osudu dívky rozhodnout, schůze byla stanovena na ráno za dva dny. Mezi účastníky bylo několik jouninů a chuuninů, tým pro čtení mysli, lékařští ninjové a samozřejmě vůdce vesnice a starší radní. Třetí byl ze schůzky trochu nesvůj a tak se šel na neznámou ještě podívat do nemocnice.
„Hakkenai, brzy tě čeká velký den.“ slyšel už před dveřmi pokoje nervózní hlas jednoho z ninjů, kteří měli pokoj a její obyvatelku hlídat. „Rada rozhodne o tom, jestli u nás budeš moci zůstat.“
Zaklepal a vstoupil: „Hakkenai?“ zeptal se mladíků, kteří s pacientkou právě hráli nějakou hru a přitom vedli vášnivou debatu, z níž zachytil jen poslední fragment.
„Tak se jmenuje, hokage-sama. Nemohli jsme ji přeci pořád jen oslovovat neurčitě a toto jméno se nám zdálo vhodné.“ Měli pravdu, žít beze jména muselo být matoucí.
„Jak jste na to jméno přišli?“ Oba se doplňovali v objasňování vzniku jména.
„Tak Hakken jako nalezený je jasné a ai – láska je podle rudé růže vytetované na její ruce a leknínu, díky kterému jsme ji našli, když jsme se snažili najít nejkrásnější květinu pro jednu dívku.“ Stařík byl trochu zmatený.
„Hledali jsme podle květomluvy. Leknín znamená čistou lásku, i když v jiné knize bylo, že znamená čisté srdce. Navíc jí zatím přinesl štěstí. A rudá růže také znamená lásku. Myslíte, že je to špatné?“ V poslední větě jim došla kuráž a báli se verdiktu. Hokage si s nimi zašprýmoval a dal si s odpovědí trochu načas, ke všemu se schválně trochu zamračil.
„Ne, je to krásné jméno. Máte pravdu, hodí se k ní.“ Oběma se trochu ulevilo. „Jen u nás se traduje, že leknín znamená i: ‚Mé city jsou zbytečné‘, nebo: ‚Moje snažení je zbytečné.‘“
Ten i následující den se na dívku byli podívat i další lidé rozhodující o jejím osudu, zastavili se tu radní, ale i Nara Shikaku, Morino Ibiki, Hatake Kakashi a další. Příští den schůze trvala až do večera, vyslechnout všechny názory, poznatky a doporučení každého z těch, kteří byli povoláni radě na pomoc, bylo časově náročné. Dlouho v noci nakonec rada vynesla soud.
Dívka smí zůstat ve vesnici jako obyčejná vesničanka, už od zítra bude bydlet na jednom ze statků a pomáhat s jeho chodem, mezitím se bude učit jazyk, písmo a také tradice jejího nového domova. Neznámé bylo oficiálně dáno jméno Hakkenai, dokud se nezjistí její pravé. Dále bylo zakázáno vyučovat dívku jako ninju. Veškerou odpovědnost za její případné činy poškozující Konohu na sebe převzal sám hokage jako zastánce tohoto řešení.
Kotetsu a Izumo byli z rozhodnutí rady nadšení. Když Hakkenai další den vedli do nového domova, pořád se jen usmívali.
„Tady to je. To je tvůj nový domov.“ Ikázal Izumo na statek kousek od vesnice.
„Domov?“ Tázala se dívka. Oba mladíci pochopili. Ona přeci neví, co to znamená.
„Neboj, to je místo, kde bydlíš a kde tě mají rádi.“ Povzbudil ji Kotetsu i když věděl, že dívka většině slov také nerozumí, snažil se jí alespoň uklidnit tónem hlasu. Zdálo se, že se mu to povedlo, a tak vyrazili k malému stavení. U dveří už čekal starší pár.
„Já jsem Hiyokuna Renzo a to je moje žena Kaede. Vítáme tě u nás.“ Renzo jí pak ukázal celý dům a okolí. Kaede mezitím přichystala oběd, na který pozvala i Hakkenain doprovod. Po obědě se s nimi chuuninové rozloučili, ale slíbili, že brzy zase přijdou.
„Kotetsu! Slyšíš? Vydrž! Nevzdávej to!“ Doléhal k němu ženský hlas. Téměř necítil tělo, odešla z něj všechna síla. Nalezení Hakkenai - byla to jen jedna z mnoha vzpomínek, které mu prolétaly hlavou. Co se to děje? Zemřel jsem nebo teprve umírám? Co bude s ostatními? Hakkenai, proč jsi sem chodila, vždyť jsi ještě tak slabá.
Hakkenai, Izumo, Naruto, Yone, Shikamaru, Kakashi, Akio, Hikaru, Mitsuko, i ty Kayo… Vy všichni… Budete v pořádku? Bude po dnešku Listová existovat? Mohl jsem udělat víc, nechal jsem se tak lehce zabít… Zklamal jsem…. Odpusťte mi… Prosím… Náhle se objevila bolest v jeho hrudi a sílila. Cítil, jak se mu postupně vrací cit do všech částí těla.
Co se to děje? Tak taková je smrt? Jeho vzpomínky najednou ustoupily a on cítil bolest, která byla nesnesitelná, ale ustupovala. Cítil dotek něčích rukou a slyšel hluk bojů. Žiju? S námahou otevřel oči a spatřil, jak se nad ním sklání mladá žena s růžovými vlasy, byla to Haruno Sakura, která mu právě zachránila život.
„Odneste ho a ošetřete zbylá zranění!“ Rozkázala a vyrazila k dalšímu pacientovi.
„Děkuji, Sakuro.“ Vypravil ze sebe s námahou raněný a opět vyčerpáním zavřel oči. Další vzpomínky mu létali hlavou, teď už to ale nebyl jeho život probíhající mu zmateně před očima, tyto byly vyvolané těmi předchozími, navazovaly na ně a na ně opět další.
Poznámky:
V této kapitole jsem se snažila přiblížit Hakkenaiinu minulost, snad se někomu líbí. Budu ráda, pokud mi svůj názor napíšete do komentářů. 
Odkaz na předchozí díl:
03. Poslední bitvaOdkaz na další díl:
05. Prohrát s grácií (8 hlasů)
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Mise L4: Velmi rafinovaně jsi využila Kotetsovy vzpomínky k tomu, aby jsi nám přiblížila původ Hakkenai. Využití Konožských chuuninů bylo velmi sympatické, dokonce i Sandaime se dostal do příběhu. Sice netušíme nic o tom, jak a co se Hakkenai stalo, ale i tohle je více než dostačující. Příručka řeči květin mě velice pobavila a musím říct, že je to příjemné oddechnutí od všudypřítomné bitevní vřavy z předcházejících dílů. I když díl skončil trošku drasticky, byl velmi milým oddechem a zpestřením celé série.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Bol to veľmi pekný dielik, taký odychový
Výborne sa to čítalo a na začiatku ma to aj pobavilo, jak sa s Izumom bili o to lekno 
Už sa teším na ďalší dielik 
Môj FC od Joshiny
Katemine poviedky
Dekuji. Dalsi dil se pokusim vlozit jeste dneska, kdyz se dostanu na pocitac s internetem.