Dívka, která řekla: "Miluji tě..." 07

Věnování

Tento díl je věnován mé nejlepší kámošce a sestřenici Keyemi za to, že mi ho opravila, pomohla s ním a v neposlední řadě za to, že mě v tom podporuje a neříkámi jaká je to blbost, jako moje sestra (Která právě teď zuří ) Díky

Naštvaně odešla z místnosti. Rozhodla se napsat dopis domů, tedy přesněji Narutovi. Při cestě přemýšlela, co by mu měla psát. Nějak ji nic nenapadalo, ale když si vzpomněla, jak ji tu nechal, rozhodla se mu přes dopis pořádně vynadat. Jen ať si na to chlapeček nezvyká.
Vešla do pokoje a hned začala psát. Nakonec měl dopis rozsah pět A4. Popsala mu v něm všechno, až na ty zatracené noční můry. Zbytečně by si o ní dělal starosti. Teď ho ještě poslat….
„Kuchiyose no justu,“ udělala patřičné pečetě a kousla se do palce, až jí z něho začala vytékat krev..

Před ní se objevil oblak kouře, kde se rýsovala malá postava žabáka.

„Nami-chan, copak potřebuješ?“ zeptal se jí malý žabák.

„Kisu-kun, mohl bys to prosím předat Narutovi?“ zeptala se mile žabáka.

„Klidně, stejně jsme se s Narutem dlouho neviděli. Jak se ti vlastně daří?“

„Ale jo, dobrý. Nezapomeň pozdravovat Shima-bachan,“ upozornila ho.

„Samozřejmě. No já teda půjdu, tak zas někdy,“ rozloučil se a na místě, kde před chvíli stál, se znovu objevil kouř.

Nami zakašlala a raději otevřela okno. Když si vzpomněla na Konohu, udělalo se jí smutno. Všechno co tam opustila… Ano, ovšem, Suna se jí také líbila, i když tady nebyli žádné stromy a květiny, které měla ráda. Za to tady byl písek… hodně písku. Z přemýšlení jí vyrušilo zaklepání.
„Dále,“ otočila se na dveře.

„Ahoj, chtěl jsem s tebou něco probrat,“ začal Shikamaru.

„Já myslela, že se tomu vždycky snažíš, vyhnout obloukem,“ popíchla ho.

„Chtěl jsem s tebou probrat to, že se za tři dny vracím zpět do Konohy,“ nenechal se.

„Tak brzy… to tady už nebudu mít nikoho,“ vzdychla a nechala se obejmout.

„Vždyť tady máš Temari a její rodinu,“ odporoval.

„Já vím, ale i tak tady budu jako pátý kolo u vozu,“

„Ale ty víš, že to není pravda. Navíc mám takovej dojem, že…, ale nech to plavat,“ povzbudivě se na ní usmál.

„Co si chtěl říct?“ vzhlédla k němu.

„To tě nemusí zajímat,“ otráveně jí vysvětlil.

„Ale jen pro tentokrát,“ usmála se.

„No, ještě to oznámit Temari. Mně se nechce,“ zaúpěl a odešel z pokoje.
Nami se zle zasmála. No co? Někdy člověk musí být škodolibý.

„Zajímalo by mě, co tady budu sakra ty měsíce dělat?“ zeptala se sama sebe.
Ráno se dům otřásal v základech. Nami probudil řev, ale ne ledajaký. I jí se ježily vlasy hrůzou. Nechápala, jak to s ní Shikamaru může vydržet, když řve takhle po ránu. Převlékla se a snažila se najít nějaké špunty do uší, nakonec našla jenom vatu, ale i ta stačila. Sešla dolů a v obýváku našla dvě zničené postavy.

„Ať už sakra přestanou,“ říkal nahlas Kankurou.
 Nami se zasmála tomu, jak tam tak Kankurou a Gaara seděli na gaučích a snažili si zacpat uši.
 Drkla do nich, aby na sebe upozornila a podala jim vatu. Když si jí zacpali uši, jako by ožili.

„Od teď si moje bohyně,“ děkoval Kankurou.

Nami se ušklíbla a třískla si to vedle nich. Obývák byl celkem prostorný pokoj. U jedné stěny měl menší knihovničku a uprostřed naproti sobě dvě velké pohodlné pohovky, které měly mezi sebou stolek z tvrdého dřeva. Vedli z něj dvoje dveře, jedny do kuchyně a druhé do sklepa, do chodby měli pouze rám. Nami si začala zaplétat vlasy do copánků.

„Jak dlouho to už trvá?“ zeptala se, když ji to přestalo bavit.

„Patnáct minut,“ dostala odpověď od Gaary.

Podivila se. Ani ona nedokázala řvát v jednom kuse patnáct minut.

„Neví někdo proč?“ zeptal se Kankurou.

„Shikamaru za tři dny odjíždí,“ řekla klidným hlasem Nami, i když by taky nejraději křičela.

„Aha,“ řekli oba a naráz se postavili.

Nami se také postavila a všichni zamířili ven z domu.
Chvíli se jenom tak procházeli.

„No jo, jak se ti vlastně líbí Suna?“ zeptal se najednou Kankurou.

Nami tuhle otázku nečekala.

„No…“ začala.
Teď se na ni podíval i Gaara. Nasucho polkla.

„Líbí se mi. Podle mě každá vesnice má něco do sebe. Byla jsem s mým senseiem poslána na několik infiltrací do pár zemí. Sice mi chybí stromy a tak, ale líbí se mi tu,“ ujistila je a usmála se.

„No tak, já mám za chvilku schůzku s Kei, takže zatím,“ rozloučil se Kankurou a odešel.

„No já už taky budu muset jít, slíbila jsem Tenten, že se jí kouknu po něčem, už ani nevím, jak se to jmenuje, tak ahoj,“ rozloučila se s Gaarou Nami.

Rozešli se a Nami se vydala hledat nějakou zbraň, po které Tenten přímo prahla. Za nedlouho našla obchod s výzbrojí a našla i tu Tenteninu. Ovšem když šla zaplatit, uviděla zbraň, která se jí líbila a potom další a další. Strávila tam víc času, než předpokládala, ovšem co osud nechtěl, do obchodu vešla jedna osoba, na které by si tu zbraň v ruce ráda odzkoušela. Rychle přešla k pokladně, kde jako na potvoru byla jedna evidentně velice vybíravá dáma. Navíc to nebyla ani kunoichi, protože jak z jejich rozhovoru vydedukovala, nevěděla ani co ta zbraň je.

„Ehm… promiňte. Já bych jenom zaplatila…“ nedokončila, protože ji dáma rozzlobeně přerušila.

„No dovolte, slečno. Jestli jste si nevšimla, já také platím. Takže vám radím počkat. Byla jsem tu před vámi, tak si prosím dejte odchod, vy holko z Konohy,“ řekla a už se obracela zpátky k prodavačce.

Jenže tímhle překročila všechnu trpělivost, kterou si v sobě Nami už dlouho střádala. V tu ránu zapomněla, proč chtěla odejít. Do tváří se jí nahrnula krev, jak se snažila potlačit nutkání prohodit tu dámu protější zdí, ovšem to už by ji sem asi nepustili, tak se rozhodla k mírnějšímu řešení.

„Dovolte, madam, víte co je váš problém? Že ani nevíte, co držíte v ruce. Takže jestli dovolíte, vy dámo se Suny, já pouze zaplatím a odejdu, aby jste si tady mohla vyřizovat k čemu vám to bude, a tak podobně. Mimochodem tohle je vybavení pro ninji, tak aby jste si s tím náhodou neublížila, to by byla totiž hrozná tragédie,“ přitom dala peníze prodavačce a s milým úsměvem na rtech, odešla.

Lidé v obchodě sledovali scénu před nimi.

„No, jak jsem říkal předtím, tady dáma má říz,“ slyšela za sebou ten hlas a zastavila se.

Náhle si vzpomněla na důvod, proč chtěla odejít.

„Ty máš tu odvahu se ke mně ještě přiblížit, potom co jsi naposled udělal?“ zeptala se s úšklebkem a otočila se.

„No tak. Ty se na mě ještě zlobíš?“ zeptal se a přiblížil se k ní.

Mlčela a otočila se k odchodu.

„Ale no tak. Nemám rád protivky. Líbila ses mi víc, když si byla milá,“ chytl ji za bradu.

„Hele, dej si odchod!“ zamračila se a odstrčila ho od sebe.

„Snad jsem toho tolik neřek,“ snažil se udržet rovnováhu.

„Kage Bunshin no Jutsu,“ řekla a kolem ní se objevilo dalších šest stejných postav.

„Slečinka si chce hrát,“

„Ani ne,“ odpověděly všechny naráz a se rozeběhli do ulic.

Pravá Nami se rozeběhla do hlavní ulice, kdy hned zapadla do jednoho obchodu. Po pár minutách z něho vykoukla,
a když ho neviděla, vylezla ven. Neměla co dělat a to ji dohánělo k šílenství. Nebyla ten typ člověka, který dokázal tři hodiny jenom sedět a koukat do blba. Rozhodla se, že se zkusí zeptat Gaary, jestli by pro ni neměl nějakou práci.
Na chodbě před Kazekageho kanceláří seděl Kankorou.

„Proč jsi tady?“ zeptala se a sedla si vedle něho na lavičku.

„Věci ohledně loutkařského sněmu. A ty?“ oplatil jí otázku.

„Nemám co dělat. Hrozně se nudím a to jsem potom protivná. Dneska jsem trochu vyjela na jednu paní v obchodu se zbraněmi. Potřebovala jsem rychle vypadnout, ale ona stála u pokladny a ani nevěděla, za co platí,“ postěžovala si a zamračila se.

„Co já bych dal za chvilku volna,“ zasnil se Kankurou.

Dveře se otevřely a z nich vyšli dva muži, které Nami neznala.

„Pojďte dál,“ vyzval je Gaara.

„Dámy mají přednost,“ řekl a galantně ukázal ke dveřím Kankurou.

Nami se ušklíbala. Ona a dáma?

„Jenom protivná?“ zeptal se jí a taky se ušklíbl.

„Neřeš to,“ odbila ho a vstoupila do místnosti.

Zabrala si křeslo naproti Gaarovi. Ovšem bylo to jediné křeslo tam.

„Hele!“ zaprotestoval Kankurou, když si toho všiml.

„Zavinil sis to sám,“ odpověděla mu a usmála se na něj.

„Co potřebujete?“ zeptal se netrpělivě Gaara.

„Začni, to moje bude na dlouho,“ vyzval ji Kankurou.

„Dík. No… nemáš tady nějakou práci, kterou bych mohla dělat? Nemám co na práci a hrozně se nudím, upřímně, asi se z toho zcvoknu,“ poprosila.

Nejdřív ty dva týdny v nemocnici, kdy aspoň měla rehabilitace, ale teď se prostě nudila a to dost. Navíc se tady potuloval člověk, kterému by nejradši nakopala zadek.

„Co mě napadá a co jsem ti chtěl nabídnout je, že by si mohla přednášet o Zemi Ohně a o svojí vesnici na akademii,“ řekl.

„No, to by šlo a kdy?“ řekla s nadějí v hlase.

„Zajdi za ředitelkou a domluv se s ní,“

„Tak děkuju, mějte se, kluci,“ rozloučila se s nimi těsně předtím, než za sebou zavřela dveře.

„Chvíli nepostojí,“ říkal Kankurou.

„A co jsi chtěl ty?“ přešel zpátky k věci Gaara.

Chvíli jí trvalo, než našla Akademii, ale když se tak stalo, skoro zabloudila v těch strašidelných chodbách. Nikdy ji nestudovala. Vracelo jí to vzpomínky.

„Ty holko jedna pitomá, to je potřetí, co děláš tu samou chybu! Kdy to
budeš dělat pořádně?!“ zeptala se naštvaně postarší dáma.

„P-Promiňte, Taka-sama,“ rychle se omlouvala malá čtyřletá holčička s rudými vlasy, klečící vysíleně na kolenou.

„Neomlouvej se, stačí, když to už zvládneš!“ řekla podrážděně paní a začala skládat pečetě, aby na dívenku poslala ohnivou kouli.

Dívka se s námahou zvedla a také složila pár pečetí. Před ní se v pravou chvíli objevila stěna ze země, ale ani ta neodolala ženině útoku.

„Zase!“ vykřikla žena a otočila se k odchodu nevšímajíc si dívenčina těla rozpláclého na zemi.

Malá Nami se s námahou přetočila na záda, zaslechla hlas Taka-sama s Akirou-sama. Na svůj věk byla duševně dál, než většina stejně starých dětí.

„Není náhodou možné, že jsme vzali nesprávné dítě? Taková nešika nemůže být jejich dcerou. Hlavně když měla za otce tak mocného shinobiho,“ rozčilovala se žena.

„Přeci jen je to ještě dítě, a vzali jsme ji ještě z oltáře, to musí být ona,“ řekl Akira.

„Doufám, že máš pravdu. Jestli ji pořádně vycvičíme, bude naší dokonalou zbraní,“ snila žena.

Dívence se po tvářích kutálely slzy. Bolelo ji to. Žila v Zemi Vody, co si pamatovala. Nevěděla, kdo jsou její rodiče, ale předpokládala, že také byli z této země. V té době nevěděla, jak moc se mýlila. Bydlela zde v domě pána Akiri, který byl přítel Mizukageho-sama. Spustil se déšť a jeho kapky se míchaly s jejími slzami.

Vrátila se zpět do přítomnosti a zahlédla mladou ženu, jak nese nějaké formuláře.

„Promiňte, mohla byste mi říct, kde bych našla ředitelku?“ zeptala se Nami.
„Ale jistě, jsou to támhlety dveře napravo. Vidím, že jste z Konohy, posílá vás Kazekage-sama?“ zeptala se na oplátku žena.

„Ano,“

„Tak to už na vás čeká,“ usmála se a zmizela za rohem.

Zaklepala na dveře, a když byla vyzvána, vstoupila.

„Oh, vy budete Nami, že?“ zeptala se žena za stolem.

Mohlo jí být tak kolem čtyřiceti.

„Ano,“

„No, já se jmenuji Botan. Takže přejdu k věci, budete zde mít přednášky a pokud byste chtěla, také nějaký trénink,“ začala žena a zkoumavě se podívala na Nami.

Přikývla.

„Začala byste pozítří ráno, jestli s tím nemáte problém a potom bychom se domluvili na podrobnostech,“ řekla.

„Ano, to mi vyhovuje,“ usmála se.

„Tak se tedy uvidíme,“ řekla Botan a úsměv jí oplatila.

„Na shledanou,“ rozloučila se a nechala ředitelku znovu pracovat.

Vyšla z akademie ven a znovu si zavzpomínala.

Ze vzpomínání jí vytrhla srážka. Nedávala pozor na cestu a srazila nejvýše postaveného ninju v této vesnici. Spadla na prašnou zem, vzhlédla a až teď si všimla, koho to srazila. Lidé kolem se zastavili a se strachem v očích přihlíželi, co se bude dít dál.

„O-Omlouvám se,“ začala.

„Ne, to já se omlouvám,“ přerušil ji Gaara a podal jí ruku, aby jí pomohl vstát.

„Děkuju, já se jen na chvilku zavzpomínala a asi jsem přestala dávat pozor,“ řekla s omluvným úsměvem na tváři.

„A na co jsi vzpomínala?“ zeptal se jí a společně vyrazili hlavní ulicí ignorujíc pohledy kolemjdoucích.

„Na dobu než jsem potkala Naruta,“ řekla bez přemýšlení.

„Aha. Jak jste se vlastně s Narutem potkali?“

„No bude to na dlouho,“ upozornila ho.

„V tom případě mi dovol tě pozvat na oběd,“

„Když jinak nedáš, dovolím,“ usmála se a nechala se vést.

Vešli do jedné restaurace, zapadli ke stolku v rohu a objednali si. Nami na sobě cítila jeho pohled, tak se mu koukla do těch zelených očí. Věděla, že čeká na to, až začne vyprávět.

„No tak fajn no,“ rezignovala a začala.


„Tady budou brzy hranice do Země Ohně, takže zvolníme tempo a zamíříme hned do Konohy,“ řekl velitel jejich týmu.

„Pane, cítím cizí čakru,“ upozornil ho kluk s krátkými hnědými vlasy a velkým obvázaným mečem na zádech.

„Jsou to ninjové ze Zvučné vesnice,“ řekla klidně rudovláska.

„Jak to můžeš vědět?“ vyjel na ni její druhý společník.

Měl dlouhé černé vlasy a menší jizvu na tváři. Všem třem bylo kolem třinácti let.

„Protože jsou támhle,“ řekla prostě a postavila se do bojové pozice.

Všichni následovali jejího příkladu.

„Tak vy byste rádi bojovali?“ zeptal se jich slizký hlas.

„To záleží na vás,“ odpověděl velitel mladšího týmu.

„V tom případě, ano,“ řekl muž a blesku rychle po jednom klukovi hodil kunai.

„Baka!“ zakřičela jediná dívka tam, když odstrčila svého černovlasého společníka z cesty kunaii.

„Tak jo, začneme,“ rozhodl velitel týmu ze Země Vody.

„To budeme rádi,“ řekl muž.

Byli tři a jeden jeho společník se zaměřil, právě na onu rudovlásku.
Neviděla jim do tváří, protože na sobě měli slaměné klobouky.
Probíhal těžký boj a dívka se nemohla starat o svoje kolegy. Ucítila prudkou bolest, když se jí do boku zabodl kunai. Koutkem oka zahlédla, že kluk s černými vlasy padl k zemi a už nevstal. Měl v hrudním koši díru. Za to její velitel odrovnal jednoho společníka té druhé skupiny. Upadla na zem a s bolestí si vytáhla kunai z rány. Její protivník se napřahoval k poslední ráně, ale do cesty mu padlo jiné tělo. Klukovi s hnědými vlasy stékali z koutků červené pramínky krve. Mírně se usmál na dívku pod sebou a pohled mu zjihl.
„Vždycky ses mi líbila. Promiň,“ to bylo to poslední, co dívce pod ním řekl.
Nami se nezmohla na nic, její rána ošklivě krvácela, a tak jenom zachytila jeho tělo.

„Tak máme dalšího z krku,“ řekl jeho vrah.

„Nami utíkej. To je rozkaz,“ slyšela za sebou a oči se jí zúžili hrůzou.

Její velitel byl přibodnutý ke stromu katanou.

„Taichou…“ zašeptala a pokusila se vstát, ale rána byla příliš hluboká.

„Tak teď zbývá, jen ona,“ pochvaloval si jejich velitel.

„Ne tak docela,“ řekl neznámý klučičí hlas.

Nami se na něj pokusila zaostřit. Byli tam čtyři nové postavy. Ten kluk co promluvil, měl blonďaté rozcuchané vlasy, pomněnkové oči jako měla ona sama a oranžovomodré kalhoty a mikinu. Vedle něj stál další kluk s havraními vlasy a na sobě měl modré triko se znakem Uchiha klanu a bílé šortky. Jediná dívka tam měla růžové vlasy a červené šaty se zelenýma legínama a jak předpokládala, za nimi stál jejich sensei s maskou přes obličej a čelenkou přes jedno oko. Měl na sobě jouninskou vestu.

„Rozdělávat rozboje v době chuninských zkoušek nebyl dobrý nápad,“ řekl muž s šedými vlasy.

„Sharingan no Kakashi, bude to čest vás zabít,“ řekl muž, který velel už pouze jednomu člověku.

Jeho podřízený zaútočil s pouhým kunaiem, který Kakashi snadno vykryl.
„Raikiri,“ řekl a vrazil svou ruku obalenou bleskem muži do hrudi.

Všude vytřískla krev.

„Sasuke, Naruto!“ zakřičel a ty dva se pustili do jejich vedoucího.

Bylo na nich vidět, že se snaží porazit jeden druhého, takže jim celkem snadno uhýbal.
Nami se udělalo mdlo, ale snažila se zůstat při vědomí.
„Sakuro, postarej se o tu holku,“ řekl Kakashi a přiběhl ke svým studentům, aby je usměrnil a pomohl jim.

Při oslovení „o tu holku“ se Nami i přes bolest ušklíbla. Růžovovláska si přiklekla k ležící dívce.

„Klid všechno bude v pořádku,“ začala ji uklidňovat, protože byla tak vyvedena z míry, že zapomněla na první pomoc.

Nami protočila oči v sloup a za všech sil si zatlačila na ránu, aby tolik nekrvácela.

„Sakuro co to děláš?“ slyšela nepřátelský hlas.

„No já… uklidňuji jí,“ řekla dívka.

Pootevřela oči a nad sebou zahlédla toho kluka s havraními vlasy.
„
Jsi k ničemu, když Kakashi-sensei řekl, aby ses o ni postarala, myslel tím, abys zastavila krvácení,“ řekl chladně a sám se toho ujal.

„Promiň Sasuke-kun…“ slyšela dívku skoro vzlykat.

„Jak je na tom?“ zeptal se mužský hlas.

„Pokud ji ihned nedopravíme do Konohy, nevydrží,“ konstatoval Sasuke.

Cítila, jak ji muž s maskou vzal do náruče.

„Hlavně zůstaň při vědomí,“ poprosil ji Kakashi a vyskočil na větev.

Cestu ani nevnímala. Jak jí řekli, snažila se zůstat při vědomí. Když už zase běželi po normální zemi, slyšela křik. Potom si uvědomila jen jasné světlo, myslela si, že nadešel její čas. Potichu, jakoby z dálky slyšela, jak někdo křičí: „Ztrácíme ji!“

Rozlepila oční víčka a před sebou viděla její zachránce.

„Tak ses probrala,“ usmál se na ni kluk v oranžovém.

„Jak se jmenuješ?“ chtěl vědět šedovlasý ninja.

„Nami,“ odpověděla dívka.

Kakashi zpozorněl. Tohle jméno znal. Jeho sensei to chtěl dát jednomu svému dítěti, pokud by to byla holčička, jenže tu někdo po porodu unesl.

„A dál?“ zeptal se nevrle kluk s havraními vlasy.

„Tě nemusí zajímat,“ odbila ho a dál se věnovala jejich senseiovi.

„Nemám žádné dál,“ vysvětlila Kakshimu.

„Mé jméno je Hatake Kakashi, toto je Haruno Sakura, Uchiha Sasuke a Uzumaki Naruto,“ přeříkával a u každého jména ukázal na jeho vlastníka.
Na jméně Uzumaki Naruto se trochu pozastavila, jako by ho někde slyšela. O vyvraždění Uchihů také znala dost podrobností, bylo jí toho náfuky trochu líto, ne vlastně ne. On sice nemá rodinu, ale za to nevyrůstal u těch, kteří vychovávali Nami.

„Odkud jsi?“ zeptala se růžovovláska.

„Ze Země Vody. Přijeli jsme sem na chuninské zkoušky, ale podle situace to už nepřipadá v úvahu,“ řekla dívka s ledovým klidem.

Do pokoje vešla doktorka.

„Dobrý den všem. Jak se ti vede?“ zeptala se nejdřív doktorka Nami.

„Tak, jak se dá očekávat. Bolí mě to,“ řekla a trochu se na posteli zavrtěla.

„No, za pár dní bychom tě měli pustit a ještě jedna věc. Naruto, kde máš to zranění, všude byla tvá krev!“ rozčilovala se doktorka.

Naruto i jeho tým na ni nechápavě koukali. Moc dobře věděli, že Naruto měl jenom lehký škrábanec.

„Naruto není zraněný,“ řekl Kakashi.

„Ale pokud není, jak je možné, že je tam jeho krav? Vzorky DNA tomu odpovídají,“ říkala doktorka polohlasně.

„To není pravda,“ zašeptal Kakashi.

„Co není pravda?“ zeptal se Naruto.

„Počkejte tu, hned jsem zpátky,“ řekl a zmizel.

„Nikdo z týmu nepřežil, že?“ zeptala se Nami s nepřítomným pohledem.

„Ne…“ řekl Sasuke.

Ozvalo se zaklepání a do pokoje vtrhl samotný Hokage-sama. Přiřítil se k dívce na posteli a srdečně jí objal.

„Pane, promiňte, ale…“ huhňala dívka do jeho obleku.

„Jistě, promiň. Jsem jenom tak rád, že tě vidím živou a zpět doma,“ řekl.

„COŽE?“ zeptali se ho všichni na ráz, až na Kakashiho.

„Naruto, toto je tvá sestra Nami,“ řekl bez obalu.

Nami a Naruto na sebe vyjeveně civěli s otevřenými ústy. Nebyli sami, Sakura a Sasuke se na to dívali stejně.

„T-to není m-možné,“ koktala Nami.

„Já jsem odjakživa jedináček. Staříku, tohle není dobrej vtip“ řekl naštvaně Naruto.

„Tohle také není vtip. Nami byla unesena jako miminko, ale nevěděli jsme kým. Nedá se nic dělat, budu vám muset říct pravdu o vašich rodičích,“ začal Hokage, ale zarazil se, když si všiml zaujatých pohledů těch dvou dalších.

„Ale než začneme, Kakashi?“ Kakashi pochopil a vyprovodil ty dva ven.

„Nami a Naruto, váš otec byl ten nejsilnější Hokage v historii Listové vesnice. Namikaze Minato, Yondaime Hokage, byl váš otec a Uzumaki Kushina byla vaše matka. Po útoku Kyuubiho na Konohu se Minato rozhodl zapečetit ho do tebe, Naruto, protože v sobě máš sílu Uzumaki, ale i proto, že v tebe věřil. Věřil, že Kyuubimu nepodlehneš. Stejně tak vaše matka byla Jinchuuriki devítiocasého. Potom, co vaši rodiče zemřeli, jsme našli pouze tebe, ale tvá sestra nebyla nikde. Kushina měla mít dvojčata, takže jediné vysvětlení zůstalo, že tě někdo unesl. Vítáme tě zpět doma, Nami,“ zakončil Sandaime.

Oba se pokoušeli vstřebat informace, kterými je Sandaime zahrnul. Nami se nad poslední větou zamyslela. Domov je tam, kde na tebe někdo myslí? Kde má přátelé? To v Zemi Vody neměla, takže to nebyl její domov.

„Takže ty jsi moje sestra?“ otočil se na ni překvapený blonďatý chlapec.

„Hai,“ usmála se na něj se slzami v očích.

Objali se a Sandaime se usmál. Byl moc rád, že je živá sice trochu pochroumaná, ale hlavně zpátky doma.


„No to je konec,“ dořekla a opřela se o opěradlo židle.

„Jak to, že jsme se neviděli na chuninských zkouškách?“ zeptal se.

„Já byla uvězněná v nemocnici, protože se mi ta rána zhoršila, a když jsem vylezla ven, nevím pamatuji si, že byli nějaké problémy, tak jsem asi tvůj a Sasukeho zápas prošvihla,“ řekla, ale na Sasukeho jméně se trochu zasekla.

„Jak jste na tom s jeho hledáním?“ zeptal se Gaara.

„Ten zm*d nám pořád utíká. Objevili jsme jeden starý úkryt Orochimara, ale byl fakt starej, takže nic,“ řekla a naštvaně se zamračila.

„Teď si vzpomínám, že jsme měli šanci se potkat taky, když jsi zachraňoval Leeho, Kankurou Kibu a Akamara a Temari Shikamara. Řekla bych, že pro ty dva to bylo osudný,“ zase se usmála.

Donesli jim jídlo.

„Počkej, ty jsi byla na výpravě za Sasukem?“ zeptal se Gaara.

„Jo, když mi potom vyprávěli vaší úvodní řeč, byla jsem opravdu překvapená. Zůstala jsem hned, jak se objevil první problém. S Choujim jsme bojovali proti ninjovi, který ovládal doton, takže bylo přirozené, abych s ním také bojovala. Ovšem se to zvrtlo a on nás uvěznil v takové hroudě hlíny, která nám vysávala chakru. Nakonec jsme se z toho dostali a jeho zabili, ale byli jsme na pokraji zhroucení, takže jsme nemohli pokračovat,“ řekla.

„Aha,“

Nami se na něj lišácky usmála a Gaara poznal, kam začal rozhovor směřovat.

„Tak dost o mě, co ty a tvoje dětství?“ zeptala se zvědavě.

Gaarovi se to vybavilo a nelíbilo se mu to.

„Potkala si ještě ty lidi ze Země Vody?“ odvedl řeč jinam.

Bylo poznat, že Nami ví, že chce odvést její pozornost, ale přistoupila na to.

„Ne, ale chtěla jsem se jim pomstít. V tomhle jsme chvíli byli se Sasukem stejní, ale potom jak od nás utekl, jsem vyhlášeným odpůrcem pomst. Jo a snažíš se úplně zbytečně,“ upozornila ho.

Zaplatili a Gaara se musel vydat zpět do své kanceláře.

„Víš, že to ale není fér, že jo?“

„Jo,“

„Hej!“
„No co? Zeptala ses, já ti odpověděl,“ řekl na svoji obhajobu.

Zavrčela, ale nechala to být.

„Tak ahoj,“ rozloučila se s ním a vyrazila domů.

„Temari?“ nakoukla do jejího pokoje.

„Nami!“ usmála se na ni Temari.

„Co to tu vyvádíš?“ zeptala se Nami.

„Zítra má Gaara osmnácté narozeniny, tak si zkouším šaty na oslavu,“ vysvětlila.
Nami zaťala ruce v pěst.

„Ten parchant…“ procedila skrz zuby.

„Co si říkala?“

„Nic, jen že jsme byli před chvílí na obědě a on se nezmínil,“ řekla naštvaně.

„To je celý on. Snaží se tomu vyhnout. To mi připomíná, jdeme na nákupy,“ řekla Temari, chytla Nami za ruku a vytáhla ji znovu z domu.

„Ahoj holky,“ pozdravila je právě příchozí Kei.

„Ty taky,?“ zeptala se jí Nami.

„Samozřejmě, prohledali jsme ti šatník a našli jsme jenom dvoje šaty a dvě kimona. Byly sice pěkný, ale nehodili se na večer,“ vysvětlila Kei.

„Počkat, vy jste se mi hrabali v pokoji?“ zeptala se jich.

„Jo, byl to případ nouze,“ řekla Temari.

„Jasně,“ zamračeně si je měřila.

„Tak, znám jeden fakt pěknej obchod, nejdřív zajdeme tam a potom bychom mohli zajít do toho nově otevřeného na východní straně,“ začala Kei.

„Už jsem vám říkala, jak nesnáším nakupování?“ optala se těch dvou Nami, když se vydali do toho jejich obchodu.

„Dobrý den, potřebovali bychom nějaké večerní šaty,“ řekla Temari prodavačce.

„Jistě, pojďte se podívat,“ řekla a vedla je do zadní části obchodu.

Ta byla do béžové a bylo tam celkem dost dívek. Nami zazářili oči, když spatřila uprostřed pokoje kulatou béžovou sedačku. Zamířila tam.

„Ale, nikam nejděš a pojď si vybírat,“ řekli obě na ráz a odtáhli jí od té posvátné sedačky.

„Co tyhle?“ zeptala se Kei.

„A co tyhle?“ zeptala se Temari a ukázala jí jedny šaty.

„Co tyhle?“

„Co tyhle?“

„Co tyhle?“

„Co tyhle?“

„No, co třeba tyhle?“ Nami z toho přeskakovala hlava kolem a už skoro neudržela ten náklad šatů.

„Běž si je vyzkoušet,“ popostrčili jí do kabinky a sami si šli zkoušet různé šaty.

Zkoušeli si je už asi hodinu a potom všechny vyšli z kabinek v těch překrásných šatech.
Kei na sobě měla tmavě modré s lodičkovým výstřihem a záda měla průsvitně krajkované, šaty samotné byly až dolů, k zemi. Temari na sobě měla temně černé saténové šaty s jedním ramínkem, a protože to byli také večerní šaty, splývaly jí až ke koberci. Nami se na ně usmívala, moc jim to oběma slušelo, ale když se podívaly na ní, obě otevřely ústa dokořán.

„Nami, tobě to sekne,“ pochválila jí šaty Temari a Kei jen přikyvovala.

Nami na sobě měla rudé šaty, už po třetí také, k zemi, bez ramínek. Byli celé rudě krajkované, sukně byla vrstvená a měla pár spodniček. Působilo to sexy, ale mělo to daleko k vyzývavosti.

„To si na sobě v životě nevezmu!“

„Vždyť ti to v nich strašně sluší!“ vztekala se Kei přátelsky.

„Nikdy!“ řekla Nami rozhodně a založila si ruce na prsou.

„Podívej se na sebe. Moc ti sluší a žádné takové nenajdeme,“ řekla Temari.

„Ale ony jsou hrozně nepraktické!“ protestovala Nami.

„Šaty nemají být praktické,“ řekla Kei.

„Vezmeme si tyto tři,“ řekla Temari prodavačce a nevšímala si Namina dalšího protestu.

„Vezmeš si je a bude. Sluší ti,“ řekla Temari, když vycházeli z obchodu.

„Vy jste ale…“

„No tak, budem se tam dobře bavit,“ chytla je kolem ramen Kei.

Ráno byla Nami násilím vytáhnuta z postele a hned potom z pokoje.

„Co-co se děje?“ ptala se rozespale, když jí ještě v pižamu táhly k Temari do pokoje.

„Jdeme se připravovat,“ řekla Temari a Kei radostí zapištěla.

Na cestě potkali Gaaru a Shikamara.

„Ty parchante!“ vyjela na překvapeného Gaaru Nami.

„Tos jako nemohl říct, že máš dneska narozeniny!? Já pro tebe nemám dárek! A navíc bych se mohla připravit na tyhle fůrie, které mě tahaly z obchodu do obchodu“ rozčilovala a prstem mu u toho šťouchala do prsou.

„Nami musíme jít,“ ty dvě jí odtáhli, ještě dřív než Gaara stihl něco říct.

„Ženský blázniví,“ povzdechl si Shikamaru a musel se hned sklonit, protože po něm byla hozena Temarinina bota.

„Tak s tvými vlasy to bude trochu problém,“ začali uvažovat, co jí udělají za účes.

„Holky je teprve deset ráno! To se jako hodláte připravovat celej den? A co oběd?“ zeptala se jich.

Někdy v tom byla jak Chouji.
„Proto tu máme tohle,“ řekla Kei a přinesla papírovou krabici.

„Tak to mě odtud nikdo nedostane,“ povzdechla si, když se podívala na ty dortíky.

„Já věděla, že to na ní zapůsobí,“ řekla Temari šeptem Kei.

„To máš pravdu,“ koukla se na Temari Kei ládující se dortíkem.

„Podejte mi taky jeden,“ poprosila Temari.

„Tak co vymyslíme Kei za účes, Nami?“ zeptala se Temari když dojedli.

„Co třeba je navlnit? Kdyby si umyla vlasy a my je pak zapletli do copánků, bude je mít kudrnatý,“ řekla svůj návrh Nami.

„Jé to se mi líbí,“ řekla Kei a zaplula do koupelny.

„Já si nechám svoje culíky a ty?“ zeptala se Temari.

„Já nevím,“

„Hmm… uděláme- …překvapení,“ usmála se Temari a Nami se na ni ustaraně dívala.

„Tak já jsem hotová,“ zavolala na ně Kei z koupelny.

Obě se zvedli a šli za ní.

„Tak můžeme jít děvčata?“ zeptal se jich Kankurou.
Večer byla zima, proto si všechny vzali pláště, takže nebyl vidět jejich úbor.

„Koná se to v jednom sále v budově Kage,“ řekla Temari Nami vedle sebe.

„Hmm…“
Nami nakonec měla na hlavě složitý drdol, kde byli různě zapletené copánky a prameny vlasů jí občas okrasně padali dolů.
Výhodou na tom bylo, že stačilo povolit jednu sponku a má je hned rozpuštěné. V sálu bylo hodně lidí, viděla tam všechny z Rady a další. Kankurou se vrhl do davu najít svého bratra a sestřina přítele. Když si sundali pláště, vypadali dokonale. Nami si ještě uvázala čelenku Listové kolem pasu a vyrazili za klukama. Dívky přitáhli patřičnou pozornost mužů v místnosti, ale nebyli sami. Byli tu různé skvostně oblečené dámi.

„Kankurou,“ zavolala na něj Kei a tím přitáhla pozornost i Gaary, který si s ním povídal.

Němě se koukal na dívku v rudém a nemohl z ní spustit oči. Nami se začala proklínat, že jim dovolila, ji do toho navléknout. Kankurou zas nemohl spustit oči z Kei, a jak už to bývá Shikamaru z Temari.
Nami si instinktivně chytla medailonek od Sandaimeho.

„Sluší vám to,“ řekl Shikamaru a políbil Temari na rty.

„Ty ani nevíš, jakou práci nám dalo přesvědčit Nami, aby si je oblékla,“ řekla Temari.

„Já ti věřím, nemá šaty moc v lásce,“ řekl Shikamaru.

Nami ho probodla vražedným pohledem.

„Je to pravda,“ obhajoval se.

Nami koutkem oka zahlédla, že Kankurou Kei někam vede, usmála se.

„Máš žízeň?“ zeptal se Temari její kluk.

Přikývla a společně odešli. Nami tu zůstala s Gaarou sama, nějak moc jí to připomínalo jednu událost.

„Máš určitě nějakou práci a já jen zdržuju, takže se tady ještě uvidíme,“ s těmito slovy odešla.

Gaara tam zůstal ještě chvilku stát, ale měla pravdu a on se musel vydat za hosty, i když se mu nechtělo.

Nami se pokusila ztratit někam do rohu, kde by si na chvilku odpočinula. Měla boty na podpatku a hrozně jí boleli nohy. Kašlu na to! Vydala se najít Shikamara, protože u něj měla záložní plán. Našla ho, i když to byla fuška.

„Plán B,“ zašeptala k němu.

„Jasně,“
Vytáhl z kapsy na kunaie její ninja sandály. Vděčně se na něj podívala a rychle, aby ji holky neviděli, si je nazula a tamty mu podala.

„Děkuju, ani nevíš jaká je to úleva,“ povzdychla si.

„Nami!“ slyšela za sebou Keiin hlas.

„Už musím, ahoj,“ a ztratila se někde v hostech.

„Neviděla jsem Nami?“ zeptala se ho Temari.

„Ne,“

„Rudá je odvážná barva,“ poznamenal Kurage.

„Nemáš nic lepšího na práci, než pořád otravovat?“ zeptala se naštvaně.

„Ty jsi moje práce,“ odpověděl.

„To nemyslíš vážně,“

Nevšímala si ho a přešla ke stolu, kde bylo saké. Vzala si jeden hrníček a kopla to do sebe.

„Kolik ti bylo, že smíš pít?“ zasmál se.

„Tolik, kolik je potřeba,“ řekla nevzrušeně a kopla do sebe ještě jednoho.

Tenhle večer bude potřebovat trochu posilnit. Nesnášela saké, ale v tuhle chvíli jí přišlo jako dobrý nápad, ovšem už si nedala. Moc dobře znala následky přílišného pití, díky jejímu senseiovi. Hodlala zůstat střízlivá. Chtěla se vypařit, ale Kurage ji chytil silně za zápěstí.