Naruto: NEXT GEN - Bitva pokračuje 004

„Zatraceně.“ zaklela potichu. „Tohle je opravdu špatný… No tak, vzpomeň si, co jsme se učili na akademii…“

„Naruto, Sasuke a sensei jsou teď asi taky uvězněni v genjutsu. Spoléhat teď na ně by bylo moc fóroví… Mysli Ayame, dokonalejší ovládání chakry…“ začala zvažovat všechny možnosti, jak se z genjutsu vymanit. „To by mohlo zabrat!“ probleskl jí hlavou nápad. „Musím se soustředit. Uvolnit tok své chakry.“

„Jak se jim teď asi vede…“ zamýšlel se Naruto při vyplňování nudných papírů.
„Ještě tam ani nedorazili. A k tomu to není zas tak těžká mise. Jen přijdou do Země Větru a vrátí se zpátky, to je vše.“ upokojoval ho Iruka, zatímco mu přikládal na stůl další papíry.
„No jo, ale jsou teď prvně ven z vesnice. A tým sedm má většinou zajímavé první mise.“ znechuceně se díval na další hodinu navíc v kanceláři, přičemž se znuděně podepíral loktem o stůl.
„Sáms to řekl. Je s nimi Mitsuroki, určitě bude všechno v pořádku. Nemáš proč mít výčitky, i když je to od tebe starostlivé.“ usmál se Iruka.
„Ach jo.“ povzdechl si a vzal další dokument ze stolu, který už se pod váhou papíru mírně ohýbal.

„Jsou pořád v úkrytu, i když jsme pod vplyvem genjutsu. Jsou vážně opatrní. Musí to být některý z těch ninjů, o kterých mluvil Mitsuroki-sensei. Ale abych je dokázala porazit, musím nejdřív vědět, kde jsou. Jak je mám donutit, aby se prozradili?“ promýšlela si plán.
Mezitím u nic netušícího Sasukeho:
„Kam se všichni poděli?“ ptal se, i když nikde kolem nikdo nebyl. „Nebe je červené… co se to děje?“ Obloha měla vskutku oranžový odstín a mraky na ní byli černé. Sasuke se pomalu vydal po cestě, na které ještě před malou chvílí stáli všichni čtyři i s povozem pseudofeudálního pána, rovně před sebe. Ohlížel se mezi stromy, jestli tam někoho neuvidí, když vtom se mu zdálo, že mezi hustými buky uviděl tmavý obrys něčí postavy.
„Mitsuroki? Ayame-chan, jste to vy?“ vydal se za stínem, který hned poté zmizel.
„Co?“ nechápavě se zeptal. „Jen se mi to zdálo?“ otočil se a mířil spět na svou původní trasu. Tam už tentokrát mnohem zřetelněji uviděl člověka o výšce asi metr sedmdesát s šedými vlasy dlouhými asi po lopatky.
„Promiňte, pane, neviděl jste tu stát středně vysokého muže s bledohnědýma vlasama, krásnou holku s modrýma očima a kluka asi v mém věku, který vypadal hoden k zavraždění?“ utíkal za středně starým mužem, kterému nebylo vidět do očí. Ten se zákeřně usmál a sáhl si do zadní kapsy, na co Sasuke reflexivně zastavil. Muž na něj hodil kunai s výbušným lístkem, kterému se Sasuke málem nestihl vyhnout.
„Co to bylo, dattebayo! Já nejsem lupič nebo něco podobného, nic jsem vám neudělal.“ rozčiloval se.
„Ty možná ne, ale mohl bys stát v cestě mému šéfovi, takže se tě raději zbavím.“ muž se pořád smál. Sasuke chvíli přemýšlel, než jsi o tom udělal teorii.
„Ty si jedním z těch chcípáků, co útočí na Zemi Větru!?“
„Dávej si pozor na hubu ty holobrádku.“ zatvářil se vražedně.
„O co vám jde? Akio s jeho bratrem vám přeci nic neudělali, dattebayo!“ naštval se Sasuke.
„To pro teď není podstatné. Jejich země je slabá, takže je dobrá k dobití a znovuosídlení.“
„Co?“ nechápal.
„Akio i ten jeho pitomej bratříček Daichi jsou pro nás nepodstatní. Náš šéf, Montaro, chce na území Země Větru vytvořit svou vlastní zemi, které bude vládnout a my budeme jeho pomocníci.“ vysvětlil podrobněji.
„Proč jste se přidali k takovému člověku, jako je Montaro? To vám nestačili vaše vlastní vesnice? I když si vytvoříte zemi, které budete vládnout jen vy, nebude to váš domov. Vaše rodina a přátelé jsou tam, odkud pocházíte.“ zatnul pěsti a neústupně si trval na svém.
„Rodina? Přátelé? To jsou typický kecy skrčka z Listové. Znáš ty vůbec pojem slova nukenin?“ mluvil pohrdavě. Tázaný dvakrát mrknul a tvářil se zmateně.
„To jest člověk, který dobrovolně opustil svou vesnici a stal se hledaným zločincem.“
„To jste opustili vesnici jen proto, abyste založili nějakou jinou? To je nesmysl! A to chápu i já.“
„S Montarem jsem se setkal až několik let poté, co jsem opustil vesnici. Přežívat jako osamocený nukenin daleko od civilizace je dost náročné, takže jsem přijal jeho návrh na založení své vlastní, soběstačné vesnice. Jeho nápad se mi celkem líbil, protože bych byl daleko od těch pitomejch vesničanů, kteří mě odsuzovali.“
„Ale přeci tě nevyhostili, to ty sám jsi odešel. A k tomu, když si myslíš, že tě nechápali ani tví přátelé, jak bys mohl najít pomoc u někoho, jako je Montaro?“
„Mlátíš prázdnou slámu, kluku. Někdo z vesnice, jako je Listová, nedokáže pochopit skutečnou tvář lidské mysli. Všichni se tváří zdvořile a mile, i když si ve skutečnosti přejí tvou smrt.“ Sasuke se zarazil. „Jsi naivní a hloupý. Neexistuje něco, jako skuteční přátelé.“ To už Sasuke odmítal poslouchat a rozběhl se oproti muži.
Ten se mu však hned ztratil před očima a objevil se za ním.
„Jak se…“
„Ale tohle všechno ti říkám jen proto, abys poznal skutečný život, předtím než zemřeš.“ blonďákovi se mírně zachvělo srdce, když zločinec dořekl poslední část věty.

„Sakra, vypadá to, že jsme skočili do jejich pasti. Byli jsme nepozorní.“ mluvil k sobě Mitsuroki. „Jsem tady jenom já…“ ohlížel se kolem. „Sasuke, Naruto, Ayame… to chytli jen mě? Byl by to celkem rozumný krok, protože ti tři si s nima neporadí sami. Ale i přes to. Ayame nebo Naruto jsou dost inteligentní na to, aby věděli, jak mě dostat z genjutsu. Jsou dost rozumní, proti nebezpečnému uprchlíkovy by přeci nešli na vlastní pěst! A na druhé straně, kdybychom byli pod vplyvem genjutsu všichni, viděli bychom se tady. To na nás používají čtyři rozličné iluze? O tom jsem nikdy neslyšel… a jestli ano, pak jich musí být víc. Jeden drží v šachu nás, zatímco ten druhý… ZATRACENĚ! Akio… musím se odsud rychle dostat.“ zvažoval Mitsuroki všechny možnosti.

„Určitě půjdou po feudálním pánovi. Mitsuroki-sensei, Naruto ani Sasuke se z genjutsu prozatím nedostali, takže ten, kdo manipuluje jejich myslí je pořád ve své skrýši. A ten druhej…“ rychle se zvedla ze země a hodila kunai dozadu, kde odpočívali stráže.
„UAAA!“ zařval asi metr padesát pět vysoký, tlustý, hnědovlasý muž s krátkýma vlasama, nakolik se zbraň zabodla těsně vedle kliky vozu, do kterého chtěl nenápadně vstoupit.
„Toho druhého nikde necítím. Musí se opravdu soustředit. Tohle jsou jistě iluze vyšší úrovně, než jsou ty mé.“ uvažovala v duchu.
„Hehe, vypadá to, že šéf ty své techniky začíná flákat.“ smál se.
„Co je to za exota?“ pokrčila obočí Ayame. „O jakém šéfovi mluvíš? Jsi jedním z těch Montarovích mužů?“
„Ne, né. Kdepak, Montaro je šéf mého šéfa.“ pokrčil rameny.
„A kdo je tvůj šéf?“ ptala se dál, i když jí ten rozhovor přišel jako z mateřské školky. „Sensei měl pravdu. Nenechali na sebe dlouho čekat.“
„Rokuro.“ ochotně odpověděl.
„Co tu chcete? Proč se snažíte Akia zabít?“
„Já nevím. O tom rozhoduje šéf mého šéfa. Ale teď, když nemůžu svého šéfa otravovat, tak nevím, co mám dělat s tebou… co by tak asi Rokuro-san chtěl, abych udělal.“ lámal si hlavu tlusťoch. „Asi by řekl, že tě mám zabít, to on říká často.“ souhlasně si přikyvoval. Ayame znervózněla. „Tak to tedy zkusím.“ rozběhl se proti bezbranné holce.
„AAA, co mám dělat, co mám dělat?“ opakovala vystrašeně. Když byl negramotný zločinec kousek před ní, vyskočila do výšky a kopla ho ze shora do hlavy. Ten pak padnul k zemi jako mrtvý.
„To bylo všechno?“ nechápavě zamrkala a nakonec se vydala hledat zmiňovaného Rokura.

Naruto už nějakou chvíli bojoval proti iluzornímu zločinci. Hučení ninja zbraní by bylo v reálním světě slyšet hodně daleko. Černovláskovy už docházeli síly, zatímco šedovlasý nukenin měl pořád dostatek zbraní i energie.
„Zatraceně! Takhle s ním bojovat nemá cenu. Musím na uhýbání začít používat míň energie, nebo bude po mně. Nemám čas ani vymyslet způsob, jak se odsud dostat.“ pachtil unaveně.
„Copak se děje? To jsou v Listové jen genini s tak mizernýma schopnostma? Dětičkám jako jste vy, by neměli dávat do rukou ani zbraně, aby se nezranili.“ smál se muž s šedou ofinou. Naruto mírně zatnul zuby. Snažil se, klečíc na zemi, popadnout dech.
„Tak jo, ještě si s tebou trochu pohraju, než tě zabiju.“ prostředí kolem Naruta začalo miznout a místo lesa, co tam předtím byl, se objevilo nekonečné bludiště. „Dám ti na to hodinu. Pokud mě najdeš do té doby, než se na obloze objeví slunce, tak tě nezabiju a přivedu tě k tvým kamarádům. Měl bys sebou hodit.“ po muži zůstala už jenom ozvěna.
„Počkej!“ snažil se získat ještě nějaký čas, ale hlas už úplně zmizel. Naruto se podíval dovnitř bludiště. Bylo mu jasné, že cestu na druhou stranu nenajde - pokud tam nějaká byla -, no i přesto se rozhodl vkročit do něj s úmyslem, že bude mít alespoň čas přemýšlet. „Tohle není dobrý…“

„Co jseš zač?“ nevěřil Sasuke vlastním očím, když se kolem něj muž pětkrát naklonoval, bez použití pečetí.
„Ty jsi fakt blbej, to ti pořád nedošlo, že jsi v genjutsu?“ ozvalo se z pěti stran.
„Genjutsu? Abych řek pravdu, to je parketa Ayame-chan.“ rozpačitě se podrbal za krkem.
„Jo, ta holka… už dýl necítím její chakru, ale není přeci možný, aby se tak malé děvče dostalo z mé iluze. Asi bych to měl jít omrknout.“ zamýšlel se.
„Když už o tom vlastně mluvím, kde jsou ostatní z mého týmu? H-hej! Kam jdeš!?“Sasuke ani nestihl doříct otázku, protože jeho protivník se začal ztrácet, stejně jako v případě Naruta. „Musím ho porazit a dostat se k ostatním.“

Rokuro seděl na hrubé větvi stromu, nedaleko od místa, kde byli bezradní ninjové. Byl v pozici tureckého sedu a vypadalo to, jakoby meditoval. Najednou otevřel oči.
„Tomu zabedněnci Kadoovi to trvá nějak dlouho. Dostal přeci ten nejjednodušší úkol. Oddělat jednoho troubu, zatímco ostatní spí, to by měl zvládnout i on.“ znepokojoval se. Když byl při plném vědomí, jeho schopnost procházet skrz mysle svých obětí byla nulová. Dokonce bylo mnohem snazší vymanit se ze spárů jeho techniky.
Ayame zatím procházela lesem a snažila se zjistit jeho pozici. Po chvíli uviděla šedé vlasy vyčnívající zpoza hrubého kmene. Reflexivně se skryla za strom, aby ji ninja nespatřil a chystala se provést pečetě pro její oblíbenou techniku.
„A helemese.“ uslyšela hlas přicházející z těsné blízkosti jejího pravého ramene. Cítila, jak se její srdce sevřelo až v žaludku. Ihned odskočila a po muži hodila kunai s výbušným lístkem. Ten odskočil na nejbližší strom za sebe. „To ty jsi zabránila Kadoovi, aby zabil toho kluka, co?“ zákeřně se usmíval. Ayame nic neříkala, ale tvářila se neústupně a zároveň vystrašeně, což Rokurovi stačilo jako odpověď.
„Tenhle vypadá o dost nebezpečněji, než ten chlápek předtím. Je z úplně jiná kategorie. Dokáže manipulovat myslemi víc lidí najednou, tomu se nemohu vyrovnat.“ analyzovala své možnosti.

Naruto se opřel o zeď bludiště a přemýšlel si taktiku.

ohlédl se na jednu stranu bludiště. Sluneční paprsky už mírně osvětlovaly oblohu, i když slunce ještě nevyšlo.
„Už nemám skoro žádný čas. Nemůžu ho najít, když tady není. Ovládat mysl tolika lidí najednou… co je to za techniku?“ Podíval se na svou rozevřenou dlaň, jakoby v ní hledal klíč, nebo nápovědu. Ruka se mu po několika sekundách začala na slunečním světle třpytit a následně blednout.
„Co to ksakru!“ vyjekl vyděšeně, když uviděl – nebo spíš neviděl –, jak mu ruka mizí před očima.
„Zatraceně, pokud něco brzy neudělám, tak tady vyblednu jak mámino prádlo.“ zvedl se a utíkal směrem od slunce.

Ayame se rychle vzpamatovala a začala dělat pečetě, to se ale Rokurovi nelíbilo, takže se za ní hned rozběhl s menší katanou. Na poslední chvíli se skrčila dolů, a když šedovlasý muž svůj meč stáhl, Ayame vyskočila do výšky. Zločinec neváhal a hned se bral za ní. Taky chtěl provést pečetě, ale blondýna – jelikož neměla na výběr a musela použít taijutsu – mu kopla pravou nohou do ruky. Rokuro ji chytl za nohu a ještě ve vzduchu jí hodil o strom, do kterého nepříjemně narazila.
„Sakra…“ pomalu se zvedala. Ihned poté, co černooký, asi metr sedmdesát vysoký muž dopadl na zem, kousl si do palce na pravé ruce a provedl pečetě prasete, psa, ptáka, opice a ovce.
„Kuchyiose no jutsu.“ zvolal a zem pod jeho rukou mírně popraskala. Ayame nejdřív nechápala, co se děje. Z tvrdé půdy pod ní se náhle vynořil možná metr dvacet dlouhý kovový had s tmavomodrými a zlatými proužky, který se několikrát obtočil kolem jejího trupu a rukou.
„Co to je?“ snažila se dostat ze spárů syčícího hada.
„Nehemžil bych se tolik, být tebou. Jak už to při hadech a tekutém písku bývá, čím víc se snažíš uniknout, tím hlouběji se ponoříš. Nebo v tomhle případě, tím hůř se ti bude dýchat.“ zasmál se. „Navíc, tohle není obyčejnej had. Vysává z lidí chakru, takže i kdyby se ti podařilo spojit ruce, nebudeš moct použít žádnou techniku.“
„Neřekla bych.“ Rokuro ucítil menší tlak pod krkem, na který se mu tlačil kunai. Na místě, kde byla předtím jeho oběť, teď had mačkal duši z kusu dřeva. Mistr iluzionista přimhouřil oči, na znak nespokojenosti. Pokrčil se, tak že na to Ayame nestihla zareagovat a chtěl jí podkopnout nohy – neúspěšně. Vytvořila osm iluzorních klonů, které se rozmístnili kolem protivníka a chystali se na kombo útok.
„Tohle na mě nezabere, holčičko. Vím, že jen jedna je skutečná.“
„Tak zjisti, která to je.“ bylo slyšet osm hlasů, které dohromady vytvářeli efekt ozvěny. Rokuro se usmál svým zákeřným úsměvem a znovu vytáhl katanu, kterou napřáhl co nejvíc před sebe a otočil se o tři sta šedesát stupňů. Meč hladce přešel skrz všech osm klonů.
„Jak to- To snad…“ nepřátelsky vycenil zuby, když mu došlo, že je v genjutsu. „Kdy?“
„V té chvíli, kdys se mnou praštil o strom.“ řekla naštvano-uraženě.
„A co uděláš teď, zabiješ mě? Nevěřím, že děti z Listové by něco takového dokázali.“
„To je pravda, nejsem jak ty. Tohle mělo sloužit jen k tomu, abych tě přinutila zrušit tvou techniku. Mé jutsu není určeno k zabíjení, pouze ti znemožním pohyb.“ objasnila a poté se znenadání na Rokura vyřítilo několik černých železných tyčí, které se mu zabodli do rukou, nohou a několik i do břicha. Od bolesti ze sebe nedokázal vydat ani hlásek. Probodanej jak provzdušněná tráva se teď nemohl hnout a skutečně to vypadalo, že už má dost, takže Ayame zrušila genjutsu.
„Jak se jmenuješ?“ Rokuro nejdřív padl na zem tváří dolů, pak mírně pootočil hlavu, aby ho bylo slyšet, nakolik mu mluvení způsobovalo hodně bolesti.
„Yamanaka Ayame.“ prozradila vyřízenému zločinci své jméno, i když k tomu neměla důvod.
„Je zřejmé… že máš v sobě… zajímavou sílu. Budu si tě pamatovat…“ dopověděl a omdlel.
Ayame ho odvlekla k místu, kde pořád ležel i jeho společník a oba je lanem přivázala ke stromu. Pak šla ke svému senseiovi, aby ho probrala z bezvědomí.
„Ayame! Je tady jeden z těch nukeninů, musíme…“ začal panikařit. Jeho studentka jen nechápavě zamrkala.
„Co se to… jak to, že už nejsme v genjutsu?“ porozhlédl se kolem sebe. Na obloze bylo už nějakou chvíli slunce - mohlo být kolem půl sedmé. Stráž feudálního pána si spokojeně užívala poslední chvíle odpočinku a všechno vypadalo úplně normálně. Až když přešel pohledem ke stromu, o který byli přivázaní dva zločinci, se mu zdálo něco podezřelé.
„Kdo jsou ti dva?“ ukázal jejich směrem.
„Ten vyšší je Rokuro, který je jedním z té skupinky nukeninů, o které mluvil Akio-san. Použil genjutsu, aby ten druhý – Kado, mohl zabít jejich cíl.“ objasnila situaci.
„Ayame… tys-“ nevěděl najít správná slova. Ayame se na něj mile usmála.
„Jo, abychom nezapomněli. Musíme jít vzbudit Naruta a Sasukeho, protože za chvíli vyrazíme.“ poznamenala. Mitsuroki přikývl a šel za Narutem. Stačilo jím jemně zatřást, aby se vzbudil.
„JÁÁÁU! Jau, jau, jau, jau, jau, jau, jau.“ Sasuke ihned vyskočil na nohy a chytal se za bouli na hlavě.
„Ayame, myslím, že bys ho dokázala probrat i jemněji.“ Mitsuroki si povzdechl, když uviděl v Ayamině ruce dřevěný klacek.
„To má za to, že ve snu křičí moje jméno.“ uraženě si odfrkla.
„Co se vlastně stalo? Byl jsem v genjutsu a ten chlápek mi vymazal celé tělo, když vtom jsem se octl v bezvědomí.“ ptal se Naruto.
„Montaro na nás poslal jednoho ze svých mužů, aby zabil Akia, ale Ayame se o něj postarala a zachránila i nás všechny.“ podíval se na holku, která se rázem stala středobodem pozornosti.
„Ayame-chan, ty jsi ještě úžasnější, než jsem si myslel, dattebayo!“ Sasukemu se leskli oči, jelikož mu stačilo málo k tomu, aby mohl dívku jeho snů obdivovat. Naruto se taky tvářil překvapeně.
„Promiňte, Mitsuroki-san. Feudální pán je už připraven vyrazit.“ oznamoval člen stráže, který ještě nevěděl o pravé totožnosti svého nadřízeného.
„Jasně, mi už taky můžeme.“ přikývl a všichni se vydali opět na cestu.
__________________________________________________________________THE END 4