Kishimoto Masashi... ninja z Konohy 06

Beru si čelenku do ruky.
„Od téhle chvíle se stáváš konožským genninem. Máš už založený účet, kam ti budou chodit peníze z misí. Tady máš klíče od svého nového bytu, je hned vedle Narutova. A taky ti dávám malý finanční obnos do začátku,” říká mi Tsunade pobaveně a dává mi klíče a novou peněženku, s penězi. Její oči se výjimečně smějí, protože můj výraz je nejspíš hodně komický.
„Co takhle třeba poděkovat?” povytáhne obočí a já stále nevím, co říct. Zvedám čelenku k hlavě a přivazuji si ji tam. Při první příležitosti se musím podívat do zrcadla. Látka je hebká a kov tak pevný… zatraceně.
„D-děkuji Vám, Tsunade-sama. Já, já… nevím, jak Vám mám jen vyjádřit svoji vděčnost, já…” koktám a Tsunade se ušklíbne.
„Vezmi si už ty klíče a peněženku, mám pocit, že mi upadne ruka.”
„H-hai,” rychle si je beru a zastrkávám si je do kapes.
„Můžeš jít a… nezapomeň poděkovat Narutovi, za co, uvidíš.”
Všichni na mě něco kují, já to vím! Zatraceně, mám pocit, že vybouchnu z těch všech pocitů. Chci jásat a skákat do vzduchu, dělat přemety! Ukláním se a vycházím ze dveří. Běžím chodbami nehledě na okolí a venku…
„Joooo!” vykřiknu na celou Konohu. Tsunade to musela jistě slyšet, úplně vidím její úsměv. Musím se strašně smát, zatraceně strašně smát.
Musím… musím najít ostatní, ale oni už to pravděpodobně vědí. Půjdu nejdříve k sobě domů. Sundávám si batoh, dávám si do něj peněženku a jdu.
Zastavuji se u knihkupectví. Už vím, za co utratím své první peníze tady. Dveře cinknou, když vcházím dovnitř.
...
Stojím před svým novým bytem a dívám se na klíče. Mám takový divný pocit, že jsem zevnitř něco zaslechl…
Dávám klíče do zámku a otáčím jím, otevírám dveře a…
„Překvapení!”
...
„Sakra Kishimoto, proč sebou vždycky sekneš?” směje se Naruto, když se probírám. V mém pokoji je vše nachystané na narozeninovou oslavu a sešli se tady snad všichni známí. Zubí se mému překvapení a já mám pocit, že se mi na chvíli zatmělo před očima. Naruto mě zvedne a vyškubne mi čelenku z čela.
„Máme mezi sebou novýho ninju, dattebayo!”
„Naruto!!! Vrať mi to!” Začnu ho okamžitě pronásledovat a on mě nečekaně chytí pod krkem.
„Teď s náma budeš dělat mise! Jsi právoplatným členem Konohy! Třikrát sláva!”
Slyším smích, ale všechno mi to připadá jako ve snu.
Ninjové z Konohy mi uspořádali narozeninovou oslavu.
„…nezapomeň poděkovat Narutovi, za co, uvidíš.”
Naruto…
„Naruto, nech ho chvíli být!” Jde ke mě Lee a vrací mi čelenku, „gratuluju, Kishimoto!”
„To se musí oslavit!” Říká už zase s plnou pusou Chouji.
...
Z oslavy si moc nepamatuji, přece jenom to je na mě trochu moc. Ale když mi holky ukázaly dort, který upekly, oči se mi zalily slzami. Senseiové stáli v koutku a povídali si, ale taky mi poblahopřáli a nakonec je Naruto vytáhl do centra dění.
Zvláštní, že je tak aktivní.
„Já věděl, že se Tsunade-sama rozhodně takto. Gratuluji, Kishimoto,” mrkl na mě svým zbývajícím okem Kakashi a já nemůžu nic než se divit, jak jsou zde všichni milí a přátelští. I když má Konoha i své temné stránky, na ně, na své přátele se můžu vždycky spolehnout.
A další slabá chvilka přišla, když mi dávali dárky. Zbraně od TenTen, zelená kombinéza od Leeho a Gaie, o které si nejsem jistý, že ji použiju, poukázky na rámen od Naruta, květiny od Ino, nová kreslící sada od Saie, nějaké knihy od Jiraiyi, nemusím hádat, jaké to jsou. A taky novou konožskou vestu od Kakashiho.
Ale to nejlepší mi dali až na konec.
„Kishimoto, něco pro tebe máme,” řekli všichni a postavili se do řady. První ke mě přišel Naruto a dal mi velice tenký balíček v papíru. Rychle jsem ho rozbalil a myslel si, že se mi podlomí kolena.
Blok na kreslení. Ale ne prázdný. Plný nákresů, od každého ninjy jeden i s osobním vzkazem. Každý se snažil tak jak jen mohl, dokonce i Tsunade mi něco nakreslila. Nechápu, jak se Narutovi povedlo přemluvit ji. Pozorně sleduji všechny rýhy a čáry tuží a pastelkami. Pročítám si pozorně vzkazy a při některých se musím usmívat od ucha k uchu.
Jiné… například od Nejiho, Jiraiyi a Asumy mě skličují.
Mé vlastní postavy, které jsem nakreslil, nakreslili něco pro mě. Co víc si může mangaka přát?
V tu chvíli jsem si myslel, že mě přemůžou slzy, ale připadal bych si jako slaboch. Neustále jsem opakoval, že jsou hrozně laskaví, ale oni mě odbyli se smíchem.
Ale pak nastala chvíli, kdy zase všichni odešli. Naruto mi pomáhal uklízet a já ho pozoroval.
Udělal to určitě proto, abych si nepřipadal osamělý. Abych nebyl jako on.
„Naruto… já nevím, jak se ti jen můžu odvděčit, já…”
„Nech to být, dattebayo! Dalo mi to sice spoustu práce, ale ty jsi můj přítel!”
„Ale pro nikoho jiného jsi toho tolik neudělal. Proč?”
Naruto se na mě usmál. Jen se usmál.
„Protože nechci, abys byl osamělý jako já.”
Neřekl to se smutkem. Neřekl to se záští.
Řekl to jen věcně.
Takový on je.
Kéž bych mu mohl uvěřitelně říct, že není sám. Že má miliony fanoušků po celém našem světě.
Když odešel, šel jsem k zrcadlu.
Opravdu tam byla. Na mé hlavě, modrá a kov se šedě leskl. Vytáhl jsem kunai a nasadil obranou pózu.
Jakmile půjdu na mise, budu ji potřebovat.
„Teď jsi konožský gennin, Kishimoto Masashi. Kishimoto Masashi… ninja z Konohy.”
Jak krásně to znělo. Jak krásně to zní v mé hlavě.
Půjdu si sednout na Minatovu kamenou hlavu. Mám v kapse něco, co se mi moc hodí. Malou knížku.

...
Zatímco se kouř rozptyloval, vyměnil si s mým klonem několik úderů a nakonec ho donutil pokleknout.
„Smiř se s tím.”
„Můžu něco říct?” promluvil jsem jeho ústy, když jej probodl kunaiem a zuřivě jej přitiskl ke stromu.
„Nemám chuť tě poslouchat!” Zařval s domněním, že zvítězil.
„Chcípni už!” Ušklíbl se a já vyrazil vpřed.
„Smiř se s tím…” zašeptal můj klon těsně předtím než zmizel. Teď jsem stál přímo za ním.
„…že se nevzdám!” Vykřikl jsem a udeřil jej do krku. On sebou praštil ještě o strom a sesunul se.
„I kdybys mě dostal… vesnici dopadne další zabiják,” tiše se zasmál a podíval se na mě, „dokud budeme žít v tomhle prokletém světě ninjů, žádný mír nebude.”
Byl jsem pevně rozhodnutý.
„Pak… tu kletbu zlomím! Pokud existuje taková věc jako mír, tak jej získám! Nikdy to nevzdám!”
Vypadal zaskočeně.
„K- kdo jsi..?”
Podal jsem mu ruku.
„Jmenuji se…”
„…Jiraiya,” říká někdo nade mnou a já sebou polekaně škubnu, „ale ty jsi chtěl říct jistě své vlastní jméno, že?” zasměje se a poplácá mě po rameni tak, že jsem málem spadnu.
„Jiraiya-sama, já…” zavírám Příběh odvážného ninjy a on se posadí vedle mě.
„I když jsem hlavního hrdinu pojmenoval Naruto, tak…”
„… je to Váš příběh, že?” opírám se o lokty a zvědavě jej pozoruji. On se podrbe na zátylku.
„Možná, ale jen možná… nejsi první, kdo mi to řekl.”
Ten první byl Nagato, druhý Yondaime Hokage. A ten pak svého syna pojmenoval podle hrdiny. Tohle se mi na tom vždycky líbilo, že je všechno tak provázané. Například, jedna linie učitelů se skládá jen z Hokagů, nebo kandidátů na ně. Shodaime, Sandaime, Jiraiya, Minato, Kakashi a Naruto. Rozhodně jsem všechno vybíral velice pečlivě.
Dívám se na jednoho z Legendárních Sanninů. On byl z nich vždycky… nejzapálenější, řekl bych. I když Orochimarova vášeň pro experimenty… on byl vždy velmi složitá postava.
„Jsem rád, že si to čteš, děti potřebují znát minulost,” usměje se, ale pak vytáhne dalekohled. Zčervená.
„Když mě omluvíš, mám teď menší misi,” uchechtne se a já se musím jen smát. Není těžké uhodnout jakou.
Mizí v bílém záblesku a já už nemůžu číst.
...
Polomrtvý člověk klesá ke dnu moře s posledním úsměvem na rtech.
„Příběh galantního Jiraiyi… teď doufám skončí o něco lépe… Poslední kapitola bude: "Žába ze studny vyplouvá na širé moře…"
Heh… to není špatné, vůbec ne.
Nyní je načase odložit pero.
Aha, pravda! Jak bych měl nazvat pokračování?
Co třeba…
…"Příběh Uzumakiho Naruta?"
Hmm… to zní docela pěkně.