Kishimoto Masashi... ninja z Konohy 05

Když se probouzím, cítím v břiše kámen. Dnes je ten velký den. Dnes mám narozeniny a zároveň se dozvím, co se mnou bude dál. Napřimuji se na gauči a protahuji se. Všechno mě bolí, asi jsem včera moc trénoval.
Už jsem mluvil se všemi z týmů a o každém jsem se dozvěděl mnoho nového. Mluvil jsem se všemi sensei a s Yamatem. Trénoval jsem hodně s ostatními. A je to skvělý pocit.
Naruto ještě chrápe, ale já ho dnes nechci budit. Je pět ráno a musím ještě cvičit. Chci se alespoň trochu vyrovnat ostatním. Fascinují mě, fascinuje mě jejich síla a vůle. Člověk by řekl, že jsem o měl čekat jako tvůrce, ale… je to prostě jiné. Je to něco nového. Něco, co… já nevím. Je to tak zvláštní, nové a zároveň pro mě tak známé. Oblékám se a beru si vše potřebné pro trénink. Obouvám se do bot pro ninjy.
Už jen ty boty jsou neuvěřitelné. Opravdu nevím, proč tu jsem a jak jsem se sem dostal, ale musí to být jen sen nebo skutečnost, která je splněným snem… ať tak nebo tak, hodlám si to náležitě užít.
Beru si batoh, bez kterého nedám ani ránu a vyklouzávám ze dveří. Konoha se za chvíli začne probouzet. Teď je ještě brzké ráno ani slunce ještě pořádně nevyšlo. Ale já musím dohnat všechny, proto vstávám brzy. Ani sám nevím, jestli to dokážu, ale byla by hanba se o to alespoň nepokusit.
Ranní rosa mi máčí boty, ale ty jsou příliš pevné, aby to vadilo. V ulicích je prázdno, ale já vím, že nejsem jediný, kdo se vydal trénovat. Ninjové jsou ranní ptáčci.
Jdu až k tomu cvčišti, kde jsem bojoval s Nejim. Budu nejspíš trénovat nějaké kopy, údery a možná i nějakou tu techniku.
K mé smůle nebo snad štěstí už vidím, že tam někdo trénuje.
„Když nedokážu udělat dva tisíce dřepů, udělám tisíc kopů do klády!” Slyším tupé údery a vím, že dnešní den budu trénovat s Leem.
„Dobré ráno, Lee-san,” zdravím tiše a pokládám si batoh ke stromu.
„Také dobré ráno, Kishimoto-san,” zdraví mě, ale ani na chvíli nepřestává s tréninkem, „mohu ti navrhnout tykání? Nechme těch zdvořilostí, jsme přece přátelé!” Stále dřepuje s rukama za hlavou. Chtěl bych ho o něco požádat.
„Lee-sa… Lee, mohl bych tě požádat o lekci v tréninku a v taijutsu? Nejsem si jist, jak správně trénovat a nevím, na koho bych se měl obrátit než na tebe nebo Gai-senseie, když jde o taijutsu.”
„…tisíc devět set devadesát osm, tisíc devět set devadesát devět, dva tisíce! Jistě, rád ti pomůžu, zvlášť, když jsi tak horlivý a přátelský!” Lee se protahuje a pak na mě kývá.
„Nejdříve si dáme pár koleček okolo cvičiště. Bude jich alespoň dvacet!”
Proč mi náhle přijde, že jsem udělal strašlivou chybu? Nejsem líný, ale… no… no uvidíme.
Po těch dvaceti koleček, kdy byl Lee ještě shovívavý, jsem schvácený. Nemám špatnou fyzičku, to chraň bůh, ale na Leeho nemám. On si jich dal padesát za polovinu času, co já. Ale on je génius tvrdé práce. On je Lee. Vzor píle a odhodlání. Zhluboka se nadechuji. Když to zvládl on, tak já taky!
„Teď se budeme postupně protahovat, uděláme si pár kliků, sedů-lehů a dřepů a pak se vrhneme na kopy a údery do klády. Mělo by to zabrat asi tak… tři hodiny… bude to mírný trénink, ale důsledný! Yosh! Jdeme na to!” Povzbuzuje mě Lee.
To je mírný trénink? No, já s tím měl počítat. Můj narozeninový dárek.
O dvě hodiny později
„Lee! Nemůžeme si dát pauzu? Prosííím!” Já tak nesnáším doprošování, ale už nemůžu! Kopeme takhle už půl hodin, už necítím nohy.
„Už jen hodinu, Kishimoto-kun, dokážeš to!” Ani na chvíli nepřestal.
Můžu si za to sám, můžu si za to sám. Opakuju si to celou dobu, zatímco kopu do klády. Musím ale uznat, že je skvělý pocit na sobě takhle pracovat. Dívám se na Leeho.
Není moc zpocený, ale svaly se mu napínají. V obličeji má takový zvláštní výraz tak… zapálený. Jako kdyby pro něj trénink znamenal vše. V očích mu hoří oheň vždy, když se ozve úder.
„Lee! Hej Tlustoobočnatče!” Naruto? Co ten tu dělá? Lee okamžitě přestává s tréninkem.
„Co se děje, Naruto-kun?”
„My všichni a ještě pár dalších máme sraz, pojď!” vybízí ho, ale všímám si, že mě pozoruje.
„Jistě, důvod mi řekneš cestou,” okamžitě běží k němu a chystají se odběhnout, když se Naruto obrací na mě.
„Ty s náma jít nesmíš, ale mám ti vyřídit, že se k baachan máš ve dvě hodiny dostavit, aby se rozhodla. Odvahu, Kishi!”
Pak už oba mizí pryč. Mně přijde, že mám na srdci obrovskou tíhu, která nejde setřást. Rozhodnout. O mně. O mém osudu.
A teď mi to došlo! Jsem tu sám. Myslím, že Tsunade už ANBU odvolala, protože usoudila, že se mi dá věřit. Takže mě nikdo nesleduje. Jdu k nejbližšímu stromu a dívám se, jak je vysoký. Když zvládnu běh do výšky po stromu a pak chůzi po vodě… připravuje mě to na mnohem těžší manipulaci s chakrou a pak bych třeba mohl…
… mohl zvládnout i Rasengan. Fajn, je třeba soustředit čakru a vyběhnout co nejvýše. Když jsem to zvládl, když jsem vybíhal na hlavy Hokagů, tak to teď jistě zvládnu taky. Do nohou…
Vyskakuji na strom a běžím co nejvýše. Vlastně mi to moc velký problém nedělá. Výhoda toho, kdo tohle všechno vymyslel. Musím se usmát. Dobrá, základy mám za sebou, říkám si, když seskakuji ze stromu. Teď musím najít nejbližší jezírko či rybník. Beru si batoh a jdu se projít. Už to tady docela znám. Konoha už je vzhůru a všude je spoustu lidí. Rušný vesnický život mě obklopuje ze všech stran.
Po chvíli dorážím k rybníku. Raději si odkládám batoh, mohl bych se namočit. Dívám se na stojatou vodu. Dobře, teď budu stát na nestabilním terénu, jistě mi to bude chvíli trvat. Velmi se soustředím a dělám první krok na vodě.
Žbluňk!
Vynořuji se na hladinu a prskám. Zatraceně, áááá, jsem mokrý a ta voda je studená, do háje! Kousek ode mě kvákne žába a pozoruje mě.
„Co koukáš, nikdy jsi neviděla někoho, kdo se snaží trénovat?” obořím se na ni a lezu z vody. Kapou ze mě hektolitry.
Jak mi to teď uschne? Co mám dělat, sakra?
Mám to!
O chvíli později
Oheň praská a kolem něj se suší mé oblečení. Já zatím jen ve spodním prádle plavu ve vodě a znovu po ní zkouším chodit. Budu muset ještě hodně trénovat.
Když už mám pocit, že to konečně zvládám, je půl jedné a tedy čas na oběd. Oblékám se, do již suchého oblečení, a vydávám se do Ichiraku rámen. Nikde nevidím Naruta, ani nikoho jinýho z týmů, což je dost zvláštní. Asi někde něco kují.
Jen doufám, že mi nechystají nějaký kanadský žertík, který by mě zabil.
...
Když jsem po jídle, rozhoduji se, že zjistím, kde jsou ostatní týmy. Mohl bych se jít ke každému domů. Mám ale málo času, je jedna a já mám jen necelou hodinu, abych to zjistil. Nejlepší bude, najít někoho ze senseiů. Bude to skvělý trénink pro získávání informací.
Vyskočím si na hlavy Hokagů, potřebuju se po Konoze pořádně porozhlédnout. Běžím co nejrychleji Konohou, když se prudce zastavuji. Támhle je Shikamaru!
Stojí u papírnických potřeb. Co tam zatraceně dělá? Zpovzdálí jej pozoruji. Z obchodu vychází také Ino. Co si tak mohla kupovat v papírnictví? Něco na novou misi? Obvykle tam totiž nechodí. Snažím se zachytit jejich rozhovor.
„… bude to otrava, ale-”
„… já si na tom dám záležet-”
Z toho teda moc nezjistím. Počkám, až odejdou, a pak se zeptám prodavače, co si kupovali.
„Hééj! Tady jste!” To je Narutův hlas! Běží k nim a povídá si s nimi. A já nic neslyším! Musím se dostat blíž… ale jak?
Najednou se vydávají pryč. Ale ne! Musím zjistit, co mají za lubem, prostě to musím vědět! Vydávám se za nimi a prodírám se davem. Musím doufat, že si mě nevšimnou. Náhle se dávají do běhu.
Já se zklamaně zastavuji. Vědí o mě a nechtějí, abych je sledoval. Ale dost! Dočasně jsem shinobi, tak zjistím, co mají za lubem! Rychle vybíhám vpřed a běžím, jak nejrychleji dovedu. Oni běží spletitými uličkami a mnohokráte mi mizí z dohledu, ale já je vždy nacházím o kus dál. Vyskakuji na střechy, abych je lépe viděl. Zabíhájí do uličky blízko Ichiraku. Běžím tím směrem, ale najednou jsou pryč.
Mohli se třeba přeměnit pomocí henge, nebo prostě zmizeli v některém z domů. Asi to zjistím, až přijde čas, teď to rozhodně nebude. Stavím se ještě v tom papírnictví.
...
S cinknutím otevírám dveře do obchodu, prodavač vzhlédne a pozdraví mě. Je to skutečně jen obyčejné papírnictví. Sai sem chodí rád nakupovat barvy a štětce.
Panebože, je možné, že…
Né, to je blbost, to se nestalo.
„Dobrý den, mohu se zeptat? Před chvílí si zde Yamanaka Ino, blondýna s modrýma očima něco kupovala. Mohu se zeptat co?”
Prodavač si mě měří podezřívavým pohledem.
„Proč bych vám to měl říkat, pane? To je obchodní tajemství mezi mnou a zákazníkem. Anonymita musí být, takže je mi líto.”
Říká to velmi nesmlouvavě a tak mi nezbývá nic, než odejít.
Už budou dvě, měl bych jít. Náhle mi přijde, jako kdybych měl nohy z olova. Odvahu…
K budově Hokageho kráčím pomalu, protože už k ní taky nikdy jít nemusím. Co bude potom? Co budu dělat, pokud budu muset odejít?
Ne… to se nestane, zůstanu tady. Mám tu přátele, mám tu… svůj sen. Ohnivá vůle, dej mi sílu čelit jejímu rozhodnutí. Taky budu muset doufat, že nepila, když se rozhodovala.
„Květina je krásná polorozkvetlá, opilost také.” Když už se rozhodovala opilá, tak ať v poloopilosti.
...
Zhluboka se nadechuji a vydechuji. Stojím přímo před dveřmi. Otevřít, neotevřít? Už natahuji ruku, když ucuknu. Stejně je budu muset otevřít, tak proč to neudělám?
Dveře se náhle rozlétávají dokořán a v nich stojí Tsunade s úšklebkem ve tváři.
„Než se rozhodneš, bude to trvat týden,” asi mě slyšela. Pomalu vcházím dovnitř a přísahám, že slyším své srdce bít tak hlasitě jako nikdy. Tsunade si sedá za stůl, za ní stojí Shizune. Je odsud krásný výhled na Konohu. Takhle bych se koukal každý den. Kdybych byl Hokage, ale-.
„Tak co s tebou, Kishimoto?” prohlíží si mě skrze stříšku z prstů. Co si asi myslí?
„Cokoliv uznáte za vhodné, Tsunade-hime.”
„Dobrá odpověď, bohužel neřeší můj problém.”
„Nevím, jak jinak Vám odpovědět,” její příští slova znám ještě dřív, než je vyřkne.
„Ale víš, jen to nechceš říct,” Tsunade vzdychá, „na práci Hokageho je těžké to, že mi nikdy neřekne pravdu. Jen to, co chci slyšet, pokud nejde o nějakou krizi. A také-.”
„Myslím, že bych tu měl zůstat,” skáču jí do řeči a trpce snáším její pohled.
„Sledovala jsem tě, ale to předpokládám, víš.”
„Ano, Hokage-sama.”
„Jsi schopný a přátelský člověk. Mám pochyby o tvé údajné ztrátě paměti a myslím, že jsi mi neřekl úplnou pravdu, ale nejsi nepřítelem. Naopak mi přijde, že jsi více než přátelský. Měla jsem týden na to, abych se rozhodla. A já to udělala.”
Tak, teď to přijde. Co se stane? Polykám a to hodně hlasitě. Hokage vstává a v ruce drží úzkou krabičku s něčím.
„Slyšela jsem, že máš dnes narozeniny. Kolik ti je?”
„Sedmnáct.”
„Pěkný věk. Ještě jsem ti nedala dárek, takže…”
Jde ke mě, sundává víko a vytahuje její obsah.
Asi jsem zapomněl, jak se dýchá, protože se nemůžu nadechnout. Jen tak stojím uprostřed kanceláře a zírám na to.
„Tohle je pro tebe, Kishimoto Masashi… konožský gennine.”
Čelenka Konohy.
Modrá, úplně nová.
Pro mě.