Fade Into the Moonlight, 004- "Odpusť mi..."

Nastával večer. Pěkně propršený večer. Opravdu lilo jak z konve.
„Ta bouřka se mi nelíbí. Jestli to takhle bude pokračovat, pomalu budeme plavat.“ Uznala Kurenai, když procházela domovem. Ostatně, co taky dělat, když je slejvák jak v deštných pralesech?
„Adho?“ Podivila se. Její neteř stála u okna svého pokoje, dívala se ven. To Kurenai už začalo dopalovat.
„Hej! Žiješ vůbec?“ Houkla na ni a zamávala jí před očima. Adha se trhnutím probrala.
„Co?“
„Co je to s tebou, holka? Celé dny neděláš nic jiného, než jen zíráš ven.“ Kurenai přešla do káravého tónu. Adha si jen smutně sedla na postel. Nechtěla se o tom bavit.
„Co se děje?“ Zeptala se Kurenai opět starostlivým tónem a přisedla si. Všimla si malého kousku krystalu, který Adha držela v rukách.
„Je to kvůli němu, co?“
„Musel zůstat mezi svými.“ Špitla Adha a venku se ozval hrom.
„Tak proto je tu tolik Lovců.“ Zamumlala Kurenai, když po protější střeše jeden prošel.
„Slíbil mi, že zase přijde…“ Začala Adha a Kurenai to začalo docházet.
„A ty tu na něj jenom čekáš. Už je mi to jasné.“ Dořekla Kurenai a Adha stvrdila kývnutím hlavy.
„Ale zase se tím tolik netrap. Sama víš, jaké to tam je. Takže až přijde, přijde. Nemusíš se tolik obávat.“ Povzbudila ji Kurenai. Za okny proskočila po střeše menší silueta. Jenže ta se na té střeše zastavila a sledovala dění v pokoji. Taky dávala pozor na okolí, vše sledovala jasné modrýma očima.
„No tak! Hlavu vzhůru, holka! Čím déle budeš u toho okna čekat, tím dřív z toho zblbneš steskem.“ Zaslechla silueta tlumené hlasy. Adha se nakonec uvolnila a byla v klidu. Silueta si všimla, jak Adha pomalu stáčí pohled na ni. Rozhodla se rychle zmizet.
„Co to? Přísahala bych, že tam někdo stál.“ Povšimla si Adha.
„Určitě jen Lovec.“ Ujistila ji Kurenai a až teď opustila její pokoj.
„To ne. To musel být někdo jiný.“ Adha i přesto trvala na svém. Silueta schovaná ve větvích si jen oddechla. Usoudila, že bude lepší počkat na hlubokou noc.
V noci bouřka ještě více zesílila. Lovci, hlavně ti, kteří byli postaveni na střechách, byli nuceni se někde ukrýt. Silueta se krčila na špičce stromu, shlížela své okolí. Na střechách pár oranžových teček, na ulicích ještě míň. Lovci si udělali alespoň menší světlo a zdroj tepla pomocí svíček. Silueta opustila svoji špičku stromu a vydala se ke svému cíli. Manévrovat rychle a tiše ve tmě a nehostinném počasí nedělalo menšímu Lovcovi žádný problém.
„A’davolo quest‘ rag’zzò!(K čertu s tím klukem!)“ Ozval se zpoza rohu hlas jednoho Lovce.
„Chei coasa? No’d irmi chei’ha i’paùra’d is’è.(Co? Neříkej mi, že se ho bojíš.)“ Ozval se druhý hlas. Silueta nepotřebovala slyšet víc. Hozený kámen do zdi stačil na upoutání jejich pozornosti.
„In quest‘ pio’ga mi’pel‘ si’bana.(V tomhle dešti mi zmokne srst.)“ Zamumlala silueta, když lezla na střechu.
„Quest‘ e’tut quel’chei m’servà. Dav’era.(To je vše, co potřebuju. Fakt.)“ Zavrčela silueta a následně přeletěla na druhou střechu. Cíl byl blízko.
Ke všemu překvapení byli Lovci i uvnitř budovy. Ale kamkoliv silueta prošla, tak nechala omráčeného Lovce. Místností bylo opravdu mnoho. Jedny dveře, tam nic. Ostatní dveře obsahovaly to samé. Tak snad tady. Silueta se krčila u jedněch dveří, jenže za nimi někdo stál. Silueta ztuhla překvapením, doufala, že ji nikdo nespatří. Dveře se pomalu otevíraly.
„Cazze’iar’o! A jsem v pytli!“ Sykla silueta a dveře se otevřely dokořán. Mladý Lovec konečně spatřil svoji lásku, která ho ale nečekala. Než dívka stačila něco udělat, mladý Lovec ji zatáhl zpět do pokoje.
„Tiše! Nevyšiluj, jsem to já.“ Zašeptal Gekko’ü a pravačkou si sundal šátek z úst, protože levačkou umlčoval Adhu. Pomalu svoji levačku sundával.
„Gekko’ü? Co tu děláš?“ Nechápala Adha, když Gekko’ü zavřel dveře.
„Nemohl jsem to bez tebe vydržet. Musel jsem ze Teh’stonu utéct.“ Odpověděl Gekko’ü a přistoupil blíž k Adě.
„Jen kvůli mně?“
„Jen kvůli tobě.“ Potvrdil Gekko’ü. Nechal bych těm dvěma chviličku soukromí, jenže to by se nesmělo nic zvrtnout.
„E’colo! Fat’èlo!(Tady je! Dostaňte ho!)“ Vykřikl Lovec, když rozrazil dveře. V tu chvíli byli všichni Lovci na nohou.
„Cazze’iar’o!“ Stihl Gekko’ü zanadávat, ale už ho brali. Ještě ale stihl Adin omluvný pohled.
„Promiň.“ Zašeptala Adha lítostivě a Gekko’ü dostal omračující zásah. Probral se až ve věznici. Zbaven veškeré své výbavy.
„Tak takhle to dopadnout zjevně nemělo.“ Postěžoval si a zkusil zabrat. K jeho překvapení mu ruce z pout vyklouzly lehce. Aspoň si nepřipadal jako na kříži. Párkrát přešel svoji celu dokolečka, než se posadil na dřevěnou lavičku a vyčkával. Zaslechl, jak se otevřely dveře do části, která byla přísně hlídaná. Přesně i tam byl Gekko’ü zavřen.
„Tady jsi.“ Hlesla Adha a otevřela jeho celu.
„Co tu děláš? Jak ses sem dostala?“ Vyzvídal Gekko’ü unaveně. Celkem dost ho ještě po cestě zřídili.
„Ne nadarmo jsem se stala ninjou. Chci ti pomoct. A chci utéct s tebou.“ Odpověděla Adha a ještě se ujistila, že jsou stráže mimo.
„Musíš zůstat tady. Podívej se na svůj domov. Máš tu nechtěné hosty, jen kvůli mně.“ Nesouhlasil Gekko’ü a Adha mu pomohla na nohy.
„Jestli utečeš se mnou, bude se to samé opakovat. A věř mi, Lovci nezacházejí nejlíp se svými zajatci.“ Pokračoval Gekko’ü, když mu Adha pomohla z cely.
„Co tedy navrhuješ?“ Zeptala se Adha, když si Gekko’ü stěží nasazoval svou výbavu.
„Můžeš mi pomoct v útěku, ale musíš zůstat tady. To ti radí nejen tvůj přítel, ale i tvá láska.“ Odpověděl Gekko’ü a chytil si levačkou pravé rameno.
„Já ti nevím. Vůbec jsi nejsem jistá, co dělat.“ Znejistěla Adha. Ale nebyl čas. Nikdo nevěděl, kdy může někdo dorazit.
„Buď v klidu. Já se z tohohle problému nějak dostanu.“ Ujistil ji Gekko’ü svým úsměvem a položením levačky na rameno.
„Gekko’ü…“ Špitla Adha, jenže její přítel byl nedobytný.
„Tiše. Tohle je nevyhnutelná situace. Na nějakou dobu možná zmizím, vztahy mezi Lovci a ninji se zdají být hodně zlé. Potřebuju zjistit, co se vlastně děje.“ Informoval Gekko’ü a otočil se k menší díře ve zdi.
„Za tohle promiň.“ Adina omluva ještě mladého Lovce pozastavila.
„Nedlužíš mi omluvu. Nebyla to tvoje vina, jen tě využili. Není za co se omlouvat.“ Trval Gekko’ü na svém. Adha už zase chtěla něco říct, jenže Gekko’ü ji umlčel polibkem.
„Radši zmiz taky. Stráže jsou už na cestě.“ Stihl ještě říct před svým odchodem. Gekko’ü měl pravdu. Hned na to se ozvaly kroky běžící po schodech. Adha se ještě podívala dírou ven. Zastihla už jen mizet za roh šedý, chundelatý ocas. Rychle prolezla dírou a zavzpomínala se. Na dobu, kdy Gekko’üa takhle spatřila poprvé.
Pár týdnu nazpět. Tenkrát ještě v Zemi Mrazu. Zrovna v době, kdy Gekko’ü a Adha měli v plánu se úspěšně vrátit do vesnice. Adha ještě spala v jeskyni, po jejím společníkovi nebylo ani vidu, ani slechu.
„Co to bylo?“ Zeptala se Adha sama sebe, když se trhnutím probrala. Vzadu v jeskyni cosi bylo a neznělo to příjemně.
„Gekko’ü, kde jsi?“ Zašeptala zoufale. Jenže mezi těmi výkřiky a vzdechy vzadu v jeskyni rozpoznala i hlas svého společníka. Vzala z ohniště kus hořícího klacku a vydala se za zvuky. Čím víc bloudila temnou chodbou, tím jasněji slyšela to bolestné sténání. Co pak zahlédla, jí vyrazilo dech. Kromě velké jeskynní místnosti, kde každou chvilkou rašily nové a nové krystaly, někdo se tam zmítal v bolestech. Adha se schovala za skálou a sledovala dění. Postava, která tam stála a zmítala se v bolestech, se dost podobala jejímu příteli. Až na pár změn. Jedna dost velká a zásadní změna byla, že barva kůže byla šedá a posetá černými fleky.
„Gekko’ü…“ Hlesla Adha v úkrytu. Gekko’ü měl oba rukávy strhnuté, místy nějaká další díra na jeho oblečení. Mohl se zbláznit bolestí. Držel se za hlavu, mlátil do stěn(nejen hlavou), křičel a sténal na celé kolo, svým ocasem boural vše, co mu stálo v cestě. Kompletně vyčerpaný, s vykřičenými hlasivkami padl na všechny čtyři a těžce oddechoval. Adha si všimla, že kromě ocasu, který mu rašil z páteře, měl úplně rozpuštěné vlasy, ze kterých mu rašil pár kočičích uší. Sebrala odvahu a popošla blíž. Všimla si, že mu něco modře blikalo na levém předloktí v rytmu tepu. Adha přišla blíž ke svému společníkovi a prohlédla si ho zblízka. Ze samé agónie byl úplně mimo. Jen otevřené oči nabíraly dojmu, že vnímá. Ale ani ty se neobešly beze změny. Byly značně světlejší, po pravdě jasně modré.
„Co se to s tebou stalo?“ Zašeptala a chytila svého společníka za ruku, která se už víc podobala tlapě. Nevšimla si, že Gekko’ü škubnul ušima a mírně pohnul ocasem.
„Milovala bys zrůdu? Rozuměla by jsi kráse zvířecí?“ Ozvalo se jí za zády. Gekko’ü před ní se rozpadl na kupku krystalů a Adha zaměřila pohled na Gekko’üa za ní. Žádná změna, až na ty zvířecí stopy a pomalu kráčel k ní. Ale Adha neměla strach. Nebála se jeho vzhledu a ani toho, že by se každou chvílí změnil úplně na zvíře a skočil jí po krku. Jen se narovnala a pozorovala ho. Kráčel pomalu a ladně, ocasem metal z jedné strany na druhou. Kvůli tomu celkově zmohutněl, skutečně se podobal kočce. Zahleděla se do jeho modrých očí. I přes veškerou divokost, která mu z očí momentálně plála, spatřila i skutečnou krásu zvířat. Jenže venku se ozval menší rámus, za kterým se Gekko’ü velkou rychlostí vydal. Od té doby ho Adha prozatím neviděla v téhle podobě.
„Perm’etete’mi d’es’serè!(Nech mě být!)“ Bránil se Gekko’ü, když ho někdo zastavil. Nastala chvilička šarvátky.
„Ehi! Ehi! Calomá, amisca! Son’I!(Hej! Hej! Klid, člověče! To jsem já!)“ Klidnil ho Kakkò. Gekko’ü se snažil běžet dál, ale nakonec se uklidnil.
„Kakkò! Co tu děláš?“ Zeptal se Gekko’ü a upravil si oblečení. Poplach byl stále vyhlášen.
„Někdo musel překládat mezi ninji a Lovci. Co se stalo?“ Vyzvídal Kakkò a musel se dát do běhu, protože jeho přítel byl zase v pohybu.
„Dal jsem Adě slib. Chtěl jsem ho splnit, jenže s tímhle jsem nepočítal.“ Vysvětlil Gekko’ü a začal kličkovat mezi stromy.
„Pomohla ti z vězení?“ Vyzvídal Kakkò dál. Pomalu opouštěli Listovou.
„Sí. Chtěla utéct se mnou, ale to jsem jí nedovolil.“ Odpověděl Gekko’ü a u hradeb zpomaloval.
„Sag’a decis’ònei.(Moudré rozhodnutí.)“ Uznal Kakkò a taky se zastavil u hradeb. Gekko’ü ze sebe vypustil menší množství krystalů a někde je poslal. Ale pak se otočil na svého společníka.
„Dev’o scap’arè. H’bison’oi d’sap ereì coasa st’asucedeno tra’Cach’cathorei e’lora. Sa’i dov’pos nascond’ere?(Musím utéct. Potřebuju zjistit, co se děje mezi Lovci a nimi. Víš, kde bych se mohl schovat?)“ Požádal Gekko’ü a pomalu vycházel z brány.
„Sí, la soi. Seg’imi! Stia’mo anda’do a-Kak’Chem.(Jo, vím. Za mnou! Jdeme do Kak’Chemu.)“ Nakázal Kakkò, oba lovci nechali působit své propojení se zvířaty a opustili Konohu.
„Odpusť mi, Adho.“ Zašeptal Gekko’ü, když byl pár metrů mimo Listovou.
„l’Prigo‘-nero e’scap’atá! Fat’èlo! Purestà!(Vězeň utíká! Dostaňte ho! Rychle!)“ Ozývaly se výkřiky lovců zpoza bran. Během chvilky byli všichni Lovci mimo Listovou.
„Odpusť mi, Adho. Chtěl jsem splnit slib, ale neuspěl jsem. Teď chci aspoň uspět v jedné věci. Zajistit tvou bezpečnost. Mrzí mě, že se tohle muselo stát. Ale já se zase vrátím, jen nevím kdy. Miluju tě, víc než jiné věci.“ I když to bylo psanou formou, ta slova Adě zněla v hlavě pořád. I během následujících let.
„Proč, Gekko’ü?“ Šeptala Adha ze spaní.
„Vítej v Kak’Chemu, amisca mi.“ Uvítal Kakkò svého přítele v nové oblasti. Gekko’ü se nervózně rozhlédl.
„Proč zrovna tady?“ Zeptal se Gekko’ü a následoval svého přítele. Obyvatelé si hleděli svého.
„Dalo by se říct, že Kak’Chem je oblastí odpadlíků. Zdejší obyvatelé si zažili skoro to, co ty.“ Vysvětlil Kakkò a společně kráčeli dál.
„Multo beino.(Tak fajn.) Jsi si jist, že tu tentokrát nikdo nebude chtít mou hlavu?“ Gekko’ü se chtěl jen ujistit, i když zaslechl potěšující odpověď. Kdyby jen tak měli pravdu.
„l’Ragaz‘ da’capleili nu’rie… E’lài?(Ten černovlasý kluk… Je to on?)“ Zeptal se jeden hlas na střeše. Stáli tam dva zakuklenci v černém.
„Sí. Conosìto anch’com Cach’ciathore d’Uncia.(Ano. Taky znám jako Lovec z Uncie.)“ Potvrdil druhý hrubým hlasem.
„E’dav‘-verò coasí periklas com‘ diono l’voci?(Je opravdu tak nebezpečný, jak říkají pověsti?)“ Zeptal se opět ten první, jehož hlas zněl mladě.
„Solo l’temp mostretà. No’pendreí su’seria l’voci. Vien.(Jen čas ukáže. Neber pověsti vážně. Pojď.)“ Pronesl ten druhý a společně odešli.
Uběhl už rok. Dva mladí lovci stále pobývali v Kak’Chemu.
„Ehi, Gekko’ü! Budíček!“ Zabušil Kakkò silně na dveře. Jenže žádná odpověď.
„Vstaň a zař, ty kůže líná!“ Zahulákal více. V tom se otevřely dveře.
„Co je?“ Zamručel Gekko’ü a trošku si poupravil vlasy, které mu už pomalu dosahovaly po lopatky.
„Za chvilku vyplouváme, tak pohni kostrou.“ Odpověděl Kakkò a pomalu sestupoval po schodech dolů.
„Kam se pluje?“ Zeptal se opět Gekko’ü a podrbal se ve vlasech.
„Zpátky do Teh’stonu. Bližší informace ti podám po cestě. Tak mov’il culà!(pohni zadkem!)“ Nakázal mu Kakkò a sestoupil po schodech. Gekko’ü se jal upravit a obléct, aby mohl vyrazit. Pořád měl to své typické oblečení, jenže vlasy si už stahoval jinak. Stahoval si jen ofinu a uvazoval výše na týlu. Kompletně připraven se vydal do přístaviště, kde už čekal Kakkò.
„Dal sis načas, amisca.“ Pokáral ho, když se opíral o zeď.
„Co už. Můžeme vyrazit?“ Zeptal se Gekko’ü, když si prohlédl jejich loď.
„Správně. Čím víc budeme otálet, tím dřív ta voda zamrzne.“ Popohnal Kakkò a odlepil se od zdi.
„Co bys chtěl? Začíná zima.“ Připomněl mu Gekko’ü a měl pravdu. Pomalu začaly padat sněhové vločky. Posádka nastoupila a loď opustila městský přístav.
„Tak fajn, povídej. Proč zrovna do Teh’stonu?“ Zeptal se Gekko’ü a opřel se o zábradlí na přídi.
„Protože už je čas. Je nám už patnáct…“ Začal Kakkò, ale hned byl přerušen.
„A máme právo se stát Bílými Lovci. Jasně, chápu to.“ Dořekl za něj Gekko’ü s pohledem upnutým na vodu.
„Nejen to. Prý, že nám i pomůžou s naším výcvikem. Věř mi. Strávil jsem v Teh’stonu pár dní, a starší a zkušenější Lovci mi řekli spoustu věcí. Hlavně o tomhle.“ Informoval Kakkò, jenže směr pohledu jeho přítele se nezměnil.
„Náš směr se momentálně stáčí na Ledový kříž. Měli by jsme se mít na pozoru.“ Pronesl Gekko’ü a zvedl se od zábradlí.
„Jak tohle víš?“ Propálil ho Kakkò nedůvěřivým pohledem.
„Je to jediná cesta po moři do Teh’stonu. Budeme potřebovat velké štěstí.“ Vysvětlil Gekko’ü a stočil pohled na směr jízdy. Okolí pomalu začaly lemovat ledovcové skály.
„Štěstí?“ Nechápal Kakkò a Gekko’ü se znovu podíval do moře. Kolem lodi plulo značně početné hejno ryb.
„Podívej se. Bodety. Něco je muselo vystrašit.“ Ukázal Gekko’ü na hladinu, když se Kakkò nahnul přes zábradlí.
„Ale co? Tohle vypadá podezřele.“ Zeptal se Kakkò při pohledu na hřbet svého přítele. Podíval se zpět na hladinu, kde se prohnalo něco podobné chapadlu.
„Gekko’ü?“ Oslovil Kakkò nejistě svého přítele. Ten nic neříkal, jen se rozhlížel a občas škubnul ušima.
„Všichni dolů! Hned!“ Vykřikl Gekko’ü a odtáhl svého přítele dál od zábradlí. Z hladiny povstalo jedno monstrózně velké chapadlo a hned po něm další.
„Co to k čertu je?“ Chtěl vědět Kakkò, jenže hned se válel na zemi o kus dál. Gekko’ü ho stihl dobře odkopnout od chapadla. Chapadlo dopadlo a udělalo do lodi menší trhlinu.
„Kakkò! Dostaň všechny do bezpečí! Já se o tohle postarám!“ Nakázal Gekko’ü a ladným saltem se vyhnul chapadlu, které jakoby zametalo po palubě.
„Co je tohle za zrůdu?“ Chtěl Kakkò pořád vědět, ale v zápětí se musel držet.
„Chai‘goran. Kakkò, drž se!“ Vykřikl Gekko’ü, jenže i tak jeho přítel skončil ve vodě.
„Pro své vlastní bezpečí opusťte loď!“ Zakřičel Gekko’ü a sám se začal škrábat na stěžeň. Posádka začala velmi rychle opouštět loď. Z vrcholku stěžně měl Gekko’ü dobrý rozhled na situaci pod ním. Spatřil z hladiny čouhat pár velkých zubů, tak jednal rychle. Během odrazu od stěžně hodil stvůře do tlamy pár krystalových shurikenů a dopadl přesně na hladinu.
„Běžte dál, Lovci!“ Nakázal kapitán lodi. Samotná loď šla pomalu mrazivými vodami ke dnu.
„Ale co vy?“ Chtěl vědět Gekko’ü a vyhnul se chapadlu. Netvor se zmítal v bolestech, protože ho shurikeny trefily na citlivé místo.
„Správný kapitán se má potopit i s lodí. Běžte!“ Trval kapitán dál na svém a čekal na svůj osud. Kakkò se na hladině snažil najít nějaké bezpečné místo.
„Vydrž, mám tě!“ Ozvalo se nad ním, ale to si ho už Gekko’ü házel na záda jedním pohybem levačky.
„Posádka je teď žrádlo pro ryby. Kapitán trval na tom, abychom šli dál.“ Informoval Gekko’ü svého přítele, kterého měl teď na zádech. Začal běžet po vodě k jednomu skalisku s cepíny v rukách.
„Merde’i! A co ta stvůra? Co ten Chai’goran?“ Zeptal se Kakkò, když byl v polovině skalisek.
„O něj se postaráme jindy. Teď se drž!“ Nakázal Gekko’ü a saltem se vyšvihnul na římsu, kde už Kakkò mohl jít po svých. Poslední pohled na hladinu, kde obří hlavonožec drtil poslední zbytky lodi a Lovci začali klusat zpět do Teh’stonu.
„Capeìr, chei’quel decisini son’fatt sottà, no’pù esse’ri pres. S’cende solo, Gekko’ü. E’saliròì, l’nostr fratell.(Pochop, že ať už vespod učiníš jakákoliv rozhodnutí, nejde to vzít zpět. Sestup sám, Gekko’ü. A povstaň, náš bratře.)“ Zaslechl Gekko’ü hlas šamana ještě před tím, než v improvizovaném výtahu sestoupil to trhliny v zemi. Tak fajn, je to teď nebo nikdy. Sotva, co Gekko’ü vystoupil, už běžel vybraným směrem. Přeskákat po pár vratkých kamenech, přelézt úzkou římsu, vyškrábat se na jednu skálu bez cepínů, poradit si s bludištěm krápníků, přeskákat po pár dalších kamenech…
„Gekko’ü, povstaň, náš bratře.“ Připomněly mu slova a byl tam. Došel do jedné jeskynní místnosti, kde ze stropu padalo světlo na figurínu s oblekem. Zaujatě si oblek prohlédl. Vypadalo to jako čistě bílý plášť s červeným okrajem vedoucí od límce až po spodek pláště. Jenže na těle měl zapínání na čtyři řemínky.
„Vedl sis dobře, Gekko’ü. Jen málokdo měl tolik kuráže a takové schopnosti, aby se dostal až sem.“ Ozval se vedle něj hlas. Ze tmy vystoupila žena v podobném plášti, jen ještě s kapucí na hlavě. Během její mluvy si Gekko’ü vzpomněl na pár kostlivců před skálou. Ženě mohlo být kolem třicítky.
„Patřit mezi Bílé Lovce není nic pro slabochy. Ale tím, že ses dostal až sem, to nekončí.“ Promlouvala dál žena a pomáhala Gekko’üovi obléct plášť. Gekko’ü stihl trošku povyrůst, ale i tak měl ten plášť trošičku volnější. A navíc, celou dobu byl jen v síťovaném tričku, jehož lem končil na jeho břiše.
„Pro prokázání věrnosti je třeba ještě něco. Jen malá oběť.“ Pokračovala žena, když si Gekko’ü zapnul řemínky. Z díry ve stropě začaly padat pěkně velké sněhové vločky.
„Zasáhni, Gekko’ü. A uchop osud do svých rukou.“ Zakončila žena a o kousek ustoupila. Gekko’ü natáhl levačku a jedna vločka pomalu padala přímo na ni. Na zem dopadlo pár kapek krve. Gekko’ü vytočil svou dlaň do jiného úhlu a na zem dopadly úlomky ledu smíchané s jeho krví. Žena stojící opodál zapálila něco na způsob podstavce, aby odhalila zeď plnou krvavých obtisků. Všechno to byly obtisky dlaní.
„Pojď. Stvrď svou oddanost, jako to dělali naši předci po stovky let.“ Pobídla ho žena a Gekko’ü obtiskl svoji zakrvácenou levačku na zeď. Zaujatě se pak podíval na svoji dlaň, na šířku celé dlaně měl hlubokou řeznou ránu. Z toho beztak bude jizva. Žena opět ustoupila a odhalila východ z jeskyně.
„Nyní jdi, Gekko’ü. Máš před sebou hodně, ale teď máš k dispozici sílu.“ Zakončila žena a Gekko’ü se pomalu vydal průchodem. Jenže na hranici mezi světlem a tmou ho ještě žena zastavila.
„Sledovala jsem tě vyrůst z malého chlapce do někoho, kým jsi teď. Máš jasnou mysl a velké srdce. Naslouchej tomu, co ti říká. Ale vždy měj po ruce pár lidí, kterým můžeš dobře věřit. Ať už jsou tví přátelé někdo z Lovců nebo z ninjů. Vždy jdi ve službách dobra a zastav ty, jenž tak nečiní. Neztrať charakter, synu. Bojuj za nás.“ Gekko’ü se během dvou posledních vět zarazil. Opravdu ho oslovila synem? A co ta druhá věta? Někde už ji slyšel.
„M-madre’i?“ Gekko’ü se zdráhal vyslovit, ale povedlo se. Žena sňala kapuci.
„Je ještě někdo za tebou?“ Zeptala se žena. Gekko’ü se ohlédl za sebe, nikdo další nepřicházel. Spíš nic jiného neslyšel. A krvácení taky ustalo.
„No. I’sonei l’atlimò.(Ne. Jsem poslední.)“ Odpověděl Gekko’ü a podíval se vchodem z jeskyně. Na konci dlouhé římsy byl kus dřeva a na něm uvázaný kus tmavě modré látky. Gekko’ü byl překvapen tou délkou.
„Beino. Užij si oslavy a projdi si výcvikem. Já si tě pak najdu, synu. Tak běž.“ Popohnala žena mladého lovce dál.
„Jestli jsi skutečně ta, kdo myslím, tak mi dlužíš spoustu vysvětlení.“ Pronesl Gekko’ü a vyšel na světlo.
„Já vím. Ale dočkáš se ho.“ Ujistila ho žena a opět zmizela ve stínech. Gekko’ü běžel po skalní římse, ani u tyči se nezastavil a už padal střemhlav do jezera pod ním i s látkou v ruce.
„Tak jsi to dokázal!“ Zvolal Kakkò, když se Gekko’ü úspěšně vynořil a začal se sápat na břeh.
„Řekni mi důvod, proč bych to neměl dát.“ Řekl Gekko’ü, když si vykroutil tmavě modrou látku, která mohla mít odhadem dva metry.
„To mi na tebe sedí. Vždy pohotový. Tak pojď, čeká nás toho ještě spousta.“ Popohnal Kakkò svého přítele.
Uběhly tři roky a Gekko’ü vyrostl v dobrého člověka. Osmnáct let života si už na něm vyžádalo své.
„Tokush'gåwa, Tokush’gåwa… Někde jsem to slyšel.“ Zaslechl Gekko’ü v paměti staře znějící hlas, zatímco stál na menším zasněženém kopci.
„Její jméno bylo nějak na S… Jen si už nemůžu vzpomenout přesně.“ Pokračoval ten starý hlas.
„Saa’ri Tokush’gåwa?“ Zaslechl Gekko’ü svůj vlastní hlas.
„Přesně! Vy dva, vy jste nějak příbuzní?“ Zeptal se opět ten starý hlas.
„Byla to má matka, pane.“ Zaslechl svou odpověď.
„Saa’ri vyvedla mladé? Tak v tom případě ty musíš být Gekko’ü! Lovec z Uncie a Měsíční svit krystalů v jedné osobě!“ Starý hlas zněl už o něco radostněji.
„Sí, osobně. Znal jste mou matku?“ Gekko’ü si už začal klást vlastní otázky.
„Znal. A moc dobře. Víš co, chlapče? Pojď se mnou, někde posedíme a popovídáme si.“ Zpět v reálu, Gekko’ü pomalu začal sestupovat z kopce. Pokračoval večerní cestou do vesnice, ze které se nakonec vyklubala Listová.
„Promiň, ale musela jsem to tenkrát udělat.“ Zaslechl cestou hlas své matky. Vyjasnil se mu obraz.
„Chápu to. Udělal bych to samé. Je ti odpuštěno.“ Povolil Gekko’ü, když seděl naproti své matky.
„Grazzo. Ví o mě ještě někdo?“ Zeptala se jeho matka, jejíž jméno je Saa’ri.
„Kromě mě a Kakkòa, nikdo.“ Odpověděl Gekko’ü a Saa’ri si trochu poupravila vlasy. Dlouhé a světle hnědé v kombinaci se sytě modrýma očima.
„Ten Ursin?“ Zapochybovala Saa’ri, jenže Gekko’ü byl v klidu.
„Já mu věřím. Nikdy mě nenechal ve štychu.“ Trval Gekko’ü na svém, i když Saa’ri vstala z postele.
„Tak když je to tak, jak povídáš… Spojenectví mezi různými druhy. Unciové a Ursíni. Lykové a Tigridi. Společně by se dalo něco udělat. Hlavně proti ninjům.“ Mumlala Saa’ri a přecházela po místnosti.
„Ne všichni ninjové jsou stejní.“ Prohodil Gekko’ü trpce, jako by ho to Bůh ví jak štvalo.
„Co tím myslíš, synu?“ Nechápala Saa’ri a Gekko’ü se zvedl ze židle.
„Poznal jsem pár, kteří stojí při mně. Jsou mými přáteli.“ Vysvětlil Gekko’ü a natáhl si na ruce černé rukavice, i přes rukávy si je vytáhl až k ramenům.
„Slyšela jsem, že mezi nimi máš přítelkyni.“ Saa’ri náhle přešla do milého tónu.
„Od koho jsi to slyšela?“ Vystartoval Gekko’ü mírně, až Saa’ri musela zvednout ruce na obranu.
„Povídá se to mezi lidmi. Tak jak? Je to pravda? Jsem tvá matka a mi se můžeš svěřit se vším.“ Řekla Saa’ri mateřsky, což černovláska uklidnilo.
„Sí, je to tak.“ Potvrdil Gekko’ü a nasadil si na zápěstí kovové náramky, které mu sahaly do půlky předloktí.
„Tak to je jiná! Doufám, že mi někdy tu tvoji slečnu ukážeš.“ Navrhla Saa’ri s úsměvem.
„To si piš! Jen si musím něco ale zařídit.“ Uznal Gekko’ü a vystrojil se do plna. Jenže Saa’ri ho ještě stihla objat.
„Jsem ráda, že jsi sám sebou.“ Řekla tiše. Gekko’ü už mezitím došel k branám Listové.