Naruto Bushido – část 5 – Noční můra

Pohybovala se neslyšně po větvích stromů a myslela si, že je naprosto sama. Pravdou ale, bylo, že si její přítomnosti byl někdo vědom. Sám se nehodlal odhalit, a proto se skrýval, jak nejlépe dovedl. Byl zde však jeden zásadní problém. Byla noc, ona byla vyčerpaná a musel to být osud, že si vyhlídla stejnou skrýš na noc, jako blonďák několik minut před ní.
Byl připraven bojovat, ale doufal, že se tomu vyhne. Věděl, že ho ta kunoichi objeví, ale snad s ním nebude mít, žádné zlé úmysly. Pak si vzpomněl na svého mistra a musel uvažovat nad tím, co by se mohlo stát, kdyby jí přepadl ze zálohy.
„Třeba by se rychle vzdala… Navíc nejsem úplně nejošklivější, spíše naopak,“ uvažoval Naruto v duchu.
A konečně po několika málo dalších chvílích už nebyl ve svém současném úkrytů sám. Měl zde smrtelně nebezpečnou dámskou společnost. Seděl u ohně a vyvalil oči, když viděl, co to dorazilo. Bylo to kunoichi asi v jeho věku, za to však měla zabijácký pohled.
„Co by tak mohli mladí lidí opačného pohlaví asi dělat v noci, sami v bezpečné jeskyni u ohně?“ Nahodil otázku Naruto.
A kunoichi po něm hodila kunai. Naruto ten kunai chytil mezi prsty a rychle ho schoval do rukávu. Kunoichi byla připravena v bojové pozici. Naruto na ní poznal vyčerpání z celodenní cesty. Seděl klidně a nedělal, žádné prudké pohyby.
„Co si to za samuraje, že takhle chytáš kunaie?“ Zeptala se ho kunoichi.
„Zvláštní, co?“ Pokračoval v provokaci Naruto.
Dnes opravdu neměl náladu, takže si hodlal vylít zlost na té nebohé dívce, která byla k smrti unavená. Pak si uvědomil, že by neměl být tak zlostný nebo ho ovládne démon z poloviny obývající jeho meč, potom by to nebyla pěkná podívaná.
„Dneska nemám den, promiň. Klidně si sedni a dej si svoje jídlo,“ řekl Naruto a uvolněně se opřel o svůj ruksak.
Kunoichi stále vypadala, že mu nevěří, aby taky mohla, když se tenhle podivín schovává v jeskyni, chytá její kunaie jak mouchy a ještě je celý zahalený v plášti, že mu ani nejde pořádně vidět do obličeje. Byla si jistá, že se musí připravit k boji a její vlastní plášť jí omezoval v pohybu. Prudce ho strhla a v tom samém okamžiku vyrazila proti kapucínovi, kterého vůbec, ale vůbec neznala. Hned na to ji, ale někdo udeřil do zátylku a ona omdlela, ani netušila proč.
„Neboj se, příbuzným, ať už je nenávidím sebevíc, moc neubližuji,“ řekl Naruto, ale rudovlasá kunoichi už ho nemohla slyšet, spala.
Ráno se probudila v jeskyni, ale byla tam sama. Prudce vstala a snažila se zjistit, jak vypadá okolí, nikde nikdo. Okamžitě si snažila vybavit, co se včera v noci stalo, ale pamatovala si pouze to, že ji nějaký tajemný člověk omráčil. Nakonec, ale byla ráda, že je stále naživu, když ji znepokojovalo, co jí ten podivný a zvrhlý samuraj, včera večer navrhoval. Ale necítila se jinak než předtím, co ji omráčil a tak usoudila, že svůj návrh nemyslel vážně.
Když se občerstvila rychlou snídaní, tak mohla vyrazit a pokračovat ve svém úkolu. Měla někoho najít a přivést zpět domů. Problémem však bylo, že netušila, kde se ta osoba nachází, ale divnější bylo, že jí tuto misi její rodina přidělila, tak narychlo.
„Kdo přesně je ta Uzumaki Kushina?“ Ptala se sama sebe.
A protože jí nikdo nic nevysvětlil, tak netušila, že svůj cíl mohla klidně hledat roky a přesto, ji nemusela najít. Ale i kdyby na to kdokoliv z jejího klanu měl čas, tak by jí to nejspíše stejně neřekli, přece byla ostudou klanu. Ale takovou ostudou, o které se tak moc nevědělo, pro ni naštěstí ještě existoval blonďák, zatím však netušila, že se vydává za mrtvého.
Chvíli pokračovala ve svojí cestě lesem, ale pak náhle vycítila něčí přítomnost a ne jen jednu, ale dostatečné množství na to, aby se mohla začít bát. Co měla dělat, měla svůj úkol, který musela splnit, nemohla si dovolit pustit se do boje. Snažila se těm lidem, kteří pro ni mohli představovat nebezpečí vyhnout. Ale přesto, že skrývala svou přítomnost, tak ji dokázali vycítit a doslova se za ní hnali. Pro rudovlásku to nevypadalo dobře, rychle se k ní blížili a ona se musela připravit k boji.
„Ale copak to tu máme?“ Ozval se za ní nepříjemný hlas.
Lekla se, netušila, že už byl někdo tak moc blízko. Otočila se tím směrem, ale nikdo tam nebyl. Zatím ji z opačné strany někdo uchopil a srazil k zemi. Na chvíli ji tím vyrazil dech. Chtěla vstát a dál utíkat, ale nedokázala popadnout dech. Těsně vedle její hlavy se zabodl prazvláštní kunai a už na ní klečel dobře maskovaný muž.
„Co po mě chceš?!“ Zeptala se z posledních sil rudovláska.
Pořádně se na ni podíval a zlověstně se uchem, bála se, co bude následovat. Za pár okamžiků dorazili další pochybně vypadající muži, někteří podobně maskovaní a jiní maskování nedbali.
„Sak*a,“ odpověděla si sama.
„Přiveďte ji živou, já si musím ještě něco zařídit,“ řekl ten, co tak jednoduše přemohl rudovlásku.
Ale předtím než si šel vyřídit své tak neodkladné záležitosti, tak kunoichi ještě stihl omráčit, aby nikam nemohla utéct. Pak hned zmizel.
„Tak na, co ještě čekáme!“ Řekl zvesela jeden z poskoků.
„Vidíš, jak je mladá! Šéf tě zabije, jestli jí něco uděláš!“ Varoval ho nejspíše jeho zkušenější kolega.
Ten, co první promluvil, nevypadal moc nadšeně, ale svého bídného života zrádného shinobiho se držel, jak jen mohl. Jeden z nich si přehodil rudovlásku přes rameno a všichni se rychle vydali po větvích stromů do svého úkrytu. Nikdo z nich netušil, že je se zaujetím pozoruje pár očí, který ani jejich skvělý vůdce nedokázal odhalit.
Po několika málo hodinách dorazili do svého sídla skrytého hluboko v jeskynním komplexu. Kdo neznal přesnou cestu, tak se mohl snadno ztratit, bylo to tu jako bludiště. Kdyby sem vstoupil obyčejný člověk, tak by se ztratil a až do konce svého nepěkně zkráceného života by se nenašel. Ale ti, co se zde vyznali, tak neměli sebemenší problém dostat se do hlavní jeskyně, kde bylo nadmíru prostoru. A pár zvědavých neodhalených očí je stále sledoval.
„Že vám to trvalo! Vidíte, už se probouzí!“ Řekl tentokráte už odmaskovaný vůdce zběhlých ninjů.
Rudovláska se sice sotva probírala, ale okamžitě poznala o koho se jedná. Vybavovala si ten obličej. Vždy jí říkali, aby pokud toho člověka zahlédne, okamžitě utíkala, stejně jako jí říkali, že mu utéct nemůže.
„Žlutý blesk,“ řekla zesláblým hlasem.
Blonďák v nejlepších letech pochvalně pokýval, protože v dnešní době ho už mladí shinobi tak moc neznali. Ale on byl donucen k takovémuto způsobu života, proklínal den, kdy se zamiloval a teď z toho zbývala pouze nenávist.
„Ženy z klanu Uzumaki jsou opravdu dobré, koneckonců mám už nějaké zkušenosti, ale řekni mi, odkdy jsou ve vaší rodině dovolení shinobi?!“ Zeptal se zahořkle blonďák.
„To je dlouhá historie,“ řekla rudovláska.
„Do večera času dost, ale rozmysli se rychle, jestli mi to řekneš, protože v noci na to čas mít nebudeš,“ řekl Žlutý blesk.
Rudovláska už byla tak nějak smířená s tím, co se má stát, jenom doufala, že ji hned potom nezabije. Rezignovaně se posadila na zem a čekala, co se stane.
„To se tak rychle vzdáváš? Myslel jsem, že Uzumaki jsou poněkud houževnatější,“ řekla v plášti s kápí zahalená postava, která se objevila hned u rudovlásky.
Ti co sem kunoichi přinesli, tak se zprvu zděsili, ale hned na to reagovali. Vrhli se na toho v kapuci, ale ten je všechny odrazil nevytaseným mečem, jako nějaký hmyz. Žlutého bleska očividně tato osoba zaujala. Vypadal snad až nadšeně.
„Nemyslel, jsem si, že bys byl k ženám tak nezdvořilý, Namikaze Minato,“ řekl v kapuci skrytý neznámý.
„A ty jseš?“ Zeptal se ho Minato.
„Chtěl jsem říct, že jsem tvoje noční můra, ale to by ses mi jenom vysmál, takže se raději představím,“ řekl a strhl ze sebe plášť.
Minato toho okamžiku využil a zaútočil na něj. Viděl, že ten člověk používal časoprostorovou techniku podobně jako on sám, ale taky viděl, jak moc byla oproti té jeho pomalá. Minatův kunai prošel skrze plášť a on by byl schopen zasáhnout toho neznámého, ale v místě kde předpokládal nepřítele, nikdo nebyl. Okamžitě se otočil, ale naproti němu stál o něco menší blonďák a držel mu podobně zvláštní kunai u krku. Minato ztěžka polkl. Nikdy ani v tom nejdivočejším ze svých snů si nepředstavoval, že někdy ve svém životě potká svou opravdovou noční můru.