Icha Icha (28) - Hitomino znovuzrození

„Kam to jdou? A kde to vůbec jsme?“ špitla tiše brunetka, když sledovala podezřelou dvojici ve svých údajných vzpomínkách, které dle všeho zapomněla.
„Určitě to chcete provést tady?“ tázal se Kabuto.
„Jistě,“ odpověděl mu jeho mistr, „Lepší místo nenajdeme… Alespoň ne v blízké době a času není nazbyt,“ dodal.
„Ovšem, jistě… Jak chcete, je to váš plán a váš rituál.“
„Rituál?“ zopakovala nechápavě Hitomi, „Kriste, co ti mají za lubem?“
Zanedlouho už byli v kdejaké jeskyni, která se od ostatních moc nelišila, takže dívka vůbec netušila, proč o této mluvili jako o nejlepším místě. Avšak poté se jí v zorném poli ukázala jakási kamenná deska, která jakoby vyzývala ke krvavým rituálům a obřadům s oběťmi, jelikož okolo ní byla spousta lebek a kostí. Hitomi jen tikala nevěřícně očima a, skryta ve stínu, vyčkávala na další dění.
„Můžeme?“ tázal se opět Kabuto a jeho černovlasý společník jen souhlasně kývl.
Kabuto tedy vytáhl z batůžku znovu onu „lebka-věc“, kterou Hitomi viděla předtím v lese, avšak tentokrát ve třech vydáních. Poté všechny tři položil na desku, načež udělal pár kroků vzad, aby uvolnil místo svému pánovi, který se k tomu místu zase začal přibližovat.
„Tak co bude teď?“ řekla si Hitomi zvědavě jen tak pro sebe a dál pečlivě sledovala vše, co se dvojice chystá udělat.
Černovlasý přistoupil až úplně k desce, aby mohl na „lebky“ položit své ruce a hned na to si začal něco mumlat. Následně mu ještě začaly vlát vlasy, ač v jeskyni nebylo po větru ani památky. Bylo jasné, že to začíná.

Černovlasý ještě chvíli něco říkal, ale poté nastal velký vítr, který Kabuta i Hitomi odvál několik stop do dáli. Když dopadla, rychle se zvedla a rozeběhla se zase nazpátek, aby o nic nepřišla. Avšak, když dorazila, o to hlavní zřejmě přišla, neboť na desce už neležely tři lebky, ale malé dítě.
„Co to je?!“ nechápala.
„Povedlo se?“ slyšela příchozího Kabuta.
„Ovšem… Pohleď! Vzkřísili jsme nejnadanější dítě, které kdy na světě existovalo! Kdyby ji ti vesničani neutloukli, nikdy bychom ji na svou stranu nedostali,“ opáčil jeho pán, „Kabuto… představuji ti Tareshi Hitomi v plné své kráse!“
„Co?!“ vřískla Hit a v tu ránu se skácela k zemi ve stavu bezvědomí.

* * *
„Probírá se,“ slyšela něčí hlas velmi blízko sebe.
„Už bylo na čase…“ odpověděl někdo jiný.
Pomalu otevřela oči. Všechno bylo naprosto rozmazané, že nebyla schopná rozeznat osoby. Oči jí začaly slzet od prudšího světla, které v místnosti vládlo. To si aspoň myslela, i když byla na místě, kam žádné světlo svítit nemohlo, ale tma tu také zrovna nebyla. Měla holt velmi citlivé zrakové smysly.
„C…Kd…“ chtěla něco říct, ale hlas jí absolutně zrazoval, neboť jí z úst vyšel jen chrčivý zvuk.
„Nenamáhej se… Teď ještě nebudeš schopná mluvit. Nejspíš ani nevidíš,“ opáčil kdosi hlasem, který znala, ale nedokázala si za boha vzpomenout odkud.
Chtěla zase něco říct, ale on ji znovu přerušil.
„Maličká, slyšíš? Vlastně i tenhle smysl ti asi moc dobře neslouží, co? Jak jsem mohl zapomenout… však si byla pět let mrtvá!“ zasmál se tak ďábelsky s prvky povrchnosti.
Slyšela ho. Proč ho slyšela? To nevěděla. Dle jeho slov by neměla. Ač ho nejspíš neznala a věděla, že by se s ním nikdy zaplést neměla, tak tohle mu věřila. Chápala, že by tu být neměla, že jí všechny smysly mají zrazovat, tak proč slyší?
„Pane, co teď s ní?“ tázal se ten první, kterého slyšela, když se probrala.
„Naučíme ji používat její sílu. Měla tři životy, ale vesničani si nedali pokoj, dokud jí nezabili úplně. Musím ji tu sílu obnovit a dát ji novou… pak bude mým nejmocnějším nástrojem!“ hlasitě se ten druhý a zároveň ten, co na ní celou dobu mluvil, rozesmál.
‚S ní… Jsem snad já ta ona? To mluví teda o mě? Zabili mě? Proč?!‘ zamyslela se dívenka, když tak poslouchala, neboť nic jiného dělat nemohla.
Už chápeš? zazněl ji v hlavě čísi hlas. Cukla sebou, jak to nečekala.
‚Co mám chápat? Nechápu… nic nechápu!‘ odpověděla tomu hlasu ve své mysli.
Žádná odpověď však nepřišla. Nahlas mluvit nemohla, tak ji možná ani neslyšel. Anebo nikoho v hlavě nemá? Byla úplně zmatená.
„A co je vůbec zač?“ tázal se opět onen poddaný.
„Jmenuje se Hitomi… Má opravdu podivuhodné Kekkei-Genkai, i když její rodina je slabá a žádný extra schopnosti nemají, tak ona ano. Ovládala tři živly… Oheň v podobě lva, vodu v podobně medvěda a vítr v podobě kojota,“ konstatoval.
„Cože? Tři? Já si pamatuji jen jedno zvíře. To ohnivý,“ nechápal poddaný… tedy Kabuto.
„To proto, že v tu dobu už dvakrát zemřela. Ty zvířata jsou jejími životy… Je opravdu zajímavá. Ale na druhou stranu je to pro ní dost velkým utrpením, i když pro nás požehnáním.“
„Proč?“
„Protože stačí oživit ty zvířata a oživíš i ji… Jednou bude chtít umřít, ale nikdy si nebude jistá, že se znovu nevrátí zpět… Lidé jsou bláhoví a často pro zbytečnosti začnou proklínat svět… a ona musí zemřít třikrát, aby nalezla klid a pak přijde někdo jako my a oživí ji. Pak si musí všechno prožít znova…“ vysvětlil s ďábelským úšklebkem na tváři.
„Chápu, ale neoživili jsme teď člověka a né ty zvířata?“
„Ne, oživil jsem zvířata. Jak jsem řekl, stačí oživit je a ona se vrátí také. Lidé totiž nejdou oživit, i když ona kvůli svému Kekkei-Genkai ano… Na vzkříšení lidí tu jsou techniky jako Edo Tensei, které ale nikdy nevrátí lidé k životu doopravdy. Proto říkám, že ta její síla je pro ní utrpením… Ach, jak ďábelské, uspokojující a slastné to prokletí!“ zaculil se onen mistr.
Hitomi sebou v tu chvíli škubla, což upoutalo Kabutovu pozornost.
„Pane a víte určitě, že nás neslyší?“
„Jistě… neoživuji zvířata prvně… Bude ještě několik hodin bez smyslů,“ odpověděl mu černovlasý.
‚Proč tě teda slyším, ty parchante?!‘ zavztekala si Hit v mysli.
Pořád to nechápeš? Zamysli se…
‚Cože? Zamyslet se? …Máš recht, nechápu to! Proč ho slyším? Proč mi jeho hlas připadá povědomý? Nic z toho nevím!‘
Jen si vzpomeň, proč si tady.
‚Tady? Nevím, proč jsem tady. Neznám ten důvod,‘ zazoufala.
Tvá poslední vzpomínka je jaká? tázal se opět ten tajemný hlas.
‚Má poslední vzpomínka? Nevím, nepamatuju se... Bože, co jsem dělala?! Nevím! Mám v hlavě úplně vymeteno.‘

„Co teď s ní?“ ozval se po chvíli opět Kabutův hlas.
„Nech ji tady. Nikdo ji tu nenajde a ona utéct nemůže… V případě, že bychom byli pryč dost dlouho a ona se už hýbat mohla, pak stejně nenajde cestu ven,“ opáčil jeho společník. Dle hlasitosti bylo jasné, že je od Hitomi dost daleko. Nejspíš akorát na cestě pryč z jeskyně.
Chvíli bylo ticho, dokud se prostorem nerozlehl hlasitý křik: „Kabuto! Pohni už!“
„Hned jsem u vás, Orochimaru-sama!“ vrátil mu bělovlasý a pak už jen slyšela vzdalující se kroky.
‚Orochimaru?‘ zopakovala si v mysli, ‚OROCHIMARU!!‘
Ano… Tak už si vzpomínáš? Měla bys ale dělat, pokud nechceš všechny ty roky prožít znovu.
‚Cože?‘ nechápala.
Žádná odpověď.
‚Zase je pryč?‘ řekla si pro sebe a pak už se jen zamyslela, ‚Orochimaru…‘
Avšak hned na to sebou zničehonic začala škubat a zmítat se sem a tam na kamenné desce. Až po několika minutách se uklidnila. Dle všeho se jí do hlavy nahrnuly ztracené vzpomínky.
‚Tohle… tohle všechno jsou moje pravé vzpomínky, co? Slyšela jsem je, protože jsem tu pro odpovědi. A protože v tomhle světě už jedna Hitomi existovala, tak ve chvíli, kdy se probrala, já omdlela a vtělila se do ní, co? Jinak bych se totiž nic nedozvěděla.‘
‚Takže ty… ty jsi moje noční můra… Orochimaru! Celý život si mi zruinoval!‘
To je správná odpověď. Připrav se na návrat, maličká… ďábelský smích poté zahltil její mysl.