Icha Icha (29) - Probuzení

Lesem se téměř neslyšně, ale vzato strašně rychle, hnala jakási černá skvrna. Přeskakovala z jednoho stromu na druhý, jakoby to nic nebylo, a uháněla pořád dál. Alespoň do té doby, než narazila na to, na co evidentně chtěla. Malá jeskyně, skrytá před zraky všech… těch, kteří neměli zájem o vzpouru v Konoze.
„Skryté v Genjutsu, ka?“ řekla si silueta tiše pod imaginární vousy, než se počala udělat krok směrem dovnitř.
Jeskyně byla zatemněna, jak to u normálních bývá, ale jelikož šlo o doupě jednoho ze současných nepřátel Listové, bylo nezvyklé, že se tu v jeskynních chodbách nenacházela žádná louč ani jiné osvětlení.
K tomu všemu jediné, co bylo slyšet, byly její kroky. Jinak tam bylo opravdu a doslovně hrobové ticho.
„Divný! Je tu vůbec?!“ rozneslo se chodbou naštvaným tónem, „Tak dlouho jsem ho hledala a teď tu není?!“ zavztekala si, když v tom se za ní objevila další osoba.
„Děláš tu hroznej kravál!“ okřikla jí silueta mužským hlasem.
Příchozí dívka sebou trochu trhla, načež uskočila tak, aby byla od něj pár kroků a zároveň na něj viděla.
„Kabuto…“ hlesla úlevně, „Je tady i on? Potřebuju mluvit s Orochimarem!“
„Ó? A kdo jakože seš? Nevzpomínám si, že bychom tu měli spojence,“ řekl pohrdavě a nevěřícně.
Dívka si po jeho slovech tedy sáhla na kápi svého pláště a sundala ji ze své hlavy. Kabutovi sjela kapka potu po čele, když rozeznal její identitu.
„Ty jsi…“ vydechl a ještě chvíli na ni civěl, zda se mu to nezdá. Poté pohledem zabruslil i na ochrannou čelenku Konohy, kterou dívka již držela v ruce.
„Neboj. Jsem tu čistě dobrovolně,“ utrousila, když si všimla, kam Kabuto kouká. To ho probralo z transu.
„Bát se? Prosím tě… ty evidentně nevíš, s kým máš tu čest. Anebo si moc věříš… My z Konohy rozhodně strach nemáme, jen mě udivuje, že si k nám zavítala,“ vysvětlil ji opět pohrdavým tónem.
„Fajn. Teď ale řekni, co by chtěl Orochimaru ze všeho nejvíc? S jeho pomocí mu můžu splnit vše.“
„Nesmysl.“
„Myslím to sakra vážně. Slyšel si někdy o klíči?“ zeptala se neznámá s úšklebkem na tváři a Kabuto pouze vykulil oči.
„Jak o něm víš?!“ vykřikl s už zamračeným výrazem ve tváři.
„Vidím, že o něm také víš, tak nevím, co se divíš, když žije v Listové. Zaslechla jsem rozhovor před několika dny a od té doby hledám Orochimara.“
„Tak ty máš taky přání? Až takové, že bys pro něj dokonce zradila svou vesnici?“ zeptal se nevěřícně.
„Ovšem. A myslím, že ty víš dokonce i jaké…“ sdělila a na tváři se jí rozlil úsměv. Kabutův výraz následoval jejího příkladu.
„Fajn… Následuj mě,“ pokynul.

* * *
Na téměř druhé straně Zemi Ohně se akorát probouzela hnědovlasá dívka. Měla stále zavřené oči, ale znovu popadla dech, jejž před pár okamžiky doslova ztratila.
„Hitomi,“ špitla Hokage zardoušeně. Poté už jen všichni tři v tichosti vyčkávali, co bude dál.
Znenadání se však Hitomi rozkuckala a rychle se posadila. Tsunade s Ayano ji okamžitě sáhly na záda. Hnědovláska poté konečně otevřela oči a popadla se za srdce, načež začala zrychleně dýchat.
‚Vypadá strašně vyděšeně… Co se jí tam asi stalo? Přišla na své skutečné vzpomínky? Snad jo… Protože jí strachy zbělaly i dva pramínky vlasů,‘ zamyslel se Jiraiya při pohledu na právě probuzenou dívku.
„Jsi v pohodě? Řekni… pamatuješ si něco?“ tázala se blondýnka.
„O-Omlouvám… se,“ dodala ze sebe Hitomi, když konečně trochu popadla dech.
„Co se stalo?“ vybízela ji tentokrát Ayano.
„Já… byla jsem u Orochimara,“ řekla tiše a všichni tři vykulili překvapením oči.
„Jak to myslíš?“ tázal se Jiraiya se stále stejně vykuleným výrazem se špetkou vyděšenosti, že v tom má zase pracky on.
„Já… zemřela jsem,“ říkala dál.
„Co to povídáš? Však si tu teď s námi,“ vmísila se do toho opět Ayano a Hitomi konečně zvedla zrak, který doteď měla pověšený na zemi, a pohlédla na fialovovlásku.
„Jo. Právě proto jsem byla u něj,“ vysvětlila plynule, takže už dokázala normálně mluvit.
„Všechno nám řekni,“ pronesla Hokage a s jejími dvěma společníky nastavila zvědavě ucho.
„Žila jsem ve vesnici. Všechno, co viděl ten blonďák, bylo vymyšlené… tedy ta vesnice a jak se mnou zacházeli ne. Ale neviděli jste už to po tom. Ve skutečnosti mě ti lidé umučili a stálo mě to tři životy.“
„Cože? Tři? Co? Nechápu…“
„Mám víc životů, ale k tomu se dostanu, tak mě nechte pokračovat,“ řekla sklesle. „Viděli jste mou sílu, že? Vyvolat je… Ve skutečnosti je ovládat umím a vždycky jsem to uměla, jen mi to Orochimaru vyndal z hlavy. Viděli jste v těch vzpomínkách, jak mě týrali a pak se ty dva ukázali, že?“
„Ano,“ přitakala Tsunade, která jako jediná věděla, o co jde.
„Já je vyvolala. Tehdy už mě jednou zabili, tak jsem se musela nějak bránit, i když to tentokrát byly děti. Nezabila jsem je, ale snažila jsem se je od sebe udržet dál. Jenže to nestačilo, jelikož to řekli svým rodičům a ti na mě pak udělali hon, při kterém mě znovu připravili o život. Třetí smrt následovala nechvíli potom. Došlo jim, že ty zvířata jsou mými životy, takže… Prostě zpočátku nechápali, jak to, že jsem vstala z mrtvých, ale pak jim to došlo… Nevím, jak dlouho jsem byla mrtvá, ale pak mě Orochimaru přivedl zpět k životu. Nic jsem si nepamatovala a slepě jej následovala jako svého adoptivního rodiče. Učil mě o mé moci a pomáhal mi vzpomenout si, tak jsem mu věřila. Zvlášť potom, co se mi vzpomínky na minulý život vrátily. Měla jsem za to, že jen on mi věří a nebojí se mě… Jenže jak jsem rostla, začala jsem si uvědomovat, že mne jen využívá… že se mě lidé tedy bojí jen kvůli tomu, co dělám, ne proto, že vlastně existuju. Hodněkrát jsem totiž pro něj zabíjela… a to dost,“ vysvětlila se zkroušeným tónem hlasu, „Pak jsem se mu postavila… bohužel pro mě, mě ale zabil a ukradl mi jednoho z mých přátel. Vzal totiž život kojotovi, jednomu z těch zvířat. Začala jsem ho nesnášet a zároveň se ho hrozně bát, protože taková muka při téhle smrti, jsem ještě nezažila. Krom toho mě pak ještě zavřel jako vězně do cely, kde jsem byla až do nedávna.“
„Do nedávna?“ tázala se opět Ayano a Hit jí věnovala vraživý pohled.
„To kvůli tobě!“ opáčila Hitomi. Její společníci v tu chvíli zatajili dech. „Víte, Orochimaru má spoustu vězňů… cely jsou v různých prostorech jeho jeskyně, nebo spíš areálech. Jedny jsou pro experimenty, jiné pro plány a tak dál. Takže nedávno vypustil do arény nás, jak tomu říkává - jeho nejsilnější ženy, se záminkou, že přeživší z toho jednoho areálu, nechá jít. Pod touto nadějí se všechny pustily do boje… A jak asi víte, já zůstala. I když jsem věděla, že lže, tak to bylo asi doufání, že se přeci jen odtamtud dostanu, a bylo mi jedno v jakém stavu… a taky že dostala, ale s vymazanými vzpomínkami. Kdybych ho tehdy nezradila, možná by mi vzpomínky nevymazal, nevím… Ale teď mi prostě nevěřil. A k tomu všemu mám v sobě ještě implantovaný spínač, který se spustí, když mi Ayano bude věřit.“
„V sobě? Ale… Prošla si kontrolou,“ nevěřila Hokage vlastním uším.
„Je to modernější než ty vaše stroje, takže jste to nemohli odhalit. Orochimaru zná nejen vás, ale i vaše vybavení.“
„Ale proč si měla jít po mně? S Orochimarem jsem se ještě nikdy nesetkala a ani nejsem ničím výjimečná… a ani silná,“ nechápala Ay.
„Nevím proč. Neřekl mi to. Vrátily se mi vzpomínky na můj život i na to, co se dělo, když mě na tuhle akci připravoval a já se probrala… ale tuhle informaci prostě neřekl v mojí přítomnosti ani jednou, promiň…“ prozradila mladá Tareshi.
‚Oh, díky bohu. Už jsem se lekl, že je tak neopatrný a všechno jí řekl… To by sice pokazilo jeho plán, ale zároveň by to teď Ayano věděla… a to nesmí!‘ zauvažoval zase Jiraiya, když pečlivě brunetku poslouchal, ‚Takže Orochimaru jde přeci jen po klíči. Teď jí budu muset hlídat daleko víc.‘
„Jsem zmatená… Takže ty máš tři životy a jsi Orochimarův špeh, nebo jsi nevědomky byla… Máš v sobě nějakou věc, která je pro Ayano a bůhví co s ní udělá, jo? Takže co teď?“ uspořádávala si Tsunade všechny došlé informace.
„Pro začátek ze mě musíte tu věc vyndat,“ oznámila Hitomi vážně.

* * *
Tokime se mezitím plížila lesem za svým cílem.
„Tak kde kruci je?!“ zaúpěla tiše a zoufale, když šmejdila očima sem a tam ve snaze najít jeho úkryt.
Ještě chvíli se schovávala za každým keříkem, který našla a vždy hlavou vykoukla a porozhlédla se, načež se vždy zase přesunula. Alespoň do doby, než zakopla o jakýsi kořen, vyčuhující ze země.
„Do řiti!“ vykřikla, když se posadila a všimla si, že jí teče krev. Její výkřik způsobil, že ptáčci, kteří si to vysedávali nedaleko na stromech, vzlétli vyděšením, a také to, že se najednou odnikud objevila jí velice známá osoba.
„Nehledáš nás, viď?“ otázal se brejlatý mladík. Dívka si okamžitě stoupla a snažila se ignorovat palčivou bolest na jejích nohou, když se mu vražedným pohledem zabodávala do očí.
„Co myslíš?“ utrousila a ledabyle si začala hrát s vlasy, ze kterých jí ještě z onoho pádu trčely malé větvičky.
„Tak či tak, půjdeš se mnou,“ opáčil ďábelským tónem a surově jí popadl za paži, načež se s ní vydal naproti stromu. Tokime už čekala náraz a silný otřes mozku, ale místo toho se ocitla v jakési jeskyni. Chvíli jí ještě táhl za sebou, než se dostali k prostornému místu, které již oproti zbytku nezelo temnotou. Zde jí poté nemile hodil na zem, kde si své odřeniny ještě více prohloubila.
„Au! Co si kruci myslíš, že děláš?!“ vyjela, když se pokoušela otočit na záda a sednout si. Kabuto se jen nezajímavě uculil.
„Ale, ale, ale… Co to tu máme,“ zazněl dunivě jeskynními chodbami dívčí hlas. Tokime sebou škubla a počala se otáčet, aby zjistila, odkud to přichází, když v tom se ona tajemná dívka zjevila přímo za ní. „Co ty tu děláš, Tokime?“
Zmíněná se ohlédla za sebe a jen vykuleně zírala na dívku, která s ní žila celá ta léta ve vesnici. „Neměla bych se ptát na to já tebe?“ vysoukala po chvíli ze sebe vyděšeným tónem, zatímco jí kapka potu sjížděla po tváři.
„Hm,“ cukl Kabutově společnici koutek úst do úsměvu, „Teď když si mě tu viděla, nemysli si, že se odsud někdy dostaneš… alespoň ne živá,“ dodala a její úsměv se protáhl.