DeiSaku - Zamilovaní nepřátelé 5

Byli jsme na konci vesnice, okolo byly lesy. Z lesů se ozývalo šustění. Někdo se přibližoval. Sledovali jsme pokračování děje, ale nezasahovali. Když konečně vyšel chlápek s rozcuchaným, černým čírem a bez jednoho zubu, zpozornili jsme. Kolem něho se začali hemžit chlápci, počet se mohl rovnat 15 až 20. Jejich příchod byl doprovázen posměšnými poznámkami a smíchem.

„Zamilované hrdličky, jak roztomilé…“ začal ten, kterého jsme uviděli prvního.
„…škoda, že teď vám romantické chvíle skončí.“ pokračoval a na jeho obličeji se objevil škodolibý úsměv. Hlas byl slizký a mně se zvedl žaludek.
„Dejte vše, co máte nebo zemřete.“ řekl, ale myslel to už vážně. Jeho nechutná oplzlost v hlase se vytratila a nahradil ji drsný přízvuk, ze kterého běžel mráz po zádech. Mezitím já už měl ruku ve své kapsičce s jílem a vytvářel výbušniny. Jednu ruku jsem si nechal volnou, pro případ, že by zaútočil někdo na Sakuru.
Protože dlouho nepřicházela naše odpověď, jeden ze skupiny zaútočil. Byl to silný a tlustý chlapík, tělo měl odhalené. Vypadalo jako z oceli. Než jsem se nadál, málem dostal Sakuru. Byl sakra rychlý.
„Sakuro!“ a odhodil jsem ji pryč, aniž bych to udělal vědomě. Věděl jsem, že by to dokázala sama, ale byl to reflex. Měla ještě ty zranění, a i když dnes utíkala, měla určitě silné bolesti. Odhodil jsem ji za sebe k opuštěnému domu.
„Nech to na mně.“ řekl jsem hrdinsky. Moje ruka byla už zahojená, díky jejím skvělým schopnostem medika. Jako bych nečekal, že bude vzdorovat. Postavila se mlčky vedle mě.
„Jasně, zapomeň.“ a usmála se. Boj začal, i když to byli jen potulní a nezkušení ninjové, byl jich velký počet. Ale naše souhra se Sakurou byla úžasná. Jako bychom bok po boku spolu bojovali odjakživa. Muselo být skvělé nás sledovat. I když jsem byl specializovaný na dálku a ona na boj zblízka. Věděli jsme, kdy zasáhnu já a kdy ona. Věřil bych, že jsme snad i neporazitelní. I když bylo těžké si udržet úsměv na obličeji, pořád jsme ho tam měli, což naše protivníky ještě více dostávalo do varu. V pohybech Sakury nešlo poznat, že by se nějak zranila, což mě jen udivovalo.

Už jich zbývalo pár. Jejich obličeje znázorňovali překvapení, nečekali, že tihle obyčejně oblečení lidé, jsou zkušení ninjové. Zbýval už jen asi jejich velitel. S Deidarou jsme na sebe mrkli a vydali se po něm. Utekl se slovy, ať ho necháme být. Jen jsme se na sebe pousmáli. Připadalo mi to jako dlouhá doba, co jsem bojovala a měla skvělý pocit. Byla jsem plná adrenalinu a měla jsem chuť ještě někoho zmlátit, ale pocítila jsem bolest.
„Au…“ zaskučela jsem. Moje zranění nebyla pořád zahojená, málem jsem upadla, ale Deidara mě chytil. Beze slov si mě vzal do náruče a pokračovali jsme zpátky k hostinci. Celou cestu jsme mlčeli. Na chvíli mě postavil na zem, aby mohl otevřít vchodové dveře, ale furt mě podpíral rukou záda. Když je otevřel, vzal mě zase do náruče a šli jsme dál, do schodů, až k našemu pokoji. Nenechal mě postavit se, trval na tom, že si musím lehnout. Měla jsem sice pár slov na jazyku, ale spolkla jsem je. Nebudu kazit tak pěknou chvíli, jako tahle. Byla jsem zaskočená. Nečekala jsem, že týpek z Akatsuki může být tak ohleduplný. Začínala jsem mu věřit, že mi neublíží a byla ráda, že jsem s ním zůstala. Cítila jsem v něm ochranu a taky to že se mi nemůže nic stát, když s ním budu. Ale rostl ve mně i pocit toho, že ho začínám mít ráda, možná až moc. Ale další den se budeme stejně muset rozloučit. Vydržím to bez něj?
„Byl to pěkný den.“ řekl a podíval se mi do očí. Zrudla jsem a podívala jsem se jinam, aby neviděl, co se mi stalo s tvářemi. I když byl večer, bohužel to poznal a jen se uchechtl. Šel do koupelny, mezitím já jsem si už lehla a jen koukala naproti na okno. Osvítil mě měsíc. Slyšela jsem rachot z koupelny. A hned poté nějaké nadávky. Deidara zase něco vyvedl, je to nešika. Pousmála jsem se. Za chvíli už ležel vedle mě a vpíjel se mi do očí. Odvrátila jsem se a otočila se na druhou stranu. Proč mi buší srdce tak rychle?
„Dobrou noc.“ pošeptal mi něžně do ucha.
„Dobrou…“ řekla jsem a snažila se usnout. Přece jen jsem byla docela unavená. Ale do hlavy mi vpadla myšlenka.
Naruto, myslíš na mě vůbec?

Z pohledu Deidary.

Už usnula?
Koukl jsem na ni zkoumavě. Oddychovala pravidelně a měla zavřené oči s krásně dlouhými řasami. Chvíli jsem se rozplýval, ale musel jsem jít. Potichu jsem si nabalil všechny mé věci, udělal jsem to neslyšně, že o tom nemohl vědět vůbec nikdo. Natož ona. Měla asi tvrdý spánek, aby ne, po tom co se dnes událo. Naposled jsem na ni kouknul. Teď opravdu přiznávám, že mi ta slza ukápla. Bylo to s ní příjemný, chtěl bych s ní být. Ukázala mi, že dokážu doopravdy být hodný a milovat, ale bohužel je čas. Musím odejít, čekají na mě. Otočil jsem se, abych otevřel dveře od našeho pokoje.
„Sbohem Sakuro…“ šeptl jsem do prázdné chodby a vykročil nohou.
Ale když v tom najednou…
Někdo mě objal kolem pasu. Ucítil jsem vůni jahod a ruce byly tak jemné a křehké. Otočil jsem se.
„S-sakuro…“ řekl jsem překvapeně.
„Neodcházej, prosím.“ řekla, stiskla mě ještě víc a začínaly jí téct slzy z očí. Když jsem to uviděl, ničilo mě to, ale zároveň jsem měl takový hřejivý pocit. To brečí vážně kvůli mně?
Nevím co se stalo, ale já už se neovládl. Zavřel jsem za sebou dveře rychlostí světla a přitiskl ji ke zdi, pomalu jsem se k ní přibližoval, zvedl jsem jí bradu a koukal ji do očí, které byli ozářené měsícem, naše rty se setkaly. Začal jsem ji líbat a ona mi to oplácela, což jsem nečekal. Po chvilce, abychom nabrali kyslík, jsme se od sebe odtrhli. Zírali jsme oba na sebe a měli narudlé tváře. Viděl jsem ji na očích, že se jí to líbilo, stejně jako mně. Otřel jsem ji uslzené tváře. Pousmál jsem se a chtěl něco říct. Ale nemohl jsem.
Znovu si mě přitáhla, objala mě kolem krku, na to já ji objal kolem pasu a přitiskl si ji k sobě víc, jak jen to šlo. Rty se opět začaly hledat. Takovou dobu jsem po tomhle toužil. Věděl jsem, že mám srdce, už jen pro ni. Polibky byly vášnivé, až bych ji nepoznal, jaká šelma v ní je. Po nějaké chvíli jsme spolu už jen v klidu leželi vedle sebe. Hladil jsem ji po ruce a jen se sám sebe ptal. Opět jenom sním…?
„Slib mi… že neodejdeš.“ přerušila ticho a podívala se mi do očí. Ty její se začaly zase zalívat slzami. Pohladil jsem ji po tváři a políbil.
„Neboj se.“
S úsměvem se ke mně přitulila, objal jsem ji a oba jsme usínali. Po tomhle jsem usoudil, že…
…nemohu odejít, mé city k ní, mi to nedovolí.