Hokageho syn ep. 37

Nastával večer. Doba v Konoze se posunula o dalších pět let. Právě zapadalo slunce, které někdo pozoroval z vršku kopce. Zvedl se vítr a pozorovateli zavlál plášť, róby a zlaté vlasy. Jeho krystal už zdobil znak čtyř mercedesů. Ano, Tanma to konečně dotáhl na Kapitána, což vedlo Tatsumakiho k závisti.
„Je to už týden, co Matsuri rychlo-vyrazila nazpět. Snad je v pořádku.“ Pomyslel si Tanma a před očima mu přeběhl konec minulého týdne.
„Ghoste! Vulture! Je její liška rychlo-připravená?“ Zazněla Tanmova otázka dvěma členům KAF.
„Ano, pane!“ Zazněli jednohlasně. Tanma stočil pohled na Matsuri, dnešní manželku Kazekageho.
„Takže, jsi pevno-připravená na cestu. Je to od Gaary vřelo-milý, že se ozval. A taky vřelo-díky za poslání té zprávy.“
„Jednou je Konoha naším spojencem, takže si musíme navzájem pomáhat.“ Pronesla Matsuri, když Ghost dovedl plně naloženou lišku. Tanma uznale zakýval hlavou, pravačkou si přidržoval helmu u pasu.
„Řekni Gaarovi, že vřelo-děkujeme. A že ho taky milo-zdravíme.“ Požádal Tanma s úsměvem na rtech. Matsuri už nasedla na svou lišku.
„Vyřídím. Bude velmi potěšen.“ Setkal se Tanma s usměvavou odpovědí. Sám hladil lišku po hlavě.
„Hodně štěstí po cestě.“ Popřál Tanma, ustoupil krok stranou a Matsuri vyjela.
„Vítězství Listu!“ Zakřičela ještě, když projela bránou.
„Vítězství Listu.“ Zopakoval Tanma s úsměvem, než nasadil helmu a otočil se na Ghosta a Vultura.
„Tanmo! Tady jsi!“ Vytrhl Tanmu ze vzpomínek Sasuke, který právě došel.
„Co se děje, Sas?“ Zeptal se Tanma, když si stáhl vlasy čelenkou.
„Přišla zpráva z Písečné. Jejich zvědi zpozorovali velkou útočnou jednotku jejich směrem. Ale prý, že dají ještě vědět, kdyby to bylo vážné.“ Informoval Sasuke.
„Dobře. Pevno-uchovám si to v hlavě. Je to vše?“ Zeptal se Tanma svého přítele. Odpověď byla záporná.
„Tak můžeš rychlo-jít domů. Vyřiď, že dneska zlo-nepřijdu. Moc práce.“
„Jasně. Asi nebudou nadšeni, Kapitáne. Dýchej zhluboka.“ Začal Sasuke pozdrav KAF.
„Vzducho-jeď vrcho-vysoko.“ Opáčil Tanma a Sasuke odešel.
„Neměl bys bejt v pelechu, nebo aspoň doma?“ Povzdechl si Tanma, když ucítil přítomnost další osoby.
„Tak fajn! Nehraju, tati. Ty mě vždycky najdeš!“ Zabědoval Minato, který už nebyl malý. Od jeho narození uběhlo dvanáct let a vypracoval se na Genina.
„Taky to budeš umět.“ Ujistil ho Tanma. Poslední dobou se snažil se svou rodinou mluvit normálně.
„Co tu vlastně děláš?“ Zeptal se Tanma a zapálil si. Minato vylezl z křoví. Momentálně na sobě měl modrošedou mikinu s kapucí a černé kraťasy. Na nohou klasické Ninja sandálky a okolo čela modrá čelenka se znakem Konohy.
„Tati, chci ti pomoct. Tobě, i mamce.“ Přiznal Minato, když přešel ke svému otci ke stromu.
„Proti tomu nic nemám. Ale dokud nejseš Chuunin, nemůžeš.“ Pronesl Tanma otcovsky. Ach, ti rodiče.
„Ale tati, já…!“ Tanma jen pozvedl pravačku, aby svého syna umlčel.
„Žádný ale, synku! Pravidla jsou pravidla. Mám svý rozkazy. Ale možná, že bych mohl jedno zajistit.“ Popřemýšlel Tanma a pomalu dorážel cigaretu.
„Co? Co? Řekni mi to!“ Začal Minato nadšeně, Tanma si ale dal na čas, aby mohl dokouřit.
„Sice nic moc, ale furt lepší, než nic. Prováděl bys poslíčkaření. Přijímal menší úkoly o doručení zásilek, zásob a tak možně od KAF, od Zdravotníků, tak i od Pozemních jednotek. Bereš?“ Nabídl Tanma. Minato se na chvilku zamyslel.
„Co tím získám, tati?“
„Přízeň ze všech jednotek. Získáš pár znalostí, který bys pak mohl dobro-využít. A navíc tím zabiješ svůj čas na další kolo Zkoušek.“ Odpověděl Tanma s klidem Angličana při páté odpolední. Ale Minato nakonec přijal.
„Tak dobře. Beru to.“
„Ale pamatuj, dřív ne. Tak fajn, rychlo-mazej domů. Už tak musí bejt zlo-naštvaná na mě.“ Poslal Tanma svého synka domů, který za značného brblání odešel. Sám Tanma šel do Hnízda.
Čas druhého kola Zkoušek se pomalu blížil. Zbývaly už jen dva dny.
„Tati?“ Volal Minato, ale žádná odezva. Kde by tak po večeru mohl být? Říkal, že bude doma.
„Tati!“ Zavolal ještě Minato, načež se ozvaly tlumené tvrdé rány. Minato se vydal za zdrojem.
„Tati!“ Ozval se Minato a Tanma se otočil. Vypadal zuboženě. Ničil poslední zbytky z kamenného panáka, na stole kus od něj byla otevřená láhev.
„Dnes netrénujem.“ Vypravil ze sebe Tanma, když si všiml nově příchozího.
„Co- Co se děje?“ Ptal se Minato. Tanma sotva stál na vlastních nohou.
„Je desátej červen.“ Odpověděl Tanma, než popošel pár kroků ke stolu a tam se zřítil do trávy. Minato se už chtěl znovu zeptat, Tanma ale ze stolu vytáhl fotku.
„Jmenoval se Masaki. Minato, tobě je dvanáct, že?“ Minato mlčky přikývl a Tanma pokračoval.
„Jemu bylo deset, ale byl úžasnej. Kluk s obrovským srdcem.“ Pokračoval Tanma, občas potáhl. Minato jen mlčky seděl a poslouchal.
„Zaslíbil jsem se jeho rodině, že na něj dám pozor. Ale zklamal jsem. Byl jsem ještě moc mladej, abych rozuměl takový zodpovědnosti.“ Pokračoval Tanma roztřeseným hlasem. Minato stále mlčel, občas se podíval na fotku.
„Tanmo-Senseii, už tam budeme? A pořád dokola. Občas mě tím vytáčel, ale neřešil jsem to. Měl jsem ho ochraňovat, místo toho jsem ho poslal na smrt. Co jsem to za idiota? Co jsem to za velitele, kterej se nedovede postarat o svý svěřence?“ Zeptal se Tanma sám sebe, než schoval obličej do dlaní a nechal se ovládnout emocemi. Ani si nevšiml, že Minato na chvilku zmizel. Náhle Tanma ucítil na svých prstech provazové oka. Minato vytáhl dvojici bambusových tyčí, se kterýma často s Tanmou trénoval. Minatovi se nějak povedlo dostat oka na Tanmovy zápěstí a vyvést ho na větší plochu. Zastavil se až na volnějším místě zahrady, Tanma pořád v mírných slzách.
„No tak.“ Zašeptal Minato a zvedl pomocí tyčí Tanmovy ruce. Když si Tanma setřel slzy, Minato se postavil do jezdce.
„No tak, tati. Prosím.“ Zašeptal znovu Minato a poklepal tyčemi. Tanma si pořádně utřel oči a taky se postavil do jezdce. Jeho výraz se změnil na odhodlaný a učitelský. Měsíc ozařoval celou zahradu, takže vedle otce a syna se objevil jejich stín. Večerní klid protínaly akorát Tanmovy povely, které Minato s lehkostí plnil. Kopíroval veškerý Tanmův pohyb.
„Hodně štěstí při zkouškách, synku. A díky, Tanmo-kun, za tvůj čas.“ Usmála se Elika, když se zjevila ve dveřích. Pár stejných pohybů a Tanma už rozevíral Minatovy nohy do roznožky. Hned si vybavila další vzpomínku, kdy ona, Minato, Tanma a Kadar byli venku v přírodě a usídlili se u menší řeky.
Minato cvičil výdrž v postoji jezdce, ruce napřažené před sebou.
„Minato, jdi níž.“ Ozval se Kadar, přiložil Minatovi na hlavu kámen a zatlačil ho níž. Minato vyjekl bolestí.
„Musíš okusit hořkost, abys obdržel sladkost. Tak zůstaň.“ Poučil ho Kadar, než si zase šel sednout na své místo. Tanma zaujatě procházel kolem svého syna, kterému trošku odumíraly svaly.
„Jezdec, tati.“ Vysvětlil Minato lehce unaveně. Tanma byl v klidu, v mysli mu určitě probíhala nějaká další klukovina.
„Vážně? Myslel jsem, že kadíš.“ Řekl Tanma pobaveně a podrazil Minatovi nohu. Ve chvíli, kdy se Minato svalil do kamenů, se Kadar zvedl.
„Co to děláš? Je to můj žák, ne tvůj! Dva tygři nemůžou žít na jedné hoře! Stejně tak jako dva učitelé nemůžou mít jednoho žáka.“ Okřikl Kadar Tanmu a zvedl Minata na nohy.
„Pokud chce uspět, musí projevit sílu, rychlost a přesnost.“ Informoval Tanma, když popošel s Kadarem o kousek dál.
„Hej, hej! To znám! Tátova slavná Orlí rána, co?“ Zeptal se Minato nadšeně, bohužel se setkal s nechápavými pohledy jak svého otce, tak i lišáka v lidské formě.
„Udeřím a ty se kryj. Připravenej?“ Vyzval lehce Tanma a Minato přikývl. Minato ani nestihl pořádně zvednout ruku a Tanmovu pěst už měl na špičce svého nosu. Kadar zlostně a zklamaně zaječel.
„Co jsme si říkali o Stylu Hada? No tak! Udeř mě!“ Vyzval Kadar Minata, když se postavil do postoje. Minato dostal úder do hrudi. Elika se holt musela pobaveně pousmát nad jejich metodami.
„Tak, znovu! Udeř ho znovu.“ Navrhl Kadar a Tanma zopakoval. Sice jeho úder byl vykryt, další ale ne. Tanma úspěšně držel Minata pod krkem. Elika se začala bavit mnohem víc.
„Na hada ještě není připravenej. Možná tak sokol.“ Uznal Tanma a Kadarovi ruply nervy. Postavil se za mladého Namikazeho, chytil ho za zápěstí a snažil se použít Jeřába. Jenže i tak byl Tanma moc rychlý a vždy učinil úspěšný úder. Ještě chvilku se s Kadarem pošťuchovali, než se Minatovi povedlo uniknout.
„Už dost! Mám dost! Už žádné tajemné řeči a žádné utrpení!“ Vykřikl Minato naštvaně a chtěl se otočit. Oba jeho ‚učitelé‘ ho čapli za oblečení a přišlápli ho k zemi.
„První pravidlo! Vždy respektuj své učitele!“ Pokáral ho Kadar. Minato se na zemi snažil popadnout dech.
„Tak a co ti dva tygři na jedné hoře?“ Zeptal se Tanma se zájmem, když stočil pohled na svého kolegu.
„Můžeme se přizabít, až bude po všem.“ Odpověděl Kadar a oba učitelé se odvrátili na jinou stranu.
„Kung-Fu… Není to jen o tom, jakou dáš ránu a jak se vykryješ. Je to o tvém vnitřku. Jak klidně se dovedeš se soupeřem vypořádat. Tohle je pravé Kung-Fu, které může mít každý.“ Promlouval Kadar. Zrovna Minata sadisticky a tvrdě připravoval na roznožku. Jen tahal za provazy a opíral se o Minatovy záda.
„Byť je to řezník, který opracovává maso tak snadně a zkušeně, že se nožem ani nedotkne kosti.“ Promlouval dál Kadar. Minato zrovna cvičil kliky na pěstech, musel povyskočit při každém pohybu klacku, který držel Tanma před ním na zemi a metal s ním ze strany na stranu. Minato stejně padl s pořádně bolavýma rukama.
„Osvoj si tvar, ale hledej beztvaré. Vše se nauč, ale hned vše zapomeň. Nauč se cestu, ale pak si jdi svojí cestou.“ Vystřídal ho Tanma, který tajemně promlouval. Vzájemná meditace mezi otcem a synem.
„Dokonce i muzikant může mít Kung-Fu, když skládá smyslné písně. Nebo malíř, umělec, který vytváří své obrazy tak, že se z nich tají dech. To všechno je Kung-Fu.“ Začal opět Kadar. Minato stál v jezdci, po kolena ve vodě a snažil se vydržet.
„Ale nedávej tomu jméno. Je to jako voda, synu. Nic není měkčího než voda. A přesto zvítězí nad kamenem. Nebojuje s ním, obtéká svého protivníka.“ Pronášel Tanma své tajemné rady.
„Beztvarý, bezhlasý, skutečný mistr tkví ve tvém nitru. A jen ty ho můžeš osvobodit!“ Poradil i Kadar. A Minatův trénink se pomalu blížil ke konci. Poslední přezkoušení pohybů, Tanma, Kadar i Elika byli spokojeni.
„Teď, můj synu, jsi tvrdo-připravenej nakopat pár zadků.“ Usmál se Tanma, když se rodinka vracela z výletu domů. Minato mu na zádech jen sklesle a unaveně vydechnul.
„Teda, vy jste mu dali do těla.“ Uznala Elika kráčející vedle svého muže. Kadar poskakoval kolem nich, už v liščí formě.
„Jednou mi vřelo-poděkuje.“ Opáčil Tanma.
Druhé kolo zkoušek začalo rychle. Naruto se mohl zbláznit, samé delegace, návštěvy z dalších vesnic. Bylo to na něj moc.
„Doufám, že to nedopadne jak posledně, Niisan.“ Řekl Naruto, když pomalu bral své místo na stadionu.
„No, v to jen doufej, bráško.“ Opáčil Tanma a sledoval pomalu se zaplňující stadion.
„Po dlouhé době je dobré vidět zase známou tvář.“ Ozval se vedle nich známý hlas. Oba bratři se otočili za zdrojem. Právě přicházel Gaara se svými ochránci-jeho sourozenci.
„Vřelo-zdravím, Gaaro, Temari, Kankuro.“ Pozdravil Tanma.
„Je bezva vás zase vidět. Měli jste klidnou cestu?“ Zeptal se Naruto, když se pozdravil se svým přítelem.
„Vyjímečně ano. Přece jen, když už táhneme za jeden provaz.“ Odpověděl Gaara a zaujal své místo. Druhé kolo začalo. Starý dobrý Genma se vrátil zase k rozhodování. Proběhlo zhruba pět soubojů, soutěžících nebylo moc, první kolo bylo moc těžké.
„Páni, to bylo působivý.“ Uznal Kankuro, když sledoval zápas Kushiny proti jednomu Ninjovi z Mlžné.
„Dobře jsi tvrdo-vytrénoval svoji dceru, Naru.“ Uznal i Tanma. Kushina nakonec vyšla jako vítěz.
„Tak víš, co to bylo za nervy s těma dvěma? Ryo a Kushina se nechtěli moc učit.“ Pronesl Naruto, když se aréna vyklidila.
„No jo, tvoje tvrdohlavost se rychlo-projevila.“ Řekl Tanma a koutky mu mírně cukaly.
„Další zápas. Minato Namikaze vs. Kizashi Uchiha. Tak to jsem zvědavá.“ Nechala se slyšet Temari se zájmem v hlase. Opravdu, Minato a Kizashi stanuli v aréně. A Genma odstartoval.
„Teď dostaneš lekci, Minato!“ Vyhrožoval Kizashi. Zdědil Sasukeho nevraživost z dětství.
„A jejda! Jaký otec, takový syn.“ Oznámil Naruto mírně rozpačitě a očima hledal Sasukeho, který se netvářil o nic líp. Ale Minato byl zjevně v klidu, což získal po tátovi.
„Tak předveď, co tvůj mladší obraz dokáže, Niisan.“ Pousmál se Naruto a zápas byl odstartován.
„Co mají vlastně za elementy?“ Zeptal se Gaara se zájmem.
„Kizashi je celej táta. Oheň a blesky. Zato Minato má Vzduch a Vodu.“ Odpověděl Tanma a sledoval dění v aréně.
„Tak proto je Kizashi tak nevrlý, obzvlášť na tvého syna, Nii.“ Uznal Naruto a měl pravdu. Kizashiho útoky neměly žádný efekt na Minata. Kizashi na sobě nedal nic znát, ale vevnitř vřel jak kastrol na sporáku.
„Živel Oheň: Obří ohnivá koule!“ Vykřikl Kizashi po složení pečetí a na Minata vyletěla ohnivá koule. Menší náznak údivu byl vidět na Minatově tváři, ale jednal rychle.
„Smršť vodního víru!“ Vykřikl Namikaze junior a v aréně se zvedla vodní smršť.
Neuběhla ani chvilka a Kizashi už klečel na kolenou.
„Jak? Jak je to možné? I pro můj Sharingan jsi byl moc rychlý!“ Nevěřil Kizashi.
„Protože ho nemáš ještě dostatečně vyvinutý. Aspoň tak to říkal tvůj táta.“ Odpověděl Minato, než udělal ke svému soupeři krok.
„Vyber si. Vzdáš se dobrovolně, nebo další souboj bude poslední.“ Pronesl Minato.
„Tak dobře. Vyhrál jsi.“ Povolil Kizashi a Minato k němu natáhl ruku. Kizashi měl sto chutí ji odmítnout, ale přijal ji.
„Chce to ještě trénink.“ Pousmál se Minato, když zvedl svého oponenta na nohy.
„Páni! Niisan, tvůj trénink se mu hodil! Niisan?“ Podivil se Naruto. Tanma odbíhal směrem k hnízdu. Za běhu alarmoval všechny, i Kira.
„Všem jednotkám, tady Kapitán Namikaze! Dobro-poslouchejte, přepojím vám Vultura!“ Jak Tanma řekl, tak i učinil.
„Hlásí se Vultur! Stav ohrožení!“
„Co se děje, Vulture?“ Zeptal se Kiro, taky měl naspěch.
„Kumonini využili toho, že je Kazekage u nás! Písečná jen napůl stojí!“ Informoval konečně Vultur, který tam byl na hlídce.
„Dobře! Toto říká Komandér Tank! Připravte svý zásoby a pěkně rychle! Písečná nás potřebuje!“ Zavelel Kiro. Přípravy v vrcholily.
„Niisan! Co se děje?“ Zeptal se Naruto udýchaně, když svého bratra dostihl.
„Písečná je pod útokem. Musíme rychlo-spěchat.“ Informoval Tanma a zatáhl za páku. Všechny boxy se otevřely.
„Co máš v plánu?“
„Tvrdo-protiútok. Já a Kiro se o to postaráme. Naru, ty pevno-zůstaň tady, pro případ nouze. A pevno-drž naše ratolesti mimo dosah úhony. Znáš děti.“ Odpověděl Tanma.
„Jasně. Písečná je náš jediný velký spojenec. Niisan, ne že to skončí neúspěchem.“ Nakázal Naruto. Tanma přikývl a nasadil si helmu.
„Zlatej, jsme připraveni!“ Ozval se Kiro, sám se ještě připravoval.
„Rozumím! Připravte i pro Kazekageho. Suna ho nutno-potřebuje!“ Nakázal Tanma a šel připravovat svého orla. Listová mobilizovala. Ulicemi se proháněli jezdci na liškách, oblohu křižovali obří opeřenci.
„Držte svou formaci! Kazekage nesmí přijít u úhoně!“ Zněly Kirovy rozkazy. Tanma taky kázal. A všechny nové vojenské jednotky listové vyrazily na cestu.
„Hodně štěstí, tati, mami.“ Popřál Minato, když sledoval vzdalující se armádu.
Uprostřed pouště si dala armáda přestávku.
„Gaara už šel sám. Prej, že zná svoji cestu.“ Oznámil Kiro, když k němu došel Tanma.
„Dobře. Soudě podle našeho tempa by jsme tam byli za další dvě hodiny.“ Uznal Tanma. Venku se armáda napájela vodou a dávala napít i svým zvířatům.
„Takhle dlouho se loudat nemůžeme.“ Nesouhlasil Kiro a vylil na sebe plnou láhev vody.
„Mí muži a hlavně jejich opeřenci můžou rychlo-pokračovat.“ Pronesl Tanma a nebyl daleko od pravdy.
„Poslouchám.“
„KAF by mohla rychlo-letět napřed a využít momentu překvapení. Zdrželi by jsme Kumoniny, dokud by jste nedorazili.“ Navrhl Tanma a Kiro se zvedl. Opravdu, opeřenci vypadali dosti čile.
„Tak fajn. Sasuke nelhal, když líčil tvoje vlastnosti Tatsumakimu.“ Uznal Kiro a setkal se s Tanmovým úsměvem. Pak Tanma nasedl na Altaira a vyletěl. Hned za ním celá KAF.
„Zlomte formaci, ale pevno-zůstaňte poblíž! Nechť je vítr vždy pod vašimi křídly!“ Nakázal Tanma, protože se blížili k Písečné. KAF zlomila formaci a rozletěla se po celé vesnici. Oblohu protínaly letící vrhací zbraně, techniky, občas někdo padlý. Tanma prohledával zem v naději, že spatří někoho ještě schopného.
„Sakra! Vultur!“ Vydal ze sebe Tanma a měl pravdu. Jeho podřízený ležel unaveně na zemi a házel kunaie a shurikeny po právě přicházejícím Tlouštíkovi. Jenže ten, díky jeho brnění, postupoval nerušeně dál. Tanma ještě jednou zakroužil, než začal jednat. Tlouštíkovi za hlavu dopadla modrá ohnivá koule a rázem explodovala. Vultur vzhlédl k obloze, Tanma nad ním proletěl společně s několika členy KAF.
„Hlavně tvrdo-braňte Kazekageho! Pozemní jsou už tady!“ Zavelel Tanma a zrovna, co to dořekl, u bran se objevily pozemní jednotky i se zdravotníky.
„Kiro, ať zdravotníci zajistí raněné! O nepřátele se rychlo-postaráme!“ Jak Tanma zavelel, zdravotníci učinili. I v té výšce Tanma zaslechl bojovné pokřiky dole bojujících. Členové KAF měli co dělat. Ze zdola nepřátelé vrhali zbraně a ve vzduchu jim to ztěžovali noví mutanti.
„Vážně zlo-nesnáším nepřátele, kteří umí vzducho-jezdit!“ Zaklel Tanma, když udělal vývrtku. Doufal, že se tím zbaví svých pronásledovatelů, ale nestalo se. Pořád mu byli za zády.
„Živel Oheň: Multi plamen Fénixe!“ Byl slyšet Sasukeho hlas. Sasuke byl jako stíhací letoun z druhé světové. Ohnivé koule od něj letěly v takové rychlosti a množství, že by mohl konkurovat rotačnímu kulometu. Zdravotníci úspěšně léčili a odnášeli raněné do bezpečí.
„Zlato, potřebuji trošičku vyklidit situaci u mě!“ Ozvala se Tanmovi ve vysílačce Elika.
„Hned jsem tam!“ Pronesl Tanma a stočil se střemhlav. Pár desítek metrů nad zemi proletěl a utlumil přibíhající Kumoniny a mutanty, byť už blesky nebo ohněm. Elika zrovna pomáhala Vulturovi. Jenže hned za ní vybouchla země a Elika letěla vzduchem.
„K***a!“ Procedil Tanma skrz zuby a letěl jí na pomoc. Po cestě ještě skolil pár mutantů, než se zvedl. Jako po másle, Elika dopadla přímo za něj na obřího orla.
„Jsi celá?“ Zeptal se Tanma ustaraně a ohlédl se za pravé rameno. Místo odpovědi dostal pusu na krk, alespoň tam neměl Tanma oblečení nebo helmu.
„Heh, beru to jako dobro-souhlas.“ Pousmál se Tanma a letěl opět kosit další. Gaara a jeho sourozenci se tentokrát drželi skvěle.
„Kapitáne! Zdá se mi to?“ Ozval se Ghost, když letěl současně s Tanmou. Ohlížel se k bráně do vesnice.
„Oni ustupují!“ Zajásal Ghost a měl pravdu. Zbylí Kumonini a mutanti se radši sebrali a ustupovali. Proti přesile neměli šanci.
„Jaké jsou rozkazy, Kapitáne?“ Ozval se Sasuke, když se přidal. Tanma musel posoudit situaci pod nimi.
„Jsou jasno-lehký! Postarat se o zbylé kontakty!“ Zavelel Tanma, načež se vytočil střemhlav. Oba jeho podřízení učinili to samé.
„Drž se, zlato.“ Nakázal jemně Tanma svojí ženě, která se ho chytila kolem pasu. Na zemi pokosili ještě pár zbylých nepřátel, než přistáli.
„Dobrá práce, hoši! Děláte mi radost.“ Pochválil Tanma svoje kluky, když seskočil z Altaira a sundal si helmu. Jenže pak viděl něco nechtěného.
„Kiro! Vydrž!“ Zakřičel Tanma a rozběhl se ke svému příteli. Jeho helma se povalovala na zemi. Kiro stál sám proti zbylým dvaceti Kobylkám, sám už byl na pokraji. Rány měl snad všude možně.
„Jistím tě, Kiro! Vydrž!“ Vykřikl Tanma, než skolil poslední mutanty. Kiro udělal zhruba pět kroků, než se otočil a padal na záda. V tu ránu všichni ožili. Tanma těch pár posledních centimetrů dojel ke svému příteli po kolenou a zachytil ho.
„Kiro!“ Hlesla Elika a začala s léčením. Kiro byl na tom vážně, spousta utržených ran.
„No tak! Zůstaň tu s náma!“ Povzbuzoval ho Tanma, když se Kiro dávil ve své vlastní krvi, která se mu hrnula do úst.
„Omlouvám se lidi. Tanmo, Eliko, Sasuke… Nebyl jsem dost rychlej.“ Vydal ze sebe Kiro, když popadl dech.
„Teď ne, Kiro. Odpočívej.“ Radila mu Elika, Sasuke a Ghost mezitím burcovali ostatní mediky.
„Ztrácíme ho!“ Zabědovala Elika a snažila se víc. Kiro se snažil popadnout dech.
„No tak! Teď ne, Tanku! Slyšíš? Teď ne!“ Zakřičel Tanma, když Kiro matně zavíral oči.
„Sakra!“ Zanadávala Elika a snažila se víc, jenže marně.
„Tanmo, Eliko… Byly to skvělý časy strávený s vámi. Rád bych to zopáknul.“ Řekl Kiro mezi nádechy a výdechy. Tanma mu přiložil levačku na hruď, jeho tep byl už slabý.
„No tak! Kiro, bojuj přece! Nevzdávej to!“ Povzbuzovala ho Elika a začal jí pomalu stékat pot po tváři. Tanma byl tak nervově v háji, že i on ucítil kapičku potu, jak mu stékala po hrudi.
„Nech toho. Mý zranění jsou až moc vážný. Tohle by nezachránila ani Tsunade.“ Vypravil ze sebe Kiro skoro neslyšně.
„Ne! My tě v tom nenecháme!“ Nesouhlasil Tanma rázně a koutkem oka spatřil, jak ostatní zdravotníci přibíhají. Jenže pak ucítil, jak ho Kiro táhne za límec pláště.
„Zlatej! Musíš… to vědět! Tatsumaki se zná s velením Oblačný.“ Vyřkl Kiro svá slova, než jeho stisk povolil. Jeho hlava se zaklonila a ruka pomalu padala k zemi.
„Ne! Ne, ne, ne, ne, ne! Kiro! Ne!“ Začal křičet Tanma ve snaze Komandéra probrat. Elika se na něj soucitně podívala, pot jí stékal po tváři.
„Tatsumaki se zná s velením Oblačný.“ Zaslechl Tanma v hlavě poslední Kirova slova.
„Buď tady.“ Nakázal Tanma. Jeho smutný výraz vystřídal vztek.
„Zlato, co ch…!“ Nestihla Elika doříct, protože Tanma se už prodíral davem a hledal jen jednoho muže. Tatsumakiho našel, pokusil se nenápadně zmizet. Jenže Tanma ho chytil za rukáv a odhodil ho na druhou stranu. Tatsumaki se nestihl ani zvednout a už nakupoval jednu ránu za druhou.
„Tanmo, ne!“ Pokusil se ho zastavit Sasuke, jenže byl moc daleko. Tatsumaki schytal kolenem do hlavy tak silně, až se jeho helma rozletěla.
„Zdá se, že Kiro a Sasuke ti věrno-věřili!“ Zakřičel Tanma a surově kopnul Tatsumakiho do hlavy.
„Myslel jsem, že já můžu taky!“ Zakřičel znovu Tanma, než začal Tatsumakiho zase ládovat pěstmi. Krev už lítala všude.
„Tak jak je to k***a do p****e možný, že tě Velení Oblačný zná?!“ Zakřičel Tanma naposled a taky slušně zanadával. Tatsumaki chytil opět kolenem do nosu, pak zase kopanec a poslední pěst ho skolila na zem.
„Myslel jsem, že já můžu taky!“ Procedil Tanma naštvaně. Při pohledu do jeho očí z něj šel strach. Z nenávistného úšklebku dostal tik do horního rtu.
„Jenže to asi byla zlo-chyba.“ Zavrčel Tanma a vytasil svůj meč. Hrot, ještě trochu od krve, zamířil na Tatsumakiho. Chystal se k poslednímu úderu.