Láska - Bolest a štěstí života X. Člen klanu Hyuuga

Před třemi dny podlehla Suna – vesnice ukrytá v písku. Nyní se ve vesnici Skryté v Listí chystá nespočet jouninů a chunninů na boj proti Uchihovi, který již takřka pozřel všechnu sílu a čakru Funsaie. Někde mezi tím se dvě osoby vzdálily od všeho toho shonu a blížili se k pokoji muže z oné dvojice –
„Hinato, přestaň se mi omlouvat! Tu chybu jsem udělal já, myslel jsem, že tě chráním a místo toho jsem tě vlastně poslal pod jejich kontrolu. Já za to nesu odpovědnost,“ opakoval již asi po sté blonďáček, který starostlivě upíral svůj zrak na narůžovělou tvář své společnice, „Věděl jsem, že po nás jde, po nás všech, ale nic jsem s tím neudělal. To já bych se měl všem omluvit.“
„Um, Naruto, myslím, že náš rozhovor je pouze o přehazování viny pořád dokolečka,“ lehce se usmála a chytila jeho ruce do svých, „měli bychom to uzavřít, pro spokojenost nás obou, že oba dva za předešlé problémy neseme vinu. Tak jako tak, největší podíl na tom má onen muž. Ale, nyní už to nechci řešit. Nechci si zkazit tak krásné chvilky s tebou hádkou,“ oběma lidem se na tváři vykouzlil nefalšovaný úsměv. Den se blížil ke sklonku. Strávili spolu několik hodin, přičemž většinu času se nacházeli v nechvalně známém podniku Ichirak Rámen. Nyní se nacházeli v malém parku poblíž Narutova bytu, když se blonďák nepatrně začervenal a započal nesmělou větu: „Hin, nechceš jít pro dnešní večer ke mně domů? Alespoň ti to vše můžu vykompenzovat. Mám i dvě malá překvapení,“ podrbal se rukou ve vlasech a nevině se usmál. Dívka se uchichtla a chytila odstín růže.
„O to se nemůžu nechat připravit,“ vydali se tedy, ruku v ruce, k Narutovu bytu.
„Ještě ne, ještě ne, jen pozor, tady zahneme.“
„Co se děje?“ smála se dívčina, když se nechala poslepu vpouštět do bytu jejího společníka, který ne a ne sundat ruce z jejích očí.
„Ještě, ne teď si stoupni sem a – tadá, můžeš se kouknout!“ vyvýskl a rozpřáhl ruce do široka. Dívka otevřela oči, přivykajíc si na nový přísun světla. Zamžourala a zjistila, že se nachází v překrásně vyblýskaném pokoji, s do bíla vydrhnutou podlahou a všemi předměty uklizenými tam, kde mají být. Prostě tohle nebyl Narutův pokoj!
„Kde – kde to jsme?“
„No, rozhodl jsem se, že se přestěhuji do trošku prostornějšího bytu, když moc se to tu nezměnilo a eto, no musím se přiznat, že s vybíráním některých předmětů a s úklidem například skříně mi pomáhala Sakura-san. Kapánek to i bolelo,“ přiznal se a posadil ji do dvojkřesla na opačné straně pokoje, než byla prostorná skříň, elegantní stůl a vstupní dveře, „máš hlad?“
„Asi, asi ano, ale -,“ vykoktla a snažila se pokračovat, v čemž ji ale zarazil mužův hlas.
„Žádná, ale nebo asi, ještě bys mi zmizela před očima. V Ichiraku Rámen si moc nejedla, bál jsem se, co ti je, takže teď půjdu zkusit udělat něco k jídlu,“ prohlásil, opírajíc se o futra dveří, přičemž si pokradmu prohlížel plachou dívku.
Chceš ji otrávit! Ty a vaření jste jak Tsunade a chlast! To si totálně odporuje! Ona je pro stav opilectví, ty jsi pro rámen. Něco, co vám můžou dát jen zakázaný věci, pro vás pro oba!
Co to meleš ty filozofe, přes um, tohle to. Chtěl bych vidět tebe, jak vaříš, tak mě laskavě neponižuj! Odfrkl si, stojíc již nad svým novým sporákem.
Sotva ji zachráníš, tak ji i zabiješ. Tohle nebude moje chyba. Prohlásil možná až moc dívčím hláskem, načež sledoval, jak se se zábleskem v očích a chichotem šílence chopil jeho přítel prkýnka a nože, chtíc nastrouhat sýr.

Po deseti minutách –
Z kuchyně se po několika minutách začaly ozývat prapodivné zvuky. Klení, podobné normální mluvě uctívače Jashina, bublání a čvachtání jak v jedovatém rybníku a další podobné hrůznosti, spočívající ve výbuších, hýkotech, třískotech všelijakého nádobí a v bolestném upění. Černovlasá dívka již nevydržela množství přibývajících kapiček potu na její tváři, takže se vydala na průzkum místa činu. Opatrně nakoukla do kuchyně.
Pane bože! Ne to již není kuchyň. V místnosti se válelo jídlo na podlaze, sem tam se objevilo něco i na stropě, skapávajíc nebezpečně dolů, nádobí, dříve pečlivě vyskládané v horní poličce, se nyní válelo po zemi, na plotně hrozivě hučely dva hrnce, ve kterých se škvařila neznámá tekutina a v celém tomto takzvaném následku zemětřesení se válel muž s miskou na hlavě a pořezanou rukou.
„To není možný.“
„Gomen, tohle, ech, se jaksi nepovedlo,“ promluvil, stojíc již na nohách a sundávaje si mísu z hlavy se tím nejnevinnějším pohledem zadíval do bělavých očí dívky naproti. Ticho panující ve zbytkách místnosti bylo přerušeno hlasitým smíchem z obou směrů. Smích se po pár minutích měnil v ukrutnou bolest břicha a slzy na krajíčku.
„Ach, mě – měli bychom to tu uklidit,“ dostala se první ze záchvatu smíchu Hinata, utíraje si kapky slz.
„A – asi jo,“ oddechoval blonďáček a s nekončícím úsměvem na tváři se oba pustili do úklidu – všeho. Po čtvrt hodině se místnost dala do pořádku. Nádobí bylo uklizeno v poličkách, jídlo válející se po zemi zmizelo a Naruto byl dokopán k tomu, aby vyhodil ty dvě hnusný břečky, který si choval v hrncích. Po návratu do bytu, přičemž si stále držel noc, pro něj bylo přichystáno milé překvapení. Ani ne za pět minut stihl jeho host, vytvořit lahodně vonící jídlo, které se nyní chystalo k vaření.
„Zdá se, že ze mě kuchař vážně nikdy nebude.“
„No, radši bych už neriskovala,“ usmála se a promíchala houstnoucí směs.
„Jo, málem bych zapomněl,“ vyskočil z kuchyně a stejně tak rychle se vrátil zpátky, držíc v ruce kvádrovitou krabičku, „zatím jsem ti dal jen jedno překvapení.“
„Popravdě tohle bude třetí. Z té spouště co jsi zde udělal, jsem málem omdlela,“ zasmála se a sledovala jeho ruce. Krabička se otevřela a uvnitř ležel krásný tyrkysový náhrdelník rozzařující celou místnost.
„Ten – ten je nádherný,“ zasnila se a následně pousmála, když jí připnul šperk ke krku.
„Děkuju.“
„Nemáš za co, myslím, že teď už to je tak akorát.“
„Heh?“
„Nic nic,“ přičichl následně k hrnci a nenasytně se oblíznul. Políbil dívku na tvář a spokojeně šel přichystat na stůl. Naruto! Hm, ne ne, rozhodně nehodlám omdlít. Dívka se hladově usmála a růžové tvářičky jí dodávaly na roztomilosti, která zmizela hned po jejím chtivém pohledu.
„Je to hotové!“ křikla do vedlejší místnosti a již vedle ní stál mladý muž.
„Jdi si sednout, tohle snad už zvládnu,“ pohladil ji po vlasech a Hinata poslušně odešla. Oba se za pár minut mohli dát opět do jídla, přičemž obnos dívčiny misky byl nejmíň třikrát větší než chlapcův, což ji mile překvapilo. Chlapec dojedl první a rozvalen na gauči sledoval Hyuugu dívku vedle sebe. Ta po pár chvilkách přemlouvání sebe sama o tom, že tento obnos sní, zvedla, vzala obě dvě misky a spokojeně je odnesla do kuchyně.
„Nemusela jsi je odnášet, přeci jen jsi host,“ zašeptal jemně do jejích vlasů, když se objevil za jejími zády a objetím ji přitiskl k sobě.
„Dneska bych nechtěla být jenom host,“ otočila na něj svoji hlavu a zahleděla se mu prosebně do blankytných očí. Muž, který ji doposud svíral, jí lehce políbil a vzal do náručí. Odnesl ji do jeho ložnice, kde se rozprostírala o něco větší postel, než míval obvykle. Položil ji na postel a na chvíli se od ní odtrhl: „Vážně to chceš? Nechtěl bych ti ublížit.“
V Hinatiných očích se objevil plamínek vášně, načež jej překulila a získala nad ním nadvládu. Sundala mu tričko a na chvíli ulpěla zrakem na jeho vypracované postavě. Pak se s rukou bloudící po jeho hrudi přiblížila k jeho levému uchu a jemně skousla.
„Tys asi ještě nikdy nebyl v posteli s členem klanu Hyuuga viď?“ optala se a následně přisála k jeho rtům.